33 Cdo 1054/2024

33 Cdo 1054/2024-872

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátová 633/12, proti žalovaným 1) J. B., zastoupenému JUDr. Jakubem Svobodou, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, 2) A. L., zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, a 3) A. B., zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 353/2016, o dovolání žalobkyně a žalovaného 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 91 Co 222/2023-825, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 91 Co 222/2023-825, se mění tak, že se mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 3. 2023, č. j. 25 C 353/2016-769, tak, že se žaloba pro zmatečnost zamítá. II. Žalobkyni se náhrada nákladů v řízení o žalobě pro zmatečnost před soudy všech stupňů nepřiznává.

Právní předchůdce žalovaných I. B. podal 22. 1. 2019 žalobu pro zmatečnost proti usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. 25 C 353/2016-37, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 schválil smír uzavřený mezi M. V. (v postavení žalobkyně) a I. B. (v postavení žalovaného), kterým bylo „určeno, že nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném pro katastrální území XY, obec XY, Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, a to pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc.

č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba čp. XY, jiná stavba, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří (dále i jen „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“), jsou ve vlastnictví M. V. a I. B. a jsou součástí společného jmění manželů“. Žalobu pro zmatečnost právní předchůdce žalovaných odůvodnil tím, že ačkoli nikoho nezmocnil k zastupování v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 353/2016, soud jednal s advokátkou JUDr.

Martinou Dvořákovou, přestože neprokázala zmocnění k zastupování žalovaného, žalovaného jako účastníka řízení k jednání, na kterém byl schválen smír, nepředvolal a smír schválil na základě údajné dohody, která nebyla soudu nikdy předložena a kterou nikdy neuzavřel, ani nepodepsal. Řečeno jinak, v řízení zahájeném 30. 11. 2016, v němž soud schválil smír účastníků řízení, nebyl žalovaný řádně zastoupen, k jednání nebyl předvolán a dohodu o uzavření smíru, na kterou se soud odvolává v protokolu o jednání, neuzavřel ani nepodepsal (taková dohoda není ostatně ani součástí spisu).

Tímto nesprávným postupem soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem. O „pravomocném skončení řízení“ (na napadeném usnesení je doložka s vyznačenou právní mocí dnem 30. 5. 2017) se dozvěděl teprve 29. 10. 2018 při nahlížení do spisu. Rozhodnutí, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost, mu dosud nebylo doručeno. Poté, co v průběhu řízení I. B. dne 2. 10. 2019 zemřel, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 1. 2020, č. j. 25 C 353/2016-145, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s žalovanými.

Usnesení ze dne 14. 5. 2021, č. j. 25 C 353/2016-361, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu pro zmatečnost zamítl pro opožděnost, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 91 Co 21/2022-456, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, neboť rozhodnutí o schválení smíru nebylo právnímu předchůdci žalovaných I. B. doručeno (nebylo totiž prokázáno, že ho advokátka JUDr. Martina Dvořáková v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 353/2016 zastupovala, přičemž rozhodnutí o schválení smíru bylo doručeno pouze jí).

Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda byl naplněn „zmatečnostní“ důvod podle § 229 odst. 3 o. s. ř., tedy zda byla v průběhu řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem právnímu předchůdci žalovaných nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Obvodní soud pro Prahu 5 poté usnesením ze dne 31. 3. 2023, č. j. 25 C 353/2016-769, „zrušil usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. 25 C 353/2016-37, ve výroku pod bodem I“. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2023, č. j. 91 Co 222/2023-825, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 5. 2017, č. j. 25 C 353/2016-37, se zrušuje v celém rozsahu“. Soudy vyšly ze zjištění, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 353/2016 advokátka JUDr. Martina Dvořáková nepředložila plnou moc, která by osvědčovala, že ji I. B. v postavení žalovaného zmocnil, aby ho zastupovala, ani nebylo prokázáno uzavření dohody o plné moci (nebyl prokázán právní vztah zastoupení);

I. B. a advokátka JUDr. Martina Dvořáková naopak připustili, že takovou dohodu neuzavřeli, a to ani ústně. Z obsahu spisu se podává, že právnímu předchůdci žalovaných I. B. měla být žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem doručována spolu s usnesením ze dne 1. 12. 2016, č. j. 25 C 353/2016-12, kterým soud prvního stupně rozhodl o předběžném opatření. Doručováno bylo prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 45 odst. 3 písm. a) a § 48 odst. 1 písm. d) o. s. ř. na adresu pro doručování (§ 46a odst. 1 o.

s. ř.), a to s poznámkou „nevkládat do schránky“. Na vrácené poštovní zásilce je doručujícím orgánem uvedeno, že vzhledem k tomu, že adresát nebyl zastižen, byla zásilka (písemnost) uložena a připravena k vyzvednutí dne 6. 12. 2016 a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku (písemnost) vyzvedl. Zásilka v úložní době vyzvednuta nebyla, proto byla dne 16. 12. 2016 vrácena soudu. Žaloba byla doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb v obálce Typu I. - Doručování do vlastních rukou (§ 49 odst. 1, 2, 3 o.

s. ř.), avšak s ohledem na uvedení poznámky „nevkládat do schránky“ ve smyslu § 49 odst. 5 o. s. ř., vyloučil soud doručení písemnosti fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř., když doručující orgán vrátil písemnost odesílajícímu soudu po marném uplynutí lhůty 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí. Fikce doručení písemnosti (žaloby) proto nenastala.

I. B. bylo následně doručeno pouze předvolání k jednání soudu dne 2. 3. 2017, které se však nekonalo (bylo odročeno na neurčito). Smír byl schválen na jednání soudu konaném dne 25. 5. 2017, k němuž nebyl nikdo předvolán. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tím, že právnímu předchůdci žalovaných I. B. nebyla v průběhu řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o schválení smíru, doručena žaloba, ani mu nebyla dána možnost, aby se k žalobě vyjádřil, došlo k postupu, jímž soud znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod.), tedy byl naplněn důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 věty první o. s. ř. a žalobě pro zmatečnost nelze než vyhovět; soud prvního stupně proto správně zrušil napadené rozhodnutí soudu o schválení smíru (§ 235e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2252/2006, připomněl, že o zmatečnost jde, jen jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, a nikoliv také při rozhodování. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobkyně a žalovaný 3) dovoláními (shodného obsahu). Na přípustnost dovolání usuzují z přesvědčení, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva („zda je přípustná žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003, z něhož vyplývá, že pokud rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost nebylo účastníku řízení řádně doručeno a nenabylo tak (nemohlo nabýt) právní moci, musí být žaloba pro zmatečnost zamítnuta pro nepřípustnost. Podle dovolatelů měl soud žalobu pro zmatečnost jako předčasnou zamítnout, neboť jí lze napadnout toliko pravomocné rozsudky a pravomocná usnesení ve věci samé. Jako dosud dovolacím soudem neřešenou předkládají otázku „jestli příznak 'nevkládat do schránky' vylučuje doručení písemnosti fikcí podle § 49 odst. 4 o.

s. ř.“, s níž souvisí otázka, „zda nevhození písemnosti doručované do vlastních rukou podle § 49 o. s. ř. (obálka Typ I) vylučuje doručení písemnosti fikcí podle § 49 odst. 4 o.s.ř.“, kterou odvolací soud podle jejich názoru vyřešil nesprávně – odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Oproti odvolacímu soudu prosazují, že žaloba o určení vlastnického práva byla právnímu předchůdci žalovaných doručena řádně, byť fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Dovozují z toho, že příznak „nevkládat do schránky“ nemá za následek vyloučení fikce doručení; vyloučení vhození písemnosti do schránky je předpokládáno v § 49 odst. 4 o.

s. ř. a neznamená tedy, že by se písemnost měla doručovat podle § 49 odst. 5 o. s. ř. Pokud by soud chtěl vyloučit náhradní doručení, použil by obálku typ II, případně příznak „neukládat“. Odvolací soud se tak odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1358/2019, ze kterého se podává, že následné vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky či její vyzvednutí adresátem u doručujícího orgánu učiněné poté, kdy nastala zákonná fikce doručení, nemohou mít vliv na datum doručení; těmito postupy se sleduje pouze to, aby se adresát mohl alespoň dodatečně seznámit s obsahem doručené zásilky.

Vhození písemnosti do schránky není předpokladem pro uplatnění fikce doručení, jeho funkcí je pouze, aby se adresát s doručovanou písemností mohl fakticky seznámit; doručení žaloby nastalo již marným uplynutím úložní lhůty. Podle dovolatelů z obsahu spisu i ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že I. B. o řízení na určení vlastnictví fakticky věděl a měl možnost se jej účastnit.

Žaloba mu byla doručena řádně, byť fikcí, stejně jako předvolání k prvnímu jednání včetně následného odročení na neurčito; podle dovolatelů je evidentní, že argumentace nedostatkem plné moci je ryze účelová a formalistická. Žalobu pro zmatečnost je podle dovolatelů na místě zamítnout rovněž z toho důvodu, že „údajná“ absence zastoupení právního předchůdce žalovaných I. B. při uzavření smíru, stejně jako tvrzení, že smír neuzavřel, nemohou být důvodem zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 918/2021) se totiž podává, že o zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Tvrzená vada v podobě uzavření smíru JUDr. Martinou Dvořákovou, jakožto jediného úkonu, který v řízení učinila, se projevila výhradně až při rozhodování soudu ve věci samé.

Prostředkem nápravy takové vady smíru je především návrh na neplatnost smíru. Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby dovolání byla zamítnuta, neboť jsou založena na nové a překvapivé argumentaci, znamenají obstrukční jednání, jehož cílem je protáhnout řízení a učinit náklady spojené s projednáním žaloby pro zmatečnost neúčelnými. Připouštějí, že jejich právnímu předchůdci nebylo rozhodnutí, kterým byl soudem v řízení o požadovaném určení vlastnického práva schválen smír účastníků, řádně doručeno, takže mají právo požadovat jeho doručení a podat proti němu odvolání.

Protože lze předpokládat, že po novém dokazování soudy dospějí ke stejným skutkovým závěrům jako v řízení o žalobě pro zmatečnost, považují postup dovolatelů za zneužívání práva. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe, jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní.

K některým dispozičním úkonům, konkrétně ke změně žaloby, k jejímu vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je třeba souhlasu všech společníků (§ 91 o. s. ř.); uplatňuje se tzv. zásada jednomyslnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1529/08). Ta musí obdobně platit i pro další významné dispoziční úkony společníků. Ve sporech o určení existence nebo neexistence práva či právního vztahu platí zjednodušeně, že právní vztah nebo právo buď existují, nebo neexistují, a to vůči všem společníkům shodně, rozhodnutí se musí vztahovat jednotně na všechny společníky a společenství účastníků je tak nepochybně nerozlučné (srov. Lavický, P., Dobrovolná, E., Dvořák, B.

Civilní právo procesní. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2023, s.162).

Nerozluční společníci vystupují v řízení jako by byli jednotnou stranou – procesní úkony činných společníků jsou účinné i pro ostatní společníky, kteří činní nejsou. Uvedené pravidlo se uplatní ovšem jen v případech, kdy je činnost jednoho nerozlučného společníka ku prospěchu všech společníků (viz výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1529/08); jde o uplatnění tzv. zásady reprezentace. Většinu procesních úkonů nerozlučných společníků ovládá reprezentační princip, kolize úkonů účastníků tak má být řešena podle principu výhodnosti.

Přednost má proto procesní úkon, který je pro nerozlučné společníky (coby jednotnou stranu) výhodnější; pouze tento procesní úkon bude vyvolávat účinky a soud z něj bude dále vycházet. Výhodnost se přitom posuzuje abstraktně, a nikoliv v závislosti na konkrétní situaci v daném řízení, a výlučně z úhlu pohledu jednotné strany (Lavický, P., a kol. op. cit., s. 164.) Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že ho může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska).

Procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2000).

Dovolání účastníka, kterému bylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno a kterému nebyla tímto rozhodnutím způsobena žádná určitá újma na jeho právech odstranitelná změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí, dovolací soud odmítne, neboť by bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn [§ 243c odst. 3 věta první, § 218 písm. b); srov. Doležílek, J. Komentář k § 240 [Legitimace k dovolání a dovolací lhůta]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád.

3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2.).

V posuzované věci podal dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vedle žalobkyně i žalovaný 3), zatímco ostatní žalovaní se vyjádřili tak, že dovolání má být zamítnuto. Jelikož jsou žalovaní nerozlučnými společníky a napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalobě pro zmatečnost podané jejich právním předchůdcem zcela vyhověno (když byla napadená rozhodnutí zrušena), nejsou ve smyslu § 243c odst. 3 věty legitimováni k podání dovolání. S ohledem na uplatnění zásady reprezentace (viz výše) tak dovolací soud k dovolání podanému žalovaným 3) ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. nepřihlédl. Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalobkyně.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř., jestliže ze skutkových zjištění

vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu trpící takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Žaloba pro zmatečnost je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesně právním nedostatkům. Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v § 229 o. s. ř. a jen z tam uvedených důvodů; výčet důvodů zmatečnosti je taxativní. Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř. Sama skutečnost, že řízení před soudem prvního stupně skončilo usnesením o schválení soudního smíru, přípustnost žaloby pro zmatečnost nevylučuje, když žalobou pro zmatečnost může být usnesení, kterým byl schválen smír, obecně napadeno [srov. § 202 odst. 1 písm. f), dále viz komentářovou literaturu, např. DOLEŽÍLEK, J. § 229 [Důvody zmatečnosti]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol.

Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6]. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že důvodem zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může být např. stav, kdy soud znemožnil účastníku nebo zástupci účastníka účastnit se jednání, případně znemožnil účastníku nebo zástupci účastníka přítomnému u jednání činit přednesy a důkazní návrhy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1082/2000). Důvodem zmatečnosti může být i situace, kdy soud jednal s tím, kdo se vydával za zástupce účastníka a neměl plnou moc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5280/2008, příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 4067/14); na řešení takové právní otázky ovšem odvolací soud rozhodnutí nezaložil. Na odnětí možnosti jednat před soudem odvolací soud usoudil z toho, že předchůdci žalovaných I. B. nebyla v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 353/2016, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí o schválení smíru, doručena žaloba, ani mu nebyla dána možnost, aby se k žalobě vyjádřil.

Podle § 49 o. s. ř. se do vlastních rukou doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud (odst. 1).

Nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu (odst. 2). Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu (odst. 4). U písemností, u nichž to stanoví zákon, nebo u nichž to nařídil předseda senátu, je vyloučeno doručení podle odstavce 4. Doručující orgán v takovém případě vrátí písemnost odesílajícímu soudu po marném uplynutí lhůty 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí (odst. 5).

Dovolatelka považuje za dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, „jestli příznak 'nevkládat do schránky' vylučuje doručení písemnosti fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř.“. Při řešení související otázky, „zda nevhození písemnosti doručované do vlastních rukou podle § 49 o. s. ř. (obálka Typ I) vylučuje doručení písemnosti fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř.“, se podle názoru dovolatelů odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázku nelze považovat za dosud neřešenou.

Jak bylo konstatováno obdobně v případě trestního řízení, ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. spojuje účinek doručení s uplynutím desetidenní lhůty od uložení, nikoli s okamžikem vhození uložené zásilky do schránky, a to i v případě, že se adresát o uložení nedozvěděl. Samotné uvedení textu „Nevkládat do schránky“ na obálce nelze interpretovat jako důležitý důvod pro vyloučení doručování postupem podle odst. 4 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 403/2022). Tyto závěry lze analogicky aplikovat i na doručování v civilním soudním řízení, konkrétně na vztah ustanovení § 49 odst. 4 o.

s. ř. a příznaku „nevkládat do schránky“. V usnesení ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1358/2019, Nejvyšší soud dovodil, že následné vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky či její vyzvednutí adresátem u doručujícího orgánu učiněné poté, kdy nastala zákonná fikce doručení, nemohou mít vliv na datum doručení. Těmito postupy se sleduje pouze to, aby se adresát mohl alespoň dodatečně seznámit s obsahem doručené zásilky (k ústavní konformitě závěrů o nastoupení účinků doručení fikcí bez ohledu na následné vhození či nevhození písemnosti do schránky účastníka řízení viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27.

1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3508/10, či ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1554/13). Rovněž komentářová literatura rozlišuje mezi možností vyloučení náhradního doručení a vyloučení „jen“ vhození písemnosti do schránky.

Náhradní doručení je vyloučeno v první řadě u písemností, u nichž to stanoví zákon (například tzv. kvalifikovaná výzva, předvolání k přípravnému jednání, obojí s výjimkou doručení do datové schránky, dále platební rozkaz a další písemnosti). Náhradní doručení je dále vyloučeno u písemností, u nichž to nařídil podle své úvahy soud (oprávněná soudní osoba), i když zákon takový postup doručení obecně neukládá. Nařízení se provádí prostřednictvím referátu. Tím získá taková písemnost stejné podmínky pro účinné doručení jako písemnost, u níž je náhradní doručení vyloučeno zákonem.

Náhradní doručení je podle zákona i podle nařízení soudu vyloučeno pouze u písemností, které musejí být současně doručovány do vlastních rukou, jde tedy o doručení do vlastních rukou s možností náhradního doručení (viz výše) nebo bez možnosti náhradního doručení (viz PODANÝ, Jan. § 49 [Doručování písemností do vlastních rukou]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 21.). Pro vyloučení „jen“ vhození písemnosti do schránky se na obálce zvolí dodatkový příznak „nevhazovat do schránky“.

V posuzované věci je na doručovací obálce typu I uveden příznak „nevkládat do schránky“, referát vylučující možnost náhradního doručení se ve spisu nenachází, tudíž nic nenasvědčuje tomu, že by doručující soud zamýšlel vyloučit fikci doručení žaloby ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř. Je tak zřejmé, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálených judikatorních závěrů; dovoláním napadené rozhodnutí proto nemůže obstát a dovolání je tak nejen přípustné, ale i důvodné. Jak bylo již výše rozvedeno, skutečnost, že řízení bylo zakončeno vydáním usnesení o schválení soudního smíru soudem prvního stupně bez dalšího nevylučuje přípustnost žaloby pro zmatečnost.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však jde o zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 918/2021). Ke schválení smíru má podle rozhodovací praxe docházet zásadně na jednání, při němž může soud provádět dokazování ke skutečnostem rozhodným pro schválení smíru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.

9. 1953, sp. zn. Cz 281/53) a pouze v případě, kdy má tyto skutečnosti za zjištěné, může smír schválit v nepřítomnosti účastníků (k tomu srov. např. Dvořák, B. Komentář k § 99. In Lavický, P. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Wolters Kluwer. 2016). V posuzované věci nebyli účastníci řízení k jednání předvoláni a smír byl usnesením schválen, aniž by zástupce předchůdce žalovaných doložil zástupčí oprávnění.

Potud by se mohlo jednat o odepření možnosti jednat před soudem, došlo však k tomu, že soud usnesením schválil smír, aniž by mu byla předložena dohoda podepsaná oběma stranami (soudu stačilo emailové „ujištění“, že pravost podpisů na dohodě potvrdili právní zástupci), a v takové situaci už se nepochybně nejedná o vadu, která se projevila v nesprávnosti samotného rozhodnutí – prostředkem nápravy takové tvrzené vady smíru je návrh na neplatnost smíru. Věcně legitimováni k podání žaloby jsou účastníci původního řízení, tedy pouze účastníci schváleného smíru, případně jejich nástupci (viz ŠAMLOT, Jan.

1.7.2 Žaloba o neplatnost smíru. In: ŠAMLOT, Jan. Výkon soudního smíru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 28.). Již tento důvod vede k zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Další důvod pro zamítnutí žaloby pro zmatečnost se podává rovněž z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žaloba nemůže být úspěšná tehdy, jestliže jako důvod zmatečnosti je uveden argument, že účastníku nebylo řádně doručeno rozhodnutí, které žalobou napadá, a tím mu byla odňata možnost jednat před soudem. Toto tvrzení samo o sobě žalobu pro zmatečnost vylučuje.

Nebylo-li totiž napadené rozhodnutí řádně doručeno, nemohlo dosud nabýt právní moci (§ 159 o. s. ř.). Žaloba pro zmatečnost podaná z tohoto důvodu musí být zamítnuta (blíže viz § 235e odst. 2 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003; více viz MOTTL, VACKOVÁ. Komentář k § 229. in JIRSA, J, BERAN, K., HAVLÍČEK, K. a kol. Občanský soudní řád.

2. část. Soudcovský komentář. Wolters Kluwer, 2023). Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) je vhodné doplnit, že ačkoli je odvolání proti usnesení o schválení smíru obecně podle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. objektivně nepřípustné, když se dovozuje, že možnost podat návrh na zrušení usnesení o schválení smíru (§ 99 odst. 3 o. s. ř.) je dostatečným prostředkem k uplatnění práv účastníka, tato úprava nedopadá na případy rozhodnutí vyjadřující takové projevy účastníků, které charakter soudního smíru nemají (srov. viz ŠAMLOT, Jan.

1.7.1 Nemožnost podání „běžných“ opravných prostředků. In: ŠAMLOT, Jan. Výkon soudního smíru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 23.). Došlo-li by tak ke schválení smíru v situaci, kdy projevy účastníků k uzavření smíru nesměřovaly, nebrání to eventuálnímu podání odvolání, neboť se nemožnost podání odvolání pojmově vztahuje pouze na usnesení o schválení takového smíru, ke kterému skutečně došlo v daném řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 4. 1976, sp. zn. 1 Cz 48/76, z komentářové literatury viz např. Šebek, R.

§ 202 [Nepřípustnost odvolání]. In: Svoboda a kol. 2021 s. 854.). Má-li účastník zato, že mu rozhodnutí nebylo řádně doručeno, může soud jednoduše vyzvat, aby mu příslušné rozhodnutí doručil. Je-li účastník řízení toho názoru, že mu určité rozhodnutí sice bylo řádně doručeno, ale právní moci dosud nenabylo, pak tehdy, jde-li o rozhodnutí soudu prvního stupně, může podat proti takovému rozhodnutí řádný opravný prostředek, tj. zpravidla odvolání. Účinků pravomocného rozsudku, tj.

závaznosti pro účastníky (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) i pro soud (§ 159a odst. 3 o. s. ř.) a nezměnitelnosti (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) nabývá smír právní mocí usnesení o schválení smíru. Usnesení o schválení či neschválení smíru se účastníkům doručuje (§ 168 odst. 2 o. s. ř.), právní moci podle § 167 odst. 2 v kombinaci s § 159 o. s. ř. nabývá usnesení, které již nelze napadnout odvoláním. Může se stát, že doložku právní moci na rozhodnutí vyznačil soud chybně. Nejsou-li údaje na doložce správné, rozhoduje skutečný stav.

Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v rozporu s tím, co je uvedeno shora, tedy nesprávně, a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud. Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ve věci samé změnil (§ 243d písm. b/, § 243f odst. 4 o. s. ř.). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu změnil a tímto rozhodnutím se řízení o žalobě pro zmatečnost končí, rozhodl dovolací soud nejen o nákladech dovolacího řízení, ale i o nákladech účastníků v řízení o žalobě pro zmatečnost před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 2, § 142 o.

s. ř.). Procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal podle § 150 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že i její jednání (v řízení o určení vlastnického práva) zavdalo příčinu pro zahájení řízení o žalobě pro zmatečnost.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu