USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. J., s místem podnikání XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ing. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému V. B., bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem Praha, Janáčkovo nábřeží 139/57, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 210 C 33/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 24 Co 7/2021-143,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 954 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Ing. Věry Novákové.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 24 Co 7/2021-143, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 10. 2020, č. j. 210 C 33/2020-112, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 150 000 Kč od 16. 11. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že někdy na jaře 2017 žalovaný jako zájemce o prodej svých nemovitostí v katastrálním území XY uzavřel se žalobkyní jako zprostředkovatelkou smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje dotyčných nemovitostí za sjednanou odměnu ve výši 150 000 Kč. Žalobkyně jako zprostředkovatelka následně učinila kroky umožňující jejich prodej (jemuž bránil zákaz nakládání v souvislosti s vedenou exekucí) a získala zájemce o předmětné nemovitosti, s nímž žalovaný a žalobkyně dne 24. 2. 2018 uzavřeli rezervační smlouvu, v níž zájemce projevil vážný zájem o budoucí prodej dotyčných nemovitostí, podle níž mělo k uzavření kupní smlouvy dojít do 31. 3. 2018. K prodeji ve sjednané lhůtě nedošlo, neboť zájemce si nejprve hodlal obstarat koupi sousedního pozemku za účelem přístupu k vodě. Následně dne 24. 8. 2018 žalovaný dotyčné nemovitosti zájemci obstaranému žalobkyní prodal.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o zprostředkování dle § 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na základě které žalobkyně pro žalovaného vyhledala zájemce o koupi jeho nemovitostí v katastrálním území XY, s nímž žalovaný dne 23. 8. 2018 kupní smlouvu uzavřel, žalovaný však nesplnil svůj závazek uhradit žalobkyni sjednanou odměnu (§ 2447 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Požadavek uvedený v § 241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují).
I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). Žalovaný své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání v intencích výše uvedených postulátů nedostál, předkládá-li dovolacímu soudu k posouzení otázky („nezbytný rozsah břemene tvrzení a tím i dokazování žalujícím podnikatelem při uplatnění existence ústní zprostředkovatelské smlouvy neurčeného dne jejího uzavření jako základu žaloby proti spotřebiteli“ a „objektivní způsobilost novace ústní zprostředkovatelské smlouvy pozdější písemně uzavřenou rezervační smlouvou s účastenstvím jejích stran v rozsahu odchylných ujednání, byť rezervační smlouva existenci předchozí smlouvy ani svůj záměr novace sama nezmiňuje“), které má za dosud dovolacím soudem neřešené, a zároveň u nich prosazuje, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž nevyvodil správné právní závěry. Prosazuje, že na základě zjištěných skutečností, které ve svém logickém sledu podporují jeho tvrzení, měl odvolací soud dojít k závěru, že žalobkyni nárok na provizi za zprostředkování vzniknout nemohl, jelikož žalovaný se zájemcem uzavřel kvalitativně jinou kupní smlouvu, než byla předmětem zprostředkovatelské smlouvy. Takto předestřená argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.
Především je třeba zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Odvolací soud rozhodl na základě zjištění, že (i) žalobkyně se žalovaným na jaře 2017 uzavřela ústní smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaného v katastrálním území XY za odměnu 150 000 Kč, a že (ii) v důsledku činnosti žalobkyně žalovaný uzavřel kupní smlouvu se zájemcem vyhledaným žalobkyní, jemuž dotyčné nemovitosti prodal.
Nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že kupní smlouva uzavřená mezi ním a zájemcem není smlouvou, jejíž předmět byl vymezen ústní zprostředkovatelskou smlouvou z roku 2017.
Prosazuje-li oproti tomu žalovaný, že uzavřená kupní smlouva je zásadně odlišná od té, která byla předmětem zprostředkovatelské smlouvy mezi účastníky, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je totiž
vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Z toho plyne, že žalovaný se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s to - s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – založit způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Stejně tak polemika dovolatele s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že účastníci na jaře roku 2017 uzavřeli ústní smlouvu o zprostředkování, kterou ujednali, že v případě zprostředkování prodeje dotyčných nemovitostí žalovaného žalobkyní (jejím přičiněním) tato obdrží odměnu 150 000 Kč, přičemž žalobkyně obstarala zájemce o koupi, jemuž žalovaný nemovitosti následně prodal; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Námitkami, že ačkoliv žalobkyně svůj žalobní nárok odvozuje z písemné rezervační smlouvy ze dne 24. 2. 2018, soudy jí přiznávají nárok z ústní smlouvy o zprostředkování z jara 2017, aniž by navrhla připuštění změny žaloby podle § 95 o. s. ř., a že se soudy nezabývaly tím, zda rezervační smlouva ze dne 24. 2. 2018 ústní zprostředkovatelskou smlouvu nemodifikovala, a zda žalobkyně rezervační smlouvu sjednala ve své vlastní provozovně, žalovaný nezpochybnil žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu