33 Cdo 1469/2023-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Červenkovou, advokátkou se sídlem Praha, Výhledová 548/3, proti žalované R. D., bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem Praha, Na Perštýně 362/2, o 258 765 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 367/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 19 Co 252/2022-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 5 C 367/2020-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 75 000 Kč (smluvní pokutu) s úrokem z prodlení „ve výši 8,25 % ročně z 23. 9. 2020 do zaplacení“ a smluvní úrok z prodlení ve výši 16 074 Kč, zamítl žalobu co do částky 337 711,67 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 19 Co 252/2022-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 258 765 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 195 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci smluvní úrok ve výši 5 000 Kč měsíčně „za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení částky 195 000 Kč“, zamítl žalobu co do částky
170 020,67 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 29. 5. 2018 žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce částky 665 000 Kč, částka 470 000 Kč byla převedena na účet žalované a částka 195 000 Kč byla žalované předána v hotovosti. Za účelem zajištění dluhu strany uzavřely smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem. Žalované se nepodařilo dostatečně věrohodně zpochybnit pravdivost obsahu listiny (smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 5. 2018) ohledně předání částky 195 000 Kč. Protože žalovaná vrátila z poskytnuté zápůjčky pouze 470 000 Kč, náleží žalobci právo na vrácení zbytku jistiny (195 000 Kč), právo na zaplacení dohodnutého smluvního úroku za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení, právo na smluvní pokutu a na úrok z prodlení z dlužné části jistiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolatelka má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, které odvolací soud vyřešil v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, resp. které doposud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny, a to:
1) v situaci, kdy jsou v řízení provedeny dva důkazy prokazující totéž tvrzení, mezi nimiž vyvstane rozpor, neboť se jeden ukáže být nesprávným (nepravdivým) zatímco správnost (pravdivost) druhého se presumuje na základě vyvratitelné právní domněnky, nelze učinit celkový závěr o pravdivosti tvrzení, resp., že k prokazovanému tvrzení došlo tak, jak o něm vypovídá důkaz, jehož správnost (pravdivost) se z domněnky dovozuje;
2) v situaci, kdy jsou v řízení provedeny dva důkazy prokazující totéž tvrzení, mezi nimiž vyvstane rozpor, neboť se jeden ukáže být nesprávným (nepravdivým) zatímco správnost (pravdivost) druhého se presumuje na základě vyvratitelné domněnky, tíží nadále důkazní břemeno stranu, která z prokazovaného tvrzení vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, nikoli stranu, která by měla důkazem opaku vyvracet zákonnou domněnku správnosti
(pravdivosti) doposud nevyvráceného důkazu. Dovolání není přípustné. Předně je třeba uvést, že z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Jak vyplývá z celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.), žalovaná uvedenému požadavku nedostála, neboť v souvislosti s vylíčením předpokladů přípustnosti svého dovolání se omezila na citaci ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by specifikovala, které ze dvou zde uvedených kritérií má za naplněné ve vztahu k té které právní otázce. Přípustnost dovolání nezakládá první z předestřených otázek, neboť z formulace otázky samotné a z dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatelka jejím prostřednictvím brojí proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů, případně svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud na základě provedených důkazů uzavřel, že žalované, která popírala správnost (pravdivost) smlouvy o zápůjčce a smlouvy zástavní, se nepodařilo vyvrátit pravdivost obsahu listiny – smlouvy o zápůjčce, pokud jde o převzetí částky 195 000 Kč, jak (v listině) prohlásila a potvrdila podpisem.
Oproti tomu žalovaná prosazuje, že „z nesporných tvrzení a provedených důkazů vyplývá nesprávnost (nepravdivost) obsahu dotyčné listiny“. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s.
ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že jí žalobce poskytl zápůjčku v celkové výši 665 000 Kč, kterou se zavázala vrátit; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Prostřednictvím druhé otázky žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, kdo nese důkazní břemeno v případě, kdy vedle sebe existují dvě listiny a pokud u jedné z nich je vyvrácena její správnost (pravdivost), zatímco u druhé z nich je správnost (pravdivost) presumována.
Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a správnost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, popřípadě učinil prohlášení v listině obsažené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98). V opačném případě se jedná o listinu nepravou, zfalšovanou, pozměněnou. Není-li listina pravá, nebude zpravidla ani správná.
Správností listiny se rozumí její obsahová správnost, tj. pravdivost. Listina je správná, jestliže to, co je v ní uvedeno, se shoduje se skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3169/2021). Podle ustanovení § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
Ustálená judikatura dovolacího soudu již v minulosti vyslovila právní názor, že pravidla vyplývající z ustanovení § 565 o. z. platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných (procesních) pravidel o rozložení důkazního břemene mezi účastníky sporu v závislosti na tom, jak vymezuje právní norma práva a povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu. Proto lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury k této otázce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3169/2021).
Nejvyšší soud se otázkou, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a správnosti (pravdivosti) soukromé listiny, v minulosti již mnohokrát zabýval. Z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že co do otázky důkazního břemene je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukromé listiny, nebo zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost. Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky.
Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti (správnosti) listiny, nese ten, kdo pravdivost (správnost) listiny popírá. Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá, a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele, anebo v jeho prospěch (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016). V posledně uvedeném usnesení Nejvyšší soud rovněž vyslovil názor, že popření data podpisu představuje popření správnosti (pravdivosti) soukromé listiny (nikoli tedy její pravosti). Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že nebyla-li zpochybněna pravost smlouvy ze dne 29.
5. 2018 obsahující potvrzení věřitele o předání částky 190 000 Kč, pak popřela-li žalovaná správnost (pravdivost) jejího obsahu (potvrzení o předání částky v hotovosti), nese důkazní břemeno opaku (tedy že v listině uznaná pravdivost prohlášení o předání peněz neodpovídá skutečnosti). Odvolací soud se od uvedených závěrů neodchýlil, lze mu vytknout pouze formulační nepřesnost, že výsledkem provedeného dokazování, jež se týkalo předání částky v hotovosti, není potvrzení pravdivosti listiny, ale (ne)vyvrácení domněnky uznání její pravdivosti žalovanou.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o.
s. ř.]. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu nákladového výroku, proti němuž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.