ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně FLY 2000,
s. r. o., se sídlem v Praze, Hálkova 1641/9, identifikační číslo osoby
25669907, zastoupené Mgr. Janem Rottou, advokátem se sídlem v Praze, Americká
177/35, proti žalované Lišaj, s. r. o., se sídlem v Praze, Křenová 438/7,
identifikační číslo osoby 27451291, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem,
advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 66/2022, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co
117/2024-344, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Jana Rotty.
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10.
2023, č. j. 19 C 66/2022-298, určil, že žalobkyně je jediným vlastníkem pozemku
parcelní číslo 2202 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 569 m?, jehož
součástí je budova č. p. 1641 (Nové Město, byt. dům), zapsaného pro obec Praha,
katastrální území Nové Město, na listu vlastnictví č. 1112 v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha, dále jen „sporná nemovitost“ (výrok I), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II).
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68
Co 117/2024-344, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil
a ve výroku II o nákladech řízení změnil tak, že nepřiznal žalobkyni náhradu
nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání,
kterým napadla rozsudek v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé. Vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání shledává v tom, že se odvolací soud odklonil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v otázkách dosud dovolacím soudem
neřešených, které odvolací soud vyřešil nesprávně, pokud dospěl k závěru o
nenaplnění podmínek § 444 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“), neboť za přičitatelné jednání domnělého zmocnitele
(žalobkyně) považoval jen komisivní (aktivní) a nikoli omisivní (pasivní)
jednání. Takový restriktivní výklad neplyne ze zákonného ustanovení ani z
judikatury. Soudy nesprávně posoudily otázku existence zavinění žalobkyně,
které bylo přítomno alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, pokud z vlastní viny
a vlastním pasivním jednáním nepostupovala při správě svých záležitostí s
náležitou péčí, nezachovávala potřebnou míru opatrnosti, nedostála svým
zákonným povinnostem a umožnila třetím osobám dlouhodobě nakládat se svou
datovou schránkou, kterou více než dva roky nekontrolovala (nezjistila tak, že
došlo ke zneužití jejích přihlašovacích údajů, nenahlásila jejich odcizení, aby
byly zneplatněny, nenastavila si řádně kontrolní mechanismy), a dlouhodobě
nekontrolovala právní stav svého nemovitého majetku (nesporovala zahájení
vkladového řízení katastrálním úřadem, o němž byla vyrozuměna, nevyužila
možnosti kontroly formou žádosti o vyrozumívání o změnách v katastru a umožnila
domnělému zástupci ve sporné nemovitosti bydlet a mít nad ní plnou kontrolu). Tím naplnila skutkovou podstatu „tolerance zastoupení“. O existenci plné moci
musela být vyrozuměna, když zpráva o jejím odeslání žalované se nacházela v
její datové schránce (žalovaná proto jednala dobrověrně). Zaslání korespondence
z její datové schránky je nutné považovat za jednání žalobkyni přičitatelné,
neboť je zodpovědná za pravidelnou kontrolu své datové schránky a mohla
zabránit jejímu zneužití. Podle § 9 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických
úkonech a autorizované konverzi dokumentů, byla povinna zacházet s přístupovými
údaji tak, aby nedošlo k jejich zneužití. Ze zákona vyplývá, že komunikace
skrze datovou schránku je zcela přičitatelná osobě, které byla datová schránka
zřízena (dále též „držiteli datové schránky“), nikoli osobě, která komunikaci
fakticky vykonávala skrze oprávnění k datové schránce. K otázce odpovědnosti
držitelů datových schránek a povinnosti jejich pravidelné kontroly se vyjádřil
i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2594/11 (poukazem na právní princip
„vigilantibus iura scripta sunt“). Odvolací soud v důsledku technické závady
vycházel z nesprávné protokolace účastnické výpovědi jednatele žalované [že si
posílal jakékoliv dokumenty s panem K. (zmocněncem) přes datovou schránku
žalobkyně], což (s ohledem na námitku žalované) nebylo možno napravit bez jeho
opakovaného výslechu (který nebyl proveden). S odkazem na rozhodnutí soudu
prvního stupně v jiných věcech, rozhodnutí Německého spolkového soudního dvora
a komentářovou literaturu k o. z. dovolatelka dovozuje, že jednání domněle
zastoupeného může být i omisivní (rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 27 Cdo
4220/2019 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 tento závěr nepřímo
potvrdily). Ohledně ústavně konformního výkladu právních norem odkázala na
nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3040/16 a ohledně odpovědnosti držitele
datových schránek dále na stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn
1/2015, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 22/2018-30, č. j. 4
Afs 274/2023-27, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 916/14 a sp. zn. IV. ÚS 2594/11. Dle dovolatelky skutečnost, že právní jednání mezi ní a
žalobkyní bylo dotčeno trestněprávním jednáním, nečiní takové jednání absolutně
neplatným, ale pouze relativně neplatným. Této neplatnosti se může úspěšně
dovolat jen druhý účastník smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu). Žalobkyně nemůže vznést námitku neplatnosti, neboť mohla tomuto jednání
a jeho následkům zabránit. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že příčiny a
okolnosti věci zohlednil u nákladů řízení, nikoli však u merita věci. Příčina
sporu přitom tkví v trestněprávním jednání třetích osob, které negativně
dopadlo i na žalovanou. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného nebo jeho zamítnutí. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě
jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných
vlastními zjištěními. Žalobkyně vlastnila spornou nemovitost. Trestnou činností
skupiny pachatelů došlo k padělání plné moci a cestovního pasu jednatelky
žalobkyně a s jeho pomocí na základě žádosti ze 14. 5. 2020 k zneplatnění
dosavadních přístupových údajů do datové schránky žalobkyně a k vydání
Ministerstvem vnitra nových přístupových údajů zaslaných na e-mail
fly2000mail.cz. Následně byla datová schránka žalobkyně využívána k zasílání
dokumentů mezi jednatelem žalované Ing. Radimem Třešňákem a M. K. (dále též
„domnělým zmocněncem“ či „bezesmluvním zástupcem“) v době, kdy přístupové údaje
žalobkyně byly zneplatněny a namísto ní měly do datové schránky přístup osoby,
které k tomu žalobkyně nepověřila a neposkytla jim vlastní přístupové údaje
umožňující zneužití datové schránky. Dne 30. 9.
2021 byla uzavřena smlouva o
zajišťovacím převodu práva mezi žalovanou (věřitelkou), žalobkyní (vlastnicí
sporné nemovitosti) a společností EWE JEWELRY s. r. o. (třetí osobou, dlužnicí,
jejíž závazek měl být zajištěn), na základě které byl následně proveden vklad
práva žalované ke sporné nemovitosti do katastru nemovitostí. Za žalobkyni
smlouvu uzavřel M. K. prokazující se žalované plnou mocí z 11. 8. 2021
opatřenou nepravým podpisem jednatelky žalobkyně Daniely Altissimo (která ho k
jednání nezmocnila a neprojevila vůli k uzavření takové smlouvy). Pravý podpis
jednatelky není ani na zápisu z jednání valné hromady žalobkyně ze dne 11. 8. 2021, která měla udělení souhlasu s uzavřením zajišťovací smlouvy projednat. Žalovaná vycházela pouze z jednání a vystupování M. K. jako domnělého
zmocněnce. Obvyklá cena nemovitosti k datu 30. 9. 2021 byla 113 000 000 Kč. Proti M. K. a dalším pachatelům bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin
podvodu, neboť se pokusili neoprávněně obohatit na bytovém domě žalobkyně. Uvedeným skutkovým stavem je dovolací soud vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v
dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud
tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
dostupné, stejně jako další rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách
www.nsoud.cz). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem [opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 (§ 211) o. s. ř.] nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Odvolací soud dospěl k závěru, že břemeno tvrzení a důkazní nese žalovaná ke
skutečnosti vyvolání u ní domněnky zmocnění M. K. vinou žalobkyně, žalobkyně k
vyvrácení dobré víry žalované ohledně udělení zmocnění (která se presumuje). Uzavřel, že nebyly naplněny podmínky § 444 odst. 1 o. z. a žalobkyně nemůže být
jednáním domnělého zástupce vázána. Vyvolání zdání existence zastoupení musí
být zaviněné žalobkyní a vycházet přímo z jednání domněle zastoupené žalobkyně,
nikoli jen z jednání domnělého zástupce. Žalobkyně svým zaviněným jednáním
nezapříčinila mylnou domněnku žalované, že ji M. K. zastupuje, a povinnosti dle
§ 9 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. neporušila. Žalovaná netvrdila (ani po
poučení a výzvě soudu prvního stupně) žádné jednání či kontakt se statutárním
orgánem či jinou osobou oprávněnou za žalobkyni jednat, která by v ní (výslovně
či mlčky) vyvolala domněnku zmocnění M. K. Vycházela jen z jeho jednání a
tvrdila, že plnou moc obdržela prostřednictvím komunikace z datové schránky
žalobkyně.
Při formulaci právních otázek dovolatelka vychází i z jiného než odvolacím
soudem zjištěného skutkového stavu, a to že žalobkyně „umožnila“ třetím osobám
dlouhodobě nakládat se svou datovou schránkou, že svou datovou schránku
nekontrolovala více než dva roky, že nesporovala zahájení vkladového řízení
katastrálním úřadem, že nevyužila možnosti kontroly formou žádosti o
vyrozumívání o změnách v katastru, že umožnila domnělému zástupci ve sporné
nemovitosti bydlet a mít nad ní plnou kontrolu, že o zahájení vkladového řízení
byla vyrozuměna a že prostřednictvím její datové schránky byla doručena
žalované plná moc a zpráva o jejím odeslání se nacházela v její datové
schránce. Taková zjištění se z napadeného rozhodnutí nepodávají. Odvolací soud neučinil ani právní závěr, že žalovaná byla dobrověrnou jednající
spoléhající se na potvrzení zástupčího oprávnění jeho zasláním z datové
schránky žalobkyně. Dobrou víru žalované měl totiž za presumovanou. K jednotlivým žalovanou formulovaným (dle ní dosud dovolacím soudem neřešeným)
právním otázkám:
a) „zda lze naplnit jednu z podmínek dle § 444 odst. 1 o. z., a sice
podmínku vyvolání zdání zmocnění přičitatelné domnělému zmocniteli, pouze
komisivním (aktivním) jednáním a nikoliv omisivním (pasivním) jednáním
domnělého zmocnitele, který by při vynaložení náležité péče mohl jednání
domnělého zástupce zabránit, ale s ohledem na svou pasivitu tak neučinil“:
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právním závěru o nemožnosti
vyvolání zdání zmocnění dle § 444 odst. 1 o. z., přičitatelném domnělému
zmocněnci, pasivním (omisivním jednáním). Naopak odvolací soud považoval
poučení i výzvu soudu prvního stupně (adresované žalované k doplnění tvrzení o
aktivním jednání žalobkyně, které v ní mělo vzbudit zdání existence zastoupení)
za správné proto, že okolnosti spojené s pasivitou žalobkyně (z nichž
dovozovala vyvolání takové domněnky) již v řízení tvrdila. Akceptoval přitom
jednání „výslovné i mlčky“. Význam však přiznával skutečnosti, zda vyvolání
zdání zastoupení (aktivním či pasivním jednáním) vycházelo přímo z jednání
domněle zastoupené (nikoli jen z jednání domnělého zmocněnce). Ostatně ani soud
prvního stupně zcela nevyloučil možnost pasivního jednání domnělé zmocnitelky,
nespokojil se však s pouhou pasivitou při správě její datové schránky (tvrzenou
žalovanou). Takto formulovaná otázka podpořená odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, a nález Ústavního soudu ze
dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14 (dostupný, stejně jako další rozhodnutí
tohoto soudu, na webových stránkách www.usoud.cz) tudíž přípustnost dovolání
založit nemůže, neboť její vyřešení by nepřineslo pro žalovanou lepší výsledek
ve sporu. b) „zda lze shledat na straně žalobkyně zavinění alespoň ve formě
nevědomé nedbalosti, které odůvodňuje využití § 444 odst. 1 o. z.
ve prospěch
žalované, pokud žalobkyně měla objektivně možnost účinkům jednání domnělého
zmocněnce zabránit, kdyby zachovala potřebnou míru opatrnosti a náležitou péči
o své záležitosti“;
c) zda „lze považovat zasílání korespondence, konkrétně plné moci s
úředně ověřeným podpisem jednatelky žalobkyně, z datové schránky žalobkyně za
jednání přičitatelné žalobkyni ve smyslu naplnění podmínky dle § 444 odst. 1 o. z.“:
Dovolatelka tyto právní otázky předně zakládá na jiném než odvolacím soudem
zjištěném skutkovém stavu. Odvolací soud neučinil zjištění, že prostřednictvím
datové schránky žalobkyně byla žalované zaslána plná moc s ověřeným podpisem
její jednatelky. Učinil pouze zjištění ze dvou doručenek datových zpráv
obsahujících doložku konverze dokumentů v nich obsažených (skládajících se v
jednom případě z 8 listů, ve druhém ze 4 listů) o jejich odeslání dne 23. 8. 2021 z datové schránky žalobkyně do datové schránky žalované, a z výpovědi
jednatele žalované a usnesení o zahájení trestního stíhání zjištění o využívání
datové schránky žalobkyně k výměně dokumentů mezi žalovanou a M. K. Byť žalovaná právní otázky nepřesně formuluje, napadené rozhodnutí je založeno
na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny
nebyly a nabízejí se z právní argumentace obsažené v dovolání ve spojení s
žalovanou formulovanými otázkami (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23). Dovolání je proto přípustné pro
vyřešení otázek:
1) zda pasivita domnělého zmocnitele (držitele datové schránky
neoprávněně ovládané jinou osobou, která získala přístupové údaje nikoli od
držitele datové schránky, ale od správce datových schránek na základě
zfalšovaných dokladů) při správě datové schránky „sama o sobě“ představuje jeho
„vinu“ (zaviněné jednání alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) na vyvolání
domněnky zastoupení u třetí osoby dle § 444 odst. 1 o. z. a tudíž okolnost
vylučující jeho možnost dovolat se nedostatku zmocnění podle tohoto ustanovení;
2) zda úkony obsažené v dokumentech dodávaných do datové schránky jiné
právnické osoby (třetí osoby) z datové schránky právnické osoby (domnělého
zmocnitele) v době, kdy byla neoprávněně ovládána jinou osobou (na základě
přístupových údajů získaných nikoli od držitele datové schránky, nýbrž od
správce datových schránek na podkladě zfalšovaných dokladů, zatímco přístupové
údaje dříve právnické osobě vystavené byly zneplatněny), lze považovat za
přičitatelné této právnické osobě, a zda její mlčení (nečinnost) v situaci, kdy
do její datové schránky byly dodávány dokumenty z datové schránky třetí osoby,
z nichž se zastoupení podávalo, lze považovat za jednání vyvolávající domněnku
zastoupení dle § 444 odst. 1 o. z. K otázce ad 1):
Podle § 436 odst. 1 o. z. kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho
zástupcem; ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-
li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle § 440 o. z.
překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní
jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí
i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna
(odst. 1). Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba,
která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo jednáno a
která byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo
ujednáno, anebo aby nahradil škodu (odst. 2). Podle důvodové zprávy k § 440 o. z. „Navrhuje se zobecnit dosavadní úpravu
excesu z plné moci tak, že překročení zástupčího oprávnění každým zástupcem,
lhostejno z jakého právního důvodu vzniklo, může zavázat zastoupeného, jen
pokud to schválí. Totéž má obdobně platit i v případech, kdy někdo jedná za
jiného bez zástupčího oprávnění… Podstatný význam má ustanovení druhého
odstavce; odstraňuje se jím pochybnost, zda je právní jednání s další osobou v
těchto případech platné či neplatné a koho zavazuje. Návrh zde, ostatně jako i
v jiných případech, dává přednost platnosti právního jednání a činí tak v zájmu
toho, kdo jednal v dobré víře…“
Podle § 441 odst. 1 o. z. ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich
druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec. Podle § 444 odst. 1 o. z. kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že
zmocnil někoho jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku
zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že
zmocnění bylo uděleno. Podle důvodové zprávy k § 441 až 449 …. „návrh vychází z právní úpravy
dosavadní (§ 31 až 33b stávajícího občanského zákoníku), pouze s drobnými
věcnými jazykovými a systematickými změnami“. Aby zmocnění mělo vůči třetím osobám účinky, ačkoliv v okamžiku právního
jednání neexistuje, musí být splněno několik podmínek, a to kumulativně:
1) domněnka (nesprávná představa) existence zastoupení ve sféře třetí
osoby
2) vyvolání domněnky zastoupení domnělým zmocnitelem
3) vlastní vina domnělého zmocnitele na vyvolání domněnky zastoupení,
tedy jeho zavinění
4) dobrá víra třetí osoby o existenci zastoupení
5) rozumnost předpokladu třetí osoby o uděleném zmocnění
6) příčinná souvislost mezi vyvoláním domněnky zastoupení u třetí osoby
a chováním domnělého zmocnitele. Na vyvolání domněnky zastoupení se přiměřeně aplikují ustanovení o právním
jednání. Musí ležet na straně domnělého zmocnitele (případně odlišného
subjektu, za jehož jednání domnělý zmocnitel plně odpovídá nebo se mu jeho
jednání přičítá) a být jím zaviněné alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Může
být uskutečněno i mlčky (mlčí-li domnělý zmocnitel, ač měl a mohl mluvit, a
svou nečinností neuvede stav věci na pravou míru, ačkoli tak učinit mohl). Podmínkou ochrany je dále dobrověrnost třetí osoby (posuzovaná subjektivně) a
její rozumný předpoklad, že zmocnění bylo uděleno (zkoumáno z objektivního
hlediska). „Např. skutečnost, že zástupce používá oficiální hlavičkový papír
zastoupeného, nemůže vést sama o sobě k vytvoření důvěry v udělené zmocnění….
Vyvolání domněnky zastoupení u třetí osoby musí být v příčinné souvislosti s
chováním domnělého zmocnitele…“ [srov. komentář k § 444 o. z., Petrov, J.,
Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace) Praha: C. H. Beck, 2024: T. Tintěra]. Podle § 545 o. z. právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm
vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí
a zavedené praxe stran. Jednání obecně představuje projev vůle jednajícího ve vnějším světě. Právní
jednání musí vykazovat pojmové znaky (chybí-li některý z nich, o právní jednání
nejde) a mít náležitosti právního jednání. Aby projev vůle dosáhl zamýšlených
právních následků, musí jednající svou (vnitřní) vůli projevit navenek. Vůli
lze projevit jakýmkoliv jednáním, popř. nejednáním, z něhož lze na vůli
jednajícího usuzovat (§ 546 o. z.). Projev vůle musí směřovat k vyvolání
právních následků v projevu vůle obsažených. Jednání je právním pouze tehdy,
pokud s ním právní řád spojuje právní následky. Musí tedy existovat hypotéza
právní normy, ke které lze jednání podřadit. Právní jednání musí být výrazem
vůle jednajícího (§ 551 o. z.), a to vůle svobodné (§ 587 odst. 1 o. z.), vážné
(§ 552 o. z.) a prosté omylu (§ 583 a násl. o. z.). Projev vůle musí být určitý
a srozumitelný (§ 553 odst. 1 o. z.). Není-li vyžadována forma písemná (§ 559 a
násl. o. z.), může mít právní jednání libovolnou formu. „Nejsou-li naplněny
pojmové znaky právního jednání, jednání z hlediska práva neexistuje. Právní
jednání tedy vzniká, je-li učiněn projev vůle zaměřený na vyvolání právních
následků, s nímž právní řád právní následky spojuje. V případě adresovaných
právních jednání je k perfekci právního jednání vyžadováno, aby se dostalo do
dispoziční sféry adresáta“ [k tomu srov. komentář k § 545 o. z. Petrov, J.,
Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace, 2024) Praha: C. H. Beck, 2024: V. Beran]. Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání,
které je protiprávní, a k následku takového jednání. Může mít formu úmyslu či
nedbalosti. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže
jednající věděl, že škodlivý následek může způsobit, a chtěl ho způsobit (úmysl
přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodlivý následek může způsobit, a
pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve
formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající
věděl, že škodlivý následek může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal,
že jej nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že
škodlivý následek může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). K tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003. „Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku
sp. zn. 31 Cdo 2038/2011 vysvětlil, že již za účinnosti zákona č.
40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, se – jakožto obecná zásada – prosazovalo pravidlo, podle
něhož kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k
právnímu úkonu, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v
dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno. Domněnka
zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením
zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za něj jednat…, ale i jiným jednáním
zmocnitele, z něhož (i ve spojitosti s dalšími okolnostmi) může adresát
právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za
zmocnitele jednat“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019). Za připomenutí stojí i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1944, sp. zn. Rv I 704/43, dle něhož „Za určitých okolností stačí totiž k zavázání domněle
zastoupeného i pouhé zdánlivé (praesumptnivní) zmocnění. Tak tomu je tehdy,
když vnější skutkové okolnosti ospravedlňují v zájmu třetího, jednacího bona
fide, předpoklad plné moci v rozsahu, jak se jeví na venek (§ 1017 obč. zák.,
pozn. zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského). Třetího,
jednajícího v dobré víře, chrání v takovém případě jeho důvěra ve vnější
skutkový stav o plné moci osoby, s níž jednání uzavírá. Pokud tento zevní
skutkový stav stačí, je zastoupený z tohoto jednání oprávněn i zavázán. Důvěra
v t. zv. praesumptivní plnou moc chrání ovšem třetí osobu jen za předpokladu,
že domněle zastoupený měl na vzbuzení důvěry té účast, dal k ní svým chováním
podnět nebo vůbec k ní nějak přispěl.“
Z výše uvedeného lze učinit závěr, že vyvolat u třetí osoby domněnku existence
zastoupení jinou osobou lze jen zaviněným (alespoň ve formě nevědomé
nedbalosti) adresným (vůči třetí osobě) jednáním vyjadřujícím vnitřní vůli
domnělého zmocnitele (způsobem aktivním či pasivním, z něhož lze usuzovat na
projevenou vůli), učiněným v jakékoli formě (avšak určitě a srozumitelně),
nevzbuzujícím pochybnosti o projevené vůli, směřujícím k vyvolání právních
následků právní normou předvídaných (k vyvolání domněnky existence zastoupení
jinou osobou). Projev vůle domnělého zmocnitele se (aby vyvolal zamýšlené
účinky) musí dostat do dispoziční sféry adresáta (třetí osoby). Domnělý
zmocnitel tedy (nejméně) takovou domněnku (mylnou představu o existenci
zastoupení) vyvolat u třetí osoby nechce, neví o tom, že ji svým jednáním může
vyvolat, avšak vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům o tom vědět má a
může (nedbalost nevědomá). Mezi jednáním domnělého zmocnitele a vyvolanou
domněnkou třetí osoby přitom musí být kauzální nexus, tedy (bezprostřední)
příčinná souvislost (vztah příčiny a následku). Časově pak k vyvolání domněnky
zastoupení zmocnění u třetí osoby musí dojít nejpozději k okamžiku právního
jednání domnělého zástupce s třetí osobou.
Pasivita (nečinnost) právnické osoby při správě vlastní datové schránky (ve
vztahu k její existenci, k přístupu do ní a k jejímu obsahu) „sama o sobě“
nemůže být jednáním této právnické osoby (adresným) vůči třetí osobě,
způsobilým v ní vyvolat domněnku existence zastoupení, neboť z ní bez
jakýchkoli pochybností nelze dovodit vůli právnické osoby být zastoupena jinou
osobou, projevenou navenek, a to adresně vůči třetí osobě. Mezi takovou
pasivitou a domněnkou existence zastoupení u třetí osoby neexistuje vztah
bezprostřední příčinné souvislosti (není mezi nimi vztah příčiny a následku). Proto nemá relevanci ani zavinění. Z výše uvedeného důvodu není pro posuzování podmínky vyvolání zdání existence
zastoupení zakotvené v § 444 odst. 1 o. z. podstatné, zda svou pasivitou při
správě datové schránky žalobkyně (ne)porušila nějakou právní povinnost
vyplývající ze zákona, vyjma poskytnutí přístupových údajů nepovolaným osobám
[se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně neporušila povinnost uvedenou v § 9
zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (tedy v době jednání domnělého
zmocněnce), dále jen „zákona o elektronických úkonech“ nebo jen „zákona“, lze
však souhlasit]. Rovněž tak s ohledem na uvedené okolnosti věci není podstatné,
zda si při správě datové schránky a svých majetkových záležitostí (ne)počínala
s péčí řádného hospodáře, ani to, že ji neomlouvá neseznámení se s obsahem
dokumentů do její datové schránky doručených (viz judikáty uváděné žalovanou). K pravidelnému nahlížení do katastru nemovitostí lze navíc uvést, že by jím
žalobkyně sice mohla zjistit zahájení řízení o vkladu práva ze smlouvy o
zajišťovacím převodu, ale nemohla by tím zabránit tomu předcházejícímu jednání
bezesmluvního zástupce. Zjištěním zahájení takového řízení poté, co již k
bezesmluvnímu jednání došlo (aniž vyvolala u třetí osoby mylnou představu
existence zastoupení), by totiž žalobkyně sice mohla zabránit věcněprávním
účinkům smlouvy, ale nemohla by zabránit předchozímu jednání bezesmluvního
zástupce. Pro aplikaci § 444 odst. 1 o. z. by to tedy nemělo právní význam. Jinak by tomu ale mohlo být v případě, že by byly z datové schránky žalobkyně
dodávány do datové schránky žalované dokumenty obsahující úkony přičitatelné
žalobkyni nebo by byly považovány za řádně doručené dokumenty dodávané z datové
schránky žalované do datové schránky žalobkyně obsahující úkony, z nichž by se
zastoupení podávalo, aniž by na ně žalobkyně adekvátně vůči žalované reagovala
(mlčela a svou nečinností neuvedla stav věci na pravou míru). K otázce ad 2):
Je nutno zopakovat, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil
skutkový závěr, že sporná plná moc pro M. K. byla žalované dodána datovou
schránkou žalobkyně (k tomu viz výše uvedené). Je však třeba vycházet ze
zjištěného skutkového stavu, že (kromě komunikace osobně a e-mailem) probíhala
komunikace mezi domnělým zmocněncem M. K.
ovládajícím datovou schránku
žalobkyně (jejíž přístupové údaje byly zneplatněny) a žalovanou prostřednictvím
datové schránky žalobkyně, tedy že z datové schránky žalobkyně byly do datové
schránky žalované dodávány dokumenty, jejichž původcem byl domnělý zmocněnec, a
naopak z datové schránky žalované do datové schránky žalobkyně dokumenty na ně
reagující (či naopak). Jelikož odvolací soud nepovažoval tuto komunikaci za
jednání žalobkyně (za jednání jí přičitatelné), nýbrž za jednání domnělého
zmocněnce, je třeba zabývat se tím, kdy se (obecně) úkony právnické osoby v
dokumentech dodávaných z její datové schránky do datové schránky jiné právnické
osoby přičítají právnické osobě jako držitelce datové schránky, a zda jsou ji
(za okolností dané věci) účinně doručovány dokumenty dodávané z datové schránky
jiné právnické osoby. Podle § 2 odst. 1 zákona o elektronických úkonech (ve znění účinném do 31. 12. 2021) datová schránka je elektronické úložiště, které je určeno k doručování
orgány veřejné moci (písm. a), provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci (písm. b) a dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a
právnických osob (písm. c). K přístupu do datové schránky právnické osoby je oprávněn statutární orgán
právnické osoby, člen statutárního orgánu právnické osoby nebo vedoucí
organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním
rejstříku, pro něž byla datová schránka zřízena (§ 8 odst. 3 zákona) a dále
pověřená osoba, kterou je u datové schránky právnické osoby fyzická osoba
pověřená statutárním orgánem právnické osoby nebo vedoucím organizační složky
podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, pro něž byla
datová schránka zřízena, a to v rozsahu jimi stanoveném [§ 8 odst. 6 písm. b)
zákona]. Podle § 9 zákona osoba oprávněná k přístupu do datové schránky se do ní
přihlašuje prostřednictvím přístupových údajů (odst. 1). Osoba oprávněná k
přístupu do datové schránky je povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby
nemohlo dojít k jejich zneužití (odst. 2). Přihlášení podle odstavce 1
zajišťuje ministerstvo prostřednictvím jím vydaných přístupových údajů nebo
elektronických prostředků anebo prostřednictvím přístupu s využitím prostředku
pro elektronickou identifikaci vydaným v rámci kvalifikovaného systému
elektronické identifikace [dále jen „přístup pomocí kvalifikovaného
prostředku“ (odst. 3 věta první)]. Podle § 12 odst. 1 zákona ministerstvo zneplatní přístupové údaje osoby
oprávněné k přístupu do datové schránky neprodleně po jejím oznámení, zejména
při ztrátě či odcizení přístupových údajů, a současně zašle této osobě do
vlastních rukou nové přístupové údaje. Podle § 18 zákona fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba
může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou
schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky
(odst. 1). Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst.
1 až 4 nebo pověřenou
osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné
účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo
vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob (odst. 2). Podle § 18a zákona ministerstvo umožní na žádost fyzické osoby, podnikající
fyzické osoby nebo právnické osoby dodávání dokumentů z datové schránky jiné
fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby do datové
schránky této osoby (odst. 1). Dokument dodaný podle odstavce 1 je doručen
okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na
rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu (odst. 2). V usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3678/2013, Nejvyšší soud uvedl:
„Doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datových schránek upravuje
zákon č. 300/2008 Sb., jenž umožňuje doručování dokumentů fyzických osob,
podnikajících fyzických osob a právnických osob (které nejsou orgánem veřejné
moci). Podle § 18a je však možné dodání dokumentů z datových schránek těchto
osob do jejich datových schránek jen v případě, že o to požádaly Ministerstvo
vnitra (§ 2 odst. 2, § 18a odst. 1)“. Z výše uvedené právní úpravy i judikatury je zřejmé, že systém datových
schránek lze využívat i k vzájemnému dodávání dokumentů mezi právnickými
osobami, které nejsou orgánem veřejné moci, požádaly-li o to Ministerstvo
vnitra. Zákon o elektronických úkonech (ve znění účinném od 29. 11. 2011 do 31. 12. 2021) měl přitom pro dodávání dokumentů z datové schránky právnické osoby
do datové schránky jiné právnické osoby speciální úpravu (§ 18a zákona) a k
účinnému doručení dle něj došlo až okamžikem přihlášení se do datové schránky
osoby, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto
dokumentu, tedy (nejedná-li se o zahraniční právnickou osobu) přihlášením
statutárního orgánu nebo jeho člena nebo jím pověřené osoby [§ 18a odst. 2, § 8
odst. 3, odst. 6 písm. b) zákona]. Pro dodávání dokumentů mezi právnickými
osobami navzájem v rozhodné době tedy [na rozdíl od doručování orgány veřejné
moci (§ 17 odst. 4 zákona) a na rozdíl od úpravy dodávání dokumentů mezi
právnickými osobami podle § 18a zákona ve znění účinném od 1. 1. 2022]
neplatila fikce doručení v případě, že se uvedená osoba do datové schránky
nepřihlásila. Neměla-li proto právnická osoba (zde žalobkyně) v době, kdy jí byly jinou
právnickou osobou (zde žalovanou) dodávány dokumenty do datové schránky, k
dispozici platné přístupové údaje, nemohly se (logicky) do datové schránky
přihlásit osoby oprávněné podle § 8 odst. 3 a odst. 6 písm. b) zákona o
elektronických úkonech, a nemohlo jí tak podle zákona být řádně (účinně)
doručováno. I kdyby se proto z dokumentů dodaných v rozhodné době do datové
schránky žalobkyně žalovanou zastoupení podávalo, z její pasivity (z mlčení a
neuvedení stavu věci u žalované na pravou míru) by nebylo možno dovozovat
jednání jí přičitatelné (projevenou vůli vůči žalované), kterým by domněnku
existence zastoupení vyvolala (tedy ani žalovanou a v odborné literatuře
uváděnou „toleranci zastoupení“).
Judikatura k doručování do datové schránky
právnické osoby z datové schránky orgánů veřejné moci je tedy nepoužitelná. Aby úkony v dokumentech dodávaných z datové schránky žalobkyně do datové
schránky žalované byly žalobkyni přičitatelné, musely by být žalobkyní
podepsané. O účincích úkonů učiněných prostřednictvím datové schránky právnické
osoby vůči jiné právnické osobě neměl zákon o elektronických úkonech v
rozhodném období speciální úpravu (upravoval pouze účinky úkonů učiněných
prostřednictvím datové schránky vůči orgánům veřejné moci v § 18 odst. 2). Lze
proto uvažovat buď o přiměřené aplikaci § 18 odst. 2 zákona o elektronických
úkonech (tedy o fikci podpisu právnické osoby podle § 18 odst. 2 zákona o
elektronických úkonech), nebo o aplikaci § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách
vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění účinném do 31. 1. 2022. Dle tohoto ustanovení k podepisování elektronickým podpisem lze použít
zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ
elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se
právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1
citovaného zákona. Pro přičitatelnost úkonu právnické osobě by tak musel být
podle tohoto ustanovení opatřen některým z uvedených podpisů osoby oprávněné za
ni jednat podle § 163 a násl. o. z. Pro účely rozhodnutí předmětné věci (s ohledem na její okolnosti) je však
nevýznamné, která z těchto úprav bude aplikována, neboť v obou případech by byl
závěr stejný. Zodpovězení nastolené otázky by tak mělo význam jen akademický (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo
1173/2014). Za podepsané fikcí podpisu podle § 18 odst. 2 zákona o
elektronických úkonech (a tudíž přičitatelné žalobkyni) by nebylo možno úkony
obsažené v dokumentech dodávaných z datové schránky žalobkyně do datové
schránky žalované v rozhodném období (bezesmluvního jednání), považovat proto,
že je neučinily (učinit nemohly) osoby uvedené v § 8 odst. 1 až 4 zákona ani
osoba pověřená dle § 8 odst. 6 zákona (takové osoby v rozhodné době neměly do
datové schránky platné přístupové údaje; ostatně v řízení nebylo ani tvrzeno,
že by nějaký takový úkon učinily). V řízení současně nebylo zjištěno (ani
tvrzeno), že by byly opatřeny některým z podpisů uvedených v § 7 zákona č. 297/2016 Sb. [a článku 3 bod 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro
elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES] osoby
oprávněné za žalobkyni jednat dle § 163 a násl. o. z. (nikoli tedy pouze jejího
domnělého zmocněnce). Opak ostatně odporuje zjištěnému skutkovému stavu, dle
něhož prostřednictvím datové schránky s žalovanou jednal domnělý zmocněnec (jak
vypověděl i jednatel žalované).
Nad výše uvedené lze dodat, že i kdyby byla v rozhodné době datovou schránkou
žalobkyně do datové schránky žalované dodaným dokumentem (v konvertované podobě
podle § 22 zákona o elektronických úkonech) plná moc s úředně ověřeným podpisem
jednatelky žalobkyně (dokument, který provedením konverze vznikl, má podle § 22
odst. 2 zákona stejné právní účinky jako dokument, jehož převedením výstup
vznikl), nebylo by ji možno považovat za přičitatelnou žalobkyni nejen proto,
že se nemohla uplatnit fikce jejího podpisu dle § 18 odst. 2 zákona o
elektronických úkonech (z důvodů výše uvedených), ale i proto, že konverzí se
nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů obsažených ve vstupu a jejich soulad s
právními předpisy (viz § 24 odst. 5 zákona). V řízení přitom bylo prokázáno (a
nebylo žádným z účastníků zpochybněno), že plná moc jednatelkou žalobkyně
podepsána nebyla, ačkoli byla opatřena doložkou o ověření jejího podpisu (není
tedy opatřena jejím podpisem). Skutečnost, že se žalovaná mohla (mylně) domnívat, že úkony v dokumentech jí
dodaných z datové schránky žalobkyně jsou žalobkyni přičitatelné, na výše
uvedených závěrech nic nemění. Z uvedených důvodů nejsou ve věci přiléhavé odkazy žalované na rozhodnutí
Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, zabývající se
otázkou doručování orgány veřejné moci do datových schránek právnických osob
[usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2594/11, nebo ze
dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 916/14, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 6. 5. 2024, sp. zn. 4 Afs 274/2023 (dostupný, stejně jako další uváděná
rozhodnutí tohoto soudu na webových stránkách www.nssoud.cz), usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 641/2019], nebo otázkou
úkonů učiněných právnickými osobami prostřednictvím datových schránek vůči
orgánům veřejné moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 6 As 22/2018), nebo obojím (stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením 1/2017), vždy navíc za jiných okolností než v této
věci. Nebylo-li tedy prokázáno, že by dokumenty dodávané z datové schránky žalobkyně
do datové schránky žalované v době bezesmluvního jednání (rozhodné pro
posouzení předmětné věci, a to za zjištěných okolností) byly opatřeny zaručeným
elektronickým podpisem, uznávaným elektronickým podpisem, případně jiným typem
elektronického podpisu osoby uvedené v § 163 a násl. o. z., nelze je považovat
za přičitatelné žalobkyni, a tudíž za její jednání dle § 444 odst. 1 o. z. vyvolávající u žalované domněnku zastoupení, i kdyby se z nich existence
zastoupení podávala.
Skutečnost, že v rozhodnutích uváděných žalovanou, zabývajících se doručováním
ve vztahu k orgánům veřejné moci, kladly soudy důraz na odpovědnost majitelů
datových schránek při ochraně přístupových údajů, při pověřování dalších osob
přístupem do datové schránky, při změnách statutárních orgánů a při kontrole
obsahu datových schránek (zejména s ohledem na fikce doručení a fikce podpisu,
které se v daném případě nemohou uplatnit), není pro rozhodnutí této věci
podstatná, neboť zákonná úprava dodávání dokumentů mezi právnickými osobami
prostřednictvím datové schránky byla v rozhodném období, v němž došlo k
bezesmluvnímu jednání v této věci, odlišná a odlišné byly také konkrétní
okolnosti věci. Žalobkyně nedala nikomu k dispozici své přístupové údaje ani
jinak neumožnila jejich zneužití. Jednalo se o exces z běžného režimu správy a
užívání datové schránky v důsledku protiprávního jednání skupiny osob, kterému
předcházelo zneplatnění dosavadních přístupových údajů držitelky datové
schránky a získání nových od správce datových schránek. Žalobkyně nemohla
vědět, že její datová schránka bude nezákonně ovládnuta jinou osobou vydávající
se za jejího zmocněnce, a vzhledem k uvedeným okolnostem a jejím poměrům ani
vědět nemohla, že dojde k takovému excesu (vyžadujícímu řadu předcházejících,
na sebe navazujících kroků neoprávněné osoby, na nichž se, byť rovněž
nevědomky, podílely i subjekty, jimž byly státem svěřeny úkoly při ověřování
podpisů na listinách a při správě datových schránek). Nelze přitom dovodit ani
„zdánlivé zastoupení“, kdy podle žalovanou uváděné komentářové literatury k §
444 o.z. (citované výše) domněle zastoupený jednání domnělého zástupce nezná,
avšak při nezbytné pečlivosti je znát mohl a mohl mu v jednání zabránit. Takto
pojímané zdánlivé zastoupení by bylo možno vyvolat opět jen jednáním
(opomenutím), které by bylo v bezprostřední příčinné souvislosti s jeho
následkem (mylnou představou o existenci zastoupení u třetí osoby). To by
přicházelo v úvahu, pokud by žalobkyně měla platné přístupové údaje do datové
schránky (a o jednání bezesmluvního zástupce tak vědět mohla, pokud by se do
datové schránky přihlásila), nikoli však v případě opačném. Mezi tím, že
žalobkyně nezjistila, že do datové schránky přístup nemá, a neobrátila se na
Ministerstvo vnitra s žádostí o vydání nových přístupových údajů (a zneplatnění
stávajících vydaných neoprávněné osobě), a vyvolanou mylnou představou o
existenci zastoupení u třetí osoby, není totiž vztah bezprostřední příčiny a
následku. d) zda „znemožňuje aplikaci § 444 odst. 1 o. z. a činí právní jednání
neplatným skutečnost, že ke zneužití přístupových údajů do datové schránky
žalobkyně, prostřednictvím které bylo žalované doručeno potvrzení o zmocnění
domnělého zástupce, došlo trestnou činností třetích osob“:
Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp.
překročení zástupčího
oprávnění, není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem;
takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává
právo je dodatečně (bez zbytečného odkladu) schválit (ratihabovat) a tím je
učinit závazným i pro sebe. Jestliže zastoupený právní jednání zástupce v
souladu s § 440 o. z. dodatečně neschválí (neprojeví vůli být jednáním zástupce
vázán), dává najevo, že nechce být jednáním zástupce vázán. V případě absence
dobré víry třetí osoby, že zástupce byl oprávněn za zastoupeného jednat, je
zastoupený jediný, koho je třeba v dané situaci chránit před důsledky jednání
zástupce. Za této situace odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů (mezi
zastoupeným, zástupcem a třetí osobou), aby zastoupený nebyl nucen činit žádné
aktivní kroky k tomu, aby se z učiněného právního jednání „vyvázal“. Tedy, aby
mohl zůstat pasivní. Současně uvedený výklad zastoupenému umožňuje, aby ve
všech případech, kdy bude právní jednání považovat za pro něj výhodné, je
dodatečně schválil (postupem podle § 440 o. z.). K tomu srov. závěry vyslovené
v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že nezmocněný
jednatel, popřípadě zmocněnec překračující svá oprávnění z plné moci, jehož
jednání zastoupený dodatečně neschválil, je ze svého jednání zavázán sám bez
ohledu na to, zda je jím uzavřená smlouva platná či nikoliv (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, 28 Cdo 2077/2021). Není-li smlouva platná,
je povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy,
popř. nahradit škodu způsobenou jeho jednáním. Bezdůvodné obohacení z neplatné
smlouvy ale může být povinen vydat jen subjekt (strana) této smlouvy, kterým je
nezmocněný jednatel (zmocněnec překračující zástupčí oprávnění). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4056/2017. Z výše uvedeného je patrno, že napadené rozhodnutí vycházející z bezesmluvního
zastoupení není založeno na vyřešení otázky absolutní či relativní neplatnosti
právního jednání učiněného domnělým zmocněncem (odvolací soud tuto otázku také
neřešil). Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, v němž Ústavní soud řešil otázku neplatnosti smlouvy v
situaci, kdy bylo sporné, zda (ne)mělo být vypsáno výběrové řízení, a
odpovědnosti za škodu z toho plynoucí, ani na další rozhodnutí zabývající se
otázkou neplatnosti právních jednání, není proto případný. Závěr odvolacího soudu (byť § 440 o. z. v rozhodnutí není necitován), že
žalobkyně nemůže být jednáním domnělého zástupce vázána, koresponduje s úpravou
v § 440 odst. 2 o. z. i s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dodatečné
schválení právního jednání učiněného nezplnomocněným zástupcem nebylo v řízení
tvrzeno. Otázka ad d) v části týkající se neplatnosti právního jednání
bezesmluvního zmocněnce tak založit přípustnost dovolání nemůže.
Zbývající část
otázky ad d) je pak zodpovězena prostřednictvím odpovědí na otázky ad 1) a 2). K namítanému rozporu napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, při výkladu § 440 a § 444 odst. 1 o. z.:
V citovaném nálezu Ústavní soud (kromě jiného) uvedl, že „…jazykový výklad
představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu… Obecné soudy
nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí
odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním
právním řádu jako významovém celku… … soudy musí při své činnosti postupovat
tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou
racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody
výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě ji korigovat použitím dalších
výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického,
teleologického či historického.“
Z jazykového výkladu výše uvedených norem nerozumné výsledky neplynou. Ustanovení § 440 a § 444 odst. 1 o. z. řeší ochranu dvou subjektů (domnělého
zastoupeného a třetí osoby) dotčených bezesmluvním jednáním další osoby,
domnělého zmocněnce. Vyváženým způsobem přitom stanoví, které z nich má být
poskytnuta ochrana a za jakých podmínek. Ochrana je citovanými ustanoveními
poskytována tomu subjektu, který se na existenci bezesmluvního zastoupení
nepodílel, případně se podílel menší měrou. Třetí osobě, která s bezesmluvním
zmocněncem jednala, poskytuje zákon ochranu tím, že umožňuje dodatečné
schválení jeho jednání domnělým zmocnitelem, a také tím, že (nedošlo-li k
dodatečnému schválení) za podmínky existence dobré víry třetí osoby zakotvuje
odpovědnost bezesmluvního zmocněnce za splnění závazku a za náhradu způsobené
škody (§ 440 odst. 2 o. z.). Současně ji chrání i tím, že přiznává význam
podílu domnělého zmocnitele (jeho zaviněným jednáním) na vyvolání domněnky
existence zastoupení, při jehož danosti (a dobré víry a rozumného předpokladu o
existenci zastoupení u třetí osoby) mu neumožňuje se nedostatku zastoupení
dovolat (je zavázán z jednání sám, i když zastoupení neexistovalo, viz § 444 o. z.). Zákonem poskytovaná ochrana třetí osobě tedy není menší než ochrana
poskytovaná domnělému zastoupenému. Odvolací soud při výkladu § 444 odst. 1 (ve spojení s § 440) o. z. nepochybil. Jím provedený výklad vychází nejen z jazykové metody, ale i výkladu
systematického (z hlediska řazení právních norem, kdy úprava § 444 odst. 1 o. z. logicky navazuje na úpravu § 440 o. z.), logického (výklad těchto ustanovení
je logický a vnitřně souladný), teleologického (z hlediska účelu těchto
ustanovení i souladu se spravedlivým uspořádáním společenských vztahů) a
historického (viz výše citovaná důvodová zpráva a uvedené judikáty týkající se
i dřívější úpravy).
Skutečnost, že odvolací soud na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval §
150 o. s. ř. s ohledem na okolnosti věci, na rozhodnutí o věci samé nemá vliv. Rozhodování o náhradě nákladů řízení se totiž řídí jinými pravidly. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, není v rozporu s žalovanou
uváděnými judikáty a koresponduje s výše vyslovenými závěry dovolacího soudu. Jelikož bylo dovolání zčásti přípustné, musel se dovolací soud zabývat i vadami
řízení. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, však nezjistil. Takovou vadou nemůže být ani postup soudu
prvního stupně, který nezopakoval výslech jednatele žalované poté, co zjistil,
že zvukový záznam z jednání (§ 40 odst. 1 o. s. ř.) z důvodu technické závady
nebyl uložen, provedl proto rekonstrukci protokolu (byť ho tak výslovně
neoznačil), a podle § 26 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro
okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, ho zaslal účastníkům k
vyjádření. Žalovaná (jak správně uvedl odvolací soud) nevyužila možnosti své
námitky uplatnit, když prostřednictvím svého jednatele pouze doplnila
skutečnosti, ke kterým nevypovídal a které pro rozhodnutí věci nejsou
podstatné. Lze jen dodat, že dovolací námitka žalované o chybné protokolaci
výpovědi jejího jednatele (že nevypověděl, že si posílal dokumenty s panem K. přes datovou schránku), nevychází ze zjištění učiněných odvolacím soudem (který
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně z jeho výpovědi, že „výměna
dokumentů mezi ním a M. K. probíhala osobně, e-mailem „nebo“ datovou schránkou
žalobkyně). Navíc postrádá logiku, pokud dovolací otázky formuluje právě na
základě dodávání dokumentů prostřednictvím datové schránky žalobkyně. Dovolací soud proto nedůvodné dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v dovolacím řízení neúspěšná a je
povinna nahradit žalobkyni náklady, které účelně vynaložila na zastoupení
advokátem. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní
služby, tj. vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
dále jen „advokátního tarifu“], ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, když hodnota nemovitosti k době
tohoto úkonu ze spisu není patrná], z paušální částky náhrady hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z částky 714 Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je povinna podle zvláštního právního předpisu
odvést z odměny a náhrad právnická osoba, jejímž společníkem je advokát
zastupující žalobkyni, neboť je jejím plátcem [§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. b)
o. s. ř.]. Náhrada nákladů v celkové výši 4 114 Kč je splatná k rukám advokáta
v řízení zastupujícího žalobkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.