33 Cdo 1316/2024-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně NAUDU a. s., identifikační číslo osoby 080 84 408, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792/25, proti žalované E. H. K., t. č. neznámého pobytu, zastoupené opatrovníkem JUDr. Michalem Kalenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, o zaplacení 157 232,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 70 C 616/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 12 Co 263/2023-132, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 341,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šimony Maškové, advokátky.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 12 Co 263/2023-132, potvrdil rozsudek ze dne 16. 6. 2023, č. j. 70 C 616/2020-99, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 157 232,06 Kč, kapitalizovaný úrok 16 013,02 Kč od 20. 11. 2019 do 16. 12. 2019, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 287,32 Kč od 20. 11. 2019 do 16. 12. 2019, úrok 15,9 % ročně z 156 399,06 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a 10% úrok z prodlení z 156 399,06 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 21. 12. 2018 uzavřela Raiffeisenbank a.s. (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) s žalovanou „smlouvu o půjčce na kliknutí“ č. 8649//1 42293501/SU, v níž se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 158 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splácet v 98měsíčních splátkách po 2 888,70 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 15,90 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku, dále se zavázala dodržovat smluvní podmínky. Protože žalovaná poskytnutý úvěr nesplácela dle smluvních podmínek, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr dne 19. 11. 2019 zesplatnila. Před poskytnutím úvěru se právní předchůdkyně žalobkyně podrobně zabývala finanční situací žalované, prověřila účet žalované, z něhož získala přehled o příjmech a výdajích žalované, které vykazovaly dlouhodobě vyrovnanou bilanci. Průměrný čistý měsíční příjem žalované před poskytnutím úvěru činil 14 952 Kč, a žalovaná byla pojištěna pro případ ztráty zaměstnání nebo dlouhodobé pracovní neschopnosti. Dne 26. 1. 2018 žalovaná uzavřela pracovní smlouvu se zprostředkovatelem zaměstnání Ascari s.r.o., pracovní poměr byl uzavřen na dobu sjednaného přidělení žalované k výkonu práce u zaměstnavatele Magna Exteriors & Interiors (Bohemia) s.r.o. od 26. 1. 2018 do dne ukončení dočasného přidělení zaměstnance k zaměstnavateli. V období od 29. 6. 2018 do 19. 2. 2019 byla žalovaná zaměstnána u EDYMAX Personal Managment SE, pracovní poměr byl ukončen dohodou.
3. Smlouvou ze dne 2. 10. 2020 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou společnosti I-Xon, a.s. a ta ji smlouvou ze dne 7. 1. 2020 postoupila žalobkyni. O postoupení pohledávky byla žalovaná vyrozuměna dopisem z 13. 1. 2020.
4. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru jako platné právní jednání z pohledu ustanovení § 86 odst. 1, 2, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), když uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně (úvěrující) postupovala s odbornou péčí, vycházela-li z informací poskytnutých žalovanou i z informací získaných vlastní činností a úvěruschopnost žalované (spotřebitelky) posuzovala s přihlédnutím k zjištěnému poměru mezi příjmy a výdaji žalované na běžném účtu, který pro žalovanou vedla, při zohlednění zůstatku na účtu po úhradě běžných měsíčních výdajů a zaplacení splátky úvěru; akcentoval, že žalovaná byla pojištěna pro případ dlouhodobé ztráty zaměstnání či pracovní neschopnosti. Ze skutečnosti, že žalovaná měla sjednán pracovní poměr na dobu určitou, nezpůsobilost pro získání úvěru nelze dovodit.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Na přípustnost dovolání usuzuje dovolatelka z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka. Dovolatelka prosazuje, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení její schopnosti splácet poskytnutý úvěr nepostupovala s odbornou péčí, úvěruschopnost posoudila nedostatečně, jestliže vycházela zejména z bilance příjmů a výdajů na jejím bankovním účtu, aniž si tuto bilanci ověřila s jejími reálnými životními náklady. Zdůrazňuje, že je cizí státní příslušnicí, přičemž úvěr jí byl poskytnut za situace, kdy měla sjednaný pracovní poměr na dobu určitou (jehož délka nesmí přesáhnout mezi týmiž smluvními stranami 36 měsíců), a měla ho (včetně příslušenství) zaplatit v 98měsíčních splátkách; nebylo postaveno najisto, že dostatečný příjem bude mít po celou dobu splácení úvěru.
10. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
11. Protože § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. obsahově odpovídá § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů lze pro posouzení úvěruschopnosti žalované použít i dosavadní judikaturu.
12. Nejvyšší soud stanovil ve svých rozhodnutích podmínky pro postup řádného zkoumání úvěruschopnosti budoucího dlužníka, když přijal a odůvodnil závěr, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
13. V této souvislosti se sluší zdůraznit, že ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. stanoví kritéria zjišťování úvěruschopnosti dlužníka pouze příkladmo a odvisí od každého jednotlivého případu, do jaké míry je třeba dlužníkem uvedené údaje prověřovat a jeho poměry zjišťovat. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru schopnost žalované úvěr splatit prověřovala dostatečným způsobem, nespoléhala pouze na tvrzení žalované, nýbrž si je ověřila všemi jí dostupnými prostředky (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021).
14. V nyní projednávané věci nevyšlo najevo, že by tvrzené majetkové poměry žalované neodpovídaly skutečnosti. V souhrnu všech zjištěných okolností obstojí právní závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované dostatečně, tedy jako umožňující poskytnout úvěr. Žalovaná jako občanka členského státu Evropské unie není z hlediska zákona o zaměstnanosti považována za cizinku a má stejné postavení jako občané České republiky. Skutečnost, že měla v době uzavření smlouvy o úvěru sjednán pracovní poměr na dobu určitou, jehož přesná doba trvání z pracovní smlouvy nevyplývá (doba trvání pracovního poměru je vázána na dobu ukončení dočasného přidělení), nemůže vést bez dalšího k závěru o její neschopnosti úvěr splácet, neboť záruku trvání pracovního poměru po dobu splácení úvěru nemají ani zaměstnanci s pracovním poměrem na dobu neurčitou (i v těchto případech může být za splnění zákonných předpokladů pracovní poměr rozvázán bezprostředně po uzavření úvěrové smlouvy).
15. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 13. 8. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu