33 Cdo 1383/2024-141
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně S. K., zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 776/10, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 11/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 29 Co 323/2023-116,t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 29 Co 323/2023-116, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 175 820 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 70 C 11/2022-92, uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 175 820 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 7. 2022 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 70
065,40 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Štandery, advokáta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 11. 1. 2001 udělil žalovaný Ing. Martinu Štěpaníkovi písemnou plnou moc ke všem úkonům a právním jednáním s třetími osobami ohledně nemovitého majetku (mimo jiné i níže specifikovaných pozemků), včetně práva podepsat listiny jménem žalovaného (zmocnitele). Dne 5. 4. 2019 uzavřela žalobkyně a žalovaný v zastoupení Ing. Martinem Štěpaníkem kupní smlouvu, ve které se žalovaný zavázal převést žalobkyni vlastnické právo k pozemkům parc.
č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsaným na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“), a žalobkyně se zavázala zaplatit žalovanému za předmětné pozemky kupní cenu ve výši 175 820 Kč tak, že částku 140 250 Kč uhradí převodem na bankovní účet č. 670100-2211137890/6210 a částku ve výši 35 570 Kč v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. Dne 14. 9. 2018 byla z účtu žalobkyně odepsána částka 140 250 Kč ve prospěch účtu č. 670100-2211137890/6210, částku 35 570 Kč žalobkyně předala v hotovosti zástupci žalovaného Ing.
Martinu Štěpaníkovi při podpisu kupní smlouvy, což v souladu se zmocněním stvrdil svým podpisem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 55 Co 424/2021-163, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2021, č. j. 11 C 159/2019-113, kterým bylo určeno, že z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 5. 4. 2019 je vlastníkem předmětných nemovitostí žalovaný; v odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že přestože Ing. Martin Štěpaník jednal podle plné moci v rozsahu svého zmocnění (oprávnění zmocněnce byla v plné moci vymezena velmi široce, bez jakýchkoli omezení) a v souladu s vůlí žalovaného předmětné pozemky prodat, prodej uskutečnil za cenu, která neodpovídala hodnotě pozemků (byla nepřiměřeně nízká).
Žalobkyně se před uzavřením kupní smlouvy s Ing. Štěpaníkem osobně znala. Dne 20. 6. 2022 zaslala žalobkyně žalovanému „Výzvu k vrácení kupní ceny – předžalobní upomínku“, ve které žalovaného vyzvala, aby jí nejpozději do 10. 7. 2022 vrátil kupní cenu 175 820 Kč, kterou za nemovitosti zaplatila. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že jednání Ing. Martina Štěpaníka bylo – s přihlédnutím k tomu, že nepřekročil své oprávnění vyplývající z plné moci, kterou mu žalovaný udělil – přičitatelné žalovanému (§ 436 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o.
z.“).
Protože kupní smlouva byla soudem shledána neplatnou, jsou smluvní strany povinny vzájemně si vrátit přijatá plnění; žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení zaplacené kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z. To, zda Ing. Štěpaník kupní cenu, kterou v zastoupení žalovaného od žalobkyně převzal, následně žalovanému předal, shledal soud irelevantním; žalovaný má vůči Ing. Štěpaníkovi případně regresní nárok. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j.
29 Co 323/2023-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 175 820 Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování nedoplňoval) dovodil částečně odlišné skutkové závěry (na nichž pak založil odlišné právní závěry). Konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování nezohlednil skutečnosti, které vyšly najevo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 159/2019, konkrétně to, že se Ing.
Martin Štěpaník a žalobkyně dobře znali, že dlouhodobě spolupracovali v obchodních věcech a že si museli být vědomi skutečné tržní hodnoty předmětných pozemků, která značně převyšovala ujednanou kupní cenu. Žalobkyně věděla, že její známý jako zástupce žalovaného jedná v rozporu s jeho zájmy (sama z této situace těžila) a nemohla tudíž ani mít za to (nebyla v dobré víře), že se bude chovat jinak při přijetí kupní ceny (že bude jednat poctivě). Uzavřel, že přijetí kupní ceny od žalobkyně nemohlo mít vůči žalovanému účinky.
Protože v řízení nebylo prokázáno, že kupní cena se skutečně dostala žalovanému do dispozice, nemá vůči němu žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy podle § 2993 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, a jeho usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, při řešení otázek, kdo (zda zastoupený nebo zástupce) je povinen k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. v případě, že kupní smlouva uzavřená v přímém zastoupení podle § 436 odst. 1 o.
z. se následně ukáže být neplatnou, a zda je pro posouzení vzniku práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení od žalovaného významné, zda prostředky byly zástupcem zastupovanému (žalovanému) předány či nikoli. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho skutkový závěr, že věděla, že zájem Ing. Martina Štěpaníka, který za žalovaného jednal (uzavřel kupní smlouvu a inkasoval kupní cenu), je v rozporu se zájmem žalovaného (že při uzavírání kupní smlouvy nebyla v dobré víře), hrubě kolidují s provedenými důkazy, resp. z provedeného dokazování nevyplývají.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 437 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět (odst. 1). Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat.
Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti (odst. 2). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Kromě výhrad k právním závěrům odvolacího soudu žalobkyně v dovolání namítá, že mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a provedenými důkazy je extrémní rozpor, resp. že tyto závěry nejsou provedenými důkazy vůbec podloženy.
Odvolací soud v posuzovaném případě dospěl ke skutkovým závěrům, že žalobkyně jako známá zástupce žalovaného Ing. Martina Štěpaníka věděla (musela vědět), že se jeho zájmy příčí zájmům zastoupeného (žalovaného), nemohla dobře předpokládat, že se kupní cena, kterou za pozemky zaplatila, žalovanému skutečně dostane, a z transakce těžila. Protože se žalovaný okolnosti vzájemně kolidujících zájmů dovolal (§ 437 odst. 2 o. z.) a v řízení nebylo prokázáno, že kupní cenu ve skutečnosti obdržel, nemá žalobkyně vůči němu právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy ve smyslu § 2993 o.
z. Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vychází, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
V nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, Ústavní soud přijal a odůvodnil závěr, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů.
Tato zásada byla akceptována již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudek ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře dovodil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Žalobkyně považuje za extrémně vadná skutková zjištění odvolacího soudu, že věděla o tom, že zájem Ing.
Martina Štěpaníka, který na základě plné moci jednal za žalovaného (uzavřel za něho kupní smlouvu a inkasoval kupní cenu), je v rozporu se zájmem žalovaného, a že z toho při koupi předmětných pozemků těžila (že jednala nepoctivě). Žalobkyni lze přisvědčit, že uvedené skutkové závěry odvolacího soudu nejsou podloženy provedenými důkazy a lze je označit za spekulativní. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že vůlí žalovaného bylo předmětné pozemky prodat, a že za účelem nakládání s předmětnými pozemky udělil Ing.
Martinu Štěpaníkovi časově neomezenou plnou moc, která byla žalobkyni při uzavírání kupní smlouvy 5. 4. 2019 předložena. Plná moc byla vymezena široce bez jakýchkoli omezení a opravňovala Ing.
Martina Štěpaníka nejen k uzavření kupní smlouvy a jejímu podpisu za žalovaného, ale rovněž k inkasu kupní ceny („ke všem úkonům a jednáním s třetími osobami v souvislosti s nemovitým majetkem žalovaného“). Žalovaný neměl vlastní bankovní účet a byl srozuměn s tím, že kupní cena bude kupujícím poukázána na bankovní účet jeho zástupce; tento účet používal opakovaně již v minulosti. Prodejem předmětných nemovitostí zástupce žalovaného nepřekročil svá zástupčí oprávnění. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 5.
4. 2019 byl v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 159/2019, a potažmo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 424/2021, dovozen pouze s poukazem na výši sjednané kupní ceny, kterou soudy obou stupňů shledaly neadekvátní (nepřiměřeně nízkou). Z důkazů provedených v zmiňovaném řízení nelze spolehlivě vyvodit závěr o rozporu zájmů zástupce (Ing. Štěpaníka) a zastoupeného (žalovaného), který nemůže spočívat v samotném výkonu zástupčí činnosti pro zastoupeného. Tím spíše z dokazování nevyplývá, že žalobkyně o takovém rozporu věděla či musela vědět a že měla předpokládat, že zástupce nebude postupovat vůči zastoupenému poctivě – v souladu se zájmem žalovaného – ani při inkasu kupní ceny.
Z pouhé skutečnosti, že kupní cena sjednaná v kupní smlouvě, kterou zástupce žalovaného žalobkyni 5. 4. 2019 předložil (nabídl), byla později soudy shledána jako neodpovídající hodnotě pozemků, nelze dovozovat, že zájem zástupce, který za žalovaného jednal, byl v rozporu se zájmy zastoupeného. Nelze přehlédnout, že se zástupce a zastoupený znali dlouhou dobu a že zastoupený se vůči zástupci nechoval obezřetně, plná moc, kterou mu udělil a ponechal řadu let v platnosti, byla nezvykle široká a časově neomezená.
I pokud by zájem zástupce žalovaného kolidoval z jiných důvodů se zájmy žalovaného, samotná nízká kupní cena nebo skutečnost, že se žalobkyně se zástupcem žalovaného v době uzavření kupní smlouvy dobře znali a dlouhodobě spolu spolupracovali v obchodních věcech, neumožňují bez dalšího uzavřít, že žalobkyně o kolizi zájmů zástupce a zastoupeného (žalovaného) věděla anebo musela vědět, takže se toho žalovaný mohl dovolat (§ 437 odst. 2 věta první o. z.). Dovolací soud uzavírá, že skutkové závěry odvolacího soudu, že za žalovaného jednal (uzavřel kupní smlouvu a inkasoval kupní cenu) zástupce, jehož zájem byl v rozporu se zájmem žalovaného, že žalobkyně o této okolnosti věděla (nebo musela vědět) a nemohla tudíž předpokládat, že se žalovanému dostane kupní ceny, kterou za pozemky zaplatila, nejsou provedenými důkazy náležitě podloženy, přesněji, vymykají se z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a přestavují nepřípustnou libovůli soudu (a tím i porušení ústavně zaručených základních práv a svobod – viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005). Dovolání je proto přípustné a zároveň důvodné.
Neobstojí-li shora uvedené skutkové závěry, nemůže – logicky vzato – obstát ani na něm založená právní úvaha odvolacího soudu, že na posuzovanou věc je aplikovatelný rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu ustanovení § 437 odst. 2 o. z., tzn., že žalovaný nebyl jednáním svého zástupce jakkoli vázán (nemělo vůči němu žádné účinky). Správný pak není ani navazující (stroze odůvodněný) závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá vůči žalovanému právo na vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy podle § 2993 o.
z., neboť přijetí plnění žalovaným (resp. že se kupní cena skutečně dostala do dispoziční sféry žalovaného) netvrdila, ani neprokázala. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). V dalším řízení bude na soudu, aby znovu posoudil, zda zájem zástupce žalovaného byl při jednání (uzavření kupní smlouvy a inkasu kupní ceny) v rozporu se zájmem zastoupeného (žalovaného) a zda žalobkyně o takové případné okolnosti věděla nebo musela vědět.
V návaznosti na to se bude znovu zabývat také otázkou, zda se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a zda mu vznikla povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu