ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl ve senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. N.,
zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 31,
proti žalované B. F., zastoupené JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem
v Třebíči, Bráfova 52, o 75.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Třebíči pod sp. zn. 13 C 1072/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 20. října 2011, č. j. 54 Co
478/2011-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 13. října 2010, č. j. 54 Co 736/2010-88, byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení pro nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci stran vůle
účastníků při uzavírání dohody o vypořádání společného jmění manželů. Rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 13 C 1072/2009-115, Okresní soud
v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 75.250,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň
rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo
rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. dubna 2003, č. j. 8 C
258/2003-13. V souvislosti s řízením o rozvod manželství uzavřeli účastníci dne
14. 3. 2003 dohodu o vypořádání společního jmění manželů (dále jen „SJM“) a o
úpravě práv a povinností ze společného bydlení pro dobu po rozvodu (dále jen
„dohoda“). V ní konstatovali, že mimo dluh vzniklý v souvislosti s pořízením
nemovitosti specifikované v čl. III dohody (objektu bydlení č. p. 50 v obci K.)
neexistuje žádný jiný dluh, vzniklý za trvání manželství (čl. VI odstavec 1. dohody), a zároveň se dohodli na tom, že „případně nově objevené dluhy, a to
nejen v souvislosti se soukromým podnikáním, pokud vznikly za trvání
manželství, vyřeší Z. N.“ (čl. VI. odstavec 3. dohody). Soud prvního stupně
zdůraznil, že dne 10. 5. 2001 byla u Okresního soudu v Třebíči podána žaloba
(sp. zn. 10 C 188/2001), kterou se manželé P. a M. D. domáhali vůči účastníkům
řízení zaplacení částky 50.000,- Kč z titulu smluvní pokuty za nezaplacení
kupní ceny bytové jednotky č. 1666/5 v domě ve V. M. a částky 8.524,- Kč za
neuhrazení měsíčních úhrad za užívání téže bytové jednotky. Žalobce a žalovaná
požadavek na zaplacení smluvní pokuty neuznávali, zčásti uznali právo na
zaplacení úhrad za užívání bytové jednotky. Rozsudkem ze dne 23. května 2003,
č. j. 10 C 188/2001-78, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 25. ledna 2005, sp. zn. 15 Co 173/2003, Okresní soud v Třebíči zavázal oba
bývalé manžely zaplatit manželům D. částku 50.000,- Kč a částku 2.500,- Kč obě
s úrokem z prodlení; z odůvodnění rozsudku plyne, že částku 50.000,- Kč již dne
15. 10. 1999 uznali a zavázali se ji zaplatit do 31. 12. 1999. Usnesením
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. června 2005, č. j. 27 Nc
324/2005-9, byla na majetek žalobce nařízena exekuce k vymožení pohledávky ve
výši 52.500,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši
30.518,- Kč, přičemž exekučním příkazem exekutora JUDr. R. P. ze dne 23. června
2005, č. j. 59 Ex 464/05-5, bylo rozhodnuto o prodeji nemovitosti účastníků
řízení náležející do jejich zaniklého SJM. Dne 17. 7. 2006 žalobce uhradil
exekutorovi částku 150.500,- Kč. Žalobou požadovaná částka tak představuje
polovinu sumy uhrazené exekutorovi. S odkazem na § 37 odst. 1 a § 511 odst. 1 a
2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“), soud
prvního stupně uzavřel, že žalobce sám uhradil společný dluh účastníků řízení,
a má proto vůči žalované právo podle § 511 obč. zák. na zaplacení částky
75.250,- Kč. Podle soudu prvního stupně ujednání čl. VI. odstavce 3. dohody je
neurčité a podle § 37 obč. zák. neplatné, jelikož neurčitost nelze překlenout
ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. Z uvedeného
ustanovení dohody nelze zjistit, co jím účastníci sledovali; jim samotným
nebylo jasné, co je, popř. mělo být v tomto rozsahu předmětem vypořádání. Uvedené ustanovení nelze vyložit tak, že se žalobce zavázal uhradit všechny
nově objevené dluhy, včetně sporného dluhu, neboť výraz „vyřeší“ není synonymem
slova „uhradí za oba manžele“. I kdyby ujednání bylo platné, nebylo možno
přehlédnout, že nešlo o „nově objevený dluh“, neboť šlo o dluh z roku 1999, o
němž oba účastníci věděli. Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 20. října 2011,
č. j. 54 Co 478/2011-136, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Po zopakování dokazování výpovědí svědkyně A. H. a obou účastníků,
dohodou o vypořádání SJM a spisem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 10 C 188/2001 uzavřel, že dluh manželů Drápelových byl „dluhem nově objeveným“
a že čl. VI. dohody, v němž se žalobce zavázal, že nově objevené dluhy
„vyřeší“, nelze než vyložit tak, že se o takový dluh „postará“, tedy že nadále
bude zatěžovat jen jej a nikoli žalovanou, což odpovídalo vůli účastníků
dohody. Z uvedených důvodů nemůže mít proto žalobce podle § 511 odst. 3 obč. zák. právo na náhradu jedné poloviny částky uhrazené v průběhu exekuce z titulu
pohledávky manželů D.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že jej neupozornil na možnost
odlišného právního posouzení věci a v důsledku toho jej nevyzval k doplnění
žalobních tvrzení a k navržení dalších důkazů, ačkoliv po zopakování dokazování
přijal odlišný závěr o skutkovém stavu věci. Rozsudek odvolacího soudu má za
nepředvídatelný, neboť je založen na závěru o „novosti dluhu“, aniž odvolací
soud přihlédl k obsahu spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 10 C 188/2001,
kde je zachyceno, že žalovaná s žalobcem dluh vůči manželům D. již dne 15. 10. 1999 písemně uznali. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se nezabýval
věrohodností svědkyně H. a žalované, jejich výpovědi nehodnotil společně s
ostatními důkazy, a některé (blíže neoznačené) důkazy zcela pominul. Není navíc
srozuměn s výkladem čl. VI odst. 3 dohody, tak jak jej provedl odvolací soud,
neboť výraz „vyřeší“ nelze chápat tak, že takový „nový dluh“ uhradí. S tímto
odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), není důvodné. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., podat z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 (publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994), Nejvyšší soud přijal
závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nemohou
být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že účastník
hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu. Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo
1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod
číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20
Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou,
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Z tohoto důvodu se dovolací soud nemohl zabývat výhradou dovolatele vůči
věrohodnosti svědkyně H. a žalované, neboť by - v rozporu s tím, jak je
vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. – nepřípustně zasáhl do
hodnocení důkazů. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz § 132
o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení – a to dovolatel nečiní – pak není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že z provedených důkazů
vyplývá skutkové zjištění jiné. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze
vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
právní posouzení věci, žalobce spatřuje v okolnosti, že se mu nedostalo poučení
podle § 118a o. s. ř. Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho
smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno
tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout
žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno
má. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto
procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Tato poučovací
povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného
ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v
porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu
právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé
svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému
právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta,
doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu
právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám
postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových
skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo
poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle
účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je
soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných
skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané
vady (nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalobci poskytnout; žalobce totiž úplně
vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou žalobu. Odvolací
soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu
věci a na základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení (§ 35 odst. 2,
§ 37 odst. 1 a § 511 odst. 1, 2 a 3 obč. zák.) rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé změnil a žalobu zamítl. Učinil tak veden úvahou o platnosti čl. VI. odst. 3 dohody o vypořádání SJM.
Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy
založeno na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením,
jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na právním
posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale
na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku a ujednání
v dohodě ze dne 14. 3. 2003. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. června
2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, že postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Jinak řečeno – v situaci, kdy
uplatnění odlišného právního názoru odvolacího soudu nevyvolalo potřebu
doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující),
nebylo na místě ani poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Za opodstatněnou
nemá Nejvyšší soud výhradu, podle které bylo rozhodnutí odvolacího soudu pro
dovolatele překvapivým. Jestliže se otázkou výkladu čl. VI. odst. 3 dohody
zabýval již soud prvního stupně, mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu (byť
založené na opačném závěru, než který učinil soud prvního stupně) „překvapivým“
jen pro účastníka řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání
odvolacího soudu nepřipraveného. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dán. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
popř. vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř. nebyly namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalobce zpochybňuje správnost
právního závěru odvolacího soudu, že podle čl. VI. odst. 3 dohody měl povinnost
sám uhradit dluh vůči manželům D., a proto se nemůže úspěšně domáhat po
žalované náhrady podle § 511 odst. 3 obč. zák. To, že si smluvní strany smluvní ujednání vykládají různě, není ničím
neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Ustanovení § 35
odst. 2 a 3 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro ten případ formulují výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Interpretace obsahu právního
úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák.
nemůže nahrazovat či měnit již
učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k
tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve
vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci,
kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem;
taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť
jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí
odpovídat vůli, kterou projevili při právním úkonu. Podle čl. III. odst. 6 dohody ze dne 14. 3. 2003 „se účastníci shodli, že na
pořízení shora uvedených nemovitostí se zadlužili (...) vyřízený úvěr na celou
kupní cenu splácí a do budoucna bude splácet Z. N., který se zavazuje řádné
splátky zachovat až do úplného vyrovnání.“
Podle čl. VI. odst. 1 dohody „účastníci výslovně prohlašují, že jim není znám
žádný jiný majetek, který by zůstal nevypořádaný. K dnešnímu dni neexistují
žádné jiné dluhy než ty uvedené shora, vzniklé za trvání SJM. Z. N. prohlašuje,
že k dnešnímu dni existují dluhy z dob, kdy provozoval jako osoba samostatně
výdělečně činná soukromé podnikání. Prohlašuje, že závazky vzniklé ve spojení
se soukromým podnikáním jsou věcí jeho osoby a firmy a nemají žádnou spojitost
s majetkem pořízeným za trvání manželství a s osobou B. F.“ (odst. 2 dohody). Podle čl. VI. odst. 3 dohody se „účastníci dohodli, že případně nově objevené
dluhy, a to nejen v souvislosti se soukromým podnikáním, pokud by vznikly za
trvání manželství, vyřeší Z. N.“. V rozsudku ze dne 19. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4632/2010, Nejvyšší
soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „je nepochybné, že dohoda podle §
24a odst. 1 zák. o rodině by se měla týkat veškerého vypořádávaného majetku;
jestliže tomu tak nebude, promítne se tato skutečnost do rozhodování soudu o
tom, zda jsou splněny podmínky pro rozvod manželství podle § 24a odst. 1 zák. o
rodině. Jestliže dohoda nevypořádá veškerý majetek ve společném jmění a
manželství bude podle citovaného ustanovení rozvedeno, nemění to nic na
platnosti a účinnosti dohody a její závaznosti pro účastníky. Při opačném
výkladu by totiž skutečnost, že např. nebyly vypořádány majetkové kusy, na
které si účastníci nevzpomněli, měla za následek zmaření účelu sledovaného
uvedeným ustanovením; přitom zejména tam, kde účastníci měli ve společném jmění
rozsáhlejší majetek, nebudou taková opomenutí vzácná. Při přijetí právního
názoru, že nevypořádání části společného majetku má za následek neplatnost této
dohody, by též bylo umožněno dosáhnout tzv. „nesporného“ rozvodu, aniž by bylo
vypořádáno společné jmění účastníků (strany by uzavřely úmyslně dohodu o
vypořádání jen části majetku a po právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství
by vyvolaly soudní spor o jeho vypořádání). To vše by bylo v rozporu s cílem
sledovaným tímto ustanovením – dosáhnout zajištění smluvní úpravy vztahů již
před rozvodem a minimalizace pozdějších sporů“.
Tyto závěry jsou východiskem
pro právní posouzení práv a povinností z účastníky uzavřené dohody. Je evidentní, že účastníci řízení za účelem dosažení rozvodu manželství formou
tzv. „nesporného (dohodnutého) rozvodu“ uzavřeli dohodu o majetkovém
vypořádání, do které zahrnuli práva, majetkové hodnoty a dluh, o jejichž
existenci byli přesvědčeni. Do dohody nepojali dluh vůči manželům Drápelovým,
ačkoliv věděli, že je o něj veden soudní spor. Dohoda o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů v souvislosti s rozvodem manželství podle § 24a odst. 1
zákona o rodině, jako každá jiná smlouva, je výsledkem vyjednávání smluvních
stran (zde rozvádějících se manželů). Má vést k vyváženému majetkovému
vypořádání rozvádějících se manželů. Je-li uzavřena, lze mít za to, že způsob,
jakým došlo k vypořádání, tj. co každému z manželů po rozvodu připadne (popř. co je bude zatěžovat), odpovídá jejich pojetí spravedlivého uspořádání
majetkových vztahů. Pro vyváženost dohody tak mají relevanci jen ta práva,
povinnosti, pohledávky, dluhy a masa hmotného majetku, které učinili účastníci
předmětem takové dohody. Jestliže vědomě nezahrnuli do dohody dluh, o který byl
veden soudní spor, pak v situaci, kdy po jejím uzavření bylo pravomocně
rozhodnuto o povinnosti obou účastníků řízení společně a nerozdílně jej
uhradit, jde o dluh, který při uzavírání dohody nebyl zohledněn (neměl vliv na
dosažení dohody o způsobu rozdělení majetku v SJM), a z pohledu výsledku
majetkového vypořádání tak jde o dluh nový; dluh nepojatý do dohody (ať již
úmyslně nebo nevědomky) nutno považovat „za nově objevený“, jestliže je nutno
po uzavření dohody jej splnit věřiteli. Za této situace je nezbytné za pomocí výkladových pravidel vyložit ujednání čl. VI. odst. 3 dohody s přihlédnutím ke znění čl. VI. odst. 1 a čl. VIII. věty
druhé a třetí dohody („Na jejím obsahu se dohodli úplně a tak, aby mezi nimi
nedošlo k rozporům. Touto dohodou je vypořádán veškerý, jim známý majetek“). Lze souhlasit s odvolacím soudem, že měl-li žalobce nově objevené dluhy (ve
shora uvedeném smyslu) „vyřešit“, pak to neznamená nic jiného, než to, že jimi
nebude v budoucnu zatěžována žalovaná (nebude se podílet na jejich vypořádání),
a tedy že takový dluh vypořádá sám žalobce. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s
výkladem uvedeného ustanovení dohody tak, jak jej podal odvolací soud, neboť je
zcela v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad
právních úkonů formulovanými např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 35/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Je potřeba poukázat na to, že text dohody sepsala na žádost žalobce JUDr. E. H., advokátka v Třebíči, které za tento úkon právní pomoci žalobce rovněž
zaplatil (viz protokol o jednání ze dne 20. 1. 2011), a že to byl on, kdo
nesouhlasem s výslechem této advokátky znemožnil žalované prokázat vůli
účastníků ve vztahu ke sporné pasáži dohody (viz podání žalobce ze dne 25. 11.
2010 a protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 13. 10. 2011). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Cdo 1101/2007,
který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu
(http://www.nsoud.cz), odůvodnil a přijal závěr, podle něhož „dohoda o
vypořádání zaniklého společného jmění manželů je právní skutečností, která
brání tomu, aby ten z bývalých manželů, který se v ní zavázal sám zaplatit
společný dluh, mohl vůči druhému manželu na základě § 511 odst. 3 obč. zák. uspět s žalobou na zaplacení poloviny tohoto dluhu, který proti němu byl
exekučně vymožen. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že rozsudkem byla
povinnost k zaplacení uložena oběma bývalým manželům jako solidární.“ Uvedené
rozhodnutí vychází z toho, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní
oba manželé společně a nerozdílně (§ 145 odst. 3 obč. zák.). Tamtéž Nejvyšší
soud uzavřel, že v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů se jeden
z bývalých manželů může druhému zavázat, že společný závazek splní sám. Dohoda
sice nemá právní účinky „navenek“ (podle § 150 odst. 2 obč. zák. nemůže
zasáhnout do práv třetích osob), nelze ovšem přehlédnout její dosah v právním
vztahu mezi bývalými manžely. Nutno zdůraznit, že při včasném a řádném splnění
závazku žalobcem plynoucím z dohody ze dne 14. 3. 2003, by nevznikly další
náklady zahrnující citovaným rozsudkem do budoucna přiznané úroky z prodlení z
částky 54.859,- Kč a náklady řízení ve výši 13.105,- Kč, kteréžto je nutno
považovat podle § 121 odst. 3 obč. zák. za příslušenství pohledávky. Úroky z
prodlení a náklady nalézacího řízení přirostly k pohledávce až poté, co byl
dohodou sjednán závazek žalobce „nově objevené dluhy vyřešit“; vznik těchto
dalších nákladů mohl žalobce ovlivnit včasným splněním svého závazku z dohody. Jestliže o společné (solidární) povinnosti účastníků řízení bylo rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. května 2003, č. j. 10
C 188/2001-78, který byl ve věci samé v rozsahu částky 52.500,- Kč s
příslušenstvím potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2005,
č. j. 15 Co 173/2003-99, pak následná exekuce byla vedena již jen proti žalobci
(viz usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. června 2005, č. j. 27 Nc 324/2005-9, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2006, sp. zn. 26 Co 338/2005, exekuční příkaz ze dne 23. 6. 2005, č. j. 59 Ex 464/05-5). Náklady exekuce nemohou být společným závazkem bývalých
manželů již proto, že nevznikly za trvání manželství [§ 143 písm. b) obč. zák.], ale taktéž z toho důvodu, že věřitel si u solidárně zavázaných dlužníků
mohl vybrat, zda soudem přiznanou částku bude nuceně vymáhat jen vůči žalobci
nebo jen proti žalované, popř. proti oběma společně (§ 511 odst. 1 obč. zák.). Odhlédnuto od toho, že shora citovaným rozsudkem byla povinnost k plnění
uložena rovněž žalované, s ohledem na právní úpravu pasivní solidarity
(solidarity dlužníků), splnil-li by žalobce svou povinnost ve lhůtě určené
rozsudkem, nemusel být podán návrh na exekuci; vznik těchto nákladů jde pouze k
jeho tíži.
Ze shora řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání správné, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b
odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.