33 Cdo 1568/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně B & M, spol. s. r. o. - v likvidaci, se sídlem v Brně, Měšťanská 24
(identifikační číslo osoby 494 44 794), zastoupené Mgr. Veronikou Uhlířovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovaným 1) R. D. a
2) D. D., o zaplacení 90.770,-Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o
zaplacení 210.455,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 42 C 38/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 24. května 2007, č. j. 14 Co 396/2005-331, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v konečném znění žaloby domáhala po žalovaných zaplacení 90.770,-
Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny díla. Uváděla, že podle smlouvy o
dílo ze dne 30. 8. 1993 ve znění jejích dodatků žalovaným postavila rodinný dům
v B. Žalovaní dílo převzali, avšak nezaplatili celou sjednanou cenu díla. Žalovaní se v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 107/97,
domáhali po žalobkyni zaplacení 298.384,- Kč s příslušenstvím z titulu slevy z
ceny díla. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 42 C
38/96-244, byla obě řízení spojena ke společnému řízení. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 42 C 38/96-288, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní
zaplatili 90.770,- Kč s příslušenstvím (výrok I.); o vzájemném návrhu
žalovaných rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost do 15 dnů od právní moci
rozsudku zaplatit žalovaným 298.384,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1996
do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu
(výroky III. a IV.). Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 8. 1993 smlouvu o dílo, kterou doplnili dne 18. 5. 1994 dodatkem č. 1 a dne 15. 11. 1994 dodatkem č. 2. Ve smlouvě se žalobkyně jako zhotovitel zavázala
provést pro žalované (objednatele) stavbu rodinného domu včetně inženýrských
sítí a přípojek, sběrné jímky odpadních vod, garážového stání, parkovacího
stání, příjezdové komunikace, zpevněné plochy a oplocení pozemku v B. Rodinný
dům a garážové stání mělo být dokončeno nejpozději do 31. 12. 1993 (článek IV
odst. 1 smlouvy o dílo) a ostatní části díla měly být dokončeny nejpozději do
31. 5. 1994 (článek IV odst. 2 smlouvy o dílo). V článku VII odst. 1 a 2
smlouvy o dílo si účastníci sjednali, že v případě odstoupení objednatele od
této smlouvy po podpisu kupní smlouvy o prodeji stavebního pozemku a ideálního
dílu komunikace má zhotovitel právo, aby mu objednatel zaplatil výdaje spojené
s vybudováním inženýrských sítí a přípojek příslušejících k danému stavebnímu
pozemku a dále aby mu zaplatil za již provedené práce a uhradil mu účelně
vynaložené náklady. Dne 28. 9. 1995 žalobkyně předala žalovaným rodinný dům
(část díla) a žalovaní jej převzali; v zápise o předání a převzetí byly popsány
konkrétní vady díla. Dopisy z 20. 2. 1997, 28. 3. 1997 a 7. 4. 1997 se žalovaní
opakovaně domáhali jejich odstranění a dokončení díla. Dne 1. 5. 1996 žalovaní
písemně odstoupili od smlouvy o dílo s odůvodněním, že žalobkyně neodstranila
vady rodinného domu a garážového stání a nedokončila inženýrské sítě a
přípojky, přestože ji písemně i ústně urgovali a poslední termín dokončení
prací stanovili na 15. 9. 1994. Znaleckými posudky znalce Ing. Antonína Hubíka,
CSc. (ze dne 20. 11. 1997), a znalkyně Ing. Jaromíry Jabůrkové (ze dne 17. 3. 1999) byla cena stavebních prací a dodávek plněných žalobkyní podle smlouvy o
dílo ke dni předání a převzetí díla (k 28. 9.
1995) vyčíslena na celkem
1.385.770,- Kč včetně DPH; hodnota vad vyčíslená v cenové úrovni roku 1998
činila 339.154,- Kč včetně DPH, cena stavebních prací a dodávek plněných
žalobkyní ponížená o vyčíslenou hodnotu vad činila 1.046.616,- Kč s DPH. Žalovaní žalobkyni uhradili celkem 1.345.000,- Kč. Na základě těchto zjištění
soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní platně odstoupili od smlouvy o dílo
podle jejího článku VII a žalobkyně toto odstoupení akceptovala. Vzhledem k
tomu, že žalovaní zaplatili žalobkyni za dílo více, než kolik činí hodnota
skutečně provedených prací a oprávněných nákladů žalobkyně, uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalovaným rozdíl těchto částek (1,345.000,- Kč a 1,046.616,-
Kč), tedy 298.384,- Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. května 2007, č. j. 14 Co 396/2005-331,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., jíž
soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným k ruce
společné a nerozdílné částku 210.455,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 12. 2004 do zaplacení; ve zbývající části výroku II. jej změnil tak, že zamítl
vzájemný návrh žalovaných, jímž se domáhali zaplacení dalších 87.929,- Kč s 19
% úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení, 19 % úrok z prodlení z částky
210.455,- Kč od 1. 5. 1996 do 14. 12. 2004 a 16 % úrok z prodlení z částky
210.455,- Kč od 15. 12. 2004. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů a o nákladech řízení státu. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně,
že žalovaní zaplatili žalobkyni za dílo (před odstoupením od smlouvy o dílo)
částku vyšší, než činila hodnota stavebních prací a její oprávněné náklady. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování
doplnil znaleckými posudky Ing. Jiřího Balose a Ing. Jaromíry Jabůrkové a
listinnými důkazy (dopisy žalovaných z 24. 10. 1994, 12. 9. 1995, 30. 10. 1995,
13. 11. 1995 a 28. 2. 1996, v nichž žalobkyni vytkli vady díla a jeho
nedodělky, zápisem o předání a převzetí rodinného domu z 28. 9. 1995, žádostí
žalovaných a dalších osob z 20. 3. 1996 adresované Úřadu městské části Brno-jih
o stavební dozor na výstavbě deseti rodinných domů, výzvou k odstranění závad a
rozhodnutím Úřadu městské části Brno - jih ze dne 22. 5. 1996, č. j. SÚ
3672/95/No o přerušení kolaudačního řízení). Vzal za prokázané, že k předání
části díla - rodinného domu došlo opožděně (28. 9. 1995) a další části díla
nebyly předány vůbec. Na díle se vyskytly závažné nedostatky snižující jeho
hodnotu, jejichž odstranění žalovaní v určených lhůtách bezúspěšně požadovali;
výskyt vad byl přitom prokázán (tvrzení žalobkyně, že vady nebyly odstraněny,
podporovala jak korespondence účastníků, tak znalecký posudek Ing. Jiřího
Balose). Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že při oceňování odvedených
stavebních prací nelze zohledňovat vady omítky, neboť ji nezhotovovala. Konstatoval, že ze znaleckého posudku Ing. Balose vyplynulo, že žalobkyně vadně
postupoval při zdění, což mělo za následek vznik trhlin v omítce (vadou tudíž
nejsou trhliny v omítce, nýbrž špatně provedené zdivo pod ní).
Odvolací soud
uzavřel, že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo v souladu s ustanovením § 642
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době
uzavření smlouvy o dílo, resp. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028
zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“), ve chvíli, kdy nebylo jako celek
předáno (předána byla pouze jeho část) a kdy bylo zřejmé, že nebude provedeno
řádně a včas. V takovém případě se smlouva od počátku ruší (§ 48 obč. zák.) a
její strany si jsou povinny vrátit vše, co podle ní nabyly (§ 457 odst. 1 obč. zák.). Není-li to možné, musí si ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. poskytnout
peněžitou náhradu za odvedené výkony (provedené práce). Peněžitá náhrada přitom
odpovídá skutečnému majetkovému prospěchu objednatele (nikoliv částce
vynaložené na zhotovení díla), který by v daném místě a čase musel vynaložit na
dosažení stejného plnění, a musí zohledňovat případnou vadnost poskytnutého
plnění. Přiměřená cena stavebních prací a použitého materiálu se stanoví jako
cena obvyklá v daném místě a čase ke dni účinnosti odstoupení objednatele od
smlouvy, případně ke dni skutečného provedení prací. Na rozdíl od soudu prvního
stupně odvolací soud vyčíslil (na základě znaleckého posudku Ing. Jabůrkové)
vady díla podle cenové úrovně v roce 1995 částkou 251.225,- Kč. Zjišťování
předpokladů vzniku odpovědnosti za vady považoval za nadbytečné pro právní
posouzení věci. Žalovaní totiž odstoupili od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., takže k vypořádání smluvních stran dochází podle zásad vypořádání
bezdůvodného obohacení (konkrétně § 458 odst. 1 obč. zák.). Pro ocenění
majetkového prospěchu objednatele je tak rozhodné pouze prokázání toho, že se
na prováděném díle vyskytly vady, které snížily hodnotu provedených prací. S
ohledem na to, že žalovaní žalobkyni zaplatili 1.345.000,- Kč, a žalobkyně
provedla ke dni odstoupení od smlouvy práce za 1.385.770,- Kč, jejichž hodnota
byla snížena v důsledku prokázaných vad o 251.225,- Kč, přisoudil žalovaným
vůči žalobkyni 210.455,- Kč. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť
odvolací soud věc posoudil „podle zcela jiných kritérií uvedených ve znaleckém
posudku“ a „dospěl k jinému právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu“ než
soud prvního stupně. Z opatrnosti současně prosazuje přípustnost dovolání i
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v jeho nepřezkoumatelnosti. Má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje podmínky kladené na odůvodnění rozhodnutí
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 212a o. s. ř. Odvolacímu
soudu rovněž vytýká, že postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu (konkrétně s rozhodnutími ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, a
ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000), neboť pominul, že soud prvního
stupně oceňoval vady díla, na něž již žalovaným poskytla slevu, nevzal v úvahu,
že žalovaní některé vady neuplatnili v záruční době a vycházel z vadných
znaleckých posudků Ing. Jabůrkové a Ing. Balose, v nichž byla pro účely
vypořádání oceněna fasáda, kterou neprováděla, a jimiž byly do ocenění
provedených prací zahrnuty vady díla, na něž poskytla žalovaným slevu z ceny
díla, a vady, které nevznikly její činností. Nesprávně byly zohledněny vady
celé příjezdové komunikace, ačkoliv se žalovaní stali vlastníky pouze id. 1/6
této komunikace. Protože odvolací soud pominul tyto (pro rozhodnutí významné)
skutečnosti, dospěl k neúplnému (a tudíž nesprávnému) právnímu posouzení věci. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl ocenění nároků
vyplývajících z bezdůvodného obohacení obou stran zaniklé smlouvy o dílo podle
cenové hladiny v době předání díla, tj. k 28. 5. 1995, a že zohledňoval vady,
které se vyskytly až po předání díla (rodinného domu). Řádně nebylo rovněž
zjištěno, kdy které vady vznikly (zda k 28. 5. 1995 nebo později), jaký byl
jejich charakter (vady odstranitelné či neodstranitelné, apod.) a zkoumáno
nebylo náležitě ani to, zda žalovaní uplatnili práva z titulu odpovědnosti za
vady platně, popř. zda platně odstoupili od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 1
nebo odst. 2 obč. zák. a kdy nastaly účinky odstoupení (kdy jí bylo odstoupení
doručeno).
Přestože si účastníci pro případ odstoupení objednatele od smlouvy
sjednali způsob vypořádání v článku VII. smlouvy o dílo (tj. shodně s
ustanovením § 642 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud nesprávně provedl
vypořádání vzájemných vztahů podle § 642 odst. 2 obč. zák. Současně pak
žalobkyně tvrdí, že soudy provedly vypořádání chybně podle obecných ustanovení
o bezdůvodném obohacení a nikoliv podle § 642 odst. 2 obč. zák. (odkazuje
přitom na rozhodnutí ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000). Na závěr
polemizuje s termínem „vada“ díla (taková vlastnost věci, jejíž neexistencí je
možnost využití věci podstatně snížena) a prosazuje názor, že nedostatky díla
ve skutečnosti nebyly vadami v režimu odpovědnosti za vady díla. Z uvedených
důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále znovu jen „o. s. ř.“). V průběhu dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo
3082/2008, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. května 2008, č. j. 37 K
77/2007-73, prohlásil na majetek dlužníka (žalobkyně) konkurs. Usnesením téhož
soudu ze dne 12. února 2014, č. j. 32 K 77/2007-341, byl konkurs prohlášený na
majetek žalobkyně zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní), při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
se nejdříve zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že
rozsudek odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání
vyplývá, že ve skutečnosti obsahově brojí pouze proti té části rozsudku, jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající její žalobu co
do 90.770,- Kč s příslušenstvím a ukládající jí povinnost zaplatit žalovaným k
ruce společné a nerozdílné částku 210.455,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 12. 2004 do zaplacení. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaných
co do 87.929,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení a 19 %
úrok z prodlení z částky 210.455,- Kč od 1. 5. 1996 do 14. 12. 2004 a 16 % úrok
z prodlení z částky 210.455,- Kč od 15. 12. 2004, by dovolání žalobkyně nebylo
ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne
1. 2. 2001, sp. zn.
29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Stejně
tak dovolání žalobkyně neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti nákladovým
výrokům rozsudku odvolacího soudu. I kdyby žalobkyně nesouhlas s rozhodnutím
odvolacího soudu o nákladech řízení odůvodnila, nebylo by dovolání proti tomuto
výroku přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod pořadovým číslem 4/2003). Nelze přisvědčit žalobkyni, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolací soud nepřijal závěr, který by konstituoval nebo deklaroval
práva a povinnosti účastníků (v právních vztazích mezi nimi) rozdílně. Vyšel ze
stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, shodně věc posoudil jako
nárok na vypořádání vzájemných plnění účastníků po odstoupení od smlouvy o
dílo. Soud prvního stupně věc sice výslovně nehodnotil z hlediska ustanovení §
642 obč. zák., avšak ze způsobu, jakým provedl vypořádání účastníků, je zřejmé,
že postupoval podle tohoto ustanovení a provedl vypořádání podle zásad
vypořádání bezdůvodného obohacení (nevyšel z ceny odvedeného díla, nýbrž
přihlížel i k vadám, které hodnotu částečně provedeného díla snížily). Odvolací
soud dovodil, že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 2 obč. zák. a je proto třeba provést vypořádání vzájemných nároků podle zásad
vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 457 odst. 1 a § 458 odst. 1 obč. zák.). Oba soudy tudíž konstituovaly práva a povinnosti účastníků stejným způsobem
(žalovaným vznikl nárok na vrácení toho, o co zaplatili za dílo více, než kolik
činila skutečná hodnota díla, které získali od žalobkyně - na její úkor jako
plnění ze zrušené smlouvy o dílo). Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí
zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázky, které byly pro rozhodnutí ve věci určující a měly zároveň obecný
přesah, tj. byly relevantní i pro posouzení jiných, obdobných poměrů, a mohou
mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck pod C 23/1 a C 71/1). Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž výlučně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (ať již v rovině procesní nebo z oblasti
hmotného práva). Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlížet pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Neslouží
totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je
povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci
odvolací soud. Výtkou, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť
nesplňuje podmínky, které na odůvodnění rozhodnutí klade ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně uplatnila v dané věci nezpůsobilý (viz shora) dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Navíc, i kdyby námitka o existenci
tvrzené vady řízení byla opodstatněná, napadené rozhodnutí na řešení otázky vad
řízení nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor
o procesní právo). Jen pro úplnost se sluší uvést, že odvolací soud své
rozhodnutí odůvodnil v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.; z
odůvodnění rozhodnutí je seznatelné, na jakých skutkových a právních závěrech
je založeno. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, se tudíž neodchýlil. Bez významu jsou rovněž všechny skutkové námitky žalobkyně (že odvolací soud
při rozhodování pominul, že na některé vady díla žalovaným již poskytla slevu z
ceny díla, že bral v úvahu i vady, které nevznikly její činností nebo se
vyskytly teprve po předání díla, že zohlednil vady celé příjezdové komunikace,
ačkoliv se žalovaní stali vlastníky pouze její ideální 1/6, a že neocenil
provedené práce podle cenové hladiny v době předání díla). Všechny tyto výhrady
směřují proti vyčíslení bezdůvodného obohacení a představují uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost (resp. neúplnost) skutkového zjištění,
popř. nesprávné hodnocení provedených důkazů.
Žalobkyně se uvedenými námitkami
snaží prosadit názor, že provedené práce měly být oceněny jinak, resp. brojí
proti zjištění odvolacího soudu, že v době odstoupení žalovaných od smlouvy
provedla práce a výkony v hodnotě 1.134.545,- Kč. Jak již však bylo výše
vysvětleno, použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřipadá v
případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v úvahu. Nadto nelze přehlížet, že některé z námitek ani nemají oporu v rozhodnutí
odvolacího soudu; ačkoliv žalobkyně tvrdí opak, odvolací soud provedené práce
ocenil podle cenové hladiny roku 1995, tj. doby, kdy došlo k předání části díla
(28. 9. 1995), a rovněž vysvětlil, že nezohledňuje vady fasády, nýbrž vady
špatně provedeného zdiva, které způsobily popraskání fasády na něm. Výtka, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že nároky účastníků ze zrušené
smlouvy o dílo je třeba vypořádat podle zásad vypořádání bezdůvodného
obohacení, je primárně založena na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž
odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a nenaplňuje tak dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jedině může přípustnost
dovolání v posuzované věci založit. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že
nezkoumal, zda vůbec došlo k platnému odstoupení od smlouvy o dílo, resp. zda
žalovaní od smlouvy odstoupili podle § 642 odst. 1 nebo odst. 2 obč. zák. a že
nesprávně provedl vypořádání podle obecných zásad o vypořádání bezdůvodného
obohacení bez ohledu na ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák. Prosazuje názor, že
odvolací soud měl přihlédnout k ujednání obsaženému v článku VII. smlouvy o
dílo, v němž si s žalovanými sjednali pro případ odstoupení od smlouvy způsob
vypořádání totožný s ustanovením § 642 odst. 1 obč. zák., který vyloučil
možnost vypořádat vztahy ze zaniklé smlouvy podle § 642 odst. 2 ve spojení s §
458 odst. 1 obč. zák. Předně je třeba opět konstatovat, že žalobkyně odvolacímu
soudu vytýká některé závěry, které ve skutečnosti neučinil, nebo naopak namítá
absenci závěrů, k nimž (v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně) odvolací soud
dospěl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil právní
posouzení věci na zjištění, že mezi účastníky bylo nepochybné, že žalobkyně
dílo neprovede řádně a včas, a že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo ve
chvíli, kdy nebylo jako celek předáno (předána byla pouze část díla - rodinný
dům). Uzavřel, že žalovaní odstoupili dne 1. 5. 1996 od smlouvy o dílo
„účinně“, a proto nastoupil režim vypořádání podle § 642 odst. 2 obč. zák. (pečlivě přitom vyložil režim vypořádání jak podle § 642 odst. 1 obč. zák., tak
podle § 642 odst. 2 obč. zák.), v němž si účastníci vrátí bezdůvodné obohacení
(§ 457 odst. 1 a § 458 odst. 1 obč. zák.), které jim v souvislosti se zrušenou
smlouvou o dílo vzniklo. Zabýval se tedy jak otázkou platnosti (účinnosti)
odstoupení od smlouvy, tak i otázkou, v jakém režimu dojde k vypořádání nároků
ze zrušené smlouvy. Námitka žalobkyně, že si účastníci v článku VII.
smlouvy o
dílo sjednali vlastní způsob vypořádání, je založena výlučně na jejím vlastním
výkladu smluvního ujednání, a je proto pro dovolání - přípustné toliko podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - bezvýznamná. Posouzení toho, co si smluvní
strany sjednaly, tedy otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve
smlouvě (při výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.), je totiž otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 73/2000 a ze dne 31. 10. 2001. sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
46/2002). Řečeno jinak, jestliže žalobkyně zpochybňuje správnost právního
závěru odvolacího soudu, že se nároky účastníků v souvislosti se zrušenou
smlouvou o dílo vypořádají podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení
argumentací, že si účastníci pro případ odstoupení žalovaných od smlouvy
sjednali v článku VII. smlouvy o dílo jiný režim vypořádání, napadla tím ve
skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a
uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. K tomu
dovolací soud mimo rámec dovolacího přezkumu považuje za vhodné poznamenat, že
samotné ujednání článku VII. smlouvy o dílo ani nevylučuje možnost odstoupení
žalovaných od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 2 obč. zák. Ve světle shora uvedeného působí zmatečně dovolací námitky, jimiž žalobkyně
odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal, zda jí žalovaní vytkli vady díla platně,
tj. zda byly naplněny podmínky pro uplatnění práv z titulu odpovědnosti za vady
díla, a o jaké vady se jednalo (tyto námitky žalobkyně ostatně uplatnila již ve
svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud dovodil, že
zkoumání naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalobkyně za vady díla je
pro právní posouzení věci nepodstatné, neboť režim vypořádání finančních nároků
účastníků je dán zákonnou úpravou bezdůvodného obohacení a nikoliv úpravou
odpovědnosti za vady díla. Veškeré nároky žalovaných z titulu práva z
odpovědnosti za vady díla totiž zanikly odstoupením od smlouvy o dílo. Nároky z
titulu odpovědnosti za vady díla lze nadto uplatnit teprve po té, kdy bylo dílo
předáno; žalovaní však reklamovali i nedostatky, které se vyskytly na těch
částech díla, které jim ještě nebyly předány (k nim by však - v případě, že by
soudy přisvědčily žalobkyni, že zohlednit lze pouze ty vady, které byly
uplatněny v souladu s podmínkami vzniku odpovědnosti za vady díla - nemohlo být
při vypořádávání nároků ze zaniklé smlouvy přihlíženo). Při ocenění prospěchu,
který žalovaní (objednatelé) získali odstoupením od smlouvy o dílo v režimu
bezdůvodného obohacení (§ 642 odst. 2 ve spojení s § 458 odst. 1 obč. zák.),
není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá
částce vynaložené na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající
skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka - objednatele díla.
Při stanovení
výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné
vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného
majetkového prospěchu objednatele díla (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. Cpj 39/88 ze dne 20. 10. 1988, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, sešit 2-3, pod č. 12, a rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 8/2009 na straně 597, ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo
697/99, nebo ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). Řečeno jinak, při
ocenění majetkového prospěchu žalovaných ze zrušené smlouvy o dílo se
nepřihlíží pouze k těm vadám, které by zakládaly nárok žalovaných z titulu
odpovědnosti za vady díla (jak prosazuje žalobkyně), nýbrž ke všem vadám (ve
smyslu nedostatků, nikoliv ve smyslu vad zakládajících nároky z titulu
odpovědnosti za vady díla), které určitým způsobem snižují hodnotu provedených
prací. V případě vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o dílo podle zásad
vypořádání bezdůvodného obohacení je totiž otázka, zda byly splněny podmínky
pro vznik práva z titulu odpovědnosti za vady, irelevantní. Nelze než uzavřít,
že tato k dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nečiní napadené
rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Nejde totiž o otázku, kterou
dovolací soud dosud nevyřešil, a jejíž řešení se v rozhodovací praxi vyšších
soudů neustálilo, ani o otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§
243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.