33 Cdo 2016/2024-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalovanému T. B., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o jejich vyklizení, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 252/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 8 Co 257/2023-183, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 598 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Zachy, advokáta.
Labem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje žalobce jeho přípustnost v tom, že se odvolací soud při řešení procesní otázky vázanosti žalobou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2010, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3445/2011, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1467/2010, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012), neboť rozhodl na základě jiného skutkového základu než toho, jak byl vylíčen v žalobě.
Namítl nesprávnost závěru o tom, že neprokázal existenci, obsah, dobu trvání, účel či další náležitosti právního jednání – smlouvy o výpůjčce –, která podle jeho tvrzení měla být uzavřena vzápětí po darování předmětných nemovitých věcí, a byla podmínkou darování. Na základě tohoto nesprávného právního závěru – argumentuje žalobce – dovodil odvolací soud, že nemá právo na vrácení daru. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, vyjádřil se k výhradám dovolatele a navrhl, aby dovolací soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o výpůjčce, respektive jiného právního titulu pro užívání předmětných nemovitých věcí. Na základě toho právně uzavřel, že nebyly splněny předpoklady pro vrácení daru (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Námitky dovolatele k hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním a závěrům soudu, respektive výhrady, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jak bylo výše řečeno – přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelem položená právní otázka
zpochybňující právní posouzení věci, má-li základ ve skutkovém stavu odlišném od toho, z něhož vyšel odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1758/2021). Námitkou, že odvolací soud rozhodl na základě jiného skutkového základu než toho, jak byl vylíčen v žalobě, nenapadá dovolatel žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlédne pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu