28 Cdo 5092/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ing. Evy
Mikulčákové, se sídlem v Praze 9, U Párníků 882, správkyně konkursní podstaty
úpadce NAP a.s., IČ 250 54 686, se sídlem v Praze 4, Na Strži 35, zastoupené
JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, proti
žalované Grado Praha, s.r.o., IČ 261 20 992, se sídlem v Praze 4, Na Strži
1702/65, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Na Kozačce 7/1289, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1. OYSTER
Invest a.s., IČ 257 92 369, se sídlem v Praze 10 – Dolních Měcholupech,
Kutnohorská 181, a 2. Autocentrum Na Strži, a.s., IČ 261 98 207, se sídlem v
Praze 9, Toužimská 720, zastoupených JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem
v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zaplacení částky 2.325.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 389/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září
2014, č. j. 21 Co 577/2012-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího
řízení částku 21.683,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalované
1. a 2. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
2.325.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Soud zjistil, že v září 2000 byla
mezi vedlejšími účastníky uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v domě v
katastrálním území K., obci P., v únoru 2005 pak vedlejší účastník 2.,
vystupující v pozici nájemce, uzavřel se žalovanou jako podnájemcem smlouvu,
kterou jí umožnil užívat vymezené prostory v této budově. Žalobkyně, která v
dubnu 2001 coby konkursní správkyně zapsala předmětnou nemovitost do konkursní
podstaty úpadce NAP a.s., považuje podnájemní smlouvu za neplatnou a v
současném řízení uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
žalované užíváním daných nebytových prostor v období od března 2005 do července
2011. Soud však nepokládal za nutné zabývat se platností této smlouvy, neb měl
žalobu v každém případě za nedůvodnou. Pokud by totiž byla řečená podnájemní
smlouva posouzena jako platná, byla by žalovaná povinna plnit sjednané
podnájemné toliko nájemci. Rovněž za předpokladu, že by podnájemní smlouvu bylo
možno shledat z nějakého důvodu neplatnou, obohacovala by se žalovaná jako
faktický uživatel nemovitosti pouze na úkor vedlejšího účastníka 2., který jí
užívané prostory pronajal, poněvadž povinnost vrátit plnění realizované podle
neplatné smlouvy stíhá v souladu s § 451 odst. 2 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
toliko smluvní strany. Žalobkyně by se tak vydání bezdůvodného obohacení mohla
domáhat výhradně na tom, kdo podle jejího mínění neoprávněně poskytl zmiňované
nemovitosti k užívání třetí osobě. Obvodní soud tedy musel žalobu zamítnout.
K odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal Městský soud v
Praze, který je rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, č. j. 21 Co 577/2012-277, ve
výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud připustil, že vedlejší účastník 2.
nebyl oprávněn dát nebytové prostory ve sporné budově do podnájmu žalované,
neboť nájemní smlouva, kterou v září 2000 sjednal s vedlejším účastníkem 1.,
zanikla již v listopadu téhož roku, protože její strany mezi sebou uzavřely
jinou dohodu, vedle níž nemohla uvedená nájemní smlouva obstát. Společnost
Autocentrum Na Strži, a.s., nebyla od listopadu 2000 nájemcem sporné
nemovitosti, a neměla tudíž žádné právo uzavřít se žalovanou podnájemní
smlouvu, která je z tohoto důvodu neplatnou. Žalobkyně ovšem není oprávněna
vznést požadavek na vydání majetkového prospěchu podle podnájemní smlouvy
nabytého, jelikož vzájemná restituční povinnost ve smyslu § 457 obč. zák.
vzniká toliko mezi stranami neplatné smlouvy. Rozsudek soudu prvního stupně
bylo s ohledem na předeslané možno ve výroku o věci samé potvrdit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které pokládá za
přípustné, neboť se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 21
Cdo 2878/2013, v němž byla aplikace § 457 obč. zák. v typově obdobné věci
vyloučena. Podle dovolatelky z faktu, že vedlejší účastník 2. od listopadu 2000
nemohl s předmětnou nemovitostí disponovat na základě žádného (a to ani
neplatného) právního titulu, plyne, že se neprosadí závěry, které Nejvyšší soud
artikuloval v jiných věcech, v nichž neoprávněný pronajímatel opíral své
postavení o konkrétní (byť třeba neplatný) právní úkon. Po zápisu této
nemovitosti do konkursní podstaty vstoupila žalobkyně do práv a povinností
jejího vlastníka, pročež jen ona byla oprávněna umožnit její užívání jiné
osobě. Pokud za těchto podmínek žalovaná počala daný objekt užívat dle smlouvy
uzavřené s vedlejším účastníkem 2., vzniklo jí bezdůvodné obohacení plněním bez
právního důvodu.
Tento náhled je podle dovolatelky v plném souladu se stanoviskem vyjádřeným ve
výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, z nějž vyplývá, že subjekt, který
užíval nemovitost zapsanou do konkursní podstaty a dříve mu k užívání
přenechanou neplatnou podnájemní smlouvou, získal bezdůvodné obohacení plněním
bez právního důvodu, jež je povinen vydat správci konkursní podstaty. Z těchto
důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v
celém rozsahu vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež akcentovala ustálenost názoru judikatury
Nejvyššího soudu na otázku věcné legitimace v případech, kdy bylo plněno podle
neplatné smlouvy, zpochybnila přiléhavost dovolatelčina odkazu na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, a navrhla
dovolání odmítnout jako nepřípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Na úvod dovolací soud pokládá za vhodné znovu vyzdvihnout důležitost přísného
rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou
podstatou plnění z neplatného právního úkonu při aplikaci § 451 odst. 2 obč.
zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je totiž povinnost stran smlouvy
vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně stanoví
v § 457 obč. zák. Platí proto, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na
základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010,
popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1264/2012). Tomuto výkladu se dostalo aprobace též v řadě rozhodnutí Ústavního
soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
383/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 748/10,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 203/13, bod
10). Z nastíněných tezí plyne, že dochází-li k užívání nemovitosti v souladu s
neplatnou (pod)nájemní smlouvou, může být aktivní i pasivní věcná legitimace k
vymáhání majetkového prospěchu takto získaného dána jen na straně účastníků
onoho právního úkonu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 1345/2012), přičemž na tomto názoru Nejvyšší soud zásadně
setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným
pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014).
Nelze tedy přisvědčit argumentaci dovolatelky, jež se domnívá, že by její
oprávnění k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované
faktickým užíváním domu č. p. 1373 na základě neplatné podnájemní smlouvy mohlo
být založeno navzdory § 457 obč. zák. tím, že vedlejší účastník 2., který se
žalovanou danou smlouvu uzavřel, v době jejího sjednávaní nebyl oprávněn ve
vztahu k předmětné budově vystupovat coby nájemce, neboť nájemní smlouva
uzavřená mezi ním a vedlejším účastníkem 1. již dříve zanikla z vůle smluvních
stran.
Je nutno ještě zdůraznit, že žádná modifikace výše nastíněného výkladu § 457
obč. zák. nevyplývá z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013. Dovolací soud v tomto rozhodnutí dospěl
k závěru, že osoba, jíž byla nemovitost zapsaná v konkursní podstatě dána do
podnájmu (ať už platně, či nikoli) do 30. 6. 2004, získala bezdůvodné obohacení
plněním bez právního důvodu, když v jejím užívání pokračovala též v období od
1. 7. 2004 do 31. 12. 2004, tedy v době, kdy se již toto užívání neopíralo o
podnájemní smlouvu ani o žádný jiný titul. Naopak v nynějším sporu se z úvah
soudů nižších stupňů, jež v tomto směru dovolatelka nikterak nezpochybňuje,
podává, že podnájemní smlouva sjednaná mezi vedlejším účastníkem 2. a žalovanou
měla založit právo žalované užívat místnosti v domě č. p. 1373 i v období
rozhodném z hlediska žalobkyní uplatněného nároku. Skutečnost, že uzavření této
podnájemní smlouvy neproběhlo platně, nemění nic na tom, že zde existoval
právní úkon koncipovaný jako právní důvod užívání zmíněného domu žalovanou.
Jeví se tedy přiléhavým úsudek odvolacího soudu, že se žalované dostalo nikoli
plnění bez právního důvodu, nýbrž plnění uskutečněného podle neplatného
právního úkonu. Právní závěr, že vydání bezdůvodného obohacení, jež takto
vzniklo na straně žalované, se mohla domáhat výlučně společnost Autocentrum Na
Strži, a.s., která byla druhou stranou vzpomínané podnájemní smlouvy, byl pak
ve světle ustanovení § 457 obč. zák., jakož i výše citované judikatury
nevyhnutelným.
Jelikož tedy z dovolání nevyplývá žádná právní otázka ve smyslu § 237 o. s. ř.,
nezbylo Nejvyššímu soudu, než je podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 17.620,- Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst.
3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů ve výši 21.683,20 Kč.
Naopak ani jednomu z vedlejších účastníků žádné náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu