33 Cdo 2151/2021-106
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně innogy
Energie, s. r. o., se sídlem Praha 10, Limuzská 3135/12, identifikační číslo
osoby 49903209, zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem Praha,
Limuzská 3135/12, proti žalovanému I. H., s trvalým pobytem XY, o zaplacení 8
800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C
58/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2021, č. j. 29 Co 165/2020-40, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2.
2021, č. j. 29 Co 165/2020-40, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně (dodavatelka elektřiny) se podanou žalobou domáhala po žalovaném
(zákazníkovi) úhrady za odebranou elektřinu, smluvní pokuty za jeho prodlení s
úhradami splatných faktur, a dále smluvní pokuty za porušení jeho povinnosti
odebírat elektřinu po dobu ve smlouvě sjednanou.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
4. 2020, č. j. 35 C 58/2020-11, zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně
domáhala zaplacení 8 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 8
800 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni 5 959,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky
1 245,11 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75%
ročně z částky 4 466,81 Kč od 27. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve
výši 9,75% ročně z částky 147,72 Kč od 27. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). Soud prvního stupně shledal důvodným požadavek žalobkyně na úhradu dlužné
částky za odebranou energii (5 659,64 Kč s příslušenstvím) a částky 300 Kč s
příslušenstvím, kterou uplatnila jako smluvní pokutu a kterou soud prvního
stupně posoudil jako náklady spojené s uplatněním nároku. Požadavku žalobkyně
na zaplacení 8 800 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu za porušení
povinnosti odebírat elektřinu po dobu sjednanou ve smlouvě, nevyhověl. K odvolání žalobkyně (proti zamítavému výroku o věci samé a proti výroku o
nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 29 C 165/2020-40, rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho
nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že
žalobkyně a žalovaný dne 11. 9. 2018 uzavřeli smlouvu o sdružených dodávkách
elektřiny do odběrného místa XY, a to s účinností od 25. 9. 2018 na dobu 30
měsíců. Pro opakované neplnění platebních povinností žalovaným žalobkyně dne
15. 5. 2019 ukončila dodávky elektřiny a přípisem ze dne 6. 6. 2019 od smlouvy
odstoupila. Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož pokud zákazník způsobí
svým jednáním nemožnost dodávky, je žalobkyně oprávněna účtovat mu smluvní
pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé žalobkyni neodebráním pro
zákazníka nasmlouvané elektřiny ve výši 400 Kč za každý následující kalendářní
měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky do konce doby trvání
smlouvy. Dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta 100 Kč za každý
jednotlivý případ prodlení s platbou přesahující 10 dnů. Odvolací soud po právní stránce dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvou o
sdružených službách dodávky elektřiny podle § 50 zákona č. 458/2000 Sb.,
energetického zákona, smluvní vztah posoudil jako spotřebitelský „založený
adhezním způsobem“ a v této souvislosti hodnotil, zda se žalovaný jako
spotřebitel mohl s ujednáním o smluvní pokutě dostatečně seznámit a zda obsah
tohoto ujednání nezakládá ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), rozpor s požadavkem přiměřenosti významnou
nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného coby
spotřebitele. Vyšel z úvahy, že zásadně není vyloučené ujednání, které
kombinuje účinky smluvní pokuty za porušení platební povinnosti dle smlouvy a
zároveň má povahu odstupného, které sice není navázáno na zánik vztahu, ale
fakticky jde o nenaplnění vztahu v důsledku ukončení dodávek obdobně, jako je
tomu v případě úpravy zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích,
týkající se elektronických služeb; možnost sjednání sankce tohoto typu
připouští i judikatura Nejvyššího soudu (23 Cdo 1192/2019).
Sjednaná výše
uloženého plnění částkou 400 Kč za každý kalendářní měsíc, která činí zhruba
třetinu měsíční průměrné spotřeby žalovaného a zahrnuje též případnou náhradu
škody vzniklou neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny, není podle
odvolacího soudu sama o sobě zásadně nepřiměřená. K tíži žalobkyně nehodnotil
to, že ujednání smluvních podmínek je sepsáno celkově menším písmem, ani to, že
podmínky smlouvy jsou uvedeny na zadní straně (zákazníkem nepodepsané) listiny. Zákazník svým podpisem potvrdil, že se s textem na obou stranách smlouvy
seznámil, a tudíž se nejedná o shodný případ jako ve věci řešené Ústavním
soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11. Z předložené smlouvy naopak vyplývá, že
žalovaný měl možnost se s oběma stranami smlouvy seznámit. Odvolací soud vzal v
úvahu formulářovou smlouvou zvýšené riziko přehlédnutí smluvních podmínek dané
atypickým uspořádáním smlouvy, kde smluvní ujednání jsou fakticky umístěna na
zadní straně označené jako první, to vše umocněno celkově drobným písmem. Dále
shledal zásadním porušením práv spotřebitele snahu skrýt sankční ujednání do
odstavce zvaného „ostatní ujednání“, kde je umístěno mezi další poměrně složitě
až nesrozumitelně formulovaná sankční ujednání, ač se jedná o informaci
základní, která by měla být zákazníkovi při uzavírání smlouvy jednoznačně
patrná. Skrytí tak podstatné informace v oddílu, který budí dojem nepodstatného
charakteru, podle odvolacího soudu neodpovídá principu poctivosti jednání při
uzavírání smlouvy, jak ostatně dovodil ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11. Daný způsob ujednání proto odvolací soud shledal odporujícím
zásadám poctivosti, tudíž nepřiměřeným, vyvolávajícím v neprospěch spotřebitele
významnou nerovnováhu, a tedy neplatným podle § 1815 o. z. V neprospěch
spotřebitele je podle odvolacího soudu též jednostrannost sankcí vůči
spotřebiteli. Odvoláním napadený zamítavý výrok soudu prvního stupně proto
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem
vyřešena; tou je podle dovolatelky výklad a aplikace ustanovení § 1813 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět
jen „o. z.“), při posouzení nároku na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě, a to
- zda důkazní břemeno naplnění podmínek § 1813 o. z. tíží spotřebitele,
nebo je podnikatel povinen prokazovat, že k naplnění podmínek § 1813 o. z. nedošlo, a jaký procesní prostor v řízení musí dát soud žalobci (podnikateli),
pokud sám dospěje k názoru, že by se mohlo jednat o nepřiměřené ujednání podle
§ 1813 o. z., resp. může vůbec soud sám překvapivě rozhodnout o nepřiměřenosti
ujednání ve smyslu § 1813 o. z.;
- zda by měl být při posouzení rovnováhy/nerovnováhy práv nebo
povinností ve smyslu § 1813 o. z. posuzován právní vztah pouze z pohledu
uzavřené smlouvy nebo jako celek s přihlédnutím ke kontextu uzavření celé
smlouvy, nabídce alternativ, mezi nimiž se spotřebitel mohl rozhodovat,
obvyklosti ujednání na relevantním trhu, včetně dopadu obecně závazných
právních předpisů (povinnosti dovolatele jako regulovaného držitele licence na
obchod s energiemi);
- zda forma ujednání, včetně jeho umístění ve smlouvě, může zapříčinit
významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Další rozhodnou právní otázkou, která dle přesvědčení dovolatelky nebyla
dovolacím soudem dosud vyřešena, je otázka výkladu § 6 o. z., konkrétně zda
porušení jednoho z předpokladů poctivosti jednání konstatovaných v bodu 29
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 bez dalšího znamená porušení
zásady poctivosti. Současně má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když její nárok na smluvní
pokutu, kdy sama smlouva zmiňuje její kompenzační funkci, odvolací soud
neposoudil z jiného právního titulu než z toho, který předestřela, resp. odvolacímu soudu vytýká, že ji též nepoučil o potřebě doplnění tvrzení a důkazů
k takovému možnému alternativnímu hmotněprávnímu posouzení uplatněného nároku. Dovolatelka namítá, že odvolací soud při výkladu a aplikaci § 1815 o. z. neúměrně upřednostnil ochranu spotřebitele na úkor zásady pacta sunt servanda,
a že nepřiměřeně nahradil odpovídající procesní aktivitu v řízení pasivního
žalovaného tím, že posoudil nepřiměřenost ujednání bez toho, že by se k věci
vyjádřil sám žalovaný. Prosazuje, že soud by neměl o dané otázce rozhodovat bez
zjištění stanoviska žalovaného. Odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na zjišťování naplnění podmínek
uvedených v § 1813 o. z. Místo toho pouze konstatoval, že pojmy byly naplněny,
bez řádného zdůvodnění skutkového stavu pod aplikovanou právní normu, což činí
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Dále mu dovolatelka vytýká, že pochybil
při posuzování rovnováhy práv a povinností, neboť „právní vztah mezi
dovolatelkou a žalovaným posuzoval pouze izolovaně z pohledu uzavřené smlouvy,
nikoliv v jeho celku včetně dopadů obecně závazných předpisů“. Poukazuje na to,
že plnění povinností dovolatelky coby smluvní dodavatelky utvrzují jiné
(zejména veřejnoprávní) instituty než smluvní pokuta. Aplikace § 1813 a § 1815
o. z. na smluvní pokutu by měla připadat v úvahu pouze ve zjevně excesivních
případech – tam, kde zjevně nemá či nemůže mít kompenzační funkci, ale kde jde
o nepřiměřeně vysokou sankci ve srovnání s významem utvrzované smluvní
povinnosti. Odvolací soud též nesprávně vyložil § 6 o. z. a namísto toho ochranu práv
přiznanou v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž se Ústavní soud zabýval
platností ujednání o smluvní pokutě, jež bylo obsaženo v mnohostránkových
obchodních podmínkách, nepřiměřeně rozšířil. Dovolatelka je přesvědčena, že
umístění dotyčného ujednání do části nazvané „ostatní ujednání“ v rámci jediné
strany smluvního textu, není postačující pro závěr o nepoctivosti jejího
jednání či dokonce o presumpci jejího úmyslu skrýt takové ujednání. Sjednání
dotyčného ujednání ve stručné, dvoustránkové a přehledně uspořádané smlouvě je
podle ní platné, nelze dovozovat jakýkoliv její nepoctivý záměr je skrývat,
jestliže text obsahuje jasné kroky k tomu, aby zákazník smlouvu jako celek
četl, žádnou pasáž nepřehlédl a jeho podpis vyjadřoval informovaný projev jeho
vůle. Předpoklad odvolacího soudu, že spotřebitel může takové ujednání
přehlédnout, nelze považovat za žádoucí ochranu spotřebitele, ale za
(nežádoucí) legitimizaci laxního přístupu spotřebitele k uzavírání smluv. Dále
argumentuje, že dotyčný institut zajišťující povinnost dodržení sjednané délky
smluvního vztahu je zcela obvyklý a též očekávatelný. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obecně platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že
rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok
rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou však není k dovolacímu přezkumu předestřená dílčí otázka, zda důkazní
břemeno naplnění podmínek § 1813 o. z. tíží spotřebitele či podnikatele, neboť
závěr odvolacího soudu o tom, že dotyčné ujednání je nepřiměřené, není založen
na otázce, zda a kterého z účastníků tíží důkazní břemeno. Nutno navíc
podotknout, že byť je právní hodnocení (test přiměřenosti) vždy založeno na
okruhu k tomu zjištěných skutkových okolností, v nyní projednávané věci se
odvolací soud takovou úvahou nezabýval. Ani sama dovolatelka ve své argumentaci
konkrétně neuvádí, jak by se řešení takto formulované otázky mělo promítnout do
právního hodnocení projednávané věci. Prostřednictvím otázky, jaký procesní
prostor v řízení musí dát soud žalobci (podnikateli), pokud sám dospěje k
názoru, že by se mohlo jednat o nepřiměřené ujednání podle § 1813 o. z., resp. zda může vůbec soud sám překvapivě rozhodnout o nepřiměřenosti ujednání ve
smyslu § 1813 o. z., dovolatelka zjevně odvolacímu soudu vytýká, že zatížil
řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Vady řízení však
samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda by měl být při posouzení
rovnováhy/nerovnováhy práv nebo povinností ve smyslu § 1813 o. z. posuzován
právní vztah pouze z pohledu uzavřené smlouvy nebo s přihlédnutím ke kontextu
uzavření celé smlouvy, nabídce alternativ, mezi nimiž se spotřebitel mohl
rozhodovat, obvyklosti ujednání na relevantním trhu, včetně dopadu obecně
závazných právních předpisů. Odvolací soud se předestřenou otázkou při svém
rozhodování nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka žalobkyně, že odvolací soud neposoudil
její nárok z jiného právního titulu – jako nárok na náhradu škody, čímž se
odchýlil od závěrů ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Pomíjí, že nárok, jehož se podanou žalobou domáhá, po skutkové stránce zcela
nezaměnitelně vymezila jako nárok vyplývající z dotyčného smluvního ujednání,
nikoliv jako nárok na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti
žalovaným. Pro skutkovou i právní odlišnost jsou rovněž nepřiléhavé odkazy
dovolatelky na rozhodnutí, od nichž se odvolací soud měl odchýlit. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda umístění
ujednání ve smlouvě může zapříčinit významnou nerovnováhu práv nebo povinností
v neprospěch spotřebitele, a otázky, zda jednostranné sjednání smluvní pokuty
zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo
povinností stran v neprospěch spotřebitele.
Odvolací soud totiž posoudil
nesprávně podmínky způsobilé přivodit závěr o tom, zda ujednání (o sankci
sjednané pro případ předčasného ukončení smlouvy uzavřené na dobu určitou) je
ujednáním, které zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou
nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jde přitom o
otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v
rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností
stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo
ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1814 písm. f) o. z. zvláště se zakazují ujednání, která zavazují
spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit
se před uzavřením smlouvy. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej
spotřebitel dovolá. Odvolací soud ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ předčasného
ukončení smlouvy shledal „neplatným ve smyslu § 1815 o. z.“, ač ze zákona
plynoucím důsledkem tohoto závěru je, že se k němu nepřihlíží. Vyšel z úvahy,
že nejde o vyloučené ujednání (kombinací účinků smluvní pokuty za porušení
smluvní povinnosti a odstupného), nepřiměřenou neshledal ani výši smluvní
pokuty, která činí zhruba třetinu měsíční průměrné spotřeby žalovaného a
zahrnuje též případnou náhradu škody vzniklou neodebráním pro zákazníka
nasmlouvané elektřiny. Nepřičetl k tíži žalobkyně, že ujednání o smluvní pokutě
je sepsáno celkově menším písmem než zbytek smlouvy, ani to, že část smluvních
podmínek je obsažena na zadní straně listiny nepodepsané zákazníkem, kdy
zákazník svým podpisem potvrdil, že se s textem na obou stranách smlouvy
seznámil, tudíž nejde o shodný případ jako ve věci řešené Ústavním soudem v
nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, neboť z předložené smlouvy
vyplývá, že žalovaný měl možnost se s oběma stranami smlouvy seznámit. Oproti
uvedenému však odvolací soud vzal v úvahu „zvýšené dodavatelkou koncipující
formulářovou smlouvu vytvářené riziko přehlédnutí smluvních podmínek“ dané
atypickým uspořádáním smlouvy, kde smluvní ujednání jsou fakticky umístěna na
zadní straně označené jako první, to vše umocněno celkově drobným písmem,
přičemž zásadním porušením práv spotřebitele shledal snahu skrýt sankční
ujednání do odstavce nazvaného „ostatní ujednání“, kde je umístěno mezi dalšími
poměrně složitě až nesrozumitelně formulovanými sankčními ujednáními, ač se
jedná o informaci základní, která by měla být zákazníkovi při uzavírání smlouvy
jednoznačně patrná. Skrytí tak podstatné informace v oddílu, který budí dojem,
že jde o ujednání nepodstatného charakteru, neodpovídá principu poctivosti
jednání při uzavírání smlouvy, jak ostatně dovodil Ústavní soud ve výše
citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11. Podle odvolacího soudu dotyčné ujednání
odporuje zásadám poctivosti, jde o nepřiměřené ujednání vyvolávající v
neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu. V neprospěch spotřebitele
shledal též „jednostrannost sankcí vůči spotřebiteli“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn.
32
ICdo 86/2015) reflektoval závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, že ve spotřebitelských smlouvách je možno
všeobecné obchodní podmínky využít, nicméně taková aplikace má nejen formální
omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný),
ale i omezení obsahová. Právní úprava proto stanoví základní limity pro jejich
použití. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní
neplatnosti podle ustanovení § 56 občanského zákoníku (nyní § 1813, § 1814 o. z. s důsledkem plynoucím z § 1815 o. z.) obsahovat ujednání, která v rozporu s
požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v
právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu se za taková
považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před
podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se
spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Obchodní podmínky ve
spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především
k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a
vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často
nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel
ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že
pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo
ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v
právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Samotný
podpis pod tzv. včleňovací klauzulí přitom pro uplatnění obchodních podmínek
sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý
předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení. K otázce, zda ujednání o smluvní pokutě je ujednáním nepřiměřeným, odvolací
soud učinil dva zcela protichůdné závěry. Jednak dovodil, že se nejedná o
shodný případ jako ve věci řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS
3512/11, neboť žalovaný měl možnost se sporným ujednáním seznámit, aby v další
části odůvodnění svého rozhodnutí učinil závěr přesně opačný - způsob ujednání
práva na smluvní pokutu shledal v rozporu se zásadou poctivosti s tím, že na
věc dopadají závěry uvedené v citovaném nálezu, neboť smluvní ujednání, jež je
třeba považovat za informaci základní, která by měla být zákazníkovi při
uzavírání smlouvy jednoznačně patrná, bylo skryto v části smlouvy, která budí
dojem nepodstatného charakteru. Tyto právní závěry jsou však zjevně
kontradiktorní, což znamená, že vedle sebe nemohou obstát. Jinak řečeno nemůže
platit, že se žalovaný řádně s ujednáním smlouvy seznámil, a zároveň, že ne. Uvedené právní závěry nejsou ani v souladu s výše citovanou judikaturou
Nejvyššího soudu, podle níž je třeba sice vycházet z postulátů, jež nastínil
Ústavní soud ve výše citovaném nálezu, nicméně otázku značné nerovnováhy v
právech a povinnostech stran je třeba posuzovat vždy individuálně podle
konkrétních okolností případu.
V projednávané věci bylo ujednání o smluvní
pokutě součástí smlouvy (listiny), přičemž odvolací soud dovodil, že se s ním
žalovaný měl možnost seznámit. V nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS
3512/11, Ústavní soud formuloval právní závěr - že „samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje,
nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost
smluvních podmínek či jejich přiložení“ - na podkladě jiného skutku;
spotřebitelská smlouva obsahovala drobným písmem pouhý odkaz na všeobecné
obchodní podmínky, které před podpisem smlouvy nebyly předány a spotřebitel s
nimi nebyl ani jinak seznámen. K výše uvedenému je třeba dále poznamenat, že pokud odvolací soud zdůrazňuje,
že ujednání o smluvní pokutě je skryto, ač se jedná o informaci základní, která
by měla být zákazníkovi při uzavírání smlouvy jednoznačně patrná, není zřejmé,
zda tím neměl odvolací soud na mysli, že jde o ujednání o předmětu smlouvy nebo
o ceně. V tomto směru je nutno vzít v úvahu, že na taková ujednání se test
přiměřenosti vztahuje pouze, pokud nejsou spotřebiteli poskytnuty jasným a
srozumitelným způsobem. Jde-li o závěr odvolacího soudu, který v neprospěch spotřebitele shledal též
„jednostrannost sankcí vůči spotřebiteli“, Nejvyšší soud již ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn
200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem
přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“
představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem
Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a
nevzbuzující pochybnosti. SDEU vyložil v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci
Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa
(Catalunyacaixa), C-415/11, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být
vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch
spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních
předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo
možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele
smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné
vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno
právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky,
které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění
dalšímu používání zneužívajících klauzulí. V projednávané věci odvolací soud konstatoval „jednostrannost sankcí vůči
spotřebiteli“, žádné posouzení, jež má svůj základ ve výše uvedených
kritériích, však neučinil. Právní posouzení uvedené právní otázky tak zůstalo
neúplné a tudíž nesprávné. Protože se dovolatelce podařilo zpochybnit správnost právního posouzení k
dovolacímu přezkumu předložených právních otázek, dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tzv. zmatečnostní vady z obsahu spisu nezjistil. Dovolatelka prostřednictvím otázky, jaký procesní prostor v řízení musí dát
soud žalobci (podnikateli), pokud sám dospěje k názoru, že by se mohlo jednat o
nepřiměřené ujednání podle ust. 1813 o. z., brojila proti postupu odvolacího
soudu, přičemž zpochybňuje, zda vůbec může soud sám překvapivě rozhodnout o
nepřiměřenosti ujednání ex offo. K tomu Nejvyšší soud především odkazuje na
rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo
Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a
Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla předmětná otázka vyřešena se závěrem, že
ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl
vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve
smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí
ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále
jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z
myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu
nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti,
což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím
nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano
Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006,
Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán
v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v
tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající
charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a
skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto
smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s
tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano
Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). V dalším řízení odvolací soud neopomene závěry rozsudku ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že požadavek, aby soud,
který zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající
charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil
jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní
pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky; postup popsaný v R 79/2013 pod
bodem 58.
se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí,
včetně úsudku, že závěr o absolutní neplatnosti ujednání, které formálně
vykazuje znaky zneužívající klauzule (podle současné úpravy se k němu
nepřihlíží), přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k
vyjádření nevyjdou najevo jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné
ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s
požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k
újmě spotřebitele. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního
stupně ve věci rozhodoval bez nařízení jednání a odvolací soud, ač v důvodech
svého rozhodnutí velmi zřetelně formuloval své výhrady k závaznosti dotyčného
ujednání (nehledě na výše uvedený kontradiktorní závěr), naznačeným způsobem
nepostupoval a (ač mu to příslušelo) v dotčeném ohledu žádný názor neprojevil. Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.