33 Cdo 1420/2025-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krejčíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, proti žalované VIAGEM a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 131/86, identifikační číslo osoby 04817320, zastoupené Mgr. Janem Novotným, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zrušení smlouvy a zaplacení 286 516 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 112/2024, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, č. j. 16 Co 449/2024-68, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, č. j. 16 Co 449/2024-68, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 se mění tak, že se vyslovuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8 a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena příslušnému Okresnímu soudu Praha-západ.
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 10. 2024, č. j. 30 C 112/2024-54, zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou 8. 10. 2024. Námitku považoval za opožděnou, neboť upozornění žalované obsažené ve vyjádření k žalobě, „že zdejší soud není místně příslušný“, nepovažoval podle obsahu za námitku místní nepříslušnosti soudu. Městský soud v Praze („odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od něj však považoval námitku žalované za včasnou, avšak nedůvodnou. Usoudil, že ve věci je dána místní příslušnost podle sídla žalované a nikoli výlučná místní příslušnost soudu polohy nemovitosti, neboť předmětem žaloby není právo týkající se samotné existence vlastnického práva k nemovitým věcem, jeho trvání či zánik, ale pouze práva a povinnosti z toho plynoucí, a to zaplacení vyrovnání neúměrného zkrácení při nízké kupní ceně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva : 1) zda je v případě žaloby na zrušení smlouvy podle § 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k nemovité věci, založena výlučná místní příslušnost soudu podle § 88 písm. b) o. s. ř., tedy zda je výlučně místně příslušným soud, v jehož obvodu je nemovitá věc; 2) zda soud polohy nemovité věci je výlučně místně příslušným nejen tehdy, jestliže v řízení jde o práva věcná, ale i v případě práv závazkových, týkají- li se přímo práva k nemovité věci.
První otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a v případě druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Od 58/2005, z 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4798/2014, a nálezu Ústavního soudu z 25. 4. 1996, sp. zn. IV. 312/95 (od jejich závěru, že právem k nemovité věci je nutno rozumět nejen věcné právo, ale i právo závazkové, a míní se jím zejména právo vlastnické, spoluvlastnické, zástavní, nájemní, právo z věcného břemene apod.).
Podle žalované odvolací soud nesprávně interpretoval žalobu, pokud pominul její primární petit, kterým se žalobce domáhá zrušení kupní smlouvy, a který se týká přímo samotné existence vlastnického práva k nemovitým věcem (a ve smyslu § 1793 o. z. navrácení všeho do původního stavu, tedy fakticky vydání nemovitých věcí) a teprve v případě, že nebude možné nemovité věci vydat, žádá zaplacení peněžní částky (tedy formou eventuálního petitu). Příslušnost soudu se přitom řídí podle žalobního nároku uvedeného na prvním místě.
Nemovité věci se přitom nacházejí v obvodu Okresního soudu Praha-západ. Žalobce navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné. Námitka místní nepříslušnosti podle něj nebyla uplatněna včas a předmětem řízení není právo týkající se samotné existence vlastnického práva k nemovitým věcem, jeho trvání a zánik, ale pouze práva a povinnosti z toho plynoucí. Žalobou uplatnil svá práva podle § 1793 odst. 1 o. z., ani zrušení kupní smlouvy však nemusí znamenat jakýkoli zásah do vlastnického práva – jeho existence, trvání a zániku, když žalovaná pozemky prodala třetí osobě, čímž znemožnila jejich navrácení zpět žalobci.
Navíc ve věci byla učiněna řada procesně významných úkonů (jednání ve věci, ustanovení znalce) a změna místní příslušnosti by byla v rozporu se zásadou právní jistoty a hospodárnosti řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o.
s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 11 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.
Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (odst. 1). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (odst. 2). Podle § 84 o. s. ř. k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. Podle § 85 odst. 3 o. s. ř. je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.
Podle § 88 písm. b) o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a). Podle § 89 o. s. ř. soud, který je příslušný k řízení o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených a o vzájemných návrzích žalovaného, s výjimkou věcí uvedených v § 88. Podle § 105 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c.
Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem (odstavec 1).
Vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu (odstavec 2). Namítne-li účastník řízení včas a důvodně nedostatek místní příslušnosti, postupuje soud obdobně podle odstavců 2 a 3; jinak námitku usnesením zamítne (odstavec 4). Výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v § 88 o. s. ř. má vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je v takovém případě vyloučeno.
Soud podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) je výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. např.
usnesení
Nejvyššího soudu z 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné pod číslem 15/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018, a z 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4561/2018). Právem k nemovitosti ve smyslu § 88 písm. g) [nyní písm. b)] o. s. ř. je nutno rozumět nejen věcné právo, ale i právo závazkové (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 58/2005). Z § 105 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že o uplatněné námitce nedostatku místní příslušnosti musí soud vždy rozhodnout; nebyla-li uplatněna včas nebo je-li nedůvodná, rozhodne tak, že ji zamítne.
Jestliže přes včas a důvodně vznesenou námitku věc projednal a rozhodl o ní místně nepříslušný soud, popřípadě jestliže nemeritorní rozhodnutí vydal místně nepříslušný soud, jde vždy o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 473 s.). Je tomu tak proto, že vydal-li rozhodnutí soud, který není k řízení místně příslušný (nestal se místně příslušným ani konvalidací nedostatku místní příslušnosti v důsledku uplatnění zákonem stanovené koncentrace řízení), pak byli účastníci řízení odňati svému zákonnému soudci (rozvrhem práce určenému soudci věcně a místně příslušného soudu) a došlo tedy k porušení ústavního principu zakotveného v článku 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009). Podle § 1793 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy.
To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Zrušení kupní smlouvy soudem je konstitutivní rozhodnutí, kterým dochází ke zrušení závazku, jímž bylo vlastnické právo převedeno, a to právní mocí rozhodnutí soudu (k účinkům soudního rozhodnutí o zrušení smlouvy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000). Zrušení kupní smlouvy soudem se tak dotýká samotné podstaty vlastnického práva. Tak je tomu i v případě, domáhá-li se žalobce (jako v dané věci) zrušení kupní smlouvy podle § 1793 o.
z. S rozhodnutím odvolacího soudu je třeba souhlasit potud, že žalovaná uplatnila námitku místní nepříslušnosti včas (v prvním úkonu, který jí příslušel, tedy ve vyjádření k žalobě), neboť každý úkon účastníka je soud povinen posuzovat podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož nebyla provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř., byl soud povinen místní (ne)příslušnost k námitce žalované zkoumat.
Nelze s ním však souhlasit v závěru, že předmětem řízení v dané věci není zrušení smlouvy (tedy právo týkající se samotné podstaty vlastnického práva, které bylo kupní smlouvou převedeno), nýbrž jen zaplacení finanční částky, které se žalobce domáhá jako vyrovnání mezi kupní cenou, za kterou své pozemky prodal žalované, a kupní cenou, za které je žalovaná prodala třetí osobě, jako neúměrného zkrácení podle § 1793 o. z. Podmínky místní příslušnosti nelze zkoumat u neurčité žaloby. Žaloba podle § 79 odst. 1 o.
s. ř. musí obsahovat, mimo jiné, vylíčení rozhodujících skutečností (tedy skutkových okolností, z nichž žalobce dovozuje svůj nárok) a údaj o tom, čeho se domáhá (tzv. žalobní petit obsahující žalobní nárok). Mezi uvedenými údaji pak nesmí být logický rozpor. Žaloba je z pohledu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. vadným podáním mimo jiné tehdy, je-li údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), neurčitý nebo nesrozumitelný, neboť vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost.
Vadou žaloby naproti tomu není okolnost, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem, nebo vycházel-li žalobce při vymezení toho, čeho se žalobou domáhá, z nesprávného (chybného) právního názoru způsobeného například omylem v hmotněprávní kvalifikaci uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1600/2012). Z obsahu žaloby (a jednoznačného vyjádření žalobce při jednání 9. 9. 2024 k námitce žalované o neurčitosti žalobního petitu) je patrno, že žalobce se (s odkazem na § 1793 o.
z. a skutečnost, že žalovaná pozemky, které od něj nabyla za kupní cenu 8 000 Kč a obratem prodala za 294 516 Kč, již převedla třetí osobě; podle žalobce tak nelze navrátit vše do původního stavu) domáhá zrušení kupní smlouvy a současně uložení žalované povinnosti zaplatit mu částku 286 516 Kč s příslušenstvím. Mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem tedy není logický rozpor [žalobce vysvětluje, proč se vedle zrušení kupní smlouvy (majícího za následek obnovení původního vlastnického stavu) domáhá finanční náhrady] a tím, zda takto formulovanému žalobnímu požadavku lze vyhovět (nebo jak se má nárok podle § 1793 o.
z. v takovém případě žalovat), se nemůže soud zabývat při posuzování své místní (ne)příslušnosti (nýbrž až v rozhodnutí o věci samé). Je-li předmětem řízení zrušení kupní smlouvy (mající za následek zrušení závazku, kterým bylo vlastnictví převedeno, a to konstitutivním rozhodnutím soudu), tedy právo týkající se samotné podstaty vlastnictví, které bylo smlouvou převedeno, a týká-li se smlouva nemovité věci, je soudem místně příslušným soud polohy nemovitosti podle § 88 písm. b) o. s. ř., neboť v takovém případě se neuplatní ani § 89 o.
s. ř.
Na druhé žalovanou artikulované otázce není napadené rozhodnutí založeno (odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že výlučná místní příslušnost soudu polohy nemovitosti se v případě závazkových práv neuplatní, nýbrž na chybném závěru, že předmětem řízení je toliko finanční vyrovnání, nikoli zrušení kupní smlouvy). Založit přípustnost dovolání proto nemůže. První otázku však vyřešil odvolací soud (v důsledku chybného závěru o předmětu řízení) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k posuzování otázky místní příslušnosti soudu polohy nemovitosti.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně, vyslovil jeho místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci po právní moci usnesení místně příslušnému soudu polohy nemovitosti, když kupní smlouvou převedené pozemky se nachází v katastrálním území XY, v obci XY, tedy v obvodu působnosti Okresního soudu Praha-západ (bod 50. přílohy č. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu