ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně FLY 2000, s. r. o., se sídlem v Praze, Hálkova 1641/9, identifikační číslo osoby 25669907, zastoupené Mgr. Janem Rottou, advokátem se sídlem v Praze, Americká 177/35, proti žalované Lišaj, s. r. o., se sídlem v Praze, Křenová 438/7, identifikační číslo osoby 27451291, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 66/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co 117/2024-344, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Rotty.
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 19 C 66/2022-298, určil, že žalobkyně je jediným vlastníkem pozemku parcelní číslo 2202 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 569 m?, jehož součástí je budova č. p. 1641 (Nové Město, byt. dům), zapsaného pro obec Praha, katastrální území Nové Město, na listu vlastnictví č. 1112 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, dále jen „sporná nemovitost“ (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co 117/2024-344, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení změnil tak, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání, kterým napadla rozsudek v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé. Vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání shledává v tom, že se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v otázkách dosud dovolacím soudem neřešených, které odvolací soud vyřešil nesprávně, pokud dospěl k závěru o nenaplnění podmínek § 444 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť za přičitatelné jednání domnělého zmocnitele (žalobkyně) považoval jen komisivní (aktivní) a nikoli omisivní (pasivní) jednání.
Takový restriktivní výklad neplyne ze zákonného ustanovení ani z judikatury. Soudy nesprávně posoudily otázku existence zavinění žalobkyně, které bylo přítomno alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, pokud z vlastní viny a vlastním pasivním jednáním nepostupovala při správě svých záležitostí s náležitou péčí, nezachovávala potřebnou míru opatrnosti, nedostála svým zákonným povinnostem a umožnila třetím osobám dlouhodobě nakládat se svou datovou schránkou, kterou více než dva roky nekontrolovala (nezjistila tak, že došlo ke zneužití jejích přihlašovacích údajů, nenahlásila jejich odcizení, aby byly zneplatněny, nenastavila si řádně kontrolní mechanismy), a dlouhodobě nekontrolovala právní stav svého nemovitého majetku (nesporovala zahájení vkladového řízení katastrálním úřadem, o němž byla vyrozuměna, nevyužila možnosti kontroly formou žádosti o vyrozumívání o změnách v katastru a umožnila domnělému zástupci ve sporné nemovitosti bydlet a mít nad ní plnou kontrolu).
Tím naplnila skutkovou podstatu „tolerance zastoupení“. O existenci plné moci musela být vyrozuměna, když zpráva o jejím odeslání žalované se nacházela v její datové schránce (žalovaná proto jednala dobrověrně). Zaslání korespondence z její datové schránky je nutné považovat za jednání žalobkyni přičitatelné, neboť je zodpovědná za pravidelnou kontrolu své datové schránky a mohla zabránit jejímu zneužití. Podle § 9 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, byla povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nedošlo k jejich zneužití.
Ze zákona vyplývá, že komunikace skrze datovou schránku je zcela přičitatelná osobě, které byla datová schránka zřízena (dále též „držiteli datové schránky“), nikoli osobě, která komunikaci fakticky vykonávala skrze oprávnění k datové schránce. K otázce odpovědnosti držitelů datových schránek a povinnosti jejich pravidelné kontroly se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2594/11 (poukazem na právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“). Odvolací soud v důsledku technické závady vycházel z nesprávné protokolace účastnické výpovědi jednatele žalované [že si posílal jakékoliv dokumenty s panem K.
(zmocněncem) přes datovou schránku žalobkyně], což (s ohledem na námitku žalované) nebylo možno napravit bez jeho opakovaného výslechu (který nebyl proveden). S odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně v jiných věcech, rozhodnutí Německého spolkového soudního dvora a komentářovou literaturu k o. z. dovolatelka dovozuje, že jednání domněle zastoupeného může být i omisivní (rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 27 Cdo
4220/2019 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 tento závěr nepřímo potvrdily). Ohledně ústavně konformního výkladu právních norem odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3040/16 a ohledně odpovědnosti držitele datových schránek dále na stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 22/2018-30, č. j. 4 Afs 274/2023-27, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 916/14 a sp. zn. IV. ÚS 2594/11. Dle dovolatelky skutečnost, že právní jednání mezi ní a žalobkyní bylo dotčeno trestněprávním jednáním, nečiní takové jednání absolutně neplatným, ale pouze relativně neplatným.
Této neplatnosti se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Žalobkyně nemůže vznést námitku neplatnosti, neboť mohla tomuto jednání a jeho následkům zabránit. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že příčiny a okolnosti věci zohlednil u nákladů řízení, nikoli však u merita věci. Příčina sporu přitom tkví v trestněprávním jednání třetích osob, které negativně dopadlo i na žalovanou. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného nebo jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných vlastními zjištěními. Žalobkyně vlastnila spornou nemovitost.
Trestnou činností skupiny pachatelů došlo k padělání plné moci a cestovního pasu jednatelky žalobkyně a s jeho pomocí na základě žádosti ze 14. 5. 2020 k zneplatnění dosavadních přístupových údajů do datové schránky žalobkyně a k vydání Ministerstvem vnitra nových přístupových údajů zaslaných na e-mail fly2000mail.cz. Následně byla datová schránka žalobkyně využívána k zasílání dokumentů mezi jednatelem žalované Ing. Radimem Třešňákem a M. K. (dále též „domnělým zmocněncem“ či „bezesmluvním zástupcem“) v době, kdy přístupové údaje žalobkyně byly zneplatněny a namísto ní měly do datové schránky přístup osoby, které k tomu žalobkyně nepověřila a neposkytla jim vlastní přístupové údaje umožňující zneužití datové schránky.
Dne 30. 9.
2021 byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva mezi žalovanou (věřitelkou), žalobkyní (vlastnicí sporné nemovitosti) a společností EWE JEWELRY s. r. o. (třetí osobou, dlužnicí, jejíž závazek měl být zajištěn), na základě které byl následně proveden vklad práva žalované ke sporné nemovitosti do katastru nemovitostí. Za žalobkyni smlouvu uzavřel M. K. prokazující se žalované plnou mocí z 11. 8. 2021 opatřenou nepravým podpisem jednatelky žalobkyně Daniely Altissimo (která ho k jednání nezmocnila a neprojevila vůli k uzavření takové smlouvy).
Pravý podpis jednatelky není ani na zápisu z jednání valné hromady žalobkyně ze dne 11. 8. 2021, která měla udělení souhlasu s uzavřením zajišťovací smlouvy projednat. Žalovaná vycházela pouze z jednání a vystupování M. K. jako domnělého zmocněnce. Obvyklá cena nemovitosti k datu 30. 9. 2021 byla 113 000 000 Kč. Proti M. K. a dalším pachatelům bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu, neboť se pokusili neoprávněně obohatit na bytovém domě žalobkyně. Uvedeným skutkovým stavem je dovolací soud vázán.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dostupné, stejně jako další rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem [opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 (§ 211) o.
s. ř.] nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Odvolací soud dospěl k závěru, že břemeno tvrzení a důkazní nese žalovaná ke skutečnosti vyvolání u ní domněnky zmocnění M. K. vinou žalobkyně, žalobkyně k vyvrácení dobré víry žalované ohledně udělení zmocnění (která se presumuje). Uzavřel, že nebyly naplněny podmínky § 444 odst. 1 o. z. a žalobkyně nemůže být jednáním domnělého zástupce vázána. Vyvolání zdání existence zastoupení musí být zaviněné žalobkyní a vycházet přímo z jednání domněle zastoupené žalobkyně, nikoli jen z jednání domnělého zástupce.
Žalobkyně svým zaviněným jednáním nezapříčinila mylnou domněnku žalované, že ji M. K. zastupuje, a povinnosti dle § 9 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. neporušila. Žalovaná netvrdila (ani po poučení a výzvě soudu prvního stupně) žádné jednání či kontakt se statutárním orgánem či jinou osobou oprávněnou za žalobkyni jednat, která by v ní (výslovně či mlčky) vyvolala domněnku zmocnění M. K. Vycházela jen z jeho jednání a tvrdila, že plnou moc obdržela prostřednictvím komunikace z datové schránky žalobkyně.
Při formulaci právních otázek dovolatelka vychází i z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to že žalobkyně „umožnila“ třetím osobám dlouhodobě nakládat se svou datovou schránkou, že svou datovou schránku nekontrolovala více než dva roky, že nesporovala zahájení vkladového řízení katastrálním úřadem, že nevyužila možnosti kontroly formou žádosti o vyrozumívání o změnách v katastru, že umožnila domnělému zástupci ve sporné nemovitosti bydlet a mít nad ní plnou kontrolu, že o zahájení vkladového řízení byla vyrozuměna a že prostřednictvím její datové schránky byla doručena žalované plná moc a zpráva o jejím odeslání se nacházela v její datové schránce.
Taková zjištění se z napadeného rozhodnutí nepodávají. Odvolací soud neučinil ani právní závěr, že žalovaná byla dobrověrnou jednající spoléhající se na potvrzení zástupčího oprávnění jeho zasláním z datové schránky žalobkyně. Dobrou víru žalované měl totiž za presumovanou. K jednotlivým žalovanou formulovaným (dle ní dosud dovolacím soudem neřešeným) právním otázkám: a) „zda lze naplnit jednu z podmínek dle § 444 odst. 1 o. z., a sice podmínku vyvolání zdání zmocnění přičitatelné domnělému zmocniteli, pouze komisivním (aktivním) jednáním a nikoliv omisivním (pasivním) jednáním domnělého zmocnitele, který by při vynaložení náležité péče mohl jednání domnělého zástupce zabránit, ale s ohledem na svou pasivitu tak neučinil“: Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právním závěru o nemožnosti vyvolání zdání zmocnění dle § 444 odst. 1 o.
z., přičitatelném domnělému zmocněnci, pasivním (omisivním jednáním). Naopak odvolací soud považoval poučení i výzvu soudu prvního stupně (adresované žalované k doplnění tvrzení o aktivním jednání žalobkyně, které v ní mělo vzbudit zdání existence zastoupení) za správné proto, že okolnosti spojené s pasivitou žalobkyně (z nichž dovozovala vyvolání takové domněnky) již v řízení tvrdila. Akceptoval přitom jednání „výslovné i mlčky“. Význam však přiznával skutečnosti, zda vyvolání zdání zastoupení (aktivním či pasivním jednáním) vycházelo přímo z jednání domněle zastoupené (nikoli jen z jednání domnělého zmocněnce).
Ostatně ani soud prvního stupně zcela nevyloučil možnost pasivního jednání domnělé zmocnitelky, nespokojil se však s pouhou pasivitou při správě její datové schránky (tvrzenou žalovanou). Takto formulovaná otázka podpořená odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14 (dostupný, stejně jako další rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.usoud.cz) tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť její vyřešení by nepřineslo pro žalovanou lepší výsledek ve sporu.
b) „zda lze shledat na straně žalobkyně zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, které odůvodňuje využití § 444 odst. 1 o. z.
ve prospěch žalované, pokud žalobkyně měla objektivně možnost účinkům jednání domnělého zmocněnce zabránit, kdyby zachovala potřebnou míru opatrnosti a náležitou péči o své záležitosti“; c) zda „lze považovat zasílání korespondence, konkrétně plné moci s úředně ověřeným podpisem jednatelky žalobkyně, z datové schránky žalobkyně za jednání přičitatelné žalobkyni ve smyslu naplnění podmínky dle § 444 odst. 1 o. z.“: Dovolatelka tyto právní otázky předně zakládá na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu.
Odvolací soud neučinil zjištění, že prostřednictvím datové schránky žalobkyně byla žalované zaslána plná moc s ověřeným podpisem její jednatelky. Učinil pouze zjištění ze dvou doručenek datových zpráv obsahujících doložku konverze dokumentů v nich obsažených (skládajících se v jednom případě z 8 listů, ve druhém ze 4 listů) o jejich odeslání dne 23. 8. 2021 z datové schránky žalobkyně do datové schránky žalované, a z výpovědi jednatele žalované a usnesení o zahájení trestního stíhání zjištění o využívání datové schránky žalobkyně k výměně dokumentů mezi žalovanou a M.
K. Byť žalovaná právní otázky nepřesně formuluje, napadené rozhodnutí je založeno na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly a nabízejí se z právní argumentace obsažené v dovolání ve spojení s žalovanou formulovanými otázkami (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23). Dovolání je proto přípustné pro vyřešení otázek:
1) zda pasivita domnělého zmocnitele (držitele datové schránky neoprávněně ovládané jinou osobou, která získala přístupové údaje nikoli od držitele datové schránky, ale od správce datových schránek na základě zfalšovaných dokladů) při správě datové schránky „sama o sobě“ představuje jeho „vinu“ (zaviněné jednání alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) na vyvolání domněnky zastoupení u třetí osoby dle § 444 odst. 1 o. z. a tudíž okolnost vylučující jeho možnost dovolat se nedostatku zmocnění podle tohoto ustanovení; 2) zda úkony obsažené v dokumentech dodávaných do datové schránky jiné právnické osoby (třetí osoby) z datové schránky právnické osoby (domnělého zmocnitele) v době, kdy byla neoprávněně ovládána jinou osobou (na základě přístupových údajů získaných nikoli od držitele datové schránky, nýbrž od správce datových schránek na podkladě zfalšovaných dokladů, zatímco přístupové údaje dříve právnické osobě vystavené byly zneplatněny), lze považovat za přičitatelné této právnické osobě, a zda její mlčení (nečinnost) v situaci, kdy do její datové schránky byly dodávány dokumenty z datové schránky třetí osoby, z nichž se zastoupení podávalo, lze považovat za jednání vyvolávající domněnku zastoupení dle § 444 odst. 1 o.
z. K otázce ad 1):
Podle § 436 odst. 1 o. z. kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není- li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle § 440 o. z.
překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna (odst. 1). Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba, která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo jednáno a která byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu (odst. 2). Podle důvodové zprávy k § 440 o.
z. „Navrhuje se zobecnit dosavadní úpravu excesu z plné moci tak, že překročení zástupčího oprávnění každým zástupcem, lhostejno z jakého právního důvodu vzniklo, může zavázat zastoupeného, jen pokud to schválí. Totéž má obdobně platit i v případech, kdy někdo jedná za jiného bez zástupčího oprávnění… Podstatný význam má ustanovení druhého odstavce; odstraňuje se jím pochybnost, zda je právní jednání s další osobou v těchto případech platné či neplatné a koho zavazuje. Návrh zde, ostatně jako i v jiných případech, dává přednost platnosti právního jednání a činí tak v zájmu toho, kdo jednal v dobré víře…“
Podle § 441 odst. 1 o. z. ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec. Podle § 444 odst. 1 o. z. kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil někoho jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno. Podle důvodové zprávy k § 441 až 449 …. „návrh vychází z právní úpravy dosavadní (§ 31 až 33b stávajícího občanského zákoníku), pouze s drobnými věcnými jazykovými a systematickými změnami“. Aby zmocnění mělo vůči třetím osobám účinky, ačkoliv v okamžiku právního jednání neexistuje, musí být splněno několik podmínek, a to kumulativně: 1) domněnka (nesprávná představa) existence zastoupení ve sféře třetí osoby
2) vyvolání domněnky zastoupení domnělým zmocnitelem 3) vlastní vina domnělého zmocnitele na vyvolání domněnky zastoupení, tedy jeho zavinění
4) dobrá víra třetí osoby o existenci zastoupení 5) rozumnost předpokladu třetí osoby o uděleném zmocnění 6) příčinná souvislost mezi vyvoláním domněnky zastoupení u třetí osoby a chováním domnělého zmocnitele. Na vyvolání domněnky zastoupení se přiměřeně aplikují ustanovení o právním jednání. Musí ležet na straně domnělého zmocnitele (případně odlišného subjektu, za jehož jednání domnělý zmocnitel plně odpovídá nebo se mu jeho jednání přičítá) a být jím zaviněné alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Může být uskutečněno i mlčky (mlčí-li domnělý zmocnitel, ač měl a mohl mluvit, a svou nečinností neuvede stav věci na pravou míru, ačkoli tak učinit mohl). Podmínkou ochrany je dále dobrověrnost třetí osoby (posuzovaná subjektivně) a její rozumný předpoklad, že zmocnění bylo uděleno (zkoumáno z objektivního hlediska). „Např. skutečnost, že zástupce používá oficiální hlavičkový papír zastoupeného, nemůže vést sama o sobě k vytvoření důvěry v udělené zmocnění….
Vyvolání domněnky zastoupení u třetí osoby musí být v příčinné souvislosti s chováním domnělého zmocnitele…“ [srov. komentář k § 444 o. z., Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace) Praha: C. H. Beck, 2024: T. Tintěra]. Podle § 545 o. z. právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Jednání obecně představuje projev vůle jednajícího ve vnějším světě.
Právní jednání musí vykazovat pojmové znaky (chybí-li některý z nich, o právní jednání nejde) a mít náležitosti právního jednání. Aby projev vůle dosáhl zamýšlených právních následků, musí jednající svou (vnitřní) vůli projevit navenek. Vůli lze projevit jakýmkoliv jednáním, popř. nejednáním, z něhož lze na vůli jednajícího usuzovat (§ 546 o. z.). Projev vůle musí směřovat k vyvolání právních následků v projevu vůle obsažených. Jednání je právním pouze tehdy, pokud s ním právní řád spojuje právní následky.
Musí tedy existovat hypotéza právní normy, ke které lze jednání podřadit. Právní jednání musí být výrazem vůle jednajícího (§ 551 o. z.), a to vůle svobodné (§ 587 odst. 1 o. z.), vážné (§ 552 o. z.) a prosté omylu (§ 583 a násl. o. z.). Projev vůle musí být určitý a srozumitelný (§ 553 odst. 1 o. z.). Není-li vyžadována forma písemná (§ 559 a násl. o. z.), může mít právní jednání libovolnou formu. „Nejsou-li naplněny pojmové znaky právního jednání, jednání z hlediska práva neexistuje. Právní jednání tedy vzniká, je-li učiněn projev vůle zaměřený na vyvolání právních následků, s nímž právní řád právní následky spojuje.
V případě adresovaných právních jednání je k perfekci právního jednání vyžadováno, aby se dostalo do dispoziční sféry adresáta“ [k tomu srov. komentář k § 545 o. z. Petrov, J.,
Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace, 2024) Praha: C. H. Beck, 2024: V. Beran]. Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a k následku takového jednání. Může mít formu úmyslu či nedbalosti. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodlivý následek může způsobit, a chtěl ho způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodlivý následek může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodlivý následek může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodlivý následek může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003. „Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2038/2011 vysvětlil, že již za účinnosti zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, se – jakožto obecná zásada – prosazovalo pravidlo, podle něhož kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu úkonu, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno. Domněnka zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za něj jednat…, ale i jiným jednáním zmocnitele, z něhož (i ve spojitosti s dalšími okolnostmi) může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za zmocnitele jednat“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019). Za připomenutí stojí i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1944, sp. zn. Rv I 704/43, dle něhož „Za určitých okolností stačí totiž k zavázání domněle zastoupeného i pouhé zdánlivé (praesumptnivní) zmocnění. Tak tomu je tehdy, když vnější skutkové okolnosti ospravedlňují v zájmu třetího, jednacího bona fide, předpoklad plné moci v rozsahu, jak se jeví na venek (§ 1017 obč. zák., pozn. zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského). Třetího, jednajícího v dobré víře, chrání v takovém případě jeho důvěra ve vnější skutkový stav o plné moci osoby, s níž jednání uzavírá.
Pokud tento zevní skutkový stav stačí, je zastoupený z tohoto jednání oprávněn i zavázán. Důvěra v t. zv. praesumptivní plnou moc chrání ovšem třetí osobu jen za předpokladu, že domněle zastoupený měl na vzbuzení důvěry té účast, dal k ní svým chováním podnět nebo vůbec k ní nějak přispěl.“ Z výše uvedeného lze učinit závěr, že vyvolat u třetí osoby domněnku existence zastoupení jinou osobou lze jen zaviněným (alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) adresným (vůči třetí osobě) jednáním vyjadřujícím vnitřní vůli domnělého zmocnitele (způsobem aktivním či pasivním, z něhož lze usuzovat na projevenou vůli), učiněným v jakékoli formě (avšak určitě a srozumitelně), nevzbuzujícím pochybnosti o projevené vůli, směřujícím k vyvolání právních následků právní normou předvídaných (k vyvolání domněnky existence zastoupení jinou osobou).
Projev vůle domnělého zmocnitele se (aby vyvolal zamýšlené účinky) musí dostat do dispoziční sféry adresáta (třetí osoby). Domnělý zmocnitel tedy (nejméně) takovou domněnku (mylnou představu o existenci zastoupení) vyvolat u třetí osoby nechce, neví o tom, že ji svým jednáním může vyvolat, avšak vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům o tom vědět má a může (nedbalost nevědomá). Mezi jednáním domnělého zmocnitele a vyvolanou domněnkou třetí osoby přitom musí být kauzální nexus, tedy (bezprostřední) příčinná souvislost (vztah příčiny a následku).
Časově pak k vyvolání domněnky zastoupení zmocnění u třetí osoby musí dojít nejpozději k okamžiku právního jednání domnělého zástupce s třetí osobou.
Pasivita (nečinnost) právnické osoby při správě vlastní datové schránky (ve vztahu k její existenci, k přístupu do ní a k jejímu obsahu) „sama o sobě“ nemůže být jednáním této právnické osoby (adresným) vůči třetí osobě, způsobilým v ní vyvolat domněnku existence zastoupení, neboť z ní bez jakýchkoli pochybností nelze dovodit vůli právnické osoby být zastoupena jinou osobou, projevenou navenek, a to adresně vůči třetí osobě. Mezi takovou pasivitou a domněnkou existence zastoupení u třetí osoby neexistuje vztah bezprostřední příčinné souvislosti (není mezi nimi vztah příčiny a následku).
Proto nemá relevanci ani zavinění. Z výše uvedeného důvodu není pro posuzování podmínky vyvolání zdání existence zastoupení zakotvené v § 444 odst. 1 o. z. podstatné, zda svou pasivitou při správě datové schránky žalobkyně (ne)porušila nějakou právní povinnost vyplývající ze zákona, vyjma poskytnutí přístupových údajů nepovolaným osobám [se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně neporušila povinnost uvedenou v § 9 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění účinném do 31.
12. 2021 (tedy v době jednání domnělého zmocněnce), dále jen „zákona o elektronických úkonech“ nebo jen „zákona“, lze však souhlasit]. Rovněž tak s ohledem na uvedené okolnosti věci není podstatné, zda si při správě datové schránky a svých majetkových záležitostí (ne)počínala s péčí řádného hospodáře, ani to, že ji neomlouvá neseznámení se s obsahem dokumentů do její datové schránky doručených (viz judikáty uváděné žalovanou). K pravidelnému nahlížení do katastru nemovitostí lze navíc uvést, že by jím žalobkyně sice mohla zjistit zahájení řízení o vkladu práva ze smlouvy o zajišťovacím převodu, ale nemohla by tím zabránit tomu předcházejícímu jednání bezesmluvního zástupce.
Zjištěním zahájení takového řízení poté, co již k bezesmluvnímu jednání došlo (aniž vyvolala u třetí osoby mylnou představu existence zastoupení), by totiž žalobkyně sice mohla zabránit věcněprávním účinkům smlouvy, ale nemohla by zabránit předchozímu jednání bezesmluvního zástupce. Pro aplikaci § 444 odst. 1 o. z. by to tedy nemělo právní význam. Jinak by tomu ale mohlo být v případě, že by byly z datové schránky žalobkyně dodávány do datové schránky žalované dokumenty obsahující úkony přičitatelné žalobkyni nebo by byly považovány za řádně doručené dokumenty dodávané z datové schránky žalované do datové schránky žalobkyně obsahující úkony, z nichž by se zastoupení podávalo, aniž by na ně žalobkyně adekvátně vůči žalované reagovala (mlčela a svou nečinností neuvedla stav věci na pravou míru).
K otázce ad 2): Je nutno zopakovat, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil skutkový závěr, že sporná plná moc pro M. K. byla žalované dodána datovou schránkou žalobkyně (k tomu viz výše uvedené). Je však třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, že (kromě komunikace osobně a e-mailem) probíhala komunikace mezi domnělým zmocněncem M. K.
ovládajícím datovou schránku žalobkyně (jejíž přístupové údaje byly zneplatněny) a žalovanou prostřednictvím datové schránky žalobkyně, tedy že z datové schránky žalobkyně byly do datové schránky žalované dodávány dokumenty, jejichž původcem byl domnělý zmocněnec, a naopak z datové schránky žalované do datové schránky žalobkyně dokumenty na ně reagující (či naopak). Jelikož odvolací soud nepovažoval tuto komunikaci za jednání žalobkyně (za jednání jí přičitatelné), nýbrž za jednání domnělého zmocněnce, je třeba zabývat se tím, kdy se (obecně) úkony právnické osoby v dokumentech dodávaných z její datové schránky do datové schránky jiné právnické osoby přičítají právnické osobě jako držitelce datové schránky, a zda jsou ji (za okolností dané věci) účinně doručovány dokumenty dodávané z datové schránky jiné právnické osoby.
Podle § 2 odst. 1 zákona o elektronických úkonech (ve znění účinném do 31. 12. 2021) datová schránka je elektronické úložiště, které je určeno k doručování orgány veřejné moci (písm. a), provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci (písm. b) a dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob (písm. c). K přístupu do datové schránky právnické osoby je oprávněn statutární orgán právnické osoby, člen statutárního orgánu právnické osoby nebo vedoucí organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, pro něž byla datová schránka zřízena (§ 8 odst. 3 zákona) a dále pověřená osoba, kterou je u datové schránky právnické osoby fyzická osoba pověřená statutárním orgánem právnické osoby nebo vedoucím organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, pro něž byla datová schránka zřízena, a to v rozsahu jimi stanoveném [§ 8 odst. 6 písm. b) zákona].
Podle § 9 zákona osoba oprávněná k přístupu do datové schránky se do ní přihlašuje prostřednictvím přístupových údajů (odst. 1). Osoba oprávněná k přístupu do datové schránky je povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití (odst. 2). Přihlášení podle odstavce 1 zajišťuje ministerstvo prostřednictvím jím vydaných přístupových údajů nebo elektronických prostředků anebo prostřednictvím přístupu s využitím prostředku pro elektronickou identifikaci vydaným v rámci kvalifikovaného systému elektronické identifikace [dále jen „přístup pomocí kvalifikovaného prostředku“ (odst. 3 věta první)].
Podle § 12 odst. 1 zákona ministerstvo zneplatní přístupové údaje osoby oprávněné k přístupu do datové schránky neprodleně po jejím oznámení, zejména při ztrátě či odcizení přístupových údajů, a současně zašle této osobě do vlastních rukou nové přístupové údaje. Podle § 18 zákona fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky (odst. 1).
Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst.
1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob (odst. 2). Podle § 18a zákona ministerstvo umožní na žádost fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby do datové schránky této osoby (odst. 1).
Dokument dodaný podle odstavce 1 je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu (odst. 2). V usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3678/2013, Nejvyšší soud uvedl: „Doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datových schránek upravuje zákon č. 300/2008 Sb., jenž umožňuje doručování dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob (které nejsou orgánem veřejné moci). Podle § 18a je však možné dodání dokumentů z datových schránek těchto osob do jejich datových schránek jen v případě, že o to požádaly Ministerstvo vnitra (§ 2 odst. 2, § 18a odst. 1)“.
Z výše uvedené právní úpravy i judikatury je zřejmé, že systém datových schránek lze využívat i k vzájemnému dodávání dokumentů mezi právnickými osobami, které nejsou orgánem veřejné moci, požádaly-li o to Ministerstvo vnitra. Zákon o elektronických úkonech (ve znění účinném od 29. 11. 2011 do 31. 12. 2021) měl přitom pro dodávání dokumentů z datové schránky právnické osoby do datové schránky jiné právnické osoby speciální úpravu (§ 18a zákona) a k účinnému doručení dle něj došlo až okamžikem přihlášení se do datové schránky osoby, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu, tedy (nejedná-li se o zahraniční právnickou osobu) přihlášením statutárního orgánu nebo jeho člena nebo jím pověřené osoby [§ 18a odst. 2, § 8 odst. 3, odst. 6 písm. b) zákona].
Pro dodávání dokumentů mezi právnickými osobami navzájem v rozhodné době tedy [na rozdíl od doručování orgány veřejné moci (§ 17 odst. 4 zákona) a na rozdíl od úpravy dodávání dokumentů mezi právnickými osobami podle § 18a zákona ve znění účinném od 1. 1. 2022] neplatila fikce doručení v případě, že se uvedená osoba do datové schránky nepřihlásila. Neměla-li proto právnická osoba (zde žalobkyně) v době, kdy jí byly jinou právnickou osobou (zde žalovanou) dodávány dokumenty do datové schránky, k dispozici platné přístupové údaje, nemohly se (logicky) do datové schránky přihlásit osoby oprávněné podle § 8 odst. 3 a odst. 6 písm. b) zákona o elektronických úkonech, a nemohlo jí tak podle zákona být řádně (účinně) doručováno.
I kdyby se proto z dokumentů dodaných v rozhodné době do datové schránky žalobkyně žalovanou zastoupení podávalo, z její pasivity (z mlčení a neuvedení stavu věci u žalované na pravou míru) by nebylo možno dovozovat jednání jí přičitatelné (projevenou vůli vůči žalované), kterým by domněnku existence zastoupení vyvolala (tedy ani žalovanou a v odborné literatuře uváděnou „toleranci zastoupení“).
Judikatura k doručování do datové schránky právnické osoby z datové schránky orgánů veřejné moci je tedy nepoužitelná. Aby úkony v dokumentech dodávaných z datové schránky žalobkyně do datové schránky žalované byly žalobkyni přičitatelné, musely by být žalobkyní podepsané. O účincích úkonů učiněných prostřednictvím datové schránky právnické osoby vůči jiné právnické osobě neměl zákon o elektronických úkonech v rozhodném období speciální úpravu (upravoval pouze účinky úkonů učiněných prostřednictvím datové schránky vůči orgánům veřejné moci v § 18 odst. 2).
Lze proto uvažovat buď o přiměřené aplikaci § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech (tedy o fikci podpisu právnické osoby podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech), nebo o aplikaci § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění účinném do 31. 1. 2022. Dle tohoto ustanovení k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 citovaného zákona.
Pro přičitatelnost úkonu právnické osobě by tak musel být podle tohoto ustanovení opatřen některým z uvedených podpisů osoby oprávněné za ni jednat podle § 163 a násl. o. z. Pro účely rozhodnutí předmětné věci (s ohledem na její okolnosti) je však nevýznamné, která z těchto úprav bude aplikována, neboť v obou případech by byl závěr stejný. Zodpovězení nastolené otázky by tak mělo význam jen akademický (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014). Za podepsané fikcí podpisu podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech (a tudíž přičitatelné žalobkyni) by nebylo možno úkony obsažené v dokumentech dodávaných z datové schránky žalobkyně do datové schránky žalované v rozhodném období (bezesmluvního jednání), považovat proto, že je neučinily (učinit nemohly) osoby uvedené v § 8 odst. 1 až 4 zákona ani osoba pověřená dle § 8 odst. 6 zákona (takové osoby v rozhodné době neměly do datové schránky platné přístupové údaje; ostatně v řízení nebylo ani tvrzeno, že by nějaký takový úkon učinily).
V řízení současně nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by byly opatřeny některým z podpisů uvedených v § 7 zákona č. 297/2016 Sb. [a článku 3 bod 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES] osoby oprávněné za žalobkyni jednat dle § 163 a násl. o. z. (nikoli tedy pouze jejího domnělého zmocněnce). Opak ostatně odporuje zjištěnému skutkovému stavu, dle něhož prostřednictvím datové schránky s žalovanou jednal domnělý zmocněnec (jak vypověděl i jednatel žalované).
Nad výše uvedené lze dodat, že i kdyby byla v rozhodné době datovou schránkou žalobkyně do datové schránky žalované dodaným dokumentem (v konvertované podobě podle § 22 zákona o elektronických úkonech) plná moc s úředně ověřeným podpisem jednatelky žalobkyně (dokument, který provedením konverze vznikl, má podle § 22 odst. 2 zákona stejné právní účinky jako dokument, jehož převedením výstup vznikl), nebylo by ji možno považovat za přičitatelnou žalobkyni nejen proto, že se nemohla uplatnit fikce jejího podpisu dle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech (z důvodů výše uvedených), ale i proto, že konverzí se nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů obsažených ve vstupu a jejich soulad s právními předpisy (viz § 24 odst. 5 zákona).
V řízení přitom bylo prokázáno (a nebylo žádným z účastníků zpochybněno), že plná moc jednatelkou žalobkyně podepsána nebyla, ačkoli byla opatřena doložkou o ověření jejího podpisu (není tedy opatřena jejím podpisem). Skutečnost, že se žalovaná mohla (mylně) domnívat, že úkony v dokumentech jí dodaných z datové schránky žalobkyně jsou žalobkyni přičitatelné, na výše uvedených závěrech nic nemění. Z uvedených důvodů nejsou ve věci přiléhavé odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, zabývající se otázkou doručování orgány veřejné moci do datových schránek právnických osob [usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2594/11, nebo ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 916/14, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 4 Afs 274/2023 (dostupný, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu na webových stránkách www.nssoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 641/2019], nebo otázkou úkonů učiněných právnickými osobami prostřednictvím datových schránek vůči orgánům veřejné moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 6 As 22/2018), nebo obojím (stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5.
1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 1/2017), vždy navíc za jiných okolností než v této věci. Nebylo-li tedy prokázáno, že by dokumenty dodávané z datové schránky žalobkyně do datové schránky žalované v době bezesmluvního jednání (rozhodné pro posouzení předmětné věci, a to za zjištěných okolností) byly opatřeny zaručeným elektronickým podpisem, uznávaným elektronickým podpisem, případně jiným typem elektronického podpisu osoby uvedené v § 163 a násl. o.
z., nelze je považovat za přičitatelné žalobkyni, a tudíž za její jednání dle § 444 odst. 1 o. z. vyvolávající u žalované domněnku zastoupení, i kdyby se z nich existence zastoupení podávala.
Skutečnost, že v rozhodnutích uváděných žalovanou, zabývajících se doručováním ve vztahu k orgánům veřejné moci, kladly soudy důraz na odpovědnost majitelů datových schránek při ochraně přístupových údajů, při pověřování dalších osob přístupem do datové schránky, při změnách statutárních orgánů a při kontrole obsahu datových schránek (zejména s ohledem na fikce doručení a fikce podpisu, které se v daném případě nemohou uplatnit), není pro rozhodnutí této věci podstatná, neboť zákonná úprava dodávání dokumentů mezi právnickými osobami prostřednictvím datové schránky byla v rozhodném období, v němž došlo k bezesmluvnímu jednání v této věci, odlišná a odlišné byly také konkrétní okolnosti věci.
Žalobkyně nedala nikomu k dispozici své přístupové údaje ani jinak neumožnila jejich zneužití. Jednalo se o exces z běžného režimu správy a užívání datové schránky v důsledku protiprávního jednání skupiny osob, kterému předcházelo zneplatnění dosavadních přístupových údajů držitelky datové schránky a získání nových od správce datových schránek. Žalobkyně nemohla vědět, že její datová schránka bude nezákonně ovládnuta jinou osobou vydávající se za jejího zmocněnce, a vzhledem k uvedeným okolnostem a jejím poměrům ani vědět nemohla, že dojde k takovému excesu (vyžadujícímu řadu předcházejících, na sebe navazujících kroků neoprávněné osoby, na nichž se, byť rovněž nevědomky, podílely i subjekty, jimž byly státem svěřeny úkoly při ověřování podpisů na listinách a při správě datových schránek).
Nelze přitom dovodit ani „zdánlivé zastoupení“, kdy podle žalovanou uváděné komentářové literatury k § 444 o.z. (citované výše) domněle zastoupený jednání domnělého zástupce nezná, avšak při nezbytné pečlivosti je znát mohl a mohl mu v jednání zabránit. Takto pojímané zdánlivé zastoupení by bylo možno vyvolat opět jen jednáním (opomenutím), které by bylo v bezprostřední příčinné souvislosti s jeho následkem (mylnou představou o existenci zastoupení u třetí osoby). To by přicházelo v úvahu, pokud by žalobkyně měla platné přístupové údaje do datové schránky (a o jednání bezesmluvního zástupce tak vědět mohla, pokud by se do datové schránky přihlásila), nikoli však v případě opačném.
Mezi tím, že žalobkyně nezjistila, že do datové schránky přístup nemá, a neobrátila se na Ministerstvo vnitra s žádostí o vydání nových přístupových údajů (a zneplatnění stávajících vydaných neoprávněné osobě), a vyvolanou mylnou představou o existenci zastoupení u třetí osoby, není totiž vztah bezprostřední příčiny a následku. d) zda „znemožňuje aplikaci § 444 odst. 1 o. z. a činí právní jednání neplatným skutečnost, že ke zneužití přístupových údajů do datové schránky žalobkyně, prostřednictvím které bylo žalované doručeno potvrzení o zmocnění domnělého zástupce, došlo trestnou činností třetích osob“: Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp.
překročení zástupčího oprávnění, není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem; takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně (bez zbytečného odkladu) schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným i pro sebe. Jestliže zastoupený právní jednání zástupce v souladu s § 440 o. z. dodatečně neschválí (neprojeví vůli být jednáním zástupce vázán), dává najevo, že nechce být jednáním zástupce vázán. V případě absence dobré víry třetí osoby, že zástupce byl oprávněn za zastoupeného jednat, je zastoupený jediný, koho je třeba v dané situaci chránit před důsledky jednání zástupce.
Za této situace odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů (mezi zastoupeným, zástupcem a třetí osobou), aby zastoupený nebyl nucen činit žádné aktivní kroky k tomu, aby se z učiněného právního jednání „vyvázal“. Tedy, aby mohl zůstat pasivní. Současně uvedený výklad zastoupenému umožňuje, aby ve všech případech, kdy bude právní jednání považovat za pro něj výhodné, je dodatečně schválil (postupem podle § 440 o. z.). K tomu srov. závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že nezmocněný jednatel, popřípadě zmocněnec překračující svá oprávnění z plné moci, jehož jednání zastoupený dodatečně neschválil, je ze svého jednání zavázán sám bez ohledu na to, zda je jím uzavřená smlouva platná či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, 28 Cdo 2077/2021). Není-li smlouva platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy, popř. nahradit škodu způsobenou jeho jednáním.
Bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy ale může být povinen vydat jen subjekt (strana) této smlouvy, kterým je nezmocněný jednatel (zmocněnec překračující zástupčí oprávnění). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4056/2017. Z výše uvedeného je patrno, že napadené rozhodnutí vycházející z bezesmluvního zastoupení není založeno na vyřešení otázky absolutní či relativní neplatnosti právního jednání učiněného domnělým zmocněncem (odvolací soud tuto otázku také neřešil).
Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, v němž Ústavní soud řešil otázku neplatnosti smlouvy v situaci, kdy bylo sporné, zda (ne)mělo být vypsáno výběrové řízení, a odpovědnosti za škodu z toho plynoucí, ani na další rozhodnutí zabývající se otázkou neplatnosti právních jednání, není proto případný. Závěr odvolacího soudu (byť § 440 o. z. v rozhodnutí není necitován), že žalobkyně nemůže být jednáním domnělého zástupce vázána, koresponduje s úpravou v § 440 odst. 2 o.
z. i s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dodatečné schválení právního jednání učiněného nezplnomocněným zástupcem nebylo v řízení tvrzeno. Otázka ad d) v části týkající se neplatnosti právního jednání bezesmluvního zmocněnce tak založit přípustnost dovolání nemůže.
Zbývající část otázky ad d) je pak zodpovězena prostřednictvím odpovědí na otázky ad 1) a 2). K namítanému rozporu napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, při výkladu § 440 a § 444 odst. 1 o. z.: V citovaném nálezu Ústavní soud (kromě jiného) uvedl, že „…jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu… Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku… … soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality.
Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě ji korigovat použitím dalších výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického.“
Z jazykového výkladu výše uvedených norem nerozumné výsledky neplynou. Ustanovení § 440 a § 444 odst. 1 o. z. řeší ochranu dvou subjektů (domnělého zastoupeného a třetí osoby) dotčených bezesmluvním jednáním další osoby, domnělého zmocněnce. Vyváženým způsobem přitom stanoví, které z nich má být poskytnuta ochrana a za jakých podmínek. Ochrana je citovanými ustanoveními poskytována tomu subjektu, který se na existenci bezesmluvního zastoupení nepodílel, případně se podílel menší měrou. Třetí osobě, která s bezesmluvním zmocněncem jednala, poskytuje zákon ochranu tím, že umožňuje dodatečné schválení jeho jednání domnělým zmocnitelem, a také tím, že (nedošlo-li k dodatečnému schválení) za podmínky existence dobré víry třetí osoby zakotvuje odpovědnost bezesmluvního zmocněnce za splnění závazku a za náhradu způsobené škody (§ 440 odst. 2 o.
z.). Současně ji chrání i tím, že přiznává význam podílu domnělého zmocnitele (jeho zaviněným jednáním) na vyvolání domněnky existence zastoupení, při jehož danosti (a dobré víry a rozumného předpokladu o existenci zastoupení u třetí osoby) mu neumožňuje se nedostatku zastoupení dovolat (je zavázán z jednání sám, i když zastoupení neexistovalo, viz § 444 o. z.). Zákonem poskytovaná ochrana třetí osobě tedy není menší než ochrana poskytovaná domnělému zastoupenému. Odvolací soud při výkladu § 444 odst. 1 (ve spojení s § 440) o.
z. nepochybil. Jím provedený výklad vychází nejen z jazykové metody, ale i výkladu systematického (z hlediska řazení právních norem, kdy úprava § 444 odst. 1 o. z. logicky navazuje na úpravu § 440 o. z.), logického (výklad těchto ustanovení je logický a vnitřně souladný), teleologického (z hlediska účelu těchto ustanovení i souladu se spravedlivým uspořádáním společenských vztahů) a historického (viz výše citovaná důvodová zpráva a uvedené judikáty týkající se i dřívější úpravy).
Skutečnost, že odvolací soud na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval §
150 o. s. ř. s ohledem na okolnosti věci, na rozhodnutí o věci samé nemá vliv. Rozhodování o náhradě nákladů řízení se totiž řídí jinými pravidly. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, není v rozporu s žalovanou uváděnými judikáty a koresponduje s výše vyslovenými závěry dovolacího soudu. Jelikož bylo dovolání zčásti přípustné, musel se dovolací soud zabývat i vadami řízení. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezjistil.
Takovou vadou nemůže být ani postup soudu prvního stupně, který nezopakoval výslech jednatele žalované poté, co zjistil, že zvukový záznam z jednání (§ 40 odst. 1 o. s. ř.) z důvodu technické závady nebyl uložen, provedl proto rekonstrukci protokolu (byť ho tak výslovně neoznačil), a podle § 26 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, ho zaslal účastníkům k vyjádření. Žalovaná (jak správně uvedl odvolací soud) nevyužila možnosti své námitky uplatnit, když prostřednictvím svého jednatele pouze doplnila skutečnosti, ke kterým nevypovídal a které pro rozhodnutí věci nejsou podstatné.
Lze jen dodat, že dovolací námitka žalované o chybné protokolaci výpovědi jejího jednatele (že nevypověděl, že si posílal dokumenty s panem K. přes datovou schránku), nevychází ze zjištění učiněných odvolacím soudem (který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně z jeho výpovědi, že „výměna dokumentů mezi ním a M. K. probíhala osobně, e-mailem „nebo“ datovou schránkou žalobkyně). Navíc postrádá logiku, pokud dovolací otázky formuluje právě na základě dodávání dokumentů prostřednictvím datové schránky žalobkyně.
Dovolací soud proto nedůvodné dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v dovolacím řízení neúspěšná a je povinna nahradit žalobkyni náklady, které účelně vynaložila na zastoupení advokátem. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátního tarifu“], ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, když hodnota nemovitosti k době tohoto úkonu ze spisu není patrná], z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z částky 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinna podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny a náhrad právnická osoba, jejímž společníkem je advokát zastupující žalobkyni, neboť je jejím plátcem [§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. b) o.
s. ř.]. Náhrada nákladů v celkové výši 4 114 Kč je splatná k rukám advokáta v řízení zastupujícího žalobkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.