USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalovanému P. H., o zaplacení 1 096 108,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 306/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2022, č. j. 49 Co 14/2020-997 takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 43 C 306/2004-890, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2019, č. j. 43 C 306/2004-903, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném a A. U., bytem XY, zastoupené Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částky 920 988,10 Kč, 10 000 Kč, 135 843,30 Kč, 27 480 Kč, 1 102,50 Kč a 395 Kč, všechny částky se
specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 49 Co 14/2020-997, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 21. 3. 1995 získal žalobce živnostenský list pro předmět podnikání úklidové práce. Na základě tohoto jeho živnostenského oprávnění vykonával od roku 1996 do roku 1999 činnost spočívající v provádění úklidových prací fakticky žalovaný, který tímto způsobem pokračoval ve svém dřívějším podnikání v oblasti úklidových prací pro SPT Telecom, neboť jako vedoucí pracovník této společnosti pro ni již nemohl úklidové práce v rámci vlastní podnikatelské činnosti vykonávat.
Po dohodě s žalobcem podnikal uvedeným způsobem bez jeho účasti, sám organizoval práci zaměstnanců, uzavíral pracovní smlouvy, vedl účetnictví, podával všechna daňová přiznání a disponoval s finančními prostředky získanými podnikáním. Měl dispoziční právo k bankovním účtům žalobce využívaným k provozování této podnikatelské činnosti. Žalobce se o výsledky takového podnikání žalovaného nezajímal, neinkasoval z něj žádný příjem (neuskutečnil žádný výběr z bankovních účtů či na pokladně), neboť byl srozuměn s tím, že příjmy z takové podnikatelské činnosti bude inkasovat výlučně žalovaný.
Shrnuto, žalobce žalovanému pouze propůjčil své živnostenské oprávnění k tomu, aby mohl přes zákaz svého zaměstnavatele vykonávat činnost v úklidových pracích. Solidární odpovědnost žalované A. U. žalobce dovozoval z toho, že byla manželkou žalovaného a jako manželé neměli zúžené společné jmění, a z vědomosti, že žalovaný na žalovanou převedl vozidlo zakoupené z firemních prostředků a nechal ho opravit. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že vztah mezi žalobcem a žalovaným byl založen ústní nepojmenovanou smlouvou, jíž bylo sjednáno, že žalovaný bude na živnostenské oprávnění žalobce (IČO 62092812) podnikat, konkrétně provádět úklidové práce, resp. veškerou činnost, kterou by jinak v rámci živnostenského podnikání konal žalobce, a to se všemi s tím spojenými ekonomickými důsledky; prováděl tak fakticky veškerou činnost spojenou s provozováním úklidových prací samostatně, bez účasti žalobce, přičemž živnostenský list žalobce mu sloužil pouze ke krytí činnosti.
Použil-li žalovaný nebo přisvojil-li si peněžní prostředky získané touto podnikatelskou činností pro své soukromé účely (tedy i pro žalovanou, která užitky z podnikání konzumovala), činil tak v intencích smlouvy a nemohl se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatit.
Protože žalovaný uvedeným jednáním
neporušil vůči žalobci žádnou právní či smluvní povinnost, nemohl mu ani způsobit škodu. Námitkou promlčení práva na zaplacení žalovaných částek se odvolací soud s ohledem na uvedené již nezabýval; pouze jako obiter dictum vyjádřil názor, že případné právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na náhradu škody by se promlčovalo v objektivní desetileté, nikoli tříleté lhůtě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prosazuje, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009, odvolací soud řešil otázku, zda v případě závazkového vztahu vyplývajícího z příkazní smlouvy je příkazník povinen vydat příkazci veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal, a zda je povinen po provedení příkazu předložit příkazci vyúčtování.
V této souvislosti namítá, že žalovaný mu nepředložil po provedení příkazu, resp. po ukončení závazkového vztahu vyplývajícího z jejich ústní smlouvy, vyúčtování ve smyslu § 727 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a nepřevedl (nevydal) mu veškerý užitek, který na základě své činnosti vykonávané podle příkazní smlouvy získal. Srozuměn pak není ani se závěrem, že se na jeho úkor neobohatila ani žalovaná A. U., s níž neměl žádnou smlouvu uzavřenu; tento závěr podle něho neodpovídá provedeným důkazům, s nimiž jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu.
V rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, odvolací soud podle názoru dovolatele posoudil otázku důkazního břemene, rozhodl-li v jeho neprospěch proto, že neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalovaný jím nebyl zmocněn ponechat si pro sebe finanční prostředky získané z podnikatelské činnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 33 Cdo 2774/2023-1151, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce vůči žalované A. U. Námitce, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od rozsudku ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k povinnostem mandanta vůči mandatáři z příkazní smlouvy, nepřisvědčil s tím, že závěry dovozené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu na nyní posuzovanou věc nedopadají; odvolací soud totiž neposoudil smlouvu mezi žalobcem a žalovaným jako smlouvu příkazní, nýbrž jako smlouvu nepojmenovanou.
Její obsah měl za nade vší pochybnost zjištěný, takže žalobce uvedenou námitku založil nepřípustně na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi. Pokud jde o námitku nesprávného posouzení důkazního břemena dovolací soud připomněl, že žalobce neprokázal jím tvrzený obsah dohody ohledně dispozice s finančními prostředky získanými z podnikání, zatímco žalovaní svá obranná tvrzení prokázali. Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že skutkové závěry odvolacího soudu kolidují s provedenými důkazy. Zdůraznil, že z toho, že dovolatel na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Stížnost, kterou žalobce podal proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, č. j. 33 Cdo 2774/2023-1151, Ústavní soud usnesením ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 2511/24, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve vztahu k žalovanému Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání žalobce dosud nerozhodl, protože řízení proti žalovanému bylo okamžikem zveřejnění (1. 9. 2020 v 12:56 hod) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.
9. 2020, č. j. KSBR 44 INS 17395/2020-A-7, kterým jako insolvenční soud zjistil úpadek žalovaného a zároveň povolil jeho oddlužení, přerušeno podle § 140a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona. Usnesením ze dne 13. 9. 2024, č. j. KSBR 44 INS 17395/2020-B-40, Krajský soud v Brně rozhodl o splnění oddlužení žalovaného. V návaznosti na splnění oddlužení žalovaného Městský soud v Brně usnesením ze dne 11. 12. 2024, č. j. 43 C 306/2004-1160, rozhodl o pokračování v řízení. Protože se Nejvyšší soud ke všem dovolacím námitkám žalobce vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 28.
5. 2024, č. j. 33 Cdo 2774/2023-1151, jímž rozhodl o dovolání žalobce ve vztahu k (rovněž žalované) A. U., nezbývá než odkázat na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Neshledává totiž (i s přihlédnutím k rozhodnutí Ústavního soudu v této věci) žádný důvod k odlišnému právnímu posouzení totožných dovolacích námitek žalobce. Protože žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání i ve vztahu k žalovanému odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu