33 Cdo 1145/2018-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. K., proti žalovanému Z. D., zastoupenému JUDr. Josefem Filipem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, zaplacení částky 400 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 307
C 7/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
ze dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, a rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 11. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-72,
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze
dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 2. 11. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-72, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12 342 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr.
Josefa Filipa, advokáta.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vůči žalovanému zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-72, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti rozsudku odvolacího soudu podal
žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
neboť rozhodnutí podle jeho názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Obě napadená
rozhodnutí jsou podle dovolatele v rozporu s platnými právními předpisy, a to
zejména „z důvodu nesprávného právního posouzení důkazů ve věci realizovaných“. Soudy zásadně ignorovaly zřejmou vůli účastníků uzavřených smluv vytvořit
časově nedeterminovaný vztah založený klasickým závazkem dlužníka a věřitele
vedoucím k dlouhodobému hrazení úroků a trvání závazků. Soudy opomenuly
aplikaci § 102 obč. zák.; vzhledem k ujednání, že právo na vrácení půjčky musí
být nejprve uplatněno formou výpovědi, započal běh promlčecí lhůty až od
uplatnění tohoto práva, jež nemohlo předcházet samotné výpovědi, neboť žalovaný
by mohl úspěšně namítat předčasnost žaloby. Úvaha soudu prvního stupně, že „den
požádání“ měl nastat již 12. 10. 1999, resp. 18. 10. 1999, je bezpředmětná,
neboť účastníci by přeci neuzavírali dohodu o každoročním splácení úroků. Výkladem vůle účastníků obou smluv nelze než dospět k jednoznačnému závěru, že
tato vůle směřovala k dlouhodobým závazkům a ukončení této „dlouhodobosti“ bylo
závislé na projevu vůle té či oné strany; je logické, že strany nezamýšlely
podmiňovat jednostranný právní úkon (výpověď) nějakým dvoustranným právním
úkonem (dohodou), a to z důvodu možné absence konsenzu. Důvod neplatnosti
ujednání o splatnosti dluhu pro neurčitost se dle přesvědčení dovolatele
vztahuje pouze na část právního úkonu, která je oddělitelná od ostatního
obsahu. Absencí dohody ohledně ukončení smluvního vztahu mohl dlužník reálně
zabránit ukončení smlouvy, a proto je zřejmé, že součástí projevu vůle
účastníků byla pouze „výpověď nepodmíněná dohodou“. Žalobce z uvedených důvodů
navrhl zrušení obou dovoláním napadených rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na správnost závěrů odvolacího soudu s
tím, že dovolatel nevymezil konkrétní právní otázku, o níž tvrdí, že dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Poukázal přitom na
množství rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou promlčení nároku z
právního vztahu sjednaného na dobu neurčitou zabývají, s tím, že obě dovoláním
napadená rozhodnutí jsou s nimi v souladu. Proto navrhl odmítnutí dovolání,
případně jeho zamítnutí. Nejvyšší soud dovolání projednal podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze
(není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí
pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby
dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního
práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího
soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve
vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce v dovolání v podstatě pouze polemizuje
s tím, jak odvolací soud rozhodl, přičemž - ačkoli ohlašuje – dovolacímu
přezkumu nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předpoklad
přípustnosti dovolání nenaplňuje pouhá polemika ohledně neurčitosti ujednání
ohledně splatnosti obou půjček, pakliže dovolatel sám (a to ve shodě s
odvolacím soudem) tvrdí, že vůlí a záměrem účastníků smluv o půjčce bylo
vytvořit „dlouhodobý a časově neohraničený vztah založený závazkem dlužníka a
věřitele“, což ale nepředstavuje nezaměnitelnou identifikaci dovolacím soudem
dosud neřešené právní otázky, jak požaduje znění § 237 o. s. ř. Není úkolem
dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval
právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí záviselo, a které dosud nebyly
vyřešeny dovolacím soudem.
Neopodstatněnou z pohledu přípustnosti dovolání
dovolací soud shledal též argumentaci dovolatele, že odvolací soud měl na
dotyčný smluvní vztah aplikovat právní normu, která v době jeho vzniku
neexistovala. Důkazům provedeným v řízení odpovídá skutkový závěr, že mezi účastníky došlo ke
sjednání dvou smluv o půjčce, přičemž ohledně splatnosti půjček odvolací soud
dovodil, že doba splatnosti půjček nebyla účastníky sjednána konkrétním datem;
to ostatně není v rozporu s tím, co v průběhu řízení tvrdil dovolatel. Odvolací
soud se správně zabýval žalovaným v průběhu řízení uplatněnou námitkou
promlčení. Shledal-li ji důvodnou, pak toto jeho posouzení odpovídá ustálené
judikatuře, podle níž se právo na plnění ze smlouvy o půjčce promlčuje v obecné
tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. Začátek běhu promlčecí doby je
přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Obecně
přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat
na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je
actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník
povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby
podle § 101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka
kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu § 563 obč. zák. dluh prvního dne
poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Již v dřívější právní literatuře
(srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním
řádu, Orbis Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Panorama 1987,
str. 319 a. n.) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu
(může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může
své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání
práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V
těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu
promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na
neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního
vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy
došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti
dluhu (srovnej citované znění Občanského zákoníku str. 322 a rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 28/84). Nejvyšší soud na názor vyjádřený v rozhodnutí
zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 navázal v řadě svých
rozhodnutích (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo
665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo
566/2004, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2645/2006, jakož rozsudek ze dne 23. 2. 2006, sp. zn.
33 Odo
1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl) a jde o jeho
ustálenou rozhodovací praxi. Přijetí názoru dovolatele o vázanosti počátku běhu
promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu,
ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné
posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu
promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Jestliže odvolací soud při posouzení
otázky promlčení práva na plnění ze smlouvy o půjčce vázal počátek běhu tříleté
promlčecí doby podle § 101 obč. zák. na okamžik, kdy dluh žalovanému vznikl,
nikoliv kdy se dluh stal „na požádání“ splatným, je jeho právní posouzení věci
v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Z uvedeného rovněž vyplývá,
že nejde o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Námitka, že soudy opomenuly aplikaci § 102 obč. zák., neboť právo na vrácení
půjčky musí být nejprve uplatněno formou výpovědi, a proto (dle přesvědčení
dovolatele) běh promlčecí lhůty započal až od uplatnění tohoto práva, se s výše
uvedenými závěry míjí, stejně jako úvaha dovolatele, že uplatnění práva u soudu
nemohlo předcházet samotné výpovědi.
Pro úplnost je třeba uvést, že jako neopodstatněná se z pohledu přípustnosti
dovolání jeví též argumentace dovolatele, že se „důvod neplatnosti“ vztahuje
pouze na část právního úkonu, která je oddělitelná od ostatního obsahu.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani obecným způsobem formulovaná
námitka, že napadené rozhodnutí je „v rozporu s v rozhodné době platnými
právními předpisy, a to zejména z důvodu nesprávného právního posouzení důkazů
ve věci realizovaných“. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud;
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je
odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3,
věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu