33 Cdo 2028/2025-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalované České poště, s. p., identifikační číslo osoby 471 14 983, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 174/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 29 Co 329/2024-99 t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou 23. 6. 2023 domáhal „zrušení“ rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 10. 2022, č. j. ČTÚ-19 520/2022-634/VII. Vyř. – ŠmE a jeho nahrazení rozhodnutím o vyhovění jeho námitce proti vyřízení reklamace vad poskytované poštovní služby.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 29 Co 329/2024-99, potvrdil rozsudek ze dne 26. 3. 2024, č. j. 77 C 174/2023-59, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 10. 2022, č. j. ČTÚ-19 520/2022-634/VII. Vyř. – ŠmE, a nahradil ho tak, že námitce proti vyřízení reklamace vad poskytované poštovní služby podané podle § 6a odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách (dále jen „zákon o poštovních službách“), vztahující se k reklamaci ze dne 7.
3. 2022 a týkající se vadného poskytnutí služby „Dodejka“ k doporučené zásilce podacího č. RR138255855CZ, se vyhovuje, a podle § 6a odst. 2 zákona o poštovních službách se konstatuje, že reklamace ze dne 7. 3. 2022 vztahující se k poštovní zásilce podacího č. RR138255855CZ nebyla Českou poštou, s. p. vyřízena řádně, a aby soud uložil České poště, s. p. povinnost předat žalobci k jeho rukám věcně správný druhopis dodejky k zásilce podací č. RR138255855CZ. a rozhodl o nákladech řízení.
Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 4. 2. 2022 předal žalobce žalované k poštovní přepravě zásilku, kterou adresoval Stavebnímu bytovému družstvu na adrese Hlávkova 23, 334 01 Přeštice. Žalobce pro doručování zvolil doplňkovou službu „DZ“ dodejka do vlastních rukou. Žalovaná vedla předmětnou zásilku pod č. RR138255855CZ a doručila ji označenému adresátovi 7. 2. 2022; druhopis dodejky byl žalobci zaslán 24. 3. 2022. Dne 22. 4. 2022 sepsal žalobce návrh na zahájení řízení o námitce proti vyřízení reklamace adresovaný Českému telekomunikačnímu úřadu, jelikož měl za to, že druhopis dodejky není řádně vyplněn.
Namítal, že a) žalovaná mu odmítla sdělit, kterého dne byla zásilka uložena, b) druhopis dodejky obsahoval nesmyslný údaj data doručení „7. 2. 2022 20“, c) v části „Podepsaný prohlašuje, že“ žalovaná nevyznačila, zda zásilka byla dodána nebo vyplacena, a d) žalovaná zjevně nesprávně a nesmyslně označila adresáta zásilky „SBD, Hlávkova 23, 334 01 Přeštice“. Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 6. 10. 2022, č. j. ČTÚ-19 520/2022-634/VII. Vyř. – ŠmE, výše uvedeným námitkám žalobce nevyhověl a reklamaci vad zamítl.
Proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu podal žalobce rozklad, který Rada Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 27. 4. 2023, č. j. ČTÚ 53 781/2022-603, zamítla. Na podkladě uvedených skutkových zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli poštovní smlouvu, na jejímž základě se žalovaná zavázala pro žalobce doručit (jemu zvolenému adresátovi na jím označenou adresu) zásilku. Žalobce včas reklamoval vadu poskytnuté poštovní služby, konkrétně vytkl nedostatky vystaveného druhopisu dodejky.
Soudy neshledaly důvodnou námitku žalobce, že na druhopisu dodejky není vyznačeno datum uložení zásilky; dovodily, že k vyplnění data uložení může dojít pouze tehdy, jestliže k němu skutečně (fakticky) dojde. Předal-li žalobce žalované zásilku v pátek 4. 2. 2022 a doručena byla v pondělí 7. 2. 2022, přičemž o víkendech žalovaná nedoručuje, nemohla být zásilka uložena. Nebylo-li možné zásilku uložit, nemohla žalovaná – logicky vzato – ani vyplnit datum uložení na druhopisu dodejky. Důvodnou nebyla shledána ani námitka, že na druhopisu dodejky není vyplněno, zda byla zásilka dodána nebo vyplacena.
Protože žalobce předal žalované k poštovní přepravě poštovní zásilku, nikoliv poštovní poukázku, lze na základě logických pravidel dovodit, že zatržení jedné z možných variant je zjevně nadbytečné (resp. bylo by duplicitní), neboť z povahy věci není možné zásilku vyplatit (vyplatit lze pouze poštovní poukázku). Ani námitka nesprávného vyplnění data dodání zásilky podle soudů neobstojí; z obsahu druhopisu dodejky se bez jakýchkoli pochybností podává, kdy došlo k doručení zásilky. Nevyužil-li zaměstnanec pošty na druhopisu dodejky předtištěnou číslici „20“ a vyplnil datum doručení zásilky ručně ve tvaru „7.
2.
2022“, který umístil před předtištěnou číslici, nejedná se o nesprávnost, která by způsobovala nesrozumitelnost druhopisu dodejky; na první pohled je zřejmé, která část data byla předtištěna a která byla ručně vyplněna zaměstnancem žalované. Ohledně poslední námitky žalobce, že žalovaná nesprávně identifikovala adresáta zásilky, když na druhopis dodejky uvedla „SBD, Hlávkova 23, 334 01 Přeštice“ namísto „Stavební bytové družstvo Plzeň – jih“, se sídlem v Přešticích, Hlávkova 23, 334 01 Přeštice“, soudy shodně uzavřely, že sic adresát byl označen zkratkou „SBD“, byl jednoznačně konkretizován uvedením adresy. Nadto je jednoznačná identifikace stvrzena i otiskem razítka adresáta zásilky, jež obsahuje jeho nezaměnitelné ztotožnění vyznačením názvu, identifikačního čísla a sídla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž právním posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny“. V dovolání formuluje následující dovolací otázky: 1) Zda soud při zjišťování skutkového stavu respektoval procesní zásady, když způsobil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními tím, že dospěl k závěru, že druhopis dodejky obsahoval podstatné náležitosti a netrpí žádnými závadami, přestože z dokazování vyplynul opak, čímž se odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05 či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13. 2) Zda lze za bezvadné plnění podle ustanovení § 1914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) považovat situaci, kdy provozovatel poštovních služeb (jakožto profesionál v právních vztazích) předá spotřebiteli (jakožto slabší smluvní straně) druhopis dodejky, který sice prokazuje doručení zásilky jejímu adresátovi, ale nebyl vyplněn v souladu s poštovní smlouvou a poštovními podmínkami.
3) Zda je právo spotřebitele na poskytnutí bezvadného plnění z titulu poštovní smlouvy omezeno pouze na případy, kdy je v řízení prokázáno, že žalovaná coby provozovatel poštovních služeb měla při vyplnění druhopisu dodejky k dispozici fotografii původní zásilky. 4) Zda je povinností provozovatele poštovních služeb věcně správně a řádně označit všechny klíčové údaje na předtisku dodejky (tj. adresáta, odesílatele, data a další nezbytné údaje) bez ohledu na to, zda je či není účel poštovní služby naplněn.
Otázky formulované pod body 2), 3) a 4) má žalobce za v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené. K otázce pod bodem 2) akcentoval, že vadou je jakákoli odchylka, která může spočívat např. v rozměrech, hmotnosti, kvalitě, kvantitě i parametrech písemného vyjádření dodejky. Prosazuje, že jediným relevantním kritériem je, zda odchylka objektivně existuje. Dále je dovolatel přesvědčen, že na zjištěný skutkový stav lze aplikovat závěry, které jsou obsaženy v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
8. 2024, sp. zn. 15 Co 150/2024, a analogicky rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 981/2004. Pokud jde o otázku pod bodem 3), žalobce odvolacímu soudu vytkl, že nepřipustil jeho argumentaci rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 15 Co 150/2024, s tím, že není k dispozici fotografie původní zásilky. Ve vztahu k dovolací otázce pod bodem 4) žalobce prosazuje, že pokud by zásilka nebyla doručena a na dodejce by byl adresát označen pouze jako „SBD“ s příslušnou adresou, byla by důkazní hodnota takové dodejky (resp. jejího druhopisu) nulová.
Není totiž důležité, zda byl či nebyl naplněn účel poštovní služby, jde především o to, zda plnění podle poštovní smlouvy bylo či nebylo řádné.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, případně rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázka formulovaná pod bodem 1) není způsobilá přípustnost dovolání založit, jelikož nepředstavuje regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř.; je založena na žalobcově verzi obsahu dokladu o doručení. Tvrzení, že odvolací soud „způsobil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“ dovolací soud nesdílí.
Odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a respektoval základní zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (nic nenasvědčuje tomu, že hodnocení důkazů je založeno na libovůli). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Z důkazů, které byly provedeny, se podává, že druhopis dodejky obsahuje všechny podstatné náležitosti, tedy označení adresáta, druhu zásilky i datum jejího doručení.
Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní – od odvolacího soudu odlišnou – skutkovou verzi, že druhopis dodejky neobsahuje podstatné náležitosti (že výše zmiňované údaje v něm absentují), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), tak v posuzovaném případě nejde. Otázku formulovanou pod bodem 3) odvolací soud neřešil, takže se ve smyslu závěrů dovozených například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 5. 4.
2016, sp. zn. 32 Cdo 4502/2015, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, nemůže stát základem přípustnosti dovolání. Zda pro řádné uplatnění reklamace služby je třeba mít k dispozici fotografii původní zásilky, nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu relevantní, odvolací soud pouze ilustroval, z jakého důvodu není přiléhavý odkaz žalobce na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 15 Co 150/2024, v níž byl posuzován druhopis dodejky, na níž nebyli správně označeni odesílatel ani adresát (tedy byla ohrožena její primární, resp. důkazní hodnota), přičemž v průběhu řízení z provedeného dokazování vyplynulo, že druhopis dodejky neobsahoval takové označení odesílatele a adresáta, které odesílatel uvedl na předtisku dodejky (což mimo jiné žalobce prokazoval fotografií původní zásilky).
Taková procesní situace nyní nenastala. Z provedeného dokazování (nepřímo) vyplynulo, že v podací stvrzence je v kolonce adresáta podatelem zásilky uvedeno „Stavební bytové družstvo, Hlávkova 23, 334 01 Přeštice“. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani otázky formulované pod body 2) a 4) dovolání, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4502/2015, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či ze dne 27.
6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017). Spojuje-li žalobce vadnost žalovanou poskytnutého plnění s výhradami k dokladu o doručení (druhopisu dodejky), nezpochybňuje ve skutečnosti bezvadnost plnění (§ 1914 o. z.), tedy dodání (doručení) poštovní zásilky určenému příjemci, ale kritizuje kvalitu dokladu o doručení podle čl. 17 odst. 1 poštovních podmínek ve spojení s § 5 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování.
V poštovní smlouvě se žalovaná zavázala k plnění, jež spočívalo v řádném doručení žalobcovy zásilky jím označenému adresátovi.
Druhopis dodejky pouze prokazuje, že sjednané plnění se uskutečnilo, tj. dokladuje doručení zásilky adresátovi, vypovídá, že byl naplněn účel poštovní služby. Sám žalobce v dovolání připouští, že žalovaná jeho poštovní zásilku určenému adresátovi řádně doručila. Jím namítané „vady“ dokladu o doručení (druhopisu dodejky) nadto neohrožují jeho důkazní schopnost. Protože posuzovaný doklad o doručení (druhopis dodejky) jednoznačně prokazuje, kdy a komu byla poštovní zásilka doručena, obstojí z pohledu poštovních podmínek i poštovní smlouvy.
Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, že označila-li žalovaná na druhopisu dodejky adresáta názvem „SBD“ a uvedla jeho adresu, nedostála podle čl. 124 odst. 1 poštovních podmínek v případě doplňkové služby „dodejka“ povinnosti opatřit odesílateli písemné potvrzení prokazující dodání poštovní zásilky příjemci. Nelze totiž přehlédnout, že v podací stvrzence, která je podle čl. 54 odst. 2 poštovních podmínek potvrzením o podané zásilce a obsahuje informace, které obsahoval podací doklad, žalobce označil adresáta jako „Stavební bytové družstvo, Hlávkova 23, 334 01 Přeštice“, tedy sám označil adresáta „neúplně“, neuvedl-li, že se jedná o „Stavební bytové družstvo Plzeň – jih, Hlávkova 23, 334 01 Přeštice“.
Žalovaná v druhopisu dodejky pouze namísto označení „Stavební bytové družstvo“ použila zkratku „SBD“; nejde o zkratku překvapivou či nesrozumitelnou, označením „SBD“ se standardně označují právě a jenom stavební bytová družstva. Žalobcem připomínaný čl. 26 odst. 21 poštovních podmínek, podle něhož žalovaná musí v dodejce uvést údaj o tom, který den byla zásilka uložena a v který den byla připravena k vyzvednutí, se v dané věci neuplatní, neboť k uložení zásilky nedošlo, zásilka byla podána v pátek a hned v následující pondělí byla doručena.
Žalovaná sice mohla při vyplňování dokladu například výslovně uvést, že zásilka uložena nebyla, popřípadě políčko přeškrtnout, nicméně, jestliže tak nepostupovala, nelze hovořit o tom, že by druhopis dodejky byl nesprávně vyplněn. Výtky žalobce, že došlo k porušení čl. 26 odst. 22 poštovních podmínek, podle něhož má žalovaná povinnost na dodejce uvést den, kdy byla zásilka dodána, a vyznačit, zdali zásilka byla dodána či vyplacena, se blíží výtkám šikanózním, neboť z druhopisu dodejky je zcela zřejmé, kterého dne došlo k doručení předmětné zásilky; zaměstnanec pošty pouze nevyužil předtištěné číslice na druhopisu dodejky a „celé“ datum dodání zásilky vyplnil ručně.
Protože šlo o poštovní zásilku, jeví se vyplnění údaje, zdali byla zásilka dodána či vyplacena, zcela nadbytečným, neboť vyplacena může být pouze poštovní poukázka. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 981/2004, je bezcenný, neboť závěry zde dovozené na danou věc pro skutkovou odlišnost nedopadají (v citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval obligatorním obsahem potvrzení o zaměstnání). Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, proti nákladovým výrokům žádné konkrétní námitky neuplatnil.
Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.