33 Cdo 340/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobce JUDr. M. D., proti žalované Raiffeisen stavební spořitelna a. s.
se sídlem Praha 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo: 492 41 257, o určení
neplatnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C
559/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
10. 2014, č. j. 97 Co 418/2014-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 7 C
559/2013-17, zamítl žalobu „s návrhem na určení, že výpověď smlouvy o stavebním
spoření č. 8086970011 je neplatná, s návrhem, aby žalované byla uložena
povinnost zdržet se do skončení platnosti smlouvy o stavebním spoření č.
8086970011 veškerých úkonů směřujících k předčasnému ukončení či změně smlouvy,
aby bylo uloženo žalované, aby nadále vedla žalobci spořící účet o stavebním
spoření č. 8086970011 v souladu s uzavřenou smlouvou o stavebním spoření č.
8086970011 a Všeobecnými obchodními podmínkami stavebního spoření, platnými v
době uzavření smlouvy a po naspoření cílové částky informovat žalobce o jejím
přidělení, a to včetně věrnostní prémie ve výši 3 % úroku z vkladu a 1 % úhradu
za uzavření smlouvy ve výši 5.000,- Kč“, a rozhodl o nákladech řízení. Z
provedených důkazů dovodil, že účastníci v souladu se zákonem č. 96/1993 Sb., o
stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění účinném do 31.
12. 2003 (dále též „zákon č. 96/1993“), uzavřeli smlouvu o stavebním spoření,
jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky (dále též „VOP“). Protože nejen
klient, ale i žalovaná je účastníkem smlouvy o stavebním spoření (dále též
„smlouva“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná smlouvu vypověděla
v souladu s článkem X. odst. 1 VOP, podle něhož může účastník smlouvu kdykoliv
vypovědět, je-li zaplacena úhrada za uzavření smlouvy. Bance přísluší právo
smlouvu vypovědět rovněž podle § 715 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Za
irelevantní považoval, že žalobce žádným způsobem smlouvu neporušil. Protože
žalovaná využila svého práva v souladu s úpravou vyplývající ze zákona i ze
smlouvy, je její výpověď ze dne 4. 12. 2013 platným právním úkonem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 97 Co
418/2014-30, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o určení
neplatnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření změnil tak, že se určuje, že
výpověď smlouvy o stavebním spoření č. 8086970011, kterou dala žalovaná žalobci
dne 4. 12. 2013, je neplatná (výrok I.), v další zamítavé části jej zrušil a v
tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok III.). Poté, co s odkazem na § 80 písm. c/ o. s. ř. dospěl k závěru, že
žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, zopakoval dokazování
listinnými důkazy a po jejich zhodnocení vyšel z následujícího skutkového stavu
věci. Žalovaná dne 18. 9. 2001 uzavřela se žalobcem smlouvu o stavebním spoření
s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč a s tarifem NADSTANDARD zahrnující
poskytnutí tzv. věrnostní prémie (tj. dodatečného úrokového zvýhodnění, zřekne-
li se klient úvěru ze stavebního spoření, na který mu vznikne nárok, v případě
trvání smlouvy alespoň pět let a minimálního zůstatku na účtu 20.000 Kč). Žalobce se zavázal zaplatit jednorázovou úhradu za uzavření smlouvy ve výši
8.000 Kč a platit minimální měsíční vklad ve výši 1.500 Kč. Součástí smlouvy
byly Všeobecné obchodní podmínky schválené Ministerstvem financí České
republiky dne 15. 8. 1996 pod jednacím číslem 322/51745/1996, podle jejichž
článku X. odst. 1 účastník po zaplacení úhrady za uzavření smlouvy může smlouvu
kdykoli vypovědět. Podle článku XIV. odst. 5 VOP může stavební spořitelna
smlouvu vypovědět v případě, byla-li účastníku v souvislosti s jeho žádostí o
úvěr ze stavebního spoření přidělena cílová částka a účastník nedodržel lhůtu k
předložení dokumentace pro posouzení úvěru (byl-li mu v mezidobí vyplacen
zůstatek na účtu). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce své závazky ze
smlouvy neporušil a že cílovou částku nedospořil. Žalovaná přípisem ze dne 4. 12. 2013 vypověděla smlouvu s odkazem na § 715 odst. 2 obch. zák. z důvodu
proměny ekonomické situace v posledních letech, která s sebou přinesla razantní
pokles úrokových sazeb, s tím, že konec tříměsíční výpovědní doby připadne na
31. 3. 2014. Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že
účastníky uzavřená smlouva o stavebním spoření je zvláštním smluvním typem
upraveným zákonem č. 96/1993 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (viz
čl. II zákona č. 423/2003 Sb.). Chybí-li v tomto speciálním zákoně zvláštní
úprava určité otázky, použije se obecná úprava obsažená v zákonu č. 40/1964
Sb., občanském zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012
Sb.; dále též „obč. zák.“), na nějž zákon č. 96/1993 Sb. odkazuje (viz poznámka
pod čarou u § 5 odst. 1). Subsidiární použití obchodního zákoníku považoval za
pojmově vyloučené, neboť vztah mezi zákonem č. 96/1993 Sb. a obchodním
zákoníkem není vztahem předpisu zvláštního k předpisu obecnému, jako je tomu u
občanského zákoníku, a analogické použití právní úpravy smlouvy o vkladovém
účtu podle § 716 obch. zák. za neakceptovatelné. Co se týče výpovědi smlouvy o
stavebním spoření, je třeba vyjít ze zákona č. 96/1993 Sb., VOP a občanského
zákoníku. Protože zákon č. 96/1993 Sb. výpověď smlouvy neupravuje, VOP umožňují
stavební spořitelně smlouvu vypovědět podle článku XIV. odst. 5 za podmínek tam
uvedených, které však zde nenastaly, přičemž důvod, pro který žalovaná smlouvu
vypověděla, nebyl ve smlouvě sjednán, zvažoval odvolací soud aplikaci § 582
obč.
zák. Dospěl k závěru, že ani uvedené ustanovení nebylo možné v posuzovaném
případě použít, neboť smlouva nebyla uzavřena na dobu neurčitou, nýbrž na dobu
určitou. Ta sice nebyla vymezena přesným časovým úsekem, ale její konec je
ohraničen naplněním účelu, pro který byla uzavřena, a tím je dosažení cílové
částky 500.000 Kč. Jelikož žalobce dosud cílovou částku nenaspořil, neuplynula
ani doba vymezená jejím dosažením.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost spařuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na dovolacím soudem
dosud neřešené právní otázce, konkrétně na posouzení (ne)platnosti výpovědi
smlouvy o stavebním spoření stavební spořitelnou. Zpochybňuje (mimo jiné)
správnost závěru, že použití obchodního zákoníku na vztahy ze smlouvy o
stavebním spoření je pojmově vyloučeno. Svůj právní názor, že smlouva o
stavebním spoření podléhá regulaci dané analogií ustanovení obchodního zákoníku
o vkladovém účtu a že jí svědčí oprávnění vypovědět smlouvu podle § 719b obch. zák. ve spojení s § 715 odst. 2 obch zák., prosazuje argumentací, že toto právo
jí přísluší přímo ze zákona a že je nebylo nutné smluvně upravit s ohledem na
kogentní povahu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Na podporu svého
názoru uvádí, že jedním z podstatných závazků ze smlouvy o stavebním spoření je
závazek stavební spořitelny vést účet stavebního spoření a platit z peněžních
prostředků na účtu úroky a závazek majitele účtu vložit na tento účet
prostředky a přenechat jejich využití bance; tím smlouva o stavebním spoření
naplňuje definiční znaky smlouvy o vkladovém účtu podle § 716 obch. zák. V
těchto souvislostech odkazuje i na důvodovou zprávu k zákonu č. 285/2009 Sb.,
jímž byla provedena novela zákona č. 96/1993 Sb., rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1429/2005, a Vrchního soudu v Praze ze dne
9. 7. 2001, sp. zn. 9 Cmo 408/99, z nichž cituje. Pro případ, že dovolací soud
se neztotožní s jejím názorem, má za to, že měla právo smlouvu vypovědět podle
§ 582 odst. 1 obč. zák. Oponuje totiž závěru odvolacího soudu, že smlouva byla
uzavřena na dobu určitou; je přesvědčena, že smlouva neobsahuje žádný údaj,
jenž by vymezil dobu, kterou by byla její účinnost omezena. Opačný závěr by
vedl k nevypověditelnosti vztahu ze smlouvy z její strany a k nerovnováze mezi
těmi, kdo stavební spoření využívají pro účel sledovaný zákonem a těmi, kdo jej
zneužívají jako nepřiměřeně výhodný vkladový účet. Zdůrazňuje, že jako strana
smlouvy o stavebním spoření musí mít právo smlouvu vypovědět. Odvolacímu soudu
vytýká překvapivost napadeného rozhodnutí, jež nebylo s ohledem na dosavadní
průběh řízení předvídatelné. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že
vztah účastníků ze stavebního spoření se řídí speciální úpravou obchodního
zákoníku, odvolací soud dovodil dovoláním kritizovaný závěr, že tomu tak není. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá a přiznal jí náhradu nákladů řízení,
nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že analogické použití
právní úpravy smlouvy o vkladovém účtu je vyloučeno a že smlouva o stavebním
spoření je smlouvou uzavřenou na dobu určitou. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při splnění výjimky
z povinného advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 2 písm. b/,
odst. 4 o. s. ř.) a je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se řízení končí, spočívá na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237, § 239
o. s. ř.), konkrétně otázky zániku smlouvy o stavebním spoření výpovědí
stavební spořitelny. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v
dovolání. Je-li dovolání přípustné, z úřední povinnosti - tedy i když nebyly v
dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.). Protože existence uvedených vad ze spisu nevyplývá, zabýval
se dovolací soud jen výtkou, že odvolací soud rozhodl překvapivě
(nepředvídatelně). Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé,“ jestliže ho nebylo možno na
základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). O překvapivé rozhodnutí jde pouze
tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které
účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale
nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo
skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto,
že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního
stupně. Spatřuje-li žalovaná vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, v tom, že zatímco soud prvního stupně dovodil, že vztah
účastníků se řídí “speciální úpravou obchodního zákoníku“, kdežto odvolací soud
dospěl k opačnému právnímu závěru, pak její výtka namítanou vadu nevystihuje. Navíc z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani nevyplývá, že by soud
prvního stupně takový závěr dovodil. Zbývá posoudit opodstatněnost argumentace zpochybňující správnost právního
posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
V posuzovaném případě nemůže být pochyb o tom, že smlouva o stavebním spoření,
kterou účastníci uzavřeli dne 18. 9. 2001, je zvláštním typem smlouvy, která se
řídí zákonem č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního
spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění v tu dobu
platném (dále opět jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), a Všeobecnými obchodními
podmínkami stavebního spoření schválenými Ministerstvem financí České republiky
dne 15. 8. 1996 pod jednacím číslem 322/51745/1996 - dále opět jen
„VOP“ (srovnej např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011,
sp. zn. 33 Cdo 2912/2008, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 424/2011).
Povaha stavebního spoření je obecně vymezena v § 1 zákona č. 96/1993 Sb. jako
účelové spoření spočívající a/ v přijímání vkladů od účastníků stavebního
spoření, b/ v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření a c/ v
poskytování příspěvku fyzickým osobám (dále jen "státní podpora") účastníkům
stavebního spoření. Účastníkem stavebního spoření může být jak fyzická, tak i
právnická osoba (§ 4 citovaného zákona). Účastníkem stavebního spoření se stává
osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu o stavebním
spoření, ve které se zaváže ukládat u stavební spořitelny peněžní částky ve
smluvené výši. Doba spoření začíná dnem uzavření smlouvy a končí poskytnutím
úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo
zánikem právnické osoby jako účastníka (§ 5 odst. 1, 14 citovaného zákona).
Součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření, jejichž
nezbytné obsahové náležitosti jsou vyjmenovány v § 7 odst. 1 citovaného zákona.
Oproti zákonu č. 96/1993 Sb., který neupravuje výpověď smlouvy o stavebním
spoření, VOP možnost výpovědi smlouvy oběma smluvními stranami obsahuje, a to -
pokud jde o výpověď stavební spořitelnou - nejen v jejich článku XIV. odst. 5,
jak konstatoval odvolací soud, ale i v článcích dalších. Tak podle článku IV.
odst. 2 má stavební spořitelna právo smlouvu vypovědět, není-li během čtyř
měsíců po uzavření smlouvy úhrada za uzavření smlouvy plně zaplacena
(účastníkem). Totéž právo náleží stavební spořitelně, je-li účastník i po
započtení mimořádných vkladů v prodlení s více než šesti pravidelnými vklady a
nezaplatí-li dlužné vklady do osmi týdnů poté, kdy mu byla doručena výzva k
jejich zaplacení (článek V. odst. 6/). Článek XXI. odst. 2/ zakládá důvod k
výpovědi smlouvy stavební spořitelnou, jestliže účastník převede smlouvu,
postoupí práva ze smlouvy nebo dá tato práva do zástavy bez jejího předchozího
písemného souhlasu, o nějž je povinen písemně požádat.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě smluvní strany ve smlouvě
o stavebním spoření, jejíž součástí jsou všeobecné obchodní podmínky, si
sjednaly, že stavební spořitelna má právo smlouvu vypovědět ze zde uvedených
důvodů; jinými slovy smlouva o stavebním spoření obsahuje specifickou úpravu
výpovědi smlouvy stavební spořitelnou, která je vázána právě a jen na důvody
konkretizované v článcích IV. odst. 2, V. odst. 6, XIV. odst. 5 a XXI. odst. 2
VOP. Tím smluvní strany vyloučily možnost, aby stavební spořitelna měla právo
vypovědět smlouvu bez uvedení důvodu. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by nelogické,
aby ve zmiňovaných článcích byly uvedeny jednotlivé výpovědní důvody. Takovou
odchylnou úpravu - oproti očekávání žalované - nevylučuje § 715 odst. 2 obch.
zák. (ve spojení s § 719b obch. zák.), neboť je dispozitivní (a nikoli
obligatorní) povahy, takže smluvní strany si mohou v rámci smluvní volnosti
dohodnout jiný způsob výpovědi než je upraven v uvedeném ustanovení (viz § 263
obch. zák.), jak se i v posuzovaném případě stalo. Z obdobných důvodů není
použitelná na právní vztah účastníků založený smlouvou o stavením spoření ani
úprava výpovědi obsažená v § 582 obč. zák. (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2472/2015, dále Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až
880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1704 a násl. s.).
Jestliže žalovaná vypověděla smlouvu z důvodu, který si účastníci ve smlouvě
nesjednali, pak již bylo nadbytečné zabývat se dalšími nastolenými otázkami
(zda smlouva byla uzavřena na dobu určitou či neurčitou a zda na vztah
účastníků založený smlouvou o stavebním spoření je aplikovatelná úprava smlouvy
o vkladovém účtu obsažená v obchodním zákoníku, popř. úprava občanského
zákoníku obsažená v jeho § 582), přičemž odkaz žalované na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1429/2005, a Vrchního soudu
v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 9 Cmo 408/99, byl bez významu.
Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem v konečném výsledku správné,
dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci žádné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo, nevznikly (§ 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu