33 Cdo 1271/2025

33 Cdo 1271/2025-433

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně FLY 2000, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Hálkova 1641/9, identifikační číslo osoby 25669907, zastoupené Mgr. Janem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, proti žalované Lišaj, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Křenova 438/7, identifikační číslo osoby 27451291, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 66/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co 117/2024-344, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co 117/2024-344, a rozsudek Obvodní soud pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2023, č. j. 19 C 66/2022-298, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 19 C 66/2022-298, určil, že žalobkyně je jediným vlastníkem pozemku parcelní číslo 2202 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 569 m?, jehož součástí je budova č. p. 1641 (Nové Město, byt. dům), zapsaného pro obec Praha, katastrální území Nové Město, na listu vlastnictví č. 1112 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, dále jen „sporná nemovitost“ (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co 117/2024-344, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení změnil tak, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných vlastními zjištěními. Žalobkyně vlastnila spornou nemovitost. Trestnou činností skupiny pachatelů došlo k padělání plné moci a cestovního pasu jednatelky žalobkyně a s jejich pomocí na základě žádosti ze 14.

5. 2020 k zneplatnění dosavadních přístupových údajů do datové schránky žalobkyně a k vydání Ministerstvem vnitra nových přístupových údajů zaslaných na e-mail fly2000mail.cz. Následně byla datová schránka žalobkyně využívána k zasílání dokumentů mezi jednatelem žalované Ing. Radimem Třešňákem a M. K. (dále též „domnělým zmocněncem“ či „bezesmluvním zástupcem“) v době, kdy přístupové údaje žalobkyně byly zneplatněny a namísto ní měly do datové schránky přístup osoby, které k tomu žalobkyně nepověřila a neposkytla jim vlastní přístupové údaje umožňující zneužití datové schránky.

Dne 30. 9. 2021 byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva mezi žalovanou (věřitelkou), žalobkyní (vlastnicí sporné nemovitosti) a společností EWE JEWELRY s. r. o. (třetí osobou, dlužnicí, jejíž závazek měl být zajištěn), na základě které byl následně proveden vklad práva žalované ke sporné nemovitosti do katastru nemovitostí. Za žalobkyni smlouvu uzavřel M. K. prokazující se žalované plnou mocí z 11. 8. 2021 opatřenou nepravým podpisem jednatelky žalobkyně Daniely Altissimo (která ho k jednání nezmocnila a neprojevila vůli k uzavření takové smlouvy).

Pravý podpis jednatelky není ani na zápisu z jednání valné hromady žalobkyně ze dne 11. 8. 2021, která měla udělení souhlasu s uzavřením zajišťovací smlouvy projednat. Žalovaná vycházela pouze z jednání a vystupování M. K. jako domnělého zmocněnce. Obvyklá cena nemovitosti k datu 30. 9. 2021 byla 113 000 000 Kč. Proti M. K. a dalším pachatelům bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu, neboť se pokusili neoprávněně obohatit na bytovém domě žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení (v odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným) a dospěl k závěru, že břemeno tvrzení a důkazní nese žalovaná ke skutečnosti vyvolání u ní domněnky zmocnění M.

K.

vinou žalobkyně, žalobkyně k vyvrácení dobré víry žalované ohledně udělení zmocnění (která se presumuje). Uzavřel, že nebyly naplněny podmínky § 444 odst. 1 o. z. a žalobkyně nemůže být jednáním domnělého zástupce vázána. Vyvolání zdání existence zastoupení musí být zaviněné žalobkyní a vycházet přímo z jednání domněle zastoupené žalobkyně, nikoli jen z jednání domnělého zástupce. Žalobkyně svým zaviněným jednáním nezapříčinila mylnou domněnku žalované, že ji M. K. zastupuje, a povinnosti dle § 9 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. neporušila. Žalovaná netvrdila (ani po poučení a výzvě soudu prvního stupně) žádné jednání či kontakt se statutárním orgánem či jinou osobou oprávněnou za žalobkyni jednat, která by v ní (výslovně či mlčky) vyvolala domněnku zmocnění M. K. Vycházela jen z jeho jednání a tvrdila, že plnou moc obdržela prostřednictvím komunikace z datové schránky žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání, kterým napadla rozsudek v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání shledává v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v tom, že nesprávně vyřešil otázky dosud dovolacím soudem neřešené, pokud dospěl k závěru o nenaplnění podmínek § 444 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.

z.“), neboť za přičitatelné jednání domnělého zmocnitele (žalobkyně) považoval jen komisivní (aktivní) a nikoli omisivní (pasivní) jednání. Soudy také nesprávně posoudily otázku existence zavinění žalobkyně, které bylo přítomno alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, pokud z vlastní viny a vlastním pasivním jednáním nepostupovala při správě svých záležitostí s náležitou péčí, nezachovávala potřebnou míru opatrnosti, nedostála svým zákonným povinnostem a umožnila třetím osobám dlouhodobě nakládat se svou datovou schránkou, kterou více než dva roky nekontrolovala (nezjistila tak, že došlo ke zneužití jejích přihlašovacích údajů, nenahlásila jejich odcizení, aby byly zneplatněny, nenastavila si řádně kontrolní mechanismy), a dlouhodobě nekontrolovala právní stav svého nemovitého majetku (nesporovala zahájení vkladového řízení katastrálním úřadem, o němž byla vyrozuměna, nevyužila možnosti kontroly formou žádosti o vyrozumívání o změnách v katastru a umožnila domnělému zástupci ve sporné nemovitosti bydlet a mít nad ní plnou kontrolu).

Tím naplnila skutkovou podstatu „tolerance zastoupení“. O existenci plné moci musela být vyrozuměna, když zpráva o jejím odeslání žalované se nacházela v její datové schránce (žalovaná proto jednala dobrověrně). Zaslání korespondence z její datové schránky je nutné považovat za jednání žalobkyni přičitatelné, neboť je zodpovědná za pravidelnou kontrolu své datové schránky a mohla zabránit jejímu zneužití. Podle § 9 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, byla povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nedošlo k jejich zneužití.

Ze zákona vyplývá, že komunikace skrze datovou schránku je zcela přičitatelná osobě, které byla datová schránka zřízena (dále též „držiteli datové schránky“), nikoli osobě, která komunikaci fakticky vykonávala skrze oprávnění k datové schránce. K otázce odpovědnosti držitelů datových schránek a povinnosti jejich pravidelné kontroly se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2594/11 (poukazem na právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“). Odvolací soud v důsledku technické závady vycházel z nesprávné protokolace účastnické výpovědi jednatele žalované [že si posílal jakékoliv dokumenty s panem K.

(zmocněncem) přes datovou schránku žalobkyně], což (s ohledem na námitku žalované) nebylo možno napravit bez jeho opakovaného výslechu (který nebyl proveden). S odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně v jiných věcech, rozhodnutí Německého spolkového soudního dvora a komentářovou literaturu k o. z.

dovolatelka dovozuje, že jednání domněle zastoupeného může být i omisivní (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4220/2019 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 tento závěr nepřímo potvrdily). Ohledně ústavně konformního výkladu právních norem odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3040/16 a ohledně odpovědnosti držitele datových schránek dále na stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 22/2018-30, č. j. 4 Afs 274/2023-27, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 916/14 a sp. zn. IV. ÚS 2594/11. Dle dovolatelky skutečnost, že právní jednání mezi ní a žalobkyní bylo dotčeno trestněprávním jednáním, nečiní takové jednání absolutně neplatným, ale pouze relativně neplatným. Této neplatnosti se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Žalobkyně nemůže vznést námitku neplatnosti, neboť mohla tomuto jednání a jeho následkům zabránit. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že příčiny a okolnosti věci zohlednil u nákladů řízení, nikoli však u merita věci.

Příčina sporu přitom tkví v trestněprávním jednání třetích osob, které negativně dopadlo i na žalovanou. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout nebo ho zamítnout. Dle jejího mínění nelze vyvolat zavinění na vyvolání domněnky zastoupení pouhým opomenutím, obzvláště za situace, kdy ke zneužití její datové schránky došlo organizovanou trestnou činností třetích osob, které sama k přístupu do ní nepověřila a neposkytla jim přístupové údaje, v době, kdy jednatelka žalobkyně nejen s ohledem na svůj pokročilý věk, ale i v souvislosti s pandemií covid 19 a s ní souvisejících omezení neměla možnost přicestovat do České republiky a byla bezprecedentně omezena ve svém jednání, správě a nakládání s nemovitostí.

Žalovaná poukázala i na spojení EWE JEWELRY s. r. o., jejíž závazek z úvěru (do něhož byly fakticky konsolidovány nezajištěné pohledávky několika dalších společností ovládaných a vlastněných společníkem a jednatelem žalované panem Třešňákem a jeho manželkou) byl v součinnosti s panem Výmolou smlouvou uzavřenou mezi ní, žalovanou a žalobkyní zajištěn převodem nemovitosti žalobkyně, a na okolnosti vylučující dobrou víru žalované (zejména související s podpisem předmětné smlouvy 30. 9. 2021 na schůzce na Černém Mostě, jak se k nim vyjádřil domnělý zmocněnec pan K.).

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.

dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 33 Cdo 2131/2024-388 (dále též „předchozí rozhodnutí“), jímž dovolání zamítl. K jednotlivým žalovanou formulovaným (dle ní dosud dovolacím soudem neřešeným) právním otázkám uvedl: k otázce a) „zda lze naplnit jednu z podmínek dle § 444 odst. 1 o.

z., a sice podmínku vyvolání zdání zmocnění přičitatelné domnělému zmocniteli, pouze komisivním (aktivním) jednáním a nikoliv omisivním (pasivním) jednáním domnělého zmocnitele, který by při vynaložení náležité péče mohl jednání domnělého zástupce zabránit, ale s ohledem na svou pasivitu tak neučinil“, že rozhodnutí odvolacího soudu na jejím vyřešení není založeno, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) nevyloučily možnost pasivního jednání domnělé zmocnitelky, nespokojily se však s pouhou pasivitou při správě její datové schránky (tvrzenou žalovanou) a význam přiznaly skutečnosti, zda vyvolání zdání zastoupení (aktivním či pasivním jednáním) vycházelo přímo z jednání domněle zastoupené (nikoli jen z jednání domnělého zmocněnce); k otázce b) „zda lze shledat na straně žalobkyně zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, které odůvodňuje využití § 444 odst. 1 o.

z. ve prospěch žalované, pokud žalobkyně měla objektivně možnost účinkům jednání domnělého zmocněnce zabránit, kdyby zachovala potřebnou míru opatrnosti a náležitou péči o své záležitosti“; a současně k otázce c) zda „lze považovat zasílání korespondence, konkrétně plné moci s úředně ověřeným podpisem jednatelky žalobkyně, z datové schránky žalobkyně za jednání přičitatelné žalobkyni ve smyslu naplnění podmínky dle § 444 odst. 1 o. z.“, že je dovolatelka zakládá na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu (jímž je dovolací soud vázán); k otázce d) zda „znemožňuje aplikaci § 444 odst. 1 o.

z. a činí právní jednání neplatným skutečnost, že ke zneužití přístupových údajů do datové schránky žalobkyně, prostřednictvím které bylo žalované doručeno potvrzení o zmocnění domnělého zástupce, došlo trestnou činností třetích osob“, že na jejím vyřešení není napadené rozhodnutí vycházející z bezesmluvního zastoupení založeno, neboť otázku absolutní či relativní neplatnosti právního jednání učiněného domnělým zmocněncem odvolací soud neřešil, jelikož důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp. překročení zástupčího oprávnění, není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem; takové jednání zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně (bez zbytečného odkladu) schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným i pro sebe (což v řízení nebylo tvrzeno).

Z obsahu dovolání však Nejvyšší soud usoudil, že napadené rozhodnutí je založeno na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly a které se nabízejí z právní argumentace dovolatelky: 1) zda pasivita domnělého zmocnitele (držitele datové schránky neoprávněně ovládané jinou osobou, která získala přístupové údaje nikoli od držitele datové schránky, ale od správce datových schránek na základě zfalšovaných dokladů) při správě datové schránky „sama o sobě“ představuje jeho „vinu“ (zaviněné jednání alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) na vyvolání domněnky zastoupení u třetí osoby dle § 444 odst. 1 o.

z. a tudíž okolnost vylučující jeho možnost dovolat se nedostatku zmocnění podle tohoto ustanovení; 2) zda úkony obsažené v dokumentech dodávaných do datové schránky jiné právnické osoby (třetí osoby) z datové schránky právnické osoby (domnělého zmocnitele) v době, kdy byla neoprávněně ovládána jinou osobou (na základě přístupových údajů získaných nikoli od držitele datové schránky, nýbrž od správce datových schránek na podkladě zfalšovaných dokladů, zatímco přístupové údaje dříve právnické osobě vystavené byly zneplatněny), lze považovat za přičitatelné této právnické osobě, a zda její mlčení (nečinnost) v situaci, kdy do její datové schránky byly dodávány dokumenty z datové schránky třetí osoby, z nichž se zastoupení podávalo, lze považovat za jednání vyvolávající domněnku zastoupení dle § 444 odst. 1 o.

z. K otázce ad 1) provedl dovolací soud rozbor právní úpravy vztahující se k zastupování, konkrétně § 463, § 440, § 441, § 444 o. z., k právnímu jednání (§545 až § 588 o. z.), důvodové zprávy k o. z. i odborné literatury a dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (včetně historické judikatury vztahující se k obdobné úpravě v zákoně č. 946/1811 Sb. z. s., obecném zákoníku občanském, dále jen „o. z. o.“, a to konkrétně ke zdálnivému zmocnění, jak bylo vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.

1. 1944, sp. zn. Rv I 704/43). V podrobnostech viz. předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poté dospěl k závěru, že vyvolat u třetí osoby domněnku existence zastoupení jinou osobou lze jen zaviněným (alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) adresným (vůči třetí osobě) jednáním vyjadřujícím vnitřní vůli domnělého zmocnitele (způsobem aktivním či pasivním, z něhož lze usuzovat na projevenou vůli), učiněným v jakékoli formě (avšak určitě a srozumitelně), nevzbuzujícím pochybnosti o projevené vůli, směřujícím k vyvolání právních následků právní normou předvídaných (k vyvolání domněnky existence zastoupení jinou osobou).

Projev vůle domnělého zmocnitele se (aby vyvolal zamýšlené účinky) musí dostat do dispoziční sféry adresáta (třetí osoby). Domnělý zmocnitel tedy (nejméně) takovou domněnku (mylnou představu o existenci zastoupení) vyvolat u třetí osoby nechce, neví o tom, že ji svým jednáním může vyvolat, avšak vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům o tom vědět má a může (nedbalost nevědomá).

Mezi jednáním domnělého zmocnitele a vyvolanou domněnkou třetí osoby přitom musí být kauzální nexus, tedy (bezprostřední) příčinná souvislost (vztah příčiny a následku). Časově pak k vyvolání domněnky zastoupení zmocnění u třetí osoby musí dojít nejpozději k okamžiku právního jednání domnělého zástupce s třetí osobou. Pasivita (nečinnost) právnické osoby při správě vlastní datové schránky (ve vztahu k její existenci, k přístupu do ní a k jejímu obsahu) „sama o sobě“ nemůže být jednáním této právnické osoby (adresným) vůči třetí osobě, způsobilým v ní vyvolat domněnku existence zastoupení, neboť z ní bez jakýchkoli pochybností nelze dovodit vůli právnické osoby být zastoupena jinou osobou, projevenou navenek, a to adresně vůči třetí osobě.

Mezi takovou pasivitou a domněnkou existence zastoupení u třetí osoby neexistuje vztah bezprostřední příčinné souvislosti (není mezi nimi vztah příčiny a následku). Proto „nemá relevanci ani zavinění“. Za jednání způsobilé vyvolat domněnku zastoupení nelze považovat ani absenci pravidelného nahlížení do katastru nemovitostí, neboť vyvolání domněnky zastoupení musí předcházet právnímu jednání domnělého zástupce a změny v katastru následují až po takovém právní jednání. Pro zodpovězení otázky 2) považoval Nejvyšší soud za významné, zda byly z datové schránky žalobkyně dodávány do datové schránky žalované dokumenty obsahující úkony přičitatelné žalobkyni nebo byly považovány za řádně doručené dokumenty dodávané z datové schránky žalované do datové schránky žalobkyně obsahující úkony, z nichž by se zastoupení podávalo, aniž by na ně žalobkyně adekvátně vůči žalované reagovala (tedy mlčela a svou nečinností neuvedla stav věci na pravou míru – šlo by tedy o shora zmíněné vůči žalované adresné omisivní jednání opomenutím žalobkyně).

V této souvislosti však odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil skutkový závěr, že sporná plná moc pro Michala Klegra byla žalované dodána datovou schránkou žalobkyně. Z datové schránky žalobkyně však byly do datové schránky žalované dodávány dokumenty, jejichž původcem byl domnělý zmocněnec, a naopak z datové schránky žalované do datové schránky žalobkyně dokumenty na ně reagující (či naopak). Právním rozborem § 2 odst. 1, § 8, § 9, § 12, § 18 a § 18a zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech (ve znění účinném do 31.

12. 2021), za užití dosavadní judikatury, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro dodávání dokumentů mezi právnickými osobami navzájem v rozhodné době [na rozdíl od doručování orgány veřejné moci (§ 17 odst. 4 zákona) a na rozdíl od úpravy dodávání dokumentů mezi právnickými osobami podle § 18a zákona ve znění účinném od 1. 1. 2022] neplatila fikce doručení v případě, že se oprávněná osoba do datové schránky nepřihlásila. Neměla-li proto právnická osoba (zde žalobkyně) v době, kdy jí byly jinou právnickou osobou (zde žalovanou) dodávány dokumenty do datové schránky, k dispozici platné přístupové údaje, nemohly se (logicky) do datové schránky přihlásit osoby oprávněné podle § 8 odst. 3 a odst. 6 písm.

b) zákona o elektronických úkonech, a nemohlo jí tak podle zákona být řádně (účinně) doručováno. I kdyby se proto z dokumentů dodaných v rozhodné době do datové schránky žalobkyně žalovanou zastoupení podávalo, z její pasivity (z mlčení a neuvedení stavu věci u žalované na pravou míru) by nebylo možno dovozovat jednání jí přičitatelné (projevenou vůli vůči žalované), kterým by domněnku existence zastoupení vyvolala (tedy ani žalovanou a v odborné literatuře uváděnou „toleranci zastoupení“). Úkony v dokumentech dodávaných z datové schránky žalobkyně do datové schránky žalované pak byly žalobkyni přičitatelné, jen byly-li žalobkyní podepsané (příp. se považovaly podle právních předpisů za podepsané), což nebylo splněno.

I kdyby však byla v rozhodné době datovou schránkou žalobkyně do datové schránky žalované dodaným dokumentem (v konvertované podobě podle § 22 zákona o elektronických úkonech) plná moc s úředně ověřeným podpisem jednatelky žalobkyně, nebylo by ji možno považovat za přičitatelnou žalobkyni nejen proto, že se nemohla uplatnit fikce jejího podpisu dle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech, ale i proto, že konverzí se nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů obsažených ve vstupu a jejich soulad s právními předpisy (v řízení přitom bylo prokázáno, že plná moc jednatelkou žalobkyně podepsána nebyla).

Z uvedeného důvodu nepovažoval Nejvyšší soud za přiléhavé odkazy dovolatelky na jí označenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu (v podrobnostech lze opět odkázat na obsah předchozího rozsudku Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí připomenul zjištěný skutkový stav, podle něhož žalobkyně nedala nikomu k dispozici své přístupové údaje ani jinak neumožnila jejich zneužití. Jednalo se o exces z běžného režimu správy a užívání datové schránky v důsledku protiprávního jednání skupiny osob, kterému předcházelo zneplatnění dosavadních přístupových údajů držitelky datové schránky a získání nových od správce datových schránek.

Žalobkyně nemohla vědět, že její datová schránka bude nezákonně ovládnuta jinou osobou vydávající se za jejího zmocněnce, a vzhledem k uvedeným okolnostem a jejím poměrům ani vědět nemohla, že dojde k takovému excesu (vyžadujícímu řadu předcházejících, na sebe navazujících kroků neoprávněné osoby, na nichž se, byť rovněž nevědomky, podílely i subjekty, jimž byly státem svěřeny úkoly při ověřování podpisů na listinách a při správě datových schránek). Nelze přitom dovodit ani „zdánlivé zastoupení“, kdy podle žalovanou uváděné komentářové literatury k § 444 o.z.

domněle zastoupený jednání domnělého zástupce nezná, avšak při nezbytné pečlivosti je znát mohl a mohl mu v jednání zabránit. Takto pojímané zdánlivé zastoupení by bylo možno vyvolat opět jen jednáním (opomenutím), které by bylo v bezprostřední příčinné souvislosti s jeho následkem (mylnou představou o existenci zastoupení u třetí osoby). To by přicházelo v úvahu, pokud by žalobkyně měla platné přístupové údaje do datové schránky (a o jednání bezesmluvního zástupce tak vědět mohla, pokud by se do datové schránky přihlásila), nikoli však v případě opačném.

Mezi tím, že žalobkyně nezjistila, že do datové schránky přístup nemá, a neobrátila se na Ministerstvo vnitra s žádostí o vydání nových přístupových údajů (a zneplatnění stávajících vydaných neoprávněné osobě), a vyvolanou mylnou představou o existenci zastoupení u třetí osoby, není totiž vztah bezprostřední příčiny a následku. K namítanému rozporu napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, při výkladu § 440 a § 444 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud uvedl, že z jazykového výkladu výše uvedených norem nerozumné výsledky neplynou, ustanovení vyváženým způsobem stanoví, které ze stran má být poskytnuta ochrana a za jakých podmínek.

Ochrana je jimi poskytována tomu subjektu, který se na existenci bezesmluvního zastoupení nepodílel, případně se podílel menší měrou. Dovolací námitka žalované o chybné protokolaci výpovědi jejího jednatele (že nevypověděl, že si posílal dokumenty s panem K. přes datovou schránku), podle Nejvyššího soudu nevychází ze zjištění učiněných odvolacím soudem (který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně z jeho výpovědi). Při formulaci právních otázek nadto dovolatelka vychází i z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.

K ústavní stížnosti podané dovolatelkou Ústavní soud nálezem ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 510/25, výše označený (předchozí) rozsudek Nejvyššího soudu zrušil (vázán stížností požadující zrušení jen rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť některé výhrady lze vztáhnout i k rozhodnutím soudů nižších stupňů), když dospěl k závěru, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud usoudil, že výklad § 444 o.

z. Nejvyšším soudem je podstatným omezením významu a účelu zákonného pravidla v § 444 odst. 1 o. z. bez odpovídající argumentace a s odkazem na odbornou (v rozhodnutí uvedenou) literaturu (o tom, že domněnku existence zastoupení, na které má účast zastoupený, lze vyvolat nejen aktivní, ale též pasivní účastí) a závěry komentářové literatury v rozhodnutí označené (autora Melzera) o zdánlivém právním jednání uzavřel, že Nejvyšší soud spojil omisivní jednání domněle zastoupeného (které připustil) s takovými podmínkami, které to fakticky vylučují (pokud požadoval, aby šlo o jednání adresné vůči třetí osobě).

Vyslovil přitom názor, že „[O]pomenutí však z povahy věci nemůže být zaměřené v té míře jako jednání komisivní a z povahy samé působí vůči všem (ví o něm každý)“. Výklad Nejvyššího soudu ohledně naplnění podmínky vyvolání domněnky zastoupení vlastní vinou domněle zastoupeného a příčinné souvislosti s jednáním stěžovatelky tak byl podle Ústavního soudu nepřiměřeně zužující, Nejvyšší soud tím vykročil z limitů ústavně konformní interpretace § 444 odst. 1 o. z. K ostatním závěrům Nejvyššího soudu se Ústavní soud buď nevyjádřil, nebo je podpořil (závěry ohledně nahlížení do katastru nemovitostí).

Z vlastní iniciativy učinil Ústavní soud nové zjištění (které v dosavadním řízení soud prvního stupně ani odvolací neučinily) z usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání z 8. 3. 2023 o výpovědi R. M. zastupujícího firmu BS&P Czech Republic a. s., která spravovala datovou schránku žalobkyně v letech 2018 – 2020, o tom, že v květnu 2020 do ní přestali mít přístup, jednatelka paní Altissimo (s níž dříve jednali), přestala platit i komunikovat, proto ji v době notifikace – 21. 5.

2020 – o změně přístupových údajů do datové schránky nepovažovali za svou klientku a situaci nijak dál neřešili (viz odst. 37 rozhodnutí). Mezi podvodnou změnou přístupových údajů do datové schránky žalobkyně (květen 2020) a uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu práva (září 2021) přitom uplynulo 16 měsíců. Nejvyššímu soudu pak uložil zabývat se tím, „zda, i když žalobkyně jednání domnělého zástupce neznala, mohla je při nezbytné pečlivosti znát a mohla mu zabránit“, tedy „zda rozdíl mezi výkladem § 444 odst. 1 o.

z. přijatým Nejvyšším soudem a ústavně konformním výkladem podaným Ústavním soudem mohl mít vliv na výsledek řízení“. Nejvyšší soud se proto znovu dovoláním žalované zabýval. Výše uvedeným skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (jehož součástí nejsou zjištění učiněná Ústavním soudem) je Nejvyšší soud při rozhodování o podaném dovolání vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).

Ačkoli se Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí zabýval možností konkrétního omisivního jednání žalobkyně opomenutím, které mělo základ v nakládání s její datovou schránkou a které nemohlo působit vůči všem (tak, že by o něm věděl každý), nýbrž jen vůči žalované, která do datové schránky žalobkyně zasílala písemnosti, na něž žalobkyně sama nereagovala [srov. odpověď na otázku ad 2) uvedenou výše] a lze uvést i řadu dalších příkladů adresného omisivního jednání opomenutím, nepůsobícího erga omnes (např. poměrně častý případ nečinnosti klienta banky na její sdělení o přijetí nových obchodních podmínek s nabídkou možnosti odstoupení od smlouvy v případě, že s nimi klient nesouhlasí, s tím, že v opačném případě bude banka považovat nečinnost za souhlas s novými obchodními podmínkami), je Nejvyšší soud v dané věci vázán právním názorem Ústavního soudu, že „opomenutí z povahy věci nemůže být zaměřené v té míře jako jednání komisivní a z povahy samé působí vůči všem (ví o něm každý)“.

K závaznosti právního názoru Ústavního soudu v kasačním rozhodnutí srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 700/05. Nejvyšší soud je vázán i pokynem Ústavního soudu, že do právního posouzení otázky naplnění podmínky vyvolání domněnky zastoupení vlastní vinou domněle zastoupené žalobkyně (tedy i když jednání domnělého zástupce neznala, je mohla při nezbytné pečlivosti znát a mohla mu zabránit), jak vyplývá z rozdílu mezi výkladem § 444 odst. 1 o. z.

přijatým Nejvyšším soudem (uvedeným výše), a ústavně konformním výkladem podaným Ústavním soudem, je třeba zahrnout i Ústavním soudem zjištěné skutečnosti z výpovědi Roberta Massa, které v poměrech

projednávané věci jsou zcela nové (neboť je nezjistil a tudíž do svého právní posouzení nezahrnul ani soud prvního stupně ani soud odvolací). Nejvyšší soud, jenž (na rozdíl od Ústavního soudu, srov. § 44, § 48 odst. 1 a § 81 zákona č. 182/1991 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (viz výše uvedená judikatura), tak učinit nemůže, neboť dovolací řízení je vyhrazeno právnímu posouzení a nikoli otázkám skutkovým (srov. § 241a o. s. ř.).

Právní posouzení věci je přitom rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Rozhodnutí věci soudy obou stupňů je tak ve světle výše uvedeného závěru Ústavního soudu nutno považovat za přinejmenším předčasné, neboť jejich právní posouzení není úplné. Nejvyššímu soudu za daného stavu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.), a jelikož důvody, pro které je nutno rozsudek odvolacího soudu zrušit, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušit i jeho rozsudek a vrátit věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o.

s. ř.).

V dalším průběhu řízení se proto soud prvního stupně bude zabývat tím, zda zjištění z výpovědi Roberta Massy mohou vést k závěru o naplnění podmínky vyvolání domněnky zastoupení vlastní vinou domněle zastoupené žalobkyně v duchu výkladu Ústavního soudu. Jelikož občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti a ústnosti a Ústavní soud podle § 44 a § 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k projednání ústavní stížnosti jednání nenařídil (viz odst. 40 jeho nálezu) a důkaz usnesením policie o zahájení trestního stíhání (z něhož učinil zjištění, která z něj soudy obou stupňů neučinily) neprovedl při jednání, neměly účastnice dosud možnost k právnímu názoru soudu vycházejícímu z takových skutečností zaujmout vůbec žádné stanovisko, nemohly tvrdit relevantní skutečnosti ve vztahu k nové skutkové podstatě právní normy, na které je založeno právní posouzení věci, a nemohly proto ani navrhnout příslušné důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.

11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). Aby proto rozhodnutí soudu nebylo pro účastnice překvapivé (založil-li by je na těchto skutečnostech, které účastnicím nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděly, ale nepovažovaly je - podle dosavadních výsledků řízení - za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci), soud prvního stupně důkaz usnesením o zahájení trestního stíhání k tomuto zjištění při jednání provede a poskytne účastnicím možnost k této nové skutečnosti se vyjádřit a uplatnit případné námitky (a k nim navrhovat důkazy).

Posoudí poté nově zjištěné skutečnosti v kontextu ostatních dosud zjištěných okolností věci a zváží, jak se skutečnost, že žalobkyně měla mít od roku 2018 nejméně do zjištění ztráty přístupu do datové schránky v květnu 2020 správce své datové schránky (přičemž k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva došlo až v září 2021), může promítnout do posouzení vlastní viny žalobkyně na vyvolání domněnky zastoupení u žalované (obsah smluvního vztahu mezi žalobkyní a takovým správcem a jeho zánik nebyl dosud předmětem dokazování).

Dospěje-li v takovém případě soud k závěru o vině žalobkyně, bude nutno se vypořádat i s otázkou dobré víry žalované, kterou se dosud soudy nezabývaly (její dobrou víru zatím jen presumovaly podle § 7 o. z.), a to z pohledu všech dosud zjištěných skutečností (např. že nemovitostí žalobkyně byl zajištěn závazek třetí osoby značné hodnoty a že jednatel žalované připravil texty jednotlivých valných hromad žalobkyně – viz odst. 10 rozsudku soudu prvního stupně) i skutečností dosud neprokázaných, avšak tvrzených, budou-li za poučovací povinnosti soudu prokázány (např. tvrzení žalobkyně, že zajišťovaný závazek třetí osoby měl vzniknout z pohledávek či závazků společností ovládaných jednatelem žalované a jeho manželkou a je pochybné, zda vůbec existovaly; že jediná jednatelka žalobkyně neměla z důvodu vysokého věku a epidemie covid-19 v době sporného jednání možnost cestování do České republiky; že dobrou víru žalované vylučují okolnosti podpisu smlouvy 30.

9. 2021 při schůzce na Černém Mostě). V dalším průběhu řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.) i Ústavního soudu (viz shora uvedené).

O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již znovu nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, které bylo zrušeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu