33 Cdo 1919/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně LAROS s. r. o. se sídlem Benešov, Jana Nohy 1285, zastoupené JUDr.
Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, proti
žalovanému S. Š., zastoupenému Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha
1, Šítkova 233/1, o 941.206,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 53/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 28 Co 363/2014-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 28 Co 363/2014-98,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2014, č. j. 25 C
53/2012-65, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 941.206,70 Kč s
příslušenstvím představující smluvní pokutu za období od 13. 3. 2009 do 20. 9.
2011 včetně.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 25 C 53/2012-65,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 941.206,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu
od 28. 2. 2013 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení úroku z prodlení v
zákonné výši z částky 941.206,70 Kč za dobu od 6. 3. 2012 do 27. 2. 2013 zamítl
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění,
že žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela se žalovaným jako objednatelem dne 18. 10. 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování komunikace k 27
rodinným domům v T. za cenu 1.021.936 Kč. Smlouva obsahovala ujednání o smluvní
pokutě, na niž zhotovitelce vznikne nárok v případě prodlení objednatele s
hrazením faktur ve výši 0,1% z vyfakturované částky za každý den prodlení. Žalovaný neuhradil žalobkyni včas postupně vyúčtované částky - zálohy na cenu
díla (tj. částku 100.000 Kč splatnou k 24. 1. 2003, částku 498.383 Kč splatnou
k 30. 7. 2003, částku 300.000 Kč splatnou k 31. 7. 2003 a částku 123.553 Kč
splatnou k 6. 10. 2003). O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni cenu díla
ve výši 1.021.936 Kč rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 25 Co 485/2008-162, vydaným v řízení vedeném před Obvodním soudem pro
Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 212/2003. Žalovaný zaplatil cenu díla až 11. 6. 2012. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2009, č. j. 18 C
73/2009-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010,
č. j. 70 Co 328/2010-63, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni
smluvní pokutu za období od 11. 3. 2006 do 12. 3. 2009, na kterou jí vznikl
nárok v důsledku prodlení žalovaného se zaplacením ceny díla. Soud prvního
stupně dovodil, že je v tomto řízení vázán podle § 135 odst. 2 o. s. ř. pravomocnými výroky rozsudků o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni
cenu díla a smluvní pokutu za předchozí dobu prodlení se zaplacením ceny díla,
a není již oprávněn znovu posuzovat ujednání o smluvní pokutě. Z pravomocných
rozsudků plyne právní závěr, že účastníci si sjednali smluvní pokutu v souladu
s § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013
(viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), a v důsledku prodlení
žalovaného se zaplacením ceny díla vznikl žalobkyni nárok na její zaplacení. Obranu žalovaného, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením jeho pohledávky z
titulu smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla, soud
prvního stupně neuznal vzhledem k tomu, že žalobkyně úspěšně uplatnila námitku
promlčení započítávané pohledávky. K námitce žalovaného, že výkon práva
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §
3 odst. 1 obč. zák., soud prvního stupně konstatoval, že tato otázka již byla
vyřešena předchozím pravomocným rozhodnutím soudu. Žalobě na zaplacení smluvní
pokuty za období od 13. 3. 2009 do 20. 9. 2011 proto vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 28 Co 363/2014-98,
rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu
prvního stupně, že otázky předání díla, ceny díla a platnosti ujednání o
smluvní pokutě, a to i z hlediska dobrých mravů soudy závazně posoudily v
pravomocně skončených řízeních, a že soud je v tomto řízení mezi týmiž
účastníky jejich posouzením vázán (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
V této souvislosti
odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 5/2000, sp. zn. 32 Cdo
4004/2011 a sp. zn. 20 Cdo 2431/2010). S poukazem na rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 2. 9. 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, v němž soud řešil nárok
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za dřívější období, shledal žalobu
důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, a to vázanosti předchozími rozhodnutími v jiných
věcech, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu prezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 620/2012, ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, a ze dne
30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2009. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a oproti názoru
odvolacího soudu prosazuje, že v tomto řízení soud musí sám posoudit otázky
předání díla, ceny díla, platnosti ujednání o smluvní pokutě, a to i z hlediska
dobrých mravů, a vypořádat se s jeho obrannými argumenty, jež jednotlivě
rozvádí. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o závaznosti vyřešení
předběžných otázek v předcházejících řízeních. Námitky žalovaného nepokládá za
důvodné a navrhuje, aby dovolací soud jeho dovolání odmítl, případně zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalovaný
zpochybňuje správnost právního závěru, že soud je ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán tím, jak byly vyřešeny předběžné otázky předání díla a ceny díla,
platnosti ujednání o smluvní pokutě a to i z hlediska dobrých mravů v
odůvodnění pravomocných rozhodnutí předcházejících danému řízení mezi totožnými
účastníky. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu smluvní pokuta není
příslušenstvím zajištěné pohledávky, je samostatným majetkovým nárokem; přes
jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008,
ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, a ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo
3634/2008).
Je-li smluvní pokuta sjednána procentní sazbou ze stanovené částky
za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné
právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje
svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 36/2003, a rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2637/2008). Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o
nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených
v odstavci 1 posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným
orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2). Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009,
vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že jde o
rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že
posouzení předběžné otázky jiným soudem je pro soud závazné tehdy, jestliže
tato předběžná otázka byla řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která
nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud
nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou)
pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro
soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Podle ustanovení § 159a
odst. 1 a 4 o. s. ř. je zavazující pro účastníky řízení a pro všechny orgány
pouze výrok pravomocného rozsudku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 1963/2009, vyjádřil a odůvodnil právní závěr, podle něhož
předpokladem závaznosti řešení předběžné otázky pro další spory je, aby tato
předběžná otázka byla řešena přímo ve výroku rozhodnutí (např. v rozhodnutí
podle § 80 písm. c/ o. s. ř.). V posuzované věci bylo rozhodováno o žalobě požadující po žalovaném zaplacení
smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla za období od 13. 3. 2009 do 20. 9. 2011 za situace, kdy v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1pod
sp. zn. 12 C 212/2003 byla pravomocným žalobě vyhovujícím výrokem rozsudku
závazně pro účastníky řízení a pro všechny orgány vyřešena otázka, zda
žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na zaplacení ceny díla. Otázku, zda
dílo bylo předáno řádně a včas, si soud pro potřeby rozhodnutí o žalobě na
zaplacení ceny díla posoudil jako otázku předběžnou a vypořádal se s ní v
odůvodnění svého rozhodnutí (tj. nerozhodl o ní výrokem).
Její řešení není
tudíž pro soud v jiném řízení závazné. V dalším předchozím řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 73/2009 bylo pravomocným
přisuzujícím výrokem závazně pro účastníky řízení - a v tomto rozsahu i pro
soud v nyní posuzovaném případě - vyřešeno, že žalobkyni vzniklo vůči
žalovanému právo na smluvní pokutu za období od 11. 3. 2006 do 12. 3. 2009. Protože nárok ze smluvní pokuty sjednané procentem z určité částky v důsledku
prodlení za stanovený časový úsek, v němž prodlení trvá, vzniká za každý další
takto sjednaný časový úsek prodlení z důvodu porušení povinnosti splnit závazek
zvlášť, musí soud zjišťovat v každém řízení, jehož předmětem je nárok na
zaplacení smluvní pokuty za určité období, všechny relevantní skutečnosti a
činit z nich právní závěry, i když danému řízení předcházela řízení, jejichž
předmětem byl nárok na zaplacení smluvní pokuty za období jiné. Je tudíž na
soudu, aby si předběžné otázky vyřešil sám, přičemž není vyloučeno ani to, že
je posoudí odlišně. Jelikož odvolací soud považoval řešení předběžných otázek, které byly pouze
součástí odůvodnění předcházejících rozsudků, pro účely svého rozhodnutí za
závazné a sám se jimi nezabýval, odchýlil se od výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., jak je pojímán ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Žalovanému se tudíž podařilo v tomto rozsahu zpochybnit
správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž
se zabýval dalšími uplatněnými námitkami. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g
odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.