33 Cdo 2078/2019-217
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
V. P., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti žalované F. O., bytem XY,
zastoupené Mgr. Leopoldem Trdým, advokátem se sídlem v Praze 8, náměstí Dr.
Václava Holého 1056/15, o 45.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 242/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2018, č. j. 64 Co 275/2018-168,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2018, č. j. 64 Co 275/2018-168,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 13 C
242/2016-100, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 45.000 EUR s 8,05%
úroky z prodlení od 6. 2. 2016 do zaplacení, ve zbytku, tj. co do úroku z
prodlení z částky 45.000 EUR za období od 16. 9. 2015 do 5. 2. 2016, žalobu
zamítl; současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 252.414 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Karlových Varech částku
1.120,88 Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 64 Co 275/2018-168,
rozhodnutí soudu prvního stupně – vyjma odvoláním nenapadeného zamítajícího
výroku – potvrdil a žalovanou zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení
žalobci ve výši 34.129 Kč. Po právní stránce odvolací soud posoudil pouze to,
zda listina z 9. 12. 2015, vyhotovená synem žalované (M. O.) a opatřená
podpisem žalované, splňuje náležitosti uznání dluhu podle § 2053 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nikoliv. Rozhodnutí – v odvoláním
napadeném rozsahu – potvrdil proto, že žalovaná „dluh nesplnila.“
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná namítá, že
odvolací soud své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, což způsobuje
nepřezkoumatelnost; opomněl na zjištěný skutkový stav formulovat právní úvahy a
závěry. Právní posouzení je označení a interpretace ustanovení zákona nebo
jiného právního předpisu, z nichž soud vycházel, a výklad práv a povinností
účastníků na základě zjištěného skutkového stavu. Výše uvedené požadavky
odůvodnění napadeného rozhodnutí, které v žádném z jedenácti odstavců
neobsahuje ucelenou a srozumitelnou právní kvalifikaci skutkového stavu, podle
názoru žalované nesplňuje. Jestliže soud tímto způsobem v odůvodnění
nezprostředkuje svou právně kvalifikační úvahu, pak je rozsudek
nepřezkoumatelný. Další výhrady žalovaná identifikuje s vnitřně rozpornými
skutkovými zjištěními a s provedením nepřípustného důkazu.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby je dovolací
soud jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz níže).
Podle § 157 odst. 2 o.s.ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v roce 2013 žalobce předal celkem 45.000
EUR bývalému manželu žalované (M. O.), a to s vědomím a na žádost žalované,
která se zavázala peníze vrátit do 1. 9. 2014.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, uvedl,
že „povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem
zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého
procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl.
1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Pokud nejde o
situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud
musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního
soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného
vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní
právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této
zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99).
Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o.s.ř.) vyžadované náležitosti
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou
spočívat např. v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných
pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné
také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo
zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na
zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované)
relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu,
jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem
na čl. 89 odst. 2 Ústavy“ (srov. též rozsudky ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29
Cdo 2418/99, ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, a ze dne 29. 5.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013).
V projednávané věci odvolací soud zcela rezignoval na podřazení zjištěného
skutkového stavu pod konkrétní právní předpis, resp. konkrétní ustanovení
zákona, jehož použil při právní kvalifikaci.
Pokud nastane situace, kdy odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem
rezignuje na právní posouzení tak, že z odůvodnění jeho písemného vyhotovení
rozhodnutí nelze postihnout stěžejní momenty právního posouzení coby právně
kvalifikačního zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci, pak nelze než
konstatovat, že takovéto rozhodnutí je postiženo nejen (jinou) vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale i (s ohledem na absenci
přezkoumatelné aplikační úvahy) nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §
241a odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 5243/2014).
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná po právu,
Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami – rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu