28 Cdo 2950/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená
75/16, IČ 452 72 956, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Davidem
Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8-Libni, Na Stráži 1306/5, o zaplacení
částky 533.466,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 5 C 249/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 28 Co 405/2014-242, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 28 Co
405/2014-242, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 4. 8. 2008 domáhala,
aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 533.466,- Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že mu
poukázala pojistné plnění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi ní jako
pojistitelem a M. G. (dále jen „M. G.“) jako pojistníkem ve výši 450.000,- Kč
za poškození vozidla žalovaného VW reg. zn. 5A7 4593, k němuž mělo dojít při
dopravní nehodě dne 25. 6. 2006, kterou podle protokolu Policie ČR zavinila M.
G. s vozidlem BMV reg. zn. 5S3 4916, a částku 83.466,- Kč jako náhradu za
půjčení náhradního vozidla, přičemž následně žalobkyně na základě znaleckého
posudku zjistila, že ke střetu vozidel došlo zřejmě úmyslně a dopravní nehoda
byla zinscenována.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 5 C 249/2008-212,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 533.466,- Kč s úrokem z
prodlení ve specifikované výši od 16. 10. 2007 do zaplacení a dále rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
21.340,- Kč a „státu nahradit zálohované znalečné ve výši 17.523,- Kč“. Soud
prvního stupně z protokolu o dopravní nehodě zjistil, že dne 25. 6. 2006 došlo
ke střetu vozidla BMV reg. zn. 5S3 4916 řízeného M. G. s vozidlem VW reg. zn. 5A7 4593 řízeným žalovaným, že dne 4. 5. 2006 uzavřela žalobkyně s M. G. pojistnou smlouvu o pojištění uvedeného vozidla a že žalobkyně vyplatila dne
13. 10. 2006 žalovanému částku 450.000,- Kč a dne 19. 12. 2006 částku 83.466,-
Kč na jeho účet. Dále bylo ze soudem vyžádaného znaleckého posudku znalce Ing. Karla Doležala prokázáno, že poškození vozidel neodpovídá nehodovému ději
popisovanému žalovaným a M. G. v rámci vyšetřování střetu vozidel, že poškození
vozidel vzájemně nekorespondují a že „vznikla za jiných okolností, jindy a v
jiném časovém úseku“. Z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012,
č. j. 6 C 315/2008-334, a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, bylo zjištěno, že M. G. byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 427.086,- Kč „z důvodu neoprávněného vyplacení
pojistného, neboť ke střetu vozidel, jak byl řidiči vozidel popsán, nemohlo
dojít, když znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem dospěl k závěru, že
poškození vozidel vzájemně nekorespondují a některé deformace nemohly být
způsobeny nehodovým dějem“ ani nedbalým odtahem, ale byla způsobena
závažnějšími nárazy, zřejmě cíleně, a že se jednalo o úmyslný střet, neboť
rychlost vozidla řízeného M. G. se blížila nule; ke střetu vozidla nemohlo
dojít ani z důvodu, že řidička vozidla „zazmatkovala“. Při právním posouzení
věci dospěl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 451 odst. 1 a 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“), a na ustanovení § 2 písm. g) a § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla), ve znění pozdějších předpisů, k závěru, že ačkoliv trestní stíhání
žalovaného a M. G. bylo zastaveno (správně odloženo), není žalovaný poškozeným,
neboť střet vozidel, k němuž došlo dne 25. 6. 2006, byla fingovaná dopravní
nehoda. V tomto ohledu vycházel z jednoznačných závěrů znaleckého posudku
znalce Ing. Doležala vyžádaného v daném řízení, jakož i ze závěrů znalců v
řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008. Je proto
zřejmé, že střet vozidel byl účastníky dopravní nehody úmyslně zinscenován, a
nejednalo se tak o pojistnou událost, z níž by druhá účastnice střetu vozidel
byla povinna hradit újmu vzniklou žalovanému, neboť sice v souladu s
ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
se pojištění odpovědnosti
vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem
motorového vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, avšak s ohledem na skutečnost,
že ke střetu vozidel došlo úmyslným jednáním obou řidičů vozidel, nemohla M. G. vzniknout povinnost hradit žalovanému újmu na jeho vozidle; tím žalobkyně
plnila žalovanému bez právního důvodu, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení,
které je povinen vydat, když současně se nestal poškozeným, a tak mu ani
nevzniklo právo na náhradu újmy.
28 Co 405/2014-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok o
náhradě nákladů státu doplnil tak, že platebním místem pro zaplacení částky
17.523,- Kč je účet Obvodního soudu pro Prahu 10; dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho
závěrem, že žalobkyně vyplatila žalovanému požadovanou částku bez právního
důvodu. Za nedůvodnou považoval jeho námitku, že soud prvního stupně neprovedl
a ani nezamítl jím označené návrhy na provedení důkazů, jelikož z protokolu o
jednání ze dne 18. 6. 2014 je nepochybné, že po poučení soudem podle ustanovení
§ 119a o. s. ř. před skončením jednání uvedl, že nemá další návrhy na doplnění
dokazování, čímž nastala koncentrace řízení; v odvolacím řízení se tak uplatní
systém neúplné apelace a „neuplatněné důkazy“ nemohou být způsobilým odvolacím
důvodem. „Skutečnost, že soud prvního stupně neuvedl, proč nevyslechl Ing.
Winklera, a nevypořádal se s námitkami žalovaného ke znaleckému posudku Ing.
Doležala, podle odvolacího soudu ovšem neměly vliv na správnost jeho
rozhodnutí“. V daném případě je totiž nutno vycházet z pravomocného rozsudku
Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, resp.
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391,
ve věci žalobkyně České pojišťovny a. s. a žalované M. G. o zaplacení částky
427.086,- Kč s příslušenstvím, neboť „tam byla posuzována a již pravomocně
vyřešena stejná otázka, i když žalovaný tam nebyl účastníkem řízení“. Odvolací
soud poukázal na to, že závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených)
upravuje ustanovení § 159a o. s. ř. a § 135 o. s. ř., jejichž výkladem při
posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem
souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se zabýval Nejvyšší soud v řadě svých
rozhodnutí (např. sp. zn. 25 Cdo 5/2000, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 a sp. zn. 20
Cdo 2431/2010). Dovodil, že „i když se nejedná o stejnou věc, překážka věci
pravomocně rozhodnuté nastává, jde-li v novém řízení o nárok ze shodného
předmětu řízení. Stav vymezený v tomto řízení žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž uplatnila žalobkyně svůj nárok vůči M. G. v
řízení před Okresním soudem v Nymburku. Soud je proto v této věci tam učiněnými
závěry vázán ve smyslu ust. § 159a odst. 4 o. s. ř., že k pojistné události dne
25. 6. 2006 nedošlo. Ačkoliv ke střetu uvedených vozidel v uvedeném místě a
čase s největší pravděpodobností došlo, jednalo se o náraz připravený, úmyslný
a cílený, pojistná událost nenastala a nevznikl tak důvod pro výplatu
pojistného plnění. Za této situace žalobkyně vyplatila i žalovanému (ze shodné
škodní události) z pojistné smlouvy, kterou uzavřela s M. G., požadovanou
částku bez právního důvodu“. Mezi žalobkyní a žalovaným „není vztah škůdce a
poškozeného, neboť žalobkyně mu žádnou škodu na jeho vozidle nezpůsobila“.
Vznikla-li žalovanému ze zmíněné dopravní nehody škoda, pak „se může domáhat
její náhrady proti tomu, kdo takovou škodu způsobil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost podle ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek procesního
práva, „zda zde byla vázanost odvolacího soudu závěry učiněnými v řízení před
Okresním soudem v Nymburku pod sp. zn. 6 C 315/2008, popřípadě v jakém rozsahu
zde byla vázanost těmito závěry, když se jednalo o řízení, které nemělo shodný
předmět řízení ani shodný okruh účastníků a navržených důkazních prostředků“,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo
311/2001, a ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, a „zda mohly být
odvolacím důvodem skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny pouze písemnými
podáními dovolatele před poučením soudu podle § 119a o. s. ř. učiněného při
soudním jednání dne 18. 6. 2014“, při jejímž řešení se odvolací soud taktéž
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované
rozsudkem ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněným pod č.
27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zda zde i při vázanosti
odvolacího soudu všemi závěry učiněnými v řízení před Okresním soudem v
Nymburku pod sp. zn. 6 C 315/2008 při úmyslném způsobení dopravní nehody
pojištěným (M. G.) má pojistitel (žalobce) povinnost hradit za pojištěného
škodu způsobenou při takové dopravní nehodě druhému účastníkovi dopravní nehody
(dovolateli), pokud nebyl v řízení zjišťován rozsah škody vzniklé druhému
účastníkovi dopravní nehody při této dopravní nehodě a míra jeho zavinění na
vzniku této dopravní nehody“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena.
Dovolatel z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. namítá, že předmět řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C
315/2008 a daného řízení je zcela odlišný, neboť v prvním z nich se žalobkyně
domáhala po M. G. vydání bezdůvodného obohacení ve výši 427.086,- Kč
vyplaceného jí na základě havarijního pojištění podle smlouvy o sdruženém
pojištění vozidel č. 82429657-10, uzavřené mezi nimi při vyřizování dopravní
nehody dne 25. 6. 2006. Vznik bezdůvodného obohacení na straně M. G. přitom
žalobkyně shledávala v tom, že nebyla dána existence nahodilé pojistné události
ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve
znění účinném ke dni 25. 6. 2006, a proto nebyly splněny podmínky aplikace
ustanovení § 26 tohoto zákona pro vyplacení pojistného plnění. Naproti tomu v
daném řízení dovozuje žalobkyně vznik bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného z toho, že mu nevzniklo právo na náhradu škody způsobené provozem
vozidla M. G., tj. že na základě dopravní nehody ze dne 25. 6. 2006 nevznikl
závazkový právní vztah z odpovědnosti za škodu ve výši 533.466,- Kč, a v
důsledku toho ani nárok M. G. na to, aby za ni žalobkyně hradila žalovanému
náhradu škody [§ 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla (tzv. povinné ručení]. Dovolatel podotýká, že pokud mu vznikla
provozem vozidla M. G. škoda, je pro posouzení jeho nároku na náhradu škody
nerozhodné, zda skutek jako určitá událost ve vnějším světě, která vedla ke
vzniku škody, byl zároveň pojistnou událostí ve smyslu ustanovení § 3 písm. b)
zákona č. 37/2004 Sb., či nikoliv, neboť to může mít vliv pouze na posouzení
oprávněnosti nároku škůdce na úhradu pojistného plnění dle škodového pojištění. Je proto nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že obě řízení mají shodný
předmět a že by „zde mělo dojít k překážce věci pravomocně rozhodnuté a k
vázanosti odvolacího soudu závěry učiněnými v předchozím řízení vedeném
žalobkyní proti M. G.“. Odvolací soud nemohl být těmito závěry vázán ani proto,
že jeho účastníkem nebyl žalovaný; byl v něm vyslechnut jen jako svědek, takže
jeho procesní postavení mu neumožňovalo aktivně zasahovat do řízení, uplatňovat
svá tvrzení, činit důkazní návrhy, být přítomen provedení důkazů, včetně práva
klást svědkům a účastníkům otázky, a k provedeným důkazům se vyjadřovat. Pokud
tedy odvolací soud v projednávané věci zaujal právní názor, že je vázán závěry
učiněnými v řízení, jehož účastníkem nebyl, došlo tím k odepření jeho práva na
poskytnutí soudní ochrany, což je o to závažnější, že v tomto řízení předložil
důkazní prostředky, které v předchozím řízení vedeném proti M. G. předloženy
nebyly a které mohly mít za následek odlišné rozhodnutí, a to zejména 6
barevných fotografií z místa nehody a další navržené důkazy (znalecký posudek
Ing. Pavla Winklera, konfrontaci znalců Ing. Doležala a Ing. Winklera a návrh
na vyžádání revizního znaleckého posudku).
Závěry učiněnými v předchozím řízení
nemohl být soud v daném řízení vázán ani z toho důvodu, že v něm nebylo vydáno
rozhodnutí, jehož výrok by byl podle ustanovení § 159a odst. 2 o. s. ř. závazný
pro jiné osoby než účastníky řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, a ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1597/2001). Pokud odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5/2000, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, jedná
se o judikaturu týkající se závaznosti výroku rozhodnutí učiněného v řízení, v
němž je shodný okruh účastníků řízení, takže v daném případě ji nelze
aplikovat. I kdyby byl právní názor odvolacího soudu, že v tomto řízení je soud
vázán závěry učiněnými v předchozím řízení, správný, nelze ani v takovém
případě shledat, že by v předchozím řízení byla řešena jakákoliv otázka, z níž
by bylo bez dalšího možné dovodit oprávněnost nároku žalobkyně uplatněného
žalobou vůči dovolateli, neboť základní podmínkou pro závaznost řešení určité
otázky ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. je skutečnost, že tato
otázka byla řešena ve výroku rozhodnutí soudu. V předchozím řízení byla pro
jeho účastníky a v tomto rozsahu i pro všechny orgány vyřešena toliko otázka,
zda žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 427.086,-
Kč vyplaceného M. G. na základě havarijního pojištění podle smlouvy o sdruženém
pojištění jejího vozidla, a tudíž, zda byla dopravní nehoda ve vztahu k ní
pojistnou událostí ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb. Jakékoliv jiné otázky, které nebyly přímo předmětem tohoto sporu, nemohly být
pro odvolací soud závazně vyřešeny; tento závěr vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, a ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, na něž odkázal i odvolací soud. Relevantním by tak mohl
být pouze skutkový závěr, že k předmětné dopravní nehodě (střetu vozidel)
skutečně došlo a že šlo o náraz, který byl vyvolán úmyslným jednáním M. G.;
nelze však z něj dovodit právní závěr, že dovolateli nevzniklo právo vůči M. G. na náhradu škody, ani právo, aby za ni žalobkyně škodu uhradila. Pakliže byla
dopravní nehoda vyvolána úmyslným jednáním M. G., bylo by třeba posuzovat míru
zavinění dovolatele na způsobení škody, která má podle ustanovení § 441 obč. zák. vliv na poměr výše škody, kterou může poškozený nárokovat po škůdci.
Dále dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti
tvrzení a jím navržených důkazů v jeho podáních ze dne 21. 8. 2013, ze dne 31.
10. 2013 a ze dne 22. 4. 2014 s poukazem na aplikaci ustanovení § 119a o. s. ř.
(upravujícího koncentraci řízení) pro posouzení, zda tato tvrzení a označené
důkazy mohly být způsobilým odvolacím důvodem. Jak vyplývá z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, nastává
koncentrace řízení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř. pouze v případě, kdy
účastníci řízení byli o koncentraci poučeni jednak v předvolání k jednání,
jednak před skončením jednání; v daném případě však neproběhla koncentrace,
jelikož soudem prvního stupně nebylo dáno při prvním jednání dne 19. 8. 2013
poučení podle ustanovení § 114c odst. 5 o. s. ř. (poučení bylo pouze v
předvolání k jednání). K poučení účastníků podle ustanovení § 119a o. s. ř.
došlo až při jednání dne 18. 6. 2014, tj. až poté, co důkazní návrhy dovolatele
byly sděleny soudu, a pokud po tomto poučení uvedl, že nemá další návrhy na
doplnění dokazování, neznamená to, že již netrval na dříve písemně vznesených
návrzích na doplnění dokazování. V této souvislosti poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod
č. 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo judikováno, že
pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska
ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly
účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu
tohoto řízení jinak vyšly najevo, přičemž okolnost, že účastník po poučení
podle § 119a odst. 1 o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr
jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná; s tímto
závěrem je postup odvolacího soudu v rozporu. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, event., aby
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným
advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., neboť odvolací soud se při řešení níže označených otázek procesního
práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že je i
opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby
jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti,
a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena
jen v případech stanovených zákonem.
Jak teorie civilního procesu tak i právní praxe z Článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod dovozuje zásadu, spočívající v tom, že v občanském
soudním řízení se vždy (kromě zákonem stanovených výjimek) rozhoduje o právech
a povinnostech účastníků řízení - nikdy ne o právech a povinnostech jiných osob
- jinak řečeno - že pouze osobě účastníka řízení vznikají procesní práva a
povinnosti a pouze o jeho právech se jedná, jak během řízení, tak i v jeho
výsledku, jímž je soudní rozhodnutí. Význam této zásady podtrhuje skutečnost,
že se jí zajišťuje realizace práva na spravedlivý proces.
Podle ustanovení § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu,
v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě
jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). (Srov. článek II.
bod 2. Přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, podle kterého pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona).
Z ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. tudíž vyplývá, že výrok pravomocného
rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči
tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj
bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může
uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto
v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v
jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 168, a rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001).
K ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud taktéž vyjádřil v
usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, v němž dovodil, že
„pravidlo v něm uvedené vyplývá přímo z práva na spravedlivý proces. Vzhledem k
uplatnění zásady projednací, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení
tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a
také zásady dispoziční, podle níž je dispozice s opravnými prostředky plně v
rukou účastníků řízení, nemůže být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v
zákoně) závazné pro někoho, kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího;
to platí tím spíše pro předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby
by byly sankcionovány za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní
povinnosti, resp. nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby např. zjevně
nesprávné řešení předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na
právní poměry někoho jiného než účastníka původního řízení, který navíc
nevyužil možnost podat mimořádný opravný prostředek“.
Podle ustanovení § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1).
Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z
něho vychází (odstavec 2).
Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 159a
odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené
v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o
existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v
rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž Nejvyšší soud
zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových
věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky
právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku
ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že
ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí
soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že posouzení
předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato
předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která
nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud
nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely
svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v
jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Dále srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007.
Výjimku z tohoto pravidla Nejvyšší soud shledal jen v případě střetu žaloby na
plnění a následné určovací žaloby [srov. usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu]; o takový případ se ovšem v dané věci nejedná.
Z obsahu spisu, jakož i z připojeného spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn.
6 C 315/2008 vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3.
2012, č. j. 6 C 315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, byla žalované M. G. uložena
povinnost zaplatit žalobkyni České pojišťovně a. s. částku 427.086,- Kč se
specifikovaným příslušenstvím. Soudy obou stupňů v tomto řízení dospěly k
závěru, že dne 25. 6. 2006 sice došlo ke střetu vozidel BMW, řízeného M. G., a
Volkswagen, řízeného žalovaným, nejedná se však ve smyslu smlouvy uzavřené dne
4. 5. 2006 mezi M. G. a Českou pojišťovnou a. s., o sdruženém pojištění
vozidel, o pojistnou událost podle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 37/2004
Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, neboť tento střet byl
úmyslný, tedy cílený a připravený, a nevznikl tak důvod pro výplatu pojistného
plnění žalované ze strany žalobkyně; žalovaná se tak přijetím pojistného plnění
ve výši částky 427.086,- Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je proto
povinna toto plnění vydat.
V posuzované věci se žalobkyně Česká pojišťovna a. s. domáhá, aby žalovanému
byla uložena povinnost zaplatit jí částku 533.466,- Kč s úrokem z prodlení ve
specifikované výši od 16. 10. 2007 do zaplacení s odůvodněním, že dne 27. 6.
2006 oznámila M. G. jako pojištěná (na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 4.
5. 2006 o povinném smluvním pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla značky BMW reg. zn. 5S3 4916) a žalovaný jako poškozený
škodní událost (dopravní nehodu), k níž došlo dne 25. 6. 2006 v důsledku střetu
vozidel jimi řízených, přičemž M. G. uplatnila vůči žalobkyni nárok na pojistné
plnění, kterým bude žalovanému jako poškozenému nahrazena škoda na jeho
motorovém vozidle značky VW reg. zn. 5A7 4593 vzniklá při této dopravní nehodě.
Žalobkyně vyplatila dne 13. 10. 2006 žalovanému částku 450.000,- Kč a dne 19.
12. 2006 částku 83.466,- Kč na jeho účet, avšak následně na základě znaleckého
posudku zjistila, že ke střetu vozidel došlo zřejmě úmyslně a dopravní nehoda
byla zinscenována.
Z uvedeného je nepochybné, že v daném řízení jde o projednání zcela jiné věci
než v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 6 C 315/2008, se
zcela odlišným předmětem řízení, vyplývajícím v podstatné části z odlišných
skutkových tvrzení, a že v nich není dána totožnost účastníků těchto řízení,
natož, že by soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6
C 315/2008 ve výroku svých rozhodnutí rozhodly, že „k pojistné události dne 25.
6. 2006 nedošlo“. Výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne
1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, je proto závazný jen pro
účastníky tohoto řízení, nikoliv však pro žalovaného. Závěr odvolacího soudu,
že „byl ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. a § 135 o. s. ř. vázán závěrem
učiněným soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C
315/2008, že k pojistné události dne 25. 6. 2006 nedošlo“, je proto nesprávný a
v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
O existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté z důvodu, že v daném řízení jde
„o nárok ze stejných skutkových tvrzení, jimiž uplatnila žalobkyně svůj nárok
vůči M. Goldbergové v řízení před Okresním soudem v Nymburku“, jak odvolací
soud dále dovodil, se taktéž nejedná (jednat vůbec nemůže).
Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (a
stejně tak podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2014), platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v
rozsahu závaznosti rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém
řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se
týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní
nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc,
překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon
(ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších
případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní
závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto
případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo
vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V
rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo
usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek
(skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže
skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném pod č. 84/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté znemožňuje, aby byla znovu projednána věc,
o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné
soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky
řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v
kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Jak již bylo shora uvedeno, v dané věci se nejedná o stejnou věc, o níž bylo
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C
315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9.
2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, neboť v posuzované věci nejde o tentýž nárok
žalobkyně, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení před Okresním soudem
v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008, netýká se stejného předmětu řízení, ani
týchž osob. Ostatně, byla-li by v daném řízení vzhledem k pravomocně skončenému
řízení vedenému u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008 dána
překážka věci pravomocně rozsouzené (jako neodstranitelná podmínka řízení), byl
by soud povinen dané řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o.
s. ř.).
Dále dovolatel namítá, že „odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti
jeho tvrzení a jím navržených důkazů v jeho podáních ze dne 21. 8. 2013, ze dne
31. 10. 2013 a ze dne 22. 4. 2014 s poukazem na aplikaci ustanovení § 119a o.
s. ř. (upravujícího koncentraci řízení) pro posouzení, zda tato tvrzení a
označené důkazy mohly být způsobilým odvolacím důvodem“.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že první jednání ve věci před soudem
prvního stupně se konalo dne 19. 8. 2013, že zástupce žalovaného byl k tomuto
jednání předvolán vzorem 18 o. s. ř., že při tomto jednání účastníkům - vyjma
poučení podle ustanovení § 15a o. s. ř. - jim neposkytl další poučení, že toto
jednání, při němž byly přečteny listinné důkazy, bylo odročeno na neurčito za
účelem „vypracování znaleckého posudku a předložení fotodokumentace žalovaným“,
že žalovaný spolu s podáním ze dne 21. 8. 2013 předložil k důkazu
fotodokumentaci z místa nehody, že podáním ze dne 31. 10. 2013 žalovaný
předložil k důkazu znalecký posudek znalce Ing. Winklera, že v písemném
vyjádření ze dne 22. 4. 2014 k vyžádanému znaleckému posudku znalce Ing. Karla
Doležala navrhl, aby soud provedl při jednání důkaz tímto znaleckým posudkem a
výslechem znalce, aby dále provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Winklera,
jakož i jeho výslechem, aby provedl konfrontaci těchto znalců, a v případě, že
se nepodaří rozpory v jejich znaleckých posudcích odstranit, aby vyžádal
revizní znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem. Z protokolu o druhém
jednání před soudem prvního stupně konaném dne 18. 6. 2014 vyplývá, že při něm
zástupce žalovaného - poté, co byl vyslechnut znalec Ing. Karel Doležal -
uvedl, že žalovaný i nadále činí důkazní návrh „na výslech svědka (správně
zřejmě znalce) Ing. Winklera, který zpracoval znalecký posudek ze dne 13. 10.
2013“, že soud tento návrh zamítl, a poté „po poučení dle § 119a o. s. ř.
právní zástupce žalovaného uvedl, že nemá další návrhy na doplnění dokazování“;
toto jednání bylo odročeno na 25. 6. 2014 za účelem vyhlášení rozsudku.
Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných,
předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně.
Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je
instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné
k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku
povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době
existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné
důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen
v průběhu celého řízení (srov. § 5, § 101 a § 118a o. s. ř.), zejména pak podle
§ 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Pro závěr, zda skutečnosti, které
byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před
soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo.
Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní
iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z
hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního
stupně. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové skutečnosti a důkazy,
které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak
vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti ani důkazy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod
číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž dovolatel
poukázal).
Pakliže v posuzovaném případě žalovaný učinil důkazní návrhy již před soudem
prvního stupně a na závěr jednání dne 18. 6. 2014 - poté, co byl zamítnut jeho
návrh na výslech znalce Ing. Winklera, který zpracoval znalecký posudek ze dne
13. 10. 2013 - neopakoval po bezprostředně následujícím poučení podle
ustanovení § 119a o. s. ř. tento návrh (a další důkazní návrhy) formálně znovu,
nemůže mít tato okolnost za tohoto stavu pro něj nepříznivé procesní důsledky,
protože již předtím tvrdil před soudem prvního stupně podle jeho názoru právně
významné skutečnosti vztahující se k předmětné dopravní nehodě (a to již v
odporu proti vydanému platebnímu rozkazu i v podání ze dne 22. 4. 2013) a
označil důkazy způsobilé k prokázání těchto tvrzení. Právní názor odvolacího
soudu, že za stavu, kdy žalovaný před skončením jednání konaného před soudem
prvního stupně dne 18. 6. 2014 uvedl, že nemá další návrhy na doplnění
dokazování, nastala koncentrace řízení a v odvolacím řízení se tak uplatní
systém neúplné apelace a „neuplatněné důkazy“ nemohou být způsobilým odvolacím
důvodem, je tudíž (taktéž) nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. K otázce, kdy nastává tzv. koncentrace řízení srov. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou splněny
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle
ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu
(Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu