28 Cdo 4673/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. Ch., P., proti
žalovanému Ing. M. H., H., zastoupenému JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 705/16, o 2.800.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 271/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 69 Co 198/2015-719, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. listopadu
2015, č. j. 69 Co 198/2015-719, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze
dne 17. prosince 2014, č. j. 7 C 271/2009-656, ve výrocích I., III. a IV., se
zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 7 C 271/2009-656,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.800.000 Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok I.), co do zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítl
(výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.).
Soud dovodil, že žalovaný zastoupený Českou spořitelnou, a.s., uzavřel dne 13.
10. 1997 z pozice prodávajícího se žalobkyní smlouvu o koupi domu a pozemku
parc. č. 652 v katastrálním území P. za kupní cenu ve výši sporného obnosu, z
něhož měla být část použita na úhradu dluhů žalovaného u MOSOS Moravské
stavební a obchodní spol. s r.o. a České spořitelny, a.s. Následně však bylo
soudně určeno, že vlastnické právo žalovaného k uvedeným nemovitostem trvá,
jelikož Česká spořitelna, a.s., jež jednala za vlastníka na základě neplatné
plné moci, nebyla oprávněna k jejich prodeji třetí osobě, a zmíněnou kupní
smlouvu tak stíhá neplatnost. Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně
již v minulosti neúspěšně žalovala Českou spořitelnu, a.s., o vrácení
poskytnutého peněžitého plnění (a to v kauze vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 39 C 11/2007, v níž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením sp. zn. 30
Cdo 1529/2009, přičemž aproboval závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace
tehdejší žalované, jež vystupovala jako přímá zástupkyně Ing. H.). Soud
konstatoval, že s ohledem na neplatnost smlouvy ze dne 13. 10. 1997 jsou
účastníci (smluvní strany) povinni vydat si obdržené plnění jakožto bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). S poukazem na § 107 odst. 3 obč. zák. nepřihlédl k
žalovaným vznesené námitce promlčení a žalobu shledal nedůvodnou pouze v části
týkající se příslušenství požadovaného za období před podáním projednávané
žaloby.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č.
j. 69 Co 198/2015-719, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného
potvrdil ve výrocích I., III. i IV. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nepřitakal námitce žalovaného o
nesprávně zjištěném skutkovém stavu a odmítl jeho dodatečné důkazní návrhy,
rovněž konstatoval, že na straně žalobkyně (oproti mínění odvolatele)
neabsentuje procesní způsobilost, neboť okresním soudem opatřený znalecký
posudek dokládá její schopnost činit procesní úkony a chápat obsah aktuálního
řízení. Kupní smlouva ze dne 13. 10. 1997 byla přiléhavě posouzena jako
absolutně neplatná, jejími stranami jsou pak žalobkyně a žalovaný, nehledě na
to, že byla kupní cena zaplacena nikoli přímo prodávajícímu, ale na účty
třetích osob. Pasivně věcně legitimován je proto nevyhnutelně žalovaný, jemuž §
107 odst. 3 obč. zák. znemožňuje účinně vznést námitku promlčení. Uplatnění
žalovaného nároku konečně podle názoru krajského soudu nebylo ani v rozporu s
dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž předně
rozporuje řešení otázky, kdo byl stranou předmětné kupní smlouvy. Dovolatel
zdůrazňuje, že smlouvu sice uzavřela Česká spořitelna, a.s., jeho jménem, avšak
učinila tak na základě neplatné mandátní smlouvy a proti jeho výslovně
projevené vůli. Jelikož zastoupený dotčený právní úkon neschválil, je z něj v
souladu s § 33 odst. 2 obč. zák. zavávána zástupkyně sama. Nejvyšší soud sice v
rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1529/2009 dovodil, že Česká spořitelna, a.s., nebyla
pasivně věcně legitimována k vydání příslušného plnění žalobkyni, učinil tak
ovšem v řízení, jehož účastníkem žalovaný nebyl, a daný problém je tak v řešené
při nutné vyhodnotit samostatně. V důsledku nesprávného posouzení otázky, zdali
byl žalovaný stranou smlouvy uzavřené dne 13. 10. 1997, pak soudy rovněž chybně
aplikovaly § 107 odst. 3 obč. zák., jenž na právní poměr žalobkyně a žalovaného
nemohl dopadat. Dovolatel dále rozporuje konstatování soudů nižších stupňů, že část z celkového
objemu finančních prostředků poskytnutých žalobkyní byla poukázána na účet
MOSOS Moravské stavební a obchodní spol. s r.o. coby úhrada jeho údajného
dluhu. V řízení totiž nebylo dostatečně prokázáno, že uvedený subjekt byl
skutečně věřitelem žalovaného, což je nezbytným předpokladem přiléhavosti
úsudku o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Odvolacímu soudu je
rovněž třeba vytknout, že chybně vyhodnotil soulad vznesení posuzovaného nároku
s dobrými mravy, neboť je nutno vzít na zřetel kontext celé transakce, v rámci
níž protiprávní jednání České spořitelny, a.s., přivodilo dovolateli značnou
finanční ztrátu. Na posledním místě žalovaný vyjadřuje mínění, že řízení před
soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, konkrétně namítá, že žalobkyně neměla plnou
procesní způsobilost a přesto nebyla zastoupena opatrovníkem. Opačný závěr soud
první instance dovodil na základě zásadně pochybeného znaleckého posudku,
přičemž zároveň odmítl provést revizní znalecký posudek, kterým by bylo
doloženo, že žalobkyně trpí duševní poruchou, jež jí znemožňuje v řízení
jednat. Soud nadto ignoroval vyjádření dovolatele ze dne 5. 9. 2009, respektive
důkazní návrhy zde obsažené, a nepravdivě podotkl, že mu žalovaný sdělil, že
zadal zpracování revizního znaleckého posudku o duševním stavu žalobkyně, až
při jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek ze dne 17. 12. 2014, ačkoli
zmíněný fakt soudu avizoval již dne 18. 9. 2014. S ohledem na uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby je zrušil a věc odvolacímu soudu
vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností (k obsahu podání ze dne 5. 2. 2016,
jež sepsal dovolatel sám, nikoli prostřednictvím kvalifikovaného právního
zástupce, dovolací soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel,
srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1075/2015, ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 123/2016, a ze dne 26. 10. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 4118/2014). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného pokládá Nejvyšší soud za přípustné, poněvadž se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posuzování otázky určení
subjektu pasivně věcně legitimovaného k vydání prospěchu, který byl poskytnut
na základě smlouvy, při jejímž uzavírání vystupovala určitá osoba jako zástupce
jiného bez náležitého zmocnění. Řešení naznačeného problému se musí odvíjet od teze, dle níž důsledkem uzavření
smlouvy cizím jménem bez řádné plné moci není neplatnost dotčeného právního
úkonu, nýbrž pouze to, že subjekt, za nějž jednala nezmocněná osoba, není
učiněným projevem vůle vázán (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 3412/2012, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4236/2014),
ledaže jej bez zbytečného odkladu schválí. Ke schválení podobného aktu může
dojít nejen výslovně, ale i konkludentně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2915/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2923/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3422/2016), kupříkladu přijetím plnění
poskytovaného na základě předmětného právního úkonu (srovnej mimo jiné rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). Není-li
nicméně jednání bez plné moci schváleno (ratihabováno), mohou z něj vzniknout
práva a povinnosti toliko nezmocněnému jednateli samotnému (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že pokud smlouvu, kterou uzavřel subjekt vystupující
jménem jiného bez náležitého zmocnění, stíhá (nikoli pro absenci odpovídajícího
zmocnění, ale z důvodu odlišného, jako kupříkladu při převodu vlastnického
práva k věci jejím nevlastníkem) neplatnost a nedošlo-li k jejímu schválení ve
výše nastíněném smyslu, je jako na smluvní stranu, kterou zásadně zatěžuje
povinnost k vrácení přijatého prospěchu (viz kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, či jeho usnesení ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5092/2014, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3999/2015), nutné
nahlížet na zástupce, nikoli na zastoupeného, v jehož právní sféře zmiňované
jednání mezi třetími osobami právních účinků vyvolat nemohlo (srovnej zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016). Náhled
na otázku určení subjektu věcně legitimovaného k vydání plnění získaného na
základě neplatné smlouvy zaujatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, na nějž odkázal soud prvního stupně, není do
kontextu řešeného sporu přenositelný, poněvadž v oné věci nebyla řešena
problematika zastoupení právnické osoby, nýbrž (v souladu s tehdy účinnou
právní úpravou) jejího vlastního jednání prostřednictvím statutárního orgánu, a
ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. (stěžejní pro výsledek nyní posuzovaného
sporu) tak v ní nebylo možné aplikovat. Z předestřeného výkladu pro předmětný případ, v němž není zpochybňováno, že
namísto žalovaného při sjednávání smlouvy ze dne 13. 10. 1997 vystupovala Česká
spořitelna, a.s., coby jeho přímý zástupce, vyplývá, že musí být primárně
zodpovězena otázka, zdali řečená finanční instituce disponovala k uvedenému
úkonu náležitým zmocněním. Nebylo-li tomu tak, může dovolatele dotčený projev
vůle přesto vázat, pokud bude ve skutkové rovině zjištěno, že jej bez
zbytečného odkladu dodatečně schválil (byť třeba jen konkludentně). Pakliže ani
k takovéto následné ratihabici nedošlo, nebude na žalovaného možné nazírat coby
na smluvní protějšek žalobkyně, a tudíž jej ani povinovat k vydání majetkového
prospěchu nabytého plněním dle daného kontraktu. Dovolacímu soudu je zřejmé, že popsaná úvaha může ve svém důsledku vést k
závěru, že žalovaný nebude z hlediska řešeného nároku shledán pasivně věcně
legitimovaným, přičemž nelze přehlédnout, že žalobkyně již v minulosti neuspěla
se žalobou proti České spořitelně, a.s., jelikož soudy dovodily, že zmíněná
společnost vystupovala jako zástupce nynějšího žalovaného. Politováníhodná
potencialita, že by žalobkyně nedocílila vrácení majetkových hodnot nepochybně
poskytnutých bez řádného titulu, přestože svůj nárok postupně uplatnila proti
oběma myslitelným obohaceným, se však ukazuje být nevyhnutelným důsledkem
subjektivních mezí závaznosti soudního rozhodnutí, jejichž existence vyplývá
přímo z práva na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2950/2015). Žalovanému, který nebyl účastníkem
řízení mezi žalobkyní a Českou spořitelnou, a.s., totiž nelze upřít oprávnění
rozvinout účinnou procesní obranu, včetně námitek, jež zpochybňují oprávnění
třetí osoby jednat jeho jménem.
Vzhledem k tomu, že se výsledek
kontradiktorního sporu v občanském soudním řízení (ovládaném zásadou
projednací) vždy odvíjí od procesní aktivity zúčastněných subjektů, nebylo by
neodůvodněnou inkonsistencí v rozhodování soudů, pakliže by v první kauze, v
níž pochybnosti o zmocnění České spořitelny, a.s., ke sjednání kupní smlouvy
jménem Ing. H. se zřetelem k tvrzením procesních stran nevyvstaly, dospěly
soudy k odlišnému závěru ohledně pasivní věcné legitimace než v následné věci,
v níž by naopak (potenciálně) vyšlo najevo, že Česká spořitelna, a.s., za
jmenovaného vystupovala jako nezmocněná jednatelka. Sluší se zdůraznit, že
přitakal-li sám Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1529/2009, závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace České spořitelny, a.s.,
a naznačil-li, že by povinnost k vydání sporného prospěchu měla stíhat Ing. Humplíka, učinil tak na podkladě skutkových zjištění soudů nižších stupňů
(jimiž byl v daném řízení vázán), dle nichž tehdejší žalovaná nebyla stranou
smlouvy ze dne 13. 10. 1997, nýbrž řádně zmocněným zástupcem prodávajícího a
sjednaným platebním místem, což je předpoklad, který se alespoň za daného stavu
řízení jeví být v aktuální při do určité míry zpochybněn. Na otázce, zda mohla být za naznačených skutkových okolností dána pasivní věcná
legitimace žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, že za něj
byl zapraven tvrzený dluh vůči MOSOS Moravské stavební a obchodní spol. s r.o.,
pak napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud skutkovou podstatu
upravenou v § 454 obč. zák. v řešené věci neaplikoval. Čistě v obecné rovině
lze nicméně podotknout, že o vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného je
možné uvažovat pouze za předpokladu, že právní povinnost, již třetí subjekt
mínil vyrovnat namísto dlužníka, skutečně existovala (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011). Pakliže bylo poskytnuto plnění na neexistentní
„dluh“ třetí osoby, vzniká plniteli nárok na vydání bezdůvodného obohacení
toliko proti příjemci majetkových hodnot (jemuž se dostalo prospěchu bez
právního důvodu), nikoli vůči tomu, za nějž bylo údajně plněno, ač jej vůči
příjemci plnění žádný dluh netížil (takto viz např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33
Odo 1482/2005, či jeho usnesení ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008). Za daného stavu řízení by bylo nadbytečné (respektive předčasné), aby dovolací
soud zaujímal stanovisko k dovolatelem nastoleným otázkám promlčení žalovaného
práva a souladnosti jeho uplatňování s dobrými mravy. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení
nebylo postiženo vadami ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Poukazuje-li nicméně
žalovaný v tomto ohledu na údajnou absenci plné procesní způsobilosti na straně
žalobkyně, čímž namítá existenci zmatečnostního pochybení dle § 229 odst. 1
písm. c) o. s.
ř., sluší se podotknout, že k této vadě dovolací soud v souladu
se svou dlouhodobě ustálenou judikaturou přihlíží, toliko pokud se týká
dovolatele (srovnej krom jiných rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008,
sp. zn. 33 Odo 1186/2006, ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2008, a ze
dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 98/2009). Újma z tohoto případného procesního
nedostatku by totiž mohla vzniknout výhradně žalobkyni, a nikoli žalovanému,
který se jej tudíž nemůže dovolávat ke svému prospěchu (přiměřeně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, a ze dne
16. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2953/2000). Namítá-li žalovaný dále, že soud
prvního stupně opomněl důkazy, jejichž provedení navrhoval v přípisu ze dne 5. 9. 2009, je třeba zdůraznit, že v uvedené písemnosti nejsou obsaženy důkazní
návrhy proprio sensu, o nichž by soudy byly nuceny rozhodnout a v odůvodnění
vyložit, z jakých důvodů nepokládaly jejich provedení za potřebné (srovnej
kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14,
bod 13), nýbrž pouze vytyčení základních okruhů faktů, jež žalovaný pokládá za
právně relevantní a k nimž navrhuje vést dokazování (například skutečnost
zaplacení kupní ceny žalobkyní). Jediným konkrétním dokumentem, jehož opatření
v řečeném podání žalovaný navrhuje, je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
26. 6. 2008, č. j. 25 Co 231/2008-58, jímž byl ovšem proveden důkaz při jednání
před soudem prvního stupně konaném dne 17. 12. 2014, k opomenutí důkazního
návrhu zde tedy nedošlo. Pokud jde o neprovedení důkazu revizním znaleckým
posudkem, jehož zpracování žalovaný zadal (který ovšem ke dni jednání, na němž
měl být vyhlášen prvoinstanční rozsudek, dosud nebyl vyhotoven, pročež by si
jeho provedení vyžadovalo dalšího odročení), je třeba podotknout, že podle
ustálené judikatury zákon ponechává soudu uvážení ohledně nezbytnosti opatření
revizního znaleckého posudku, přičemž takovýto postup bude připadat v úvahu
zejména tam, kde bude mít soud pochybnosti o správnosti již vyhotoveného
znaleckého posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2741/2015, a ze dne
29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015). Pakliže se soud prvního stupně ve svém
rozhodnutí podrobně vypořádal s obsahem již provedeného znaleckého posouzení a
současně artikuloval závěr, že nebyly shledány žádné relevantní důvody
nasvědčující nezbytnosti zajištění revizního posudku, nemá Nejvyšší soud za to,
že by se dopustil pochybení způsobilého ohrozit správnost výsledného rozhodnutí
ve věci samé, přestože snad přehlédl fakt, že mu žalovaný zadání dalšího
odborného podkladu notifikoval již dříve než na jednání dne 17. 12. 2014. Vzhledem k nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem přikročil
nicméně Nejvyšší soud ke kasaci napadeného rozsudku, jakož i prvoinstančního
rozhodnutí (s výjimkou výroku II.
vyznívajícího ve prospěch dovolatele), jež je
zasaženo obdobným nedostatkem, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.