33 Cdo 1606/2025-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem Brno, Černíkova 2986/14, proti žalované M. Š., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem, se sídlem Brno, Kobližná 47/19, o zaplacení 725 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 174/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, č. j. 54 Co 155/2024-201, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 120,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Františka Pospíšila.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 11 C 174/2022-126, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 725 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 15 % od 25. 10. 2022 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. 2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 725 000 Kč s požadovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky interpretace a aplikace ustanovení o výkladu právních jednání a jejich platnosti (zda „pouhá pochybnost o jednoznačnosti právního jednání postačuje k tomu, aby bylo právní jednání označeno za neplatné“). Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení (procesní otázky) způsobu hodnocení důkazů, jež považuje za nesouladné s ustanovením § 132 o. s. ř. ve vztahu k § 157 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil (a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně), případně navrhuje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Odvolací soud na základě vyhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že zůstavitelka M. K. v lednu 2020 nedarovala žalované částku 725 000 Kč. Dovolatelka předkládá k posouzení dvě otázky. První z nich se týká otázky interpretace a aplikace ustanovení o výkladu právních jednání a posouzení jejich platnosti či nejednoznačnosti. Není opodstatněná výtka, že odvolací soud nerespektoval označenou rozhodovací praxi týkající se právních jednání. Dovolatelka svou argumentaci staví na vlastním skutkovém rámci ohledně vůle zůstavitelky darovat jí v lednu 2020 část peněz z prodeje nemovitosti, aniž by taková její vůle vyplývala z provedeného dokazování. Závěr o tom, jaká je vůle toho, kdo právně jedná, je závěrem skutkovým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a judikaturu v něm označenou, a z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 358/2019), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o
právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdo 1548/1997, uveřejněný pod č. 46/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zakládá-li tedy žalovaná polemiku s právním posouzením odvolacího soudu na tvrzení, že zůstavitelka M. K. v lednu 2020 projevila vůli darovat jí předmětnou peněžní částku, pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní posouzení odvolacího soudu vychází.
Skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze (srov. úpravu dovolacího důvodu v § 241a odst. 1 o. s. ř. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu důvody usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že bylo vůlí zůstavitelky darovat jí v lednu 2020 spornou částku), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že k darování peněz došlo.
Námitka svou povahou skutková neumožňuje dovolacímu soudu poměřovat správnost rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou dovolatelka podpořila svojí argumentací, a jež se vztahuje k výkladu právního úkonu. Nadto je vhodné poznamenat, že odvolací soud se otázkou (ne)platnosti či (ne)jednoznačnosti právního jednání zůstavitelky nezabýval.
10. K druhé dovolatelkou předestřené otázce je třeba poznamenat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá závěr, že zůstavitelka počátkem roku 2020 žalované nedarovala sporné peněžní prostředky.
Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli, takže ani namítané pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalované (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud výpovědi svědků, kteří byli osobami blízkými žalované, označil za nepravdivé. Odvolací soud (poté, co zopakoval dokazování) velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnil, proč jejich vyhodnocením dospěl k závěru, že k darování mezi zůstavitelkou a žalovanou nedošlo.
Nelze přehlédnout, že žádný ze slyšených svědků (jejichž výpovědi se dovolatelka dovolává) nebyl u dotyčného jednání (darování) osobně přítomen. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že zůstavitelka počátkem roku 2020 neprojevila vůli darovat žalované spornou peněžní částku; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
11. K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky žalobkyně, zda postačuje, aby se soud v odůvodnění svého rozhodnutí spokojil pouze s vysvětlením malé části účastníkem uplatněných výhrad k protokolu o předběžném šetření.
12. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu