33 Cdo 2013/2018-158
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně K. S., bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované Modré pyramidě
stavební spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, čp. 222,
identifikační číslo 60192852, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení 16.313,47 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 97/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, č. j. 16
Co 392/2017-127, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, č. j. 16 Co 392/2017-127,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2017, č. j. 27 C
97/2016-80, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 27 C 97/2016-80,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 16.313,47
Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 16 Co 392/2017-127, Městský soud v Praze
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.913,40 Kč. V rovině právního
posouzení věci odvolací soud vyšel z určujícího závěru, že právní vztah ze
smlouvy o stavebním spoření zanikl 31. 12. 2012, kdy byla dosažena (naspořena)
cílová částka spoření [§ 5 odst. 6 zákona č. 96/1993 Sb. ve znění účinném do
31. 12. 2003, § 578 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), dále jen „obč.
zák.“] a nebyla uzavřena dohoda o stanovení nové cílové částky. Proto nemůže
být žalobkyně úspěšná, požaduje-li po žalované zaplacení částky 16.313,47 Kč
představující úročení naspořených částek na účtu stavebního spoření od 1. 8.
2015 do 31. 7. 2016, tj. škodu, která jí měla vzniknout porušením povinnosti
žalované umožnit žalobkyni pokračovat ve smlouvě o stavebním spoření, ačkoli k
zániku smlouvy nedošlo.
V dovolání, kterým napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) rozhodnutí
odvolacího soudu, prosazuje názor, že její dovolání je přípustné pro řešení
otázky hmotného práva, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 29. 6.
2015, sp. zn. 33 Cdo 340/2015, podle jehož závěrů doba spoření (trvání smlouvy)
začíná dnem uzavření smlouvy a končí poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené
částky, státní podpory a úroků z nich nebo zánikem právnické osoby jako
účastníka stavebního spoření. Zároveň se odvolací soud při výkladu právních
úkonů odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2016, sp. zn. 33 Cdo 3389/2015. Obsahově dovolatelka namítá, že ze zákona č.
96/1993 Sb. nelze dovodit zánik smlouvy naspořením sjednané cílové částky,
takže rozhodující pro posouzení zániku právního vztahu ze smlouvy o stavebním
spoření jsou ujednání smluvních stran včetně všeobecných obchodních podmínek.
Jestliže výklad pojmu „smlouva pokračuje“ v čl. 15 odst. 1 všeobecných
obchodních podmínek je podle odvolacího soudu nejasný, měl být vyložen pro
žalobkyni jako spotřebitelku příznivěji. Bez významu není ani skutečnost, že
žalovaná poté, co sjednaná cílová částka byla naspořena, vyzvala žalobkyni k
dalšímu plnění (doplacení spoření). S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci, k němuž dospěl
odvolací soud. Závazek ze smlouvy o stavebním spoření zanikl uplynutím doby, na
kterou byl omezen, a to naplněním účelu smlouvy, tj. naspořením sjednané cílové
částky (§ 578 obč. zák.). Interpretace, které se dovolává žalobkyně, by
ad absurdum vedla k tomu, že každý další vklad žalobkyně by zvyšoval cílovou
částku a udržoval tak trvání smluvního vztahu jednostranně proti vůli stavební
spořitelny.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s.
ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním
spoření), kterou odvolací soud posoudil v rozporu s již ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, a dovolání je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř.
V rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018 (ve skutkově obdobné
věci téže žalované), Nejvyšší soud zdůraznil, že „způsoby, jimiž zaniknou
subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o
stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních
podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník
spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu § 578 obč. zák.,
je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními
VOP (§ 35 odst. 2 obč. zák.)… ujednání o „automatickém“ navyšování cílové
částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním jeho plateb žalovanou na účet
stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje
úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření
ve smyslu § 578 obč. zák. (obdobně rozsudek ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo
2986/2018).
Lze uzavřít, že odvolací soud posoudil již dříve vyřešenou otázku hmotného
práva, pro niž bylo dovolání přípustné, v rozporu s tím, co je uvedeno shora.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. tak byl naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Se zřetelem k důvodu, pro který bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, se
Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu