33 Cdo 2125/2024-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Český spotřebitel s.r.o. se sídlem v Praze 1, Staré Město, Haštalská 795/1 (identifikační číslo 013 98 491), zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Thunovská 192/27 (identifikační číslo 618 60 069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 88 202,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 371/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 55 Co 250/2022-172, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 6 002 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 27 C 371/2021-32, uložil žalované zaplatit žalobkyni 88 202,85 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 16. 10. 2021 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 28 418 Kč. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení žalované, neboť jí byla vyplacena exekutorem v exekučním řízení proti právnímu předchůdci žalobkyně T.
V. Exekuce byla zastavena na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 66 Co 350/2019-128, z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy, v důsledku čehož neměl rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález, který se tudíž nestal způsobilým exekučním titulem. Soud vyšel z odůvodnění shora uvedeného usnesení krajského soudu o zastavení exekuce, ze kterého vyplynulo, že bylo třeba vzít v úvahu podobu smlouvy o úvěru ve spojení se smluvními ujednáními smlouvy o revolvingovém úvěru; z pohledu běžného spotřebitele, kterým T.
V. bezpochyby v rozhodné době byl, se jednalo o velmi obsáhlý, a nikoliv zcela srozumitelný a drobným písmem psaný text, do jehož obsahu mohl povinný zasáhnout pouze v čistě teoretické rovině. Výše úrokových sazeb, od uvedeného základního parametru smlouvy odvozená výše smluvní pokuty, podoba smlouvy o úvěru a smluvních ujednání, do kterých žadatel o úvěr neměl možnost zasáhnout, naplnily ve svém úhrnu stigma kolize s dobrými mravy, jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele a naplňují i kritérium zjevné nespravedlnosti, které již dříve definoval Ústavní soud. Zjistí-li soud po nařízení exekuce dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu (a to i bez návrhu) pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), zastavit. Žalobkyni tedy po právu náleží částka ve výši 88 202,85 Kč (po odečtení částky 28 552,85 Kč, tj. jistiny poskytnutého úvěru ve výši 20 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 8 552,85 Kč, která náleží žalované). Bezdůvodné obohacení se skládá z rozdílu mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou je žalovaná skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 55 Co 250/2022-172 (poté co jeho rozsudek ze dne 15. 10. 2022, č. j. 55 Co 250/2022-95, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, č. j. 33 Cdo 1124/2023-154, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 37 008 Kč. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil námitku, že rozhodčí nález jako exekuční titul nebyl zrušen.
Odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
92/2013, podle něhož vydal-li nález rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, není nález způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, neboť rozhodce neměl k vydání nálezu pravomoc. Byla-li na jeho základě nařízena exekuce, musí být zastavena. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí nález trpící těmito vadami je od počátku nicotný. Plněním právního předchůdce žalobkyně se žalovaná v rozsahu uplatněné částky bezdůvodně obohatila. Protože subjektivní promlčecí lhůta počala běžet až od právní moci usnesení o zastavení exekuce, není žalobou uplatněné právo promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení následujících okruhů právních otázek: 1) „Je rozhodnutí o zastavení exekuce z důvodu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. způsobilé zrušit rozhodčí nález obdobně jako rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení? Lze, aby rozhodnutím o zastavením exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. byla obcházena zákonná lhůta k uplatnění návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, na jehož základě žalované přiznaná částka po právu náleží a nemůže se tedy jednat o bezdůvodné obohacení? Je plnění poskytnuté dlužníkem na základě dosud nezrušeného rozhodčího nálezu plněním bez právního důvodu?“ 2) „Pokud plnění v exekuci ze strany povinného mělo v intencích strany žalované představovat plnění bez právního důvodu od počátku, je možné, aby právo bylo uplatněno až po pravomocném zastavení exekuce, a to v rozporu s dikcí § 619 o.
z. a § 621 o. z.?“ 3) „Lze posuzovat otázku začátku, běhu, stavení promlčecí doby a směšovat ji s otázkou posouzení podmínky pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný, když se jedná o dvě zcela rozdílné právní otázky?“
V případě prvního okruhu otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 (pokud oprávněný přijal od dlužníka žalovanou částku na základě rozhodnutí, které nebylo zrušeno, představuje to právní důvod pro přijetí plnění a nejsou naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení). Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy a veškeré vymožené plnění bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením.
Nadále také existuje rozhodčí nález rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 30. 6. 2015, č. j. 104 Rozh 3438/2015-7, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Výše označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107, s následujícím odůvodněním: „V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť – z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce – neplatně (§ 39 obč. zák.), je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. V tomto případě rozhodčí smlouva splňovala podmínku transparentního výběru rozhodce. Žalovaná zdůraznila, že soudy jako orgány státní správy jsou vázány Ústavou České republiky. Podle článku 2 odst. 3 Ústavy je přitom stanoveno, že orgány veřejné moci mohou činit jen to, co jim je zákonem výslovně povoleno.
Zákon přitom povoluje přezkoumávat rozhodčí nález jen tomu soudu, který rozhoduje o zrušení rozhodčího nálezu, a to pouze za podmínek daných ustanoveními § 31 a § 33, resp. § 35 zákona o rozhodčím řízení. Pokud by nalézací soudy meritorně přezkoumávaly a fakticky rušily rozhodčí nálezy, a to jiné soudy než ty, které rozhodují o zrušení rozhodčího nálezu, postupovaly by v rozporu s Ústavou a jejich rozhodnutí by byla zatížena závažnou vadou. Zastavení exekučního řízení má „pouze“ za následek, že na základě exekučního titulu již nelze pokračovat v exekuci, když k zastavení exekuce došlo z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., tedy z tzv. jiného důvodu, pro který nelze exekuci vykonat; důvodem zde přitom byla nepřiměřenost přisouzeného plnění. Pokud jde o druhý a třetí okruh otázek, jež mají podle žalované vzájemnou spojitost a byly řešeny Nejvyšším soudem v usnesení (správně rozsudku) ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, má dovolatelka za to, že by měl být dovolacím soudem posouzen jinak s ohledem na odlišení dvou právních otázek, a to otázky začátku, běhu, stavení promlčecí doby a otázky podmínky pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný.
O tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil, se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl nejpozději v době, kdy podal návrh na zastavení exekuce; již tehdy mu musely být známy skutkové i právní okolnosti týkající se bezdůvodného obohacení. Zastavení exekuce nemá na vědomost, a tedy začátek běhu subjektivní lhůty žádný vliv, osoba oprávněná z bezdůvodného obohacení ví o okolnostech jeho vzniku minimálně nejpozději od podání návrhu na zastavení. Ostatně ani Nejvyšší soud v žádném ze svých rozhodnutí netvrdí, že by vědomost byla spojena se zastavením exekučního řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání v dané věci není přípustné. První okruh námitek žalované se týká účinků rozhodnutí o zastavení exekuce nařízené podle rozhodčího nálezu, který nebyl zrušen, a oprávnění ponechat si plnění exekučně vymožené do okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.
Jestliže přijala od dlužníka (právního předchůdce žalobkyně) žalovanou částku na základě rozhodčího nálezu, který nebyl zrušen, nemůže jít – argumentuje dovolatelka – o bezdůvodné obohacení. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu je třeba rozlišovat dvě situace. Vydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný výsledek rozhodčího řízení.
Takový rozhodčí nález, jemuž předcházela neplatná rozhodčí smlouva, není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce. V takovém případě platí, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ), pravomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, usnesení ze dne 10.
7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, a usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2016, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12). V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť – z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce – neplatně, je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. ZRŘ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2011). V projednávané věci exekuční soudy dospěly k závěru o nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Dovolatelkou předestřenou otázku, zda plnění exekučně vymožené na základě exekučního titulu, jímž byl rozhodcem vydaný nález, který nebyl v řízení podle § 31 a násl. ZRŘ zrušen, lze považovat za bezdůvodné obohacení věřitelky, vyřešil odvolací soud v souladu s tím, co je uvedeno shora.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, na které žalovaná odkazuje, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení účinků usnesení soudu, jímž bylo pravomocně zastaveno exekuční řízení, na řízení, jehož předmětem bylo vymožení peněžních prostředků získaných z provedené exekuce. Ústavní soud považoval za vhodné přihlédnout k okolnostem, které vedly exekuční soud k označení smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy za absolutně neplatné, a k následnému zastavení exekučního řízení.
Z rozhodnutí obecných soudů se podle Ústavního soudu podává, že vedlejší účastnice poskytla stěžovateli půjčku ve výši 30 000 Kč, přičemž efektivní úrok dosahoval výše 154,34 % ročně a nominální úrok činil 98,35 % ročně. V důsledku řádného nesplácení úvěru a aplikace dohodnutého úroku na projednávaný případ byla na stěžovateli vymožena částka 389 879,79 Kč, která násobně převyšovala původní jistinu. V obdobných případech přitom Ústavní soud v minulosti dovodil, že za takto nastavených sankčních podmínek vůči dlužníkovi by věřiteli neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11.
12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Obecné soudy ve svých rozhodnutích poukazují mimo jiné na to, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související. K uvedenému lze konstatovat, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými.
Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu. Druhým a třetím okruhem otázek žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu týkající se počátku běhu promlčecí lhůty. Okamžik, kdy se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že je povinen je vydat (tedy počátek subjektivní promlčecí lhůty podle § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), je dle jejího názoru nejpozději okamžik, kdy právní předchůdce žalobkyně podal návrh na zastavení exekuce.
V tento moment již znal všechny skutkové i právní okolnosti věci. Uvedenou problematikou se Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval. Uzavřel, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě, která se bezdůvodně obohatila. K tomu dochází, jakmile oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit právo žalobou u soudu.
Vědomostí se míní znalost konkrétních (objektivních) skutkových okolností, z nichž lze povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3350/2022, ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).
Přitom platí, že pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží; otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka (smlouva), nemůže jako předběžnou otázku posoudit soud v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo (srov. již výše citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020). Tedy až po rozhodnutí exekučního soudu o zastavení exekuce měl právní předchůdce žalobkyně skutečnou vědomost o tom, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Do doby zastavení exekuce přetrvával procesní důvod, pro který si žalovaná mohla vymožené plnění nechat. Podal-li by právní předchůdce žalobkyně žalobu na vydání bezdůvodného obohacení v době, kdy exekuce ještě probíhala, musela by jeho žaloba být zamítnuta.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že promlčecí lhůta v projednávané věci neuplynula, protože počala běžet od právní moci usnesení o zastavení exekuce, rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou, přičemž Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by tato judikatura (včetně rozsudku ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023) měla být změněna. Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu