USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Baště sv. Ludmily 252/3, proti žalované N. M., zastoupené JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Rohanské nábřeží 678/23, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 381/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 17 Co 3/2024-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 10 C 381/2022-277, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí jednotky - bytu č. XY, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro XY, katastrální pracoviště XY, jednotky vymezené podle zákona o vlastnictví bytů, včetně k ní náležejícího podílu na společných částech budovy čp. XY, XY, XY, XY a XY, postavené na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, a podílu na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY ve výši 4300/997443 vzhledem k celku, zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY,
obec XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 17 Co 3/2024-301, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako prodávající uzavřela se žalovanou jako kupující dne 7. 9. 2022 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod dotyčné bytové jednotky za kupní cenu 5 300 000 Kč. Část kupní ceny ve výši 280 000 Kč byla žalovanou ještě před podpisem smlouvy uhrazena na bankovní účet zprostředkovatele (Stodůlky realitní kancelář s.r.o.) a zbývající část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč se žalovaná zavázala uhradit na účet úschovy advokáta – svěřenecký účet, a to do 7 dní od uzavření kupní smlouvy.
Téhož dne (7. 9. 2022) žalobkyně jako oprávněná, žalovaná jako složitelka a advokátka JUDr. Hana Suková jako schovatelka uzavřely smlouvu o advokátní úschově, v níž se schovatelka zavázala s peněžními prostředky složenými na účtu úschovy advokáta - svěřeneckém účtu neprovádět jakékoli operace vyjma těch, které jsou ujednány ve smlouvě. Žalovaná část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč složila na účet úschovy advokáta - svěřenecký účet dne 9. 9. 2022 (na účet banky byly peněžní prostředky připsány již 8.
9. 2022), téhož dne schovatelka zmíněnou částku převedla na jiný bankovní účet a poté na další bankovní účet. Ke dni 13. 9. 2022 byl JUDr. Sukové pozastaven výkon advokacie a byla vzata do vazby. Tentýž den bylo u katastrálního úřadu z iniciativy žalované zahájeno vkladové řízení ohledně předmětné bytové jednotky, o vkladu vlastnického práva bylo rozhodnuto 12. 1. 2023 s právními účinky k 13. 9. 2022. Dne 19. 9. 2022 byli JUDr. Sukové rozhodnutím České advokátní komory ustanoveni zástupci. Žalobkyně opakovaně odstoupila od kupní smlouvy - poprvé dopisem ze dne 29.
9. 2022, dopisem ze dne 25. 11. 2022 odstoupila od smlouvy o advokátní úschově a opakovaně vyzývala žalovanou k zaplacení kupní ceny - poprvé dopisem ze dne 27. 1. 2023. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil smlouvu o advokátní úschově jako trojstrannou nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), obecně nazývanou svěřenecká smlouva s tím, že peněžní prostředky budou složeny na zvláštním účtu u banky sloužícímu výlučně pro účely advokátních úschov (ve smyslu § 2402 o.
z. a § 56a zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). S poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4264/2009) dovodil, že platba na svěřenecký účet ujednaná v kupní smlouvě je dohodou o místě plnění ve smyslu § 1954 o. z. Podle odvolacího soudu doplatek kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč byl žalovanou zaplacen v souladu s čl. III. písm. b) kupní smlouvy ve sjednané lhůtě ve smyslu § 1957 o. z., a to připsáním peněžních prostředků na účet poskytovatele platebních služeb schovatelky.
Žalovaná kupní cenu tedy uhradila ve sjednané výši, termínu a místě dne 9. 9. 2022.
Přestože schovatelka peněžní prostředky ze svěřeneckého účtu zpronevěřila, odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že místo plnění zpětně zaniklo před 13. 9. 2022 (tehdy byl schovatelce pozastaven výkon advokacie a vzata do vazby). Odvolací soud neshledal, že by po dobu 6 měsíců od podpisu svěřenecké smlouvy nenastaly podmínky pro vyplacení finančních prostředků ze svěřeneckého účtu a došlo tak ke splnění rozvazovací podmínky sjednané ve svěřenecké smlouvě (čl. VI odst. 3). Výplata složené kupní ceny žalobkyni mohla být provedena v souladu s čl.
IV odst. 3 svěřenecké smlouvy do 7 pracovních dnů poté, co by byl předložen výpis z LV, samozřejmě za situace, kdyby schovatelka tyto prostředky nezpronevěřila a nebyla ve vazbě. Jednání schovatelky je jednoznačně ke škodě žalobkyně, nikoliv žalované. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemohla odstoupit od kupní smlouvy ani od svěřenecké smlouvy (označené jako smlouva o advokátní úschově), neboť závazek z nich vyplývající již zanikl splněním. Nepodloženým shledal tvrzení žalobkyně, že jsou-li žalovaná a její manžel, který provedl platbu na kupní cenu, státními příslušníky Ruské federace, je zde nebezpečí legalizace výnosů z trestné činnosti; o neplatnost kupní smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o.
z.) se tudíž nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V jeho první části avizuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení devíti otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň jde o otázky dosud neřešené. V další části dovolání uvádí, že pro rozhodnutí v této věci je třeba posoudit následující otázky, které – dle jejího přesvědčení – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, kdy: 1) „dovolatel (prodávající) se aktivně bránil nezákonnému jednání schovatele ještě předtím, než nastal vklad práva vlastnického podle kupní smlouvy, a tedy předtím, než nastaly podmínky pro výplatu prostředků ze svěřeneckého účtu prodávajícímu, a to tím, že v důsledku podstatného porušení smlouvy o advokátní úschově schovatelem, jako smluvní strany smlouvy o advokátní úschově, prodávající od smlouvy o advokátní úschově jednostranně odstoupil a tímto ji zrušil předtím, než došlo k rozhodnutí o vkladu práva vlastnického podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tj. předtím, než došlo ke splnění podmínek pro výplatu prostředků složených na svěřenecký účet prodávajícímu“, 2) „došlo k zániku sjednaného platebního místa (svěřenecký účet) v důsledku odstoupení od smlouvy o advokátní úschově smluvní stranou (prodávajícím) pro podstatné porušení smluvní povinnosti schovatelem (zpronevěra prostředků a neoprávněné nakládání s předmětem úschovy – listinami), a to ještě předtím, než došlo k rozhodnutí o vkladu práva vlastnického podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tj. předtím, než došlo ke splnění podmínek pro výplatu prostředků složených na svěřenecký účet prodávajícímu“, 3) „je tvrzeno, že došlo k zániku závazku z důvodu následné nemožnosti plnit závazek vyplývající ze smlouvy o advokátní úschově pro Českou advokátní komorou ustanovené zástupce původního schovatele, když tito nemohou vykonat povinnosti vyplývající ze smlouvy o advokátní úschově, neboť na svěřeneckém účtu se nenachází žádné prostředky (předmět úschovy), které byly předtím nezákonně zpronevěřeny původním schovatelem“, 4) „je tvrzeno, že smlouva o advokátní úschově, a tedy i platební místo zaniklo z důvodu smluvně sjednané rozvazovací podmínky smlouvy (viz čl.
VI odst. 3 smlouvy o advokátní úschově) a do doby zániku smlouvy o advokátní úschově prokazatelně nebyly schovateli předloženy žádnou osobou listiny nutné k výplatě prostředků ze svěřeneckého účtu a schovateli vznikla smluvní povinnost vrátit všechny prostředky složiteli (nikoli prodávajícímu)“. Namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 a sp. zn. 30 Cdo1363/2013, na které odkazuje soud prvního stupně, „se vztahují k odlišným právním případům a jinému skutkovému stavu věci“.
Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s § 2002 o. z.
posoudil její odstoupení od smlouvy o advokátní úschově z důvodu podstatného porušení smlouvy schovatelkou, která „zpronevěřila všechny prostředky deponované na svěřeneckém účtu a v rozporu se smluvními povinnostmi neoprávněně nakládala s předmětem úschovy – listinami“, a její odstoupení od kupní smlouvy z důvodu podstatného porušení smlouvy žalovanou, která přes její opakované výzvy „nezaplatila část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč“. Prosazuje, že platební místo - účet advokátní úschovy - zaniklo dříve, než katastrální úřad rozhodl o provedení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy, tedy dříve, než byly splněny podmínky sjednané v kupní smlouvě (čl.
III písm. c) a smlouvě o advokátní úschově (čl. IV odst. 3) pro vyplacení části kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč žalobkyni jako prodávající. Do doby „aktivace“ rozvazovací podmínky sjednané v čl. VI odst. 3 smlouvy o advokátní úschově, totiž žádný subjekt nepředložil schovateli listiny (specifikované ve smlouvě o advokátní úschově) nutné pro vyplacení peněžních prostředků z advokátní úschovy. Nezanikla-li smlouva o advokátní úschově pro nemožnost plnění nebo v důsledku odstoupení ze dne 25. 11. 2022, došlo k jejímu zrušení splněním rozvazovací podmínky dne 7.
3. 2023. „Na základě zrušené smlouvy o advokátní úschově (a v ní uvedeného platebního místa) vznikla povinnost schovatele vrátit celý předmět úschovy v částce 5 020 000,- Kč žalované jako složiteli (nikoliv jí, která není nositelem nároku)“. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). V části dovolání pod bodem II odst. 2, v níž žalobkyně předkládá k přezkumu otázky označené pod písm. a) až i), dovolání nevyhovuje požadavku na řádné vymezení předpokladů přípustnosti. Dovolatelka ohlašuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tam uvedených otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i z důvodu, že jde o otázky dosud neřešené, aniž by k těmto formulovaným otázkám konkrétně vymezila konkrétní případ přípustnosti včetně označení rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit.
Dovolací soud k řečenému poznamenává, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání.
Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení.
Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky ve vztahu k otázkám označeným pod písm. a) až i) spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Ve vztahu k otázkám formulovaným v části IV dovolání (jež se v zásadě kryjí s otázkami uvedenými výše), u nichž má dovolatelka za to, že jde o otázky dosud neřešené, není dovolání přípustné.
Otázkou povahy tzv. svěřeneckých smluv se Nejvyšší soud zabýval v mnoha rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, nebo usnesení ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1970/2020). Vysvětlil, že k zániku pohledávky splněním nedochází všude tam, kde by smlouvou (např. o správě, o úschově prostředků atd.) byl založen vztah pouze mezi složitelem a uschovatelem či správcem finančních prostředků, lhostejno, zda se na listině obsahující smluvní ujednání mezi složitelem a správcem objevuje i podpis osoby oprávněné.
Přijetím peněz do úschovy, či ke správě se schovatel nestává dlužníkem osoby oprávněné složené prostředky přijmout, neboť složením peněz není založen právní vztah mezi schovatelem (správcem prostředků) a oprávněným příjemcem. Výjimku z toho představuje tzv. svěřenecká smlouva, tedy nepojmenovaná smlouva, kterou uzavírají se schovatelem (správcem prostředků) všechny strany závazkového právního vztahu, zde všechny strany kupní smlouvy. V těchto případech se dlužník nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku zaplatit kupní cenu) pouze tehdy, jestliže účet úschovy advokáta není podle dohody věřitele a dlužníka (např. ze vztahu z kupní smlouvy) místem plnění.
Jde o inominátní kontrakt, který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta (notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli.
O takový případ jde i v posuzované věci. Ze skutkových zjištění (jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) vyplývá, že strany uzavřely tzv.
inominátní kontrakt, jenž vymezil rozsah vzájemných práv a povinností mezi (třemi) stranami smlouvy o správě finančních prostředků ve vazbě na kupní smlouvu, přičemž místem a způsobem splnění kupní ceny byl označený účet schovatelky, přičemž ve smlouvě sjednaným způsobem plnění závazek žalované uhradit kupní cenu zanikl. Prosazuje-li dovolatelka (a prostřednictvím předestřených otázek argumentuje tím, že došlo k zániku a ke zrušení úschovní smlouvy, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy z důvodu podstatného porušení žalovanou, nebo že došlo k zániku závazku z důvodu následné nemožnosti plnění), že k zániku závazku žalované uhradit kupní cenu nedošlo, pak se její argumentace míjí s výše uvedenými závěry i s tím, co je dále uvedeno.
V rozsudku ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3563/2021, Nejvyšší soud vysvětlil, že v důsledku zániku jednotlivého závazku nedochází nutně k zániku celého závazkového vztahu, tj. všech práv a povinností, které tvoří jeho obsah. Závazek, jenž zanikl, může být v rámci celého právního vztahu mezi stranami pouze jedním z řady [srov. ŠILHÁN, Josef. § 1908 (Splnění dluhu), In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054) 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 841, marg.
č. 28-29]. Smlouva jakožto právní důvod (titul) vzniku závazku (§ 545, § 1724 odst. 1 o. z.) zaniká pouze za předpokladu splnění či jiného zániku všech dílčích závazků, které jsou obsahem smlouvy, resp. splněním či zánikem posledního z nich [srov. ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V (§ 1721-2520), systém ASPI, Wolters Kluwer (cit. 2022-4-20), ASPI_ID KO89_e2012CZ, dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X]. Jestliže však závazek, k němuž se právo na odstoupení jakožto relativně samostatné majetkové právo váže, již zanikl z jiného právního důvodu (např. uplynutím doby), nemůže odstoupení od smlouvy vyvolat zamýšlený právní následek (zánik závazku); zjednodušeně řečeno, odstoupením nezaniká (opětovně) závazek, který již jednou zanikl.
Dovolatelka prostřednictvím otázek (první a druhé) prosazuje, že odstoupila od smlouvy o advokátní úschově, a „tím ji zrušila“. V projednávané věci strany v kupní smlouvě sjednaly závazek žalované, že (zbývající) část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč složí na účet úschovy advokáta – svěřenecký účet ve lhůtě 7 pracovních dnů od uzavření této smlouvy (tj. od 7. 9. 2022). Ve smlouvě o advokátní úschově strany ujednaly závazek žalované, že (zbývající) část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč složí na účet úschovy advokáta – svěřenecký účet ve lhůtě 7 pracovních dnů od uzavření této smlouvy.
Bylo rovněž zjištěno, že část kupní ceny ve výši 280 000 Kč žalovaná uhradila řádně a včas na účet zprostředkovatele před podpisem kupní smlouvy. Zbývající část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč žalovaná složila na účet úschovy advokáta (svěřenecký účet) dne 9. 9. 2022. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že soudy nesprávně aplikovaly závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
30 Cdo 1363/2013, neboť trojstranná smlouva o advokátní úschově uzavřená mezi účastnicemi a advokátkou JUDr. Hanou Sukovou je tzv. svěřeneckou smlouvou a v projednávané věci se tudíž uplatní shora uvedené judikatorní závěry. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla odstoupit od kupní smlouvy ani od svěřenecké smlouvy (označené jako smlouva o advokátní úschově), neboť závazek z nich vyplývající již zanikl splněním, je v souladu s tím, co je uvedeno shora. Námitce, že odvolací soud v rozporu s § 2002 o.
z. posoudil odstoupení od kupní smlouvy a od svěřenecké smlouvy, přisvědčit nelze. V projednávané věci smluvní strany v čl. III písm. b) kupní smlouvy sjednaly závazek žalované jako kupující složit zbývající část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč do advokátní úschovy JUDr. Hany Sukové na specifikovaný bankovní účet úschovy advokáta - svěřenecký účet a s ním spojené relativně samostatné majetkové právo žalobkyně jako prodávající od smlouvy odstoupit v případě, že žalovaná nesplní povinnost složit zbývající část kupní ceny ani v náhradní lhůtě 7 pracovních dnů; v tomto ujednání žádná další práva a povinnosti obsahem závazkového právního vztahu nebyla.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná povinnost složit část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč na účet úschovy advokáta řádně a včas splnila; tato její povinnost tudíž zanikla splněním (srov. § 1908 o. z.). Zanikla-li povinnost žalované složit část kupní ceny na účet úschovy advokáta, nemohla žalobkyně uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy s odůvodněním, že žalovaná „nezaplatila část kupní ceny ve výši 5 020 000 Kč“. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že řešení otázek ad 1 a 2) je založeno na mylném přesvědčení dovolatelky, že jejím odstoupením došlo ke zrušení svěřenecké smlouvy.
Otázku (třetí), zda došlo k zániku závazku ze svěřenecké smlouvy z důvodu následné nemožnosti plnění (ve smyslu § 2006 o. z.) odvolací soud vyřešil v souladu s tím, co Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3615/2020, v němž dovodil, že o nemožnost plnění jde tam, kde plnění, které má být poskytnuto, není vůbec možné, anebo je možné jen za cenu nákladů tak extrémně vysokých, že jejich vynaložení by bylo ekonomicky zjevně absurdní. V situaci, kdy je uplatněno právo na peněžité plnění, není námitka nemožnosti plnění plauzibilní obranou.
Nemožnost plnění zde zásadně nepřichází do úvahy (srov. například J. Šilhán in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. § 1721–2054. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1223, § 2006, marg. č. 20, nebo z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu usnesení ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 853/2005, uveřejněné v souboru Civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4545). O takový případ se jedná v projednávané věci.
Formulaci otázky (čtvrté) týkající se zániku úschovní smlouvy z důvodu sjednané rozvazovací podmínky - nepředložení listin nutných k výplatě složené části kupní ceny - dovolatelka zakládá na odlišném skutkovém rámci, prosazuje-li, že k výplatě složených prostředků nedošlo z důvodu nepředložení požadovaných listin (po provedení vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí), nikoliv výlučně z důvodu zpronevěry složených prostředků schovatelkou. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu také v rozsahu jeho nákladového výroku, ve vztahu k němu však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o.
s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.