33 Cdo 1768/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Orlí 27,
Brno), proti žalované K. K., zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se
sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Českobratrská 2, o zaplacení částky 140.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C
8/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.
dubna 2010, č. j. 38 Co 507/2008-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2010, č. j. 38 Co 507/2008-90,
v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne
27. května 2008, č. j. 16 C 8/2008-64, tak, že žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s M. K. částku 140.000,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 26 % p. a. za dobu od 23. 12. 1997 do zaplacení, a ve výrocích
II. a III., pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a o poplatkové povinnosti žalované,
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované a po M. K., aby jí zaplatili společně
a nerozdílně 140.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaní, kterým byl za
trvání jejich manželství poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou
výstavbu, nedodrželi jednu z podmínek smlouvy a vznikla jim povinnost příspěvek
vrátit. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 16 C 8/2008-64,
zamítl žalobu, aby žalovaná a M. K. byli povinni zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 140.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % p. a. za dobu
od 23. 12. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění,
že žalovaná a její manžel M. K. dne 28. 6. 1990 uzavřeli s tehdejším ONV v
Hodoníně smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou
výstavbu a omezení převodu nemovitosti, podle níž jim byl poskytnut státní
příspěvek ve výši 140.000,- Kč. Ve smlouvě se zavázali po dobu 10 let od jejího
uzavření, nejméně 8 let od kolaudace, užívat rodinný domek k trvalému bydlení,
a v případě nedodržení této povinnosti souhlasili s tím, že „národní výbor je
oprávněn požadovat vrácení příspěvku.“ Stavba byla kolaudována dne 22. 1. 1996. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 29. 8. 1997 byla povolena změna v užívání z
garáže domu na kancelář. Výměra garáže činí 24 m? a výměra obytných místností
činí 121,3 m?. Dům je i nadále užíván k trvalému bydlení. Soud prvního stupně
na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k právnímu závěru, že
žalobkyni nevznikl nárok na vrácení státního příspěvku, jelikož nebylo porušeno
smluvního ujednání, které zavazovalo žalované užívat nemovitost k trvalému
bydlení. Garáž sice tvoří stavební součást domu, fakticky však jde o
příslušenství, jež samo o sobě k trvalému bydlení neslouží. Ke změně v užívání
nemovitosti na nebytový prostor došlo jen v části zcela nepodstatné. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, č. j. 38 Co
507/2008-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil
povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 140.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % p. a. za dobu
od 23. 12. 1997 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti (výroky II. a III.). Převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění, že žalovaní se
zavázali nedodržení podmínek smlouvy oznámit neprodleně národnímu výboru a
příspěvek do 30 dnů vrátit. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 29. 8. 1997
byla žalovaným povolena změna v užívání garáže v rodinném domku č. p. 72 na
pozemku parc. č. 10 v k. ú. Z. na kancelář. Žalovaná je od 20. 11. 1997
evidována v Ústřední evidenci podnikatelů podnikajících podle živnostenského
zákona s předmětem podnikání spediční činnost, koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej a pronájem a půjčování věcí movitých, přičemž jako
provozovna je uvedena adresa Veselí nad Moravou, Zarazická 72.
Odvolací soud
jako nevýznamnou posoudil okolnost, že výměra garáže je zanedbatelná v
porovnání s výměrou podlahové plochy rodinného domu; žalovaní porušili podmínku
smlouvy o poskytnutí státního příspěvku užívat rodinný dům po stanovenou dobu k
trvalému bydlení. Od nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí, kterým byla
garáž rekolaudována na kancelář, měli žalovaní do 30 dnů poté poskytnutý
příspěvek vrátit. Jelikož tak neučinili, shledal žalobu důvodnou. Námitku
promlčení neuznal s poukazem na desetiletou promlčecí dobu, která k okamžiku
podání žaloby neuběhla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání pouze žalovaná. Není srozuměna
s právním posouzením věci odvolacím soudem. Je přesvědčena, že závazek ze
smlouvy neporušila, jelikož rodinný dům užívá od počátku k trvalému bydlení. Porušení smlouvy nelze spatřovat ani ve změně v užívání garáže na kancelář;
garáž k trvalému bydlení nikdy nesloužila (a sloužit nemohla) a tvoří pouze
zanedbatelnou část celkové podlahové plochy domu. Poukazuje na to, že k otázce
rozsahu změny užívání se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo
1887/99; v něm však řešil skutkově odlišný případ, kdy podstatná část domu byla
přeměněna na zdravotnické zařízení a k bydlení zůstala pouze jedna podkrovní
místnost. Odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil otázku promlčení,
dovodil-li, že se v dané věci právo promlčuje v desetileté promlčecí době, a
nikoli v tříleté. Navíc má za to, že vzhledem k rozvodu manželství již s M. K. neodpovídají za závazek společně a nerozdílně, nýbrž každý pouze v rozsahu
jedné poloviny. V rozporu s dobrými mravy považuje nárok na úroky z prodlení,
neboť několikanásobně převyšují samotnou jistinu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)
a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 2 písm. c/
o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, v případech, kdy
jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na
všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně a kde platí úkony jednoho z
nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), třebaže dovolání podal jen některý
z účastníků. V posuzovaném případě žalobkyně žalobou požadovala po žalované a M. K., aby jí
zaplatili společně a nerozdílně částku 140.000,- Kč s příslušenstvím. Byť
žalobkyně uplatnila nárok proti žalovaným jako solidárně zavázaným dlužníkům,
nemají tito ve sporu postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.),
nýbrž společníků samostatných (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); každý z nich jedná sám
za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti druhého z nich žádný vliv. Nejde zároveň o případ, kdy na napadeném výroku o platební povinnosti žalované
byl závislý výrok o platební povinnosti žalovaného M. K., který dovolání
nepodal, ani o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
jen v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto ve vztahu k žalované. Protože žalovaná nenamítá žádnou z vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3 větě druhé
o. s.
ř., a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací
soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaná závazně po obsahové
stránce vylíčila. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím
soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu
přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že žalované vznikla
povinnost vrátit žalobkyni (společně a nerozdílně s M. K.) poskytnutý státní
příspěvek na bytovou výstavbu.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33
Cdo 4271/2008 (které obstálo i v ústavní rovině - Ústavní soud ústavní
stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 2. 9. 2010, sp. zn.
II. ÚS 1196/2010, odmítl), ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4765/2008, ze dne
16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3180/2009, a ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo
3783/2009, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat dům, na jehož
výstavbu či přestavbu stát stavebníkovi poskytl příspěvek, po stanovenou dobu k
trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům využívá (a to v
jeho zanedbatelné části) i k provozování své živnosti, jejíž charakter a rozsah
jejího výkonu není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a
to zajistit trvalé bydlení stavebníku. Jestliže odvolací soud dovodil, že z
hlediska vzniku povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek na bydlení je
nerozhodné, že výměra plochy garáže využívaná k podnikání žalované je vzhledem
k celkové podlahové ploše domu zanedbatelná, rozhodl v rozporu se závěry, které
se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálily a jsou využitelné i v
posuzovaném případě. Žalovaná totiž užívá dům, na jehož výstavbu byl poskytnut
příspěvek, nejen k trvalému bydlení, ale původní garáž o výměře 24 m2, která je
součástí domu, využívá jako kancelář k provozování své živnosti. Vzhledem k
podlahové ploše obytných místností v domě (121,3 m2) není provozováním živnosti
v místnosti, která měla původně sloužit jako garáž, vyloučeno užívání domu
žalovanou a příslušníky její rodiny k uspokojování jejich bytových potřeb.
Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, že žalované vznikla povinnost
vrátit žalobkyni státní příspěvek na bytovou výstavbu, bylo již nadbytečné, aby
se dovolací soud zabýval dalšími dovolacími námitkami.
Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem a
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. června 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v .r.
předsedkyně senátu