USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. P. P., bytem
XY, zastoupeného Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho
291/3, proti žalované M. T. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Tryznou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o 2 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 166/2019,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021,
č. j. 18 Co 378/2020-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 20 086 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Michala Smečky, advokáta.
4 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobě vyhověl, rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky a o nákladech řízení vzniklých státu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil; ve
výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce (jako
zapůjčitel) uzavřel se žalovanou (jako vydlužitelkou) ústní smlouvu, podle níž
jí v srpnu 2016 zapůjčil částku 2 000 000 Kč; splatnost zápůjčky nebyla
sjednána. V srpnu 2017 žalobce smlouvu o zápůjčce vypověděl, přičemž žalovaná
zápůjčku nevrátila. Stejně jako soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřil
skutkové verzi žalované, že částku 2 000 000 Kč převzala od žalobce jako
jednatele společnosti B. (dále jen „B.“) v postavení jednatelky společnosti C.
(dále jen „C.“), a to jako zálohu na cenu plnění od společnosti C. ve prospěch
společnosti B. v rámci obchodu z roku 2016, spočívajícího v nákupu kávy od
maďarské společnosti Eger, Kft (dále jen „Eger“). Z korespondence mezi
společnostmi C. a Eger sice vyplývá časová blízkost převzetí zápůjčky a
vyjednávání o uvažované obchodní transakci, avšak nelze z ní ani nepřímo
dovodit, že sporná částka byla převzata v souvislosti s nerealizovaným nákupem
kávy a byla žalobci vrácena bezhotovostně v EUR. Naopak, provedené důkazy tuto
skutkovou verzi žalované vyvrací. Nákup kávy od Eger i s ním související
vrácení částky ve výši 74 000 EUR byly totiž vypořádány mezi C. a další
společností žalobce (Bi.), od níž C. částku 74 000 EUR obdržela na základě
faktury ze dne 16. 9. 2016 a jíž tuto částku následně vrátila platbami ze dne
19. 12. 2016 a 20. 12. 2016. Skutkovou verzi žalované neprokazuje převod stejné
částky z účtu společnosti C. dne 19. 9. 2016 na účet společnosti B. a následně
zpět z účtu společnosti B. na účet společnosti C. dne 6. 12. 2016 a 9. 12.
2016. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru o hodnověrnosti
whatsappové komunikace, jíž žalovaná zpochybňovala. Možnost pozměnění obsahu
těchto zpráv je totiž pouze teoretická, a vzhledem k dalším znakům komunikace i
obtížnosti změn, je nepravděpodobná. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že
soud prvního stupně pochybil, jestliže nehodnotil důkaz protokolem z jednání
konaného dne 11. 2. 2020 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 43 Nc 595/2019, neboť získáním tohoto důkazu mohlo dojít k porušení práv
třetích osob; žalovaná totiž nebyla účastníkem odkazovaného opatrovnického
řízení a ani netvrdila, že jí bylo umožněno nahlédnout do dotčeného spisu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojuje se závěrem, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
zároveň je přípustnost dovolání založena porušením jejího práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), jelikož napadené rozhodnutí, ve smyslu stanoviska pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, závisí na vyřešení otázky
procesního práva „vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.“
Dovolatelka připomíná závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn.
I. ÚS 116/05, podle něhož „[Z]ásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by
soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o
které opře své skutkové závěry a které opomene.“ V poměrech nyní souzené věci
to znamená, že účastník řízení má právo na to, aby důkazy, které byly v řízení
provedeny, byly zhodnoceny, třeba tak, že soud vysvětlí, proč z jejich obsahu
neučinil žádná zjištění. Se zřetelem k nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze
dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, podle nichž „nesprávné právní
posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva,
jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení (…) Nesprávné
právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními,
přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda
byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení
důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze
zásady právního státu,“ dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud „posoudil, zda
postup soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu (…), odpovídá
pravidlům občanského soudního řádu, jakož i zásadám spravedlivého procesu.“ S
odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS
283/2000, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo
2368/2013, a ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, soudům obou stupňů
vytýká, že soudy neuvěřily její skutkové verzi, podle níž zápůjčka byla
poskytnuta mezi dvěma právnickými osobami, kdy žalovaná vystupovala při
sjednání zápůjčky jako jednatelka společnosti C. a žalobce jako jednatel
společnosti B., neboť zápůjčka souvisela s podnikatelskou činností obou
společností. Stalo se tak proto, že „některé důkazy zůstaly v hodnocení (…)
opomenuty, ačkoliv provedeny byly.“ Kdyby soud prvního stupně (a následně
odvolací soud) správně vyhodnotil důkaz protokolem o jednání ze dne 11. 2. 2020
ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 43 Nc 595/2019, musel by
dospět (podle přesvědčení žalované) ke skutkovému závěru, že předmět zápůjčky
byl poskytnut jednou právnickou osobou druhé a nikoliv mezi fyzickými osobami
(žalobcem a žalovanou). Dovolatelka není srozuměna s tím, jak se odvolací soud
vypořádal s postupem soudu prvního stupně, který neučinil žádná skutková
zjištění z označeného protokolu o jednání ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo
671/99, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4567/2010, odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s jejich
závěry nesprávně rozložil důkazní břemeno při popření pravosti soukromé
listiny, za jakou považuje žalovaná textem zachycenou komunikaci v mobilní
aplikaci WhatsApp, kdy dovolatelka popřela, že by takovou komunikaci se
žalobcem vedla a její pravdivost zpochybnila tím, že komunikace mohla být
zmanipulována. Žalobce proto tížilo důkazní břemeno ohledně autorství
komunikace žalované. Podle závěrů soudů obou stupňů je vyloučeno, že by žalobce
s komunikací v mobilu manipuloval. Podle přesvědčení dovolatelky soudy
pochybily, když otázku pravosti a správnosti (pravdivosti) listiny spojily v
jedinou spornou otázku. Jelikož z obou v řízení předložených znaleckých posudků
plyne, že pravost ani integritu komunikace nelze zaručit, měl soud dospět k
závěru, že žalobce, který komunikaci předložil, a z ní pro sebe dovozoval
příznivé právní důsledky, ohledně její pravosti neunesl důkazní břemeno.
S
tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, resp. jako nedůvodné
zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ani jedna z dovolatelkou formulovaných otázek není způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Platí, že dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. není možné
úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Z toho, že žalovaná v dovolání na
podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů
vztahujících se k otázce pravosti a pravdivosti komunikace v prostředí mobilní
aplikace WhatsApp předkládá vlastní verzi skutku, podle které nejde o jí
vedenou komunikaci s žalobcem a že nelze vyloučit její obsahové pozměnění,
nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s
jimi vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže
- pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak
hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů
je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak
komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež
jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má
soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova
hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla
logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických
zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve
spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací
schopnost a věrohodnost.
Provedenému dokazování odpovídá žalovanou
zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že jedním z původců sporné
mobilní komunikace byla mimo žalobce i ona; s přihlédnutím ke všem v řízení
provedeným důkazům, zde není extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli, jde-li o
určující (podstatný) skutkový závěr, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi
fyzickými osobami (žalobcem a žalovanou) a nikoliv mezi právnickými osobami (C. a B.). Žalovaná dovolacími námitkami prosazuje vlastní subjektivní úsudek o
závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů [viz zprávy
o komunikaci mezi účastníky řízení ve formě tzv. print screenů]. Závěry obou v
řízení předložených znaleckých posudků nesvědčí o tom, že by komunikace v
aplikaci WhatsApp mezi žalobcem a účastnicí identifikovanou jejím telefonním
číslem a názvem uživatele „M. K. new …“ vykazovala znaky úmyslné manipulace, ať
jde o fingování osoby odesilatele („M. K. new …“) či o pozměnění obsahu
jednotlivých zpráv. Soudy obou stupňů náležitě odůvodnily, proč whatsappovou
komunikaci považují za hodnověrnou, jak co do komunikujících osob, tak i co do
obsahu. Nejde proto o výjimečný případ, kdy by skutková otázka s ohledem na
její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil rozložení
důkazního břemene ve sporu o zaplacení zápůjčky a že neprovedl navrhovaný důkaz
protokolem z jednání konaného dne 11. 2. 2020 v řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 595/2019, nenapadá žádný právní závěr
odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je
rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li
jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li
o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k
meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu
vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí. O odkladu
vykonatelnosti či právní moci podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat jen tehdy,
jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, je-li dovolání bezvadné a alespoň
na základě předběžného posouzení se jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).