33 Cdo 1336/2024-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a
soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Ivy Krejčířové v právní věci žalobkyně
GriToN CZ s.r.o., se sídlem Praha 3, U Nákladového nádraží 3146/6,
identifikační číslo osoby 07936567, zastoupené Mgr. Marcelou Hřebíčkovou,
advokátkou se sídlem Jihlava, Havlíčkova 5719/46, proti žalované VHS Bohemia
a.s., se sídlem Brno, Haškova 153/17, identifikační číslo osoby 47910305,
zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem Polná, Husovo náměstí 20, o
zaplacení 2 754 545,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 217 C 14/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 29. 2. 2024, č. j. 27 Co 87/2023-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení 12 063,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr.
Marcely Hřebíčkové.
prvního stupně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 217 C 14/2020-171, rozhodl o náhradě
nákladů řízení (II. výrok) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (III.
výrok).
Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 27 Co
87/2023-223, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud při posuzování věci vycházel z § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991
Sb., zákona o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaná
ani na výzvu k zaplacení soudního poplatku učiněnou usnesením soudu prvního
stupně ze dne 28. 2. 2023, č.j. 217 C 14/2020-190, doručeným žalované 1. 3.
2023, nezaplatila ve stanovené lhůtě 15 dnů soudní poplatek za odvolání. K
pozdějšímu zaplacení soudního poplatku žalovanou dne 20. 3. 2023 nepřihlédl.
Jelikož žádost žalované o prominutí zmeškání lhůty byla podána až 4. 4. 2023
(po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku), nebylo jí možno
vyhovět, neboť lhůta k zaplacení soudního poplatku je procesní lhůta
soudcovská, ze zákona propadná, kterou může soud prodloužit pouze k návrhu
doručenému před jejím uplynutím.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zodpovězení v praxi dovolacího soudu
dosud neřešené otázky, „zda není možné prominout zmeškání lhůty k úhradě
soudního poplatku ze zdravotních důvodů, resp. zda je opožděná úhrada soudního
poplatku vždy důvodem k zastavení řízení bez ohledu na důvody tohoto opoždění“. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nepřiměřeně přísná a formalistická,
nezohledňující konkrétní okolnosti případu (jediný člen představenstva žalované
měl během lhůty k zaplacení soudního poplatku vážné zdravotní problémy). Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení
ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 120/2019, učinil závěr, že nesplnil-li
poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo
dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), a soud ho proto
musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka,
ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu,
nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. K zaplacení
poplatku po této lhůtě již nemůže podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb.,
ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinným od 30. 9. 2017,
přihlédnout. Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb. je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní
povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na
návrh účastníka podaný ve lhůtě či bez návrhu (§ 55 o. s. ř., § 9 odst. 1 a 2
zákona č. 549/1991 Sb.), případně lze zastavení řízení zabránit postupem podle
§ 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb.
včasným (ve lhůtě podaným) sdělením
okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny
nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1335/18). Prominutí zmeškání lhůty s účinky podle § 58 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u
lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle § 55 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4629/2018,
ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020). Namítá-li dovolatelka, že zdravotní stav jediného člena jejího statutárního
orgánu je omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty k zaplacení
soudního poplatku podle § 58 o. s. ř., přehlíží, že u propadné soudcovské lhůty
podle § 9 odst. 1 a 2 zákona nepřichází prominutí jejího zmeškání v úvahu
(srov. judikaturu citovanou v předchozím odstavci). Konečně nelze přehlédnout,
že dovolatelka byla po celou dobu zastoupena advokátem, kterému – jak se podává
z obsahu spisu – žádná překážka k ochraně dovolatelčiných zájmů nebránila. Výjimky, při jejichž naplnění se řízení nezastaví, přestože nedošlo k zaplacení
poplatku splatného podáním dovolání, taxativně vymezuje ustanovení § 9 odst. 4
zákona č. 549/1991 Sb., dovolatelka však tyto podmínky nesplňuje a ani netvrdí. Přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatelky vytýkající odvolacímu
soudu nepřiměřenou přísnost a formalismus. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí
(srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, ze dne 30.6. 2020, sp. zn. II. 1789/20, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2661/20) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů
vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry
beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a
poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání odvolání. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) „propadné“
lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním
důsledkem jeho pasivity. Dovolatelka se tudíž mýlí, pokud se domnívá, že jí
položená otázka nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že právní úprava § 9 odst. 1 věty poslední
zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 30. 9. 2017, je v souladu s
ústavním pořádkem, a návrh na její zrušení zamítl (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o
samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání
dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).