USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně INGE Opava, spol. s r. o., se sídlem v Opavě, Stará silnice 2314/3, identifikační číslo 61943665, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL. M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalované DYTRON s. r. o., se sídlem v Novém Jičíně, Slovanská 928/8, identifikační číslo 46578455, o 1 348 492 Kč a 133 296 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 313/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 Co 91/2022-468, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 Co 91/2022-468, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 24 926 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, co do částky 13 673 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 1 348 492 Kč a co do částky 133 296 EUR obě s blíže specifikovaným úrokem z prodlení rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007. Řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod pro vyhovění žalobě soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozhodnutí seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a umožnil jim se k němu vyjádřit.
Tím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který podle přesvědčení žalované vydal překvapivé a nespravedlivé rozhodnutí, neboť jí nesdělil svůj od soudu prvního stupně odchylný právní názor a nedal jí příležitost se k němu vyjádřit, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami, byť je podpořila odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn.
28 Cdo
5378/2007, a nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 765/02, ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, žalovaná nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že
právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu