28 Cdo 2077/2021-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. M., nar. XY,
bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě,
Palackého 5001/1, proti žalovanému M. J., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 646/20, o
170.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 21 C 47/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 11. února 2021, č. j. 58 Co 11/2021-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. 2019 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně
se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím
jejích finančních prostředků jakožto kupní ceny za dřevní hmotu k těžbě
koupenou od manželů J. a M. R., přičemž tuto částku přijal žalovaný jako
smyšlená osoba M. P.. S předanými penězi však žalovaný nenaložil dle smlouvy,
což ostatně ani nemohl, neb manželé R. i byli v období transakce již po smrti. V trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T
43/2017 bylo prokázáno, že předmětná kupní smlouva, plná moc i další listiny
byly zfalšovány, nicméně žalovaný byl zproštěn obžaloby, neboť soud dal za
pravdu jeho tvrzení, že vše zosnoval J. O., jenž žalovaného pouze využil jako
nepřímého pachatele. V občanskoprávním řízení soud prvního stupně na základě
provedeného dokazování shledal, že bylo jednoznačně doloženo převzetí částky
170.000 Kč od žalobkyně žalovaným s využitím falza plné moci a kupní smlouvy. Poukázav na nevázanost odůvodněním trestního rozsudku, nesouhlasil se závěry
přijatými v trestním řízení ohledně dobré víry žalovaného a předání celé
předmětné částky J. O., nýbrž dospěl ke konkluzi, že vzhledem k neplatnosti
kupní smlouvy i plné moci pro převzetí finanční částky přijal žalovaný plnění
bez právního důvodu, žalovanou částku si ponechal a žalobkyni ji nevydal, čímž
se obohatil ve smyslu § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Žalobě soud tedy z větší
části vyhověl, zamítl ji pouze ohledně části úroku z prodlení, naznav, že
žalovaný se ocitl v prodlení pozdějšího data, než tvrdila žalobkyně. K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal dané rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 58 Co 11/2021-252, změnil ve
výroku I. tak, že žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z
částky 170.000 Kč od 13. 3. 2019 do zaplacení zamítl, jinak je v tomto výroku
potvrdil, ve výroku II. změnil rozhodnutí tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 170.000 Kč za
dobu od 28. 12. 2018 do 12. 3. 2019, jinak je rovněž potvrdil (výrok I.) a
uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem
I. i II. stupně (výroky II. a III.). Odvolací soud nevyslyšel tvrzení
žalovaného, že není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť se neobohatil,
nebyl ani stranou závazkového vztahu a vystupoval jako pouhý nepřímý nástroj
skutečného škůdce pana O.. Městský soud vzal shodně se soudem prvého stupně za
prokázané, že žalovaný přijal od žalobkyně danou částku na základě od počátku
neplatné kupní smlouvy a neplatné plné moci, přičemž dodal, že není rozhodné,
jak s tímto plněním následně žalovaný naložil, tedy zda je odevzdal panu O. či
nikoliv. Napadené rozhodnutí tak potvrdil, změnil je pouze k odvolání žalobkyně
v části týkající se úroků z prodlení. Proti rozsudku městského soudu brojí žalovaný dovoláním, maje je za přípustné
ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „o. s.
ř.“). Dovolatel odvolacímu soudu vyčítá
odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky pasivní
věcné legitimace žalovaného. Odkazuje konkrétně na rozsudek ze dne 4. 6. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 694/2019,
s nímž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a zdůrazňuje svou
neúčast na předmětném smluvním vztahu, nevědomost o falzifikátu plné moci,
předání celé předmětné finanční částky panu O. a zproštění obžaloby v trestním
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, jakožto skutečnosti svědčící o
nedostatku pasivní věcné legitimace na jeho straně. Závěrem poznamenává, že
stejně jako žalobkyně i on se stal obětí podvodu ze strany J. O., a pasivní
věcnou legitimaci ve sporu přisuzuje právě řečenému. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání přípustné není. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že nezmocněný
jednatel, popřípadě zmocněnec překračující svá oprávnění z plné moci, jehož
jednání zastoupený dodatečně neschválil, je ze svého jednání zavázán sám bez
ohledu na to, zda je jím uzavřená smlouva platná či nikoliv. Není-li smlouva
platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné
smlouvy (dle § 440 odst. 2 o. z., shodně jako ve smyslu
§ 33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27
Cdo 4056/2017,
ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4673/2016). V projednávané věci za popsaného skutkového stavu došly soudy k závěru, že
žalovaný vystupoval jako osoba oprávněná jednat za zmocnitele a takto také
převzal od žalobkyně částku 170.000 Kč a podepsal příjmový doklad, přičemž
žalobkyně setrvávala v domnění, že žalovaný je M. P., na jehož jméno zněla plná
moc a jenž měl být oprávněn jednat za manžele R. jakožto zmocnitele. Manželé R.
však žalovaného k vyjednání prodeje dřevní hmoty a převzetí kupní ceny
nezmocnili, nadto zmocnit ani nemohli, neb byli v době uzavření smlouvy již po
smrti, stejně tak logicky nemohli předmětné jednání dodatečně schválit. Žalovaný tedy konal v postavení nezmocněného jednatele, jehož jednání nebylo
zmocniteli dodatečně schváleno, je z něj tudíž zavázán sám. Navíc zplnomocněným
neměl být žalovaný, nýbrž smyšlená osoba M. P. Pokud tedy dovolatel namítá
nedostatek vlastní pasivní věcné legitimace v daném sporu a odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 694/2019, se zdůrazněním principu vázanosti bezdůvodného
obohacení na smluvní strany, nutno ozřejmit, že smluvní stranou v dané kauze je
on sám, neboť pouze jeho zavázalo jím učiněné jednání bez platného zmocnění. Tvrzení dovolatele, že předmětnou finanční částku nepřevzal od žalobkyně,
nýbrž ta ji odevzdala panu P. L., a až ten ji následně předal žalovanému, či že
si nebyl vědom zfalšované plné moci a kupní smlouvy, představují polemiku se
skutkovými úsudky soudů nižších stupňů, jimiž je však dovolací soud ze zákona
vázán (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
2983/2018, či ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2077/2020, a dále též usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017,
sp. zn. I. ÚS 1766/16), a v poměrech od 1. 1. 2013 nemá dovolatel k dispozici
žádný dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů soudem (viz §
241a odst. 1 o. s. ř.) nebo zpochybnit právní posouzení věci, vycházeje z
odlišného skutkového stavu než odvolací soud (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2014). Jestliže dovolatel tvrdí, že finanční částku po jejím převzetí
od žalobkyně předal J. O., je třeba upozornit na pravidlo o povinnosti vydat
bezdůvodné obohacení, která vzniká zásadně osobě, jež bezdůvodné obohacení
získala. Tím, kdo plnění získal, nemusí být nutně osoba, která má dané
prostředky aktuálně v držení,
nebo ta, jež je spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez (platného) právního
důvodu plněno. K vydání plnění poskytnutého bez řádného právního důvodu je tedy
povinen adresát tohoto plnění. Nabude-li prostředky následně třetí osoba,
povinnost k vydání bezdůvodného obohacení na ni s předmětem bezdůvodného
obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného
obohacení se podle zákona utváří jen mezi tím,
kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor obohacení vzniklo (obdobně
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo
221/2002, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009, ze dne 4. 10. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 1856/2012, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 2998/2014). Tedy i kdyby bylo v řízení zjištěno, že předmětné
finance žalovaný předal J. O. (což se však žalovanému prokázat nezdařilo),
nebyla by taková skutečnost způsobilá změnit závěr o povinnosti žalovaného k
vydání bezdůvodného obohacení.
Argumentuje-li dovolatel konkluzemi soudu učiněnými v trestním řízení
proběhnuvším u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 43/2017, opomíjí
pravidlo občanskoprávního řízení, dle kterého je soud vázán pouze rozhodnutím o
tom, že byl spáchán trestný čin a kým, nikoliv rozhodnutím zprošťujícím (§ 135
o. s. ř.). Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení obžalovaného prokázat
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění a platí zde
zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském
soudním řízení provádí soud vlastní dokazování, jež je oprávněn hodnotit
nezávisle na výsledcích trestního řízení (srovnej především usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, ze dne 12. 6. 2014, sp. zn.
25 Cdo 1037/2014, a ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1493/2015).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku,
pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu