33 Cdo 1669/2017-195
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 583/15, proti žalované I. B., zastoupené JUDr. Vlastislavem
Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 256/10, o zaplacení 257.732 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C
228/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 28 C
228/2014-87, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 257.732 Kč s
příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení účastníků, se ruší a věc se v
uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 28 C 228/2014-87,
zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 257.732 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), řízení co do částky 53.238 Kč zastavil (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III.
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Učinil tak poté, co Nejvyšší
soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, zrušil jeho
předchozí rozhodnutí ze dne 3. 6. 2015, č. j. 19 Co 140/2015-123, kterým
odvolací soud zrušil ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že žalobce s žalovanou a jejím
tehdejším manželem J. K. (který dne 12. 3. 2009 zemřel) uzavřeli dne 17. 9.
1997 smlouvu, podle níž jim poskytl půjčku ve výši 1.250.000 Kč splatnou do 17.
9. 2012. Dlužníci se zavázali půjčku věřiteli splácet způsobem, který byl ve
smlouvě dohodnut. Půjčku spláceli nepravidelně. Od září 1997 do března 1998
hradili měsíční splátky ve výši 595 švýcarských franků (CHF), v dubnu 1998
zaplatili 370 CHF, v květnu 576 CHF, v červnu 13.000 Kč, od července do
prosince 2001, v únoru 2002, od dubna do listopadu 2001 a v květnu hradili
splátky ve výši 14.000 Kč měsíčně. Dne 15. 6. 2005 zaplatili 53.238 Kč a dne
14. 11. 2008 451.880 Kč. Žalovaná namítla promlčení práva žalobce na vrácení
půjčky co do částky 253.720,- Kč s tím, že sjednáno bylo plnění ve splátkách a
k 31. 10. 2008 došlo k promlčení některých splátek, takže poslední platbou
poskytnutou 14. 11. 2008 byl dluh splněn.
Na podkladě uvedených zjištění soudy obou stupňů posoudily právo žalobce na
splátky, které měly být podle smlouvy hrazeny od listopadu 2002 do 31. 10.
2005, jako promlčené. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právo
na jednotlivé měsíční splátky splatné před 31. 10. 2005 je promlčené podle §
101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“); odkázal přitom
na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo
345/2002. Současně shledal promlčeným právo na zbytek dluhu, neboť žalovaná
zaplatila žalobci dne 14. 11. 2008 částku 451.880 Kč, přičemž mu sdělila, že ji
považuje za doplacení celého dluhu, neboť zbývající část je promlčena. Počátek
běhu tříleté promlčecí doby určil jako den následující po oznámení žalované, že
dluh uhradila, neboť poté mohl žalobce vykonat své právo směřující k vymožení
zbytku dluhu (uplatnit u soudu) poprvé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně otázky promlčení práva na vrácení půjčky (a to jak
dílčích splátek za období od listopadu 2002 do 31. 10. 2005, tak celého dluhu
podle smlouvy o půjčce ze 17. 9. 1997; dále „smlouvy o půjčce“). Vytýká
odvolacímu soudu, že při výkladu smlouvy o půjčce, resp. jejího ujednání o
splátkách, nerespektoval usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015,
jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předcházející rozhodnutí. Má za to, že kdyby z
něho vycházel, nepoužil by při posouzení námitky promlčení dluhu závěry
rozsudku ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, v němž se Nejvyšší soud
vyjádřil k promlčení splátek dluhu. Musel by dovodit, že k promlčení práva na
vrácení půjčky nedošlo. Na základě inkriminovaného smluvního ujednání totiž byl
vždy k prvnímu dni v roce vypočten zůstatek půjčky zohledňující, jaké částky
dlužníci dosud na umoření dluhu zaplatili, a součtem kapitalizovaných úroků a
zůstatku půjčky byla zjištěna „zbývající část dluhu“, která byla „následně
rozdělena na měsíční splátky ve švýcarských francích“ podle počtů měsíců, které
zbývaly do konce splatnosti půjčky, tj. do 17. 9. 2012. Dosud nesplacené části
dluhu se na počátku každého nového roku staly součástí nově vypočtených splátek
splatných v následujícím období. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího
soudu, že promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení zbytku dluhu začala běžet
bezprostředně poté, co mu žalovaná dopisem ze 7. 11. 2008 oznámila, že platbou
uhrazenou 14. 11. 2008 dluh zcela umořila (neboť splátky splatné do 31. 10. 2005 jsou promlčeny). Takovým závěrem se totiž odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjadřující se k určení počátku
běhu promlčecí doby v případě, kdy je splatnost dluhu sjednána dohodou stran
(viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006). Smlouva o
půjčce, kterou v posuzovaném případě účastníci uzavřeli, obsahovala ujednání o
splatnosti půjčky jako celku do 17. 9. 2012, a proto nemohl být počátek běhu
promlčecí doby spojen s oznámením žalované; respektováno mělo být smluvní
ujednání účastníků. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost,
případně zamítnuto jako nedůvodné. Ztotožnila se s právními závěry odvolacího
soudu, avšak současně vyjádřila přesvědčení, že žalobce v dovolání nevymezil
jeho přípustnost v souladu s požadavky uvedenými např. v rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 3586/2014. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst.
1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a bylo
dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na
otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil promlčení dílčích
splátek vyplývajících ze smlouvy o půjčce stejně jako celého zbývajícího
dluhu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Ohledně promlčení jednotlivých splátek sice existuje rozsáhlá judikatura
Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkázal (konkrétně na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002), když posoudil
jednotlivé splátky, které žalovaná měla uhradit do 31. 10. 2005, avšak
neučinila tak, jako promlčené. Jeho závěr však nereflektuje specifické
okolnosti projednávané věci dané výkladem ujednání o splátkách obsaženým ve
smlouvě o půjčce. Vyčerpávající výklad uvedeného ujednání podal Nejvyšší soud
již ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, na které v
podrobnostech pro stručnost odkazuje. Pro posouzení promlčení, resp. počátku
běhu promlčecí doby jednotlivých splátek je podstatné, že se smluvní strany
dohodly, že každého prvního ledna příslušného roku bude zbývající „dlužná část“
přepočtena s ohledem na úrok určený ve smlouvě a následně rozdělena na měsíční
splátky ve švýcarských francích za použití ve smlouvě dohodnutého kurzu. Řečeno
jinak sjednaný způsob výpočtu jednotlivých splátek, resp. zůstatku dluhu,
zohledňoval, jaké částky dlužníci (krom žalované byl dlužníkem žalobce rovněž
její zesnulý manžel) dosud na umoření dluhu zaplatili, a všechny nesplacené
finanční prostředky (tedy i částky, které měly být splaceny v předchozím
období) převáděl do období následujícího. Lze tak přisvědčit žalobci, že při
sjednaném vzorci výpočtu jednotlivých splátek nemohlo docházet k jejich
postupnému promlčování, neboť automaticky docházelo k posouvání jejich
splatnosti do následujícího období (tím, že byly rozpočítány do nových splátek
a žalobci tak nesvědčilo právo domáhat se jejich úhrady zpětně, resp. zvlášť).
Nezbývá než uzavřít, že odvolací soud při posouzení částečného promlčení
jednotlivých splátek pochybil, neboť § 103 obč. zák. (odvolací soud chybně
odkázal pouze na § 101 obč. zák.) a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, lze aplikovat teprve při posuzování promlčení
jednotlivých splátek vypočítaných v posledním roce splatnosti zbývající části
dluhu, tj. u splátek za období od 1. 1. 2012 do 17. 9. 2012 (v jejichž výši
měly být s konečnou /s/platností zohledněny všechny dosud neuhrazené splátky).
Přisvědčit nelze ani závěru odvolacího soudu, že došlo k promlčení zbývající
části dluhu, neboť žalovaná žalobci dne 7. 11. 2008 oznámila, že považuje svůj
dluh za splacený a den následující po tomto dni tak mohl žalobce uplatnit své
právo na zaplacení zbytku půjčky. Odvolací soud zcela opomenul smluvní ujednání
o splatnosti půjčky jako celku. Ve smluvním právu platí v prvé řadě to, co si
smluvní strany mezi sebou samy dohodly (lex contractus). Jestliže subjekty
občanskoprávních vztahů již jednou podle vlastního rozhodnutí a sebeurčení
určitou smlouvu uzavřou, mají povinnost tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta
sunt servanda). Úprava obsažená v občanském zákoníku se proto uplatní až tehdy,
jestliže subjekty občanskoprávních vztahů nedají v rámci své svobodné
individuální vůle, rozhodování a sebeurčení samy přednost smluvnímu ujednání
práv a povinností, které by jejich zájmům, potřebám a preferencím nejlépe
vyhovovalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn.
33 Cdo 1389/2015). Žalobce správně poukázal na to, že odvolací soud se při
posouzení počátku běhu promlčecí doby u práva na zaplacení půjčky jako celku
řídil obecnými zásadami určujícími, že promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy
právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto
dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u
soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Právo se stává nárokem
ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit
dluh, resp. započít s jeho plněním. Odvolací soud však nerozpoznal význam
existence ujednání o splatnosti zbývající části dluhu ve smlouvě o půjčce.
Teorie určení počátku běhu promlčecí doby totiž rozlišuje, zda byla splatnost
dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§
563 obč. zák.). Uvedené závěry reflektuje jak žalobcem uváděný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, tak např.
usnesení ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016. V případě, že byla
splatnost dluhu stanovena smlouvou, je toto ujednání rozhodující pro určení
počátku běhu promlčecí doby při posouzení promlčení práva na úhradu zbývající
části dluhu (pacta sunt servanda) a žádné jednostranné oznámení účastníka
smlouvy, že svým úkonem považuje zbytek dluhu za uhrazený, nemůže takové
smluvní ujednání nahradit.
Nezbývá než uzavřít, že žalobci se uplatněnými dovolacími námitkami podařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je tak nejen
přípustné, ale rovněž důvodné.
Protože odvolací soud posoudil promlčení dílčích splátek stejně jako promlčení
celého dluhu nesprávně, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu výroků I. a III.), zrušil Nejvyšší
soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Nebylo přitom zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu