33 Cdo 961/2017-152
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně Pražské plynárenské, a. s. se sídlem v Praze 1, Národní 37,
identifikační číslo osoby 601 93 492, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, proti žalovanému G. F.,
zastoupenému JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Soudu
1940/7, o zaplacení 23.211,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 121 C 12/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Co 513/2016-100,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Co
513/2016-100, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 121 C 12/2014-86,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozsudku 3.059,87 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I); žalobu
co do 23.211,13 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Co
513/2016-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku
II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní
moci rozsudku 23.211,13 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, a v
návaznosti na to rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 9. 2009
smlouvu o sdružených dodávkách a odběru plynu a smlouvu o připojení k
distribuční soustavě, v nichž se žalobkyně zavázala připojit odběrné místo
žalovaného k distribuční soustavě a dodávat do něj plyn a žalovaný se zavázal
plyn odebírat a platit žalobkyni za jeho spotřebu. Ostatní práva a povinnosti
smluvních stran byly sjednány odkazem na obecně závazné právní předpisy a
Obchodně technické podmínky žalobkyně, z jejichž čl. II. písm. c) se podává, že
zákazník má povinnost oznámit dodavateli záměr ukončit odběr plynu nejméně 30
dní přede dnem, ke kterému tak hodlá učinit, a umožnit mu provedení závěrečného
odečtu plynoměru, případně jeho odebrání nebo zaplombování, a oznámit adresu,
na kterou má být zaslána faktura ukončeného odběru. Za ukončení odběru se
považuje den, kdy dojde k přihlášení nového zákazníka (převod) či podpisu
zákazníka na protokolu o ukončení odběru. Opomene-li zákazník ohlásit ukončení
odběru, je povinen zaplatit cenu za odebraný plyn až do doby přihlášení nového
zákazníka. Smlouva o připojení k distribuční soustavě obsahuje ujednání o
ukončení smlouvy v čl. 8; podle čl. 8.2., v případě, že dochází k ukončení
smlouvy a bezprostředně uzavření nové smlouvy o připojení k distribuční
soustavě, bude tato smlouva ukončena k datu uzavření smlouvy s novým
zákazníkem. Podmínkou ukončení je odečet stavu měřícího zařízení provedený
zástupcem provozovatele, příp. stav měřícího zařízení potvrzený odstupujícím
zákazníkem a zákazníkem novým, předaný provozovateli. Žalovaný požádal písemně
žalobkyni u ukončení dodávky zemního plynu převodem plynoměru na třetí osobu k
30. 11. 2009; tuto osobu označil jménem a příjmením F. T., bytem na adrese
odběrného místa (na formuláři žalobkyně „Korespondenční převod“), a současně
doložil plnou moc L. H. (rovněž na formuláři žalobkyně), který byl F. T. zmocněn jednat za jeho osobu ve věci převodu odběrného místa a uzavření smlouvy
o odběru zemního plynu. Žalobkyně vyzývala k uzavření smlouvy o sdružených
dodávkách zemního plynu přímo F. T., a to dvakrát v průběhu roku 2010 a jednou
v březnu 2011; s označeným zmocněncem nejednala. Plynoměr v daném odběrném
místě byl ke dni 2. 3. 2011 převeden na osobu P. I. a žalobkyně provedla
kontrolu odběrného místa k 5. 4. 2011. K odběrnému místu vystavila dvě faktury
na jméno P. I. – fakturu č.
1111257779 ze dne 13. 4. 2011 znějící na částku
10.408 Kč za plyn odebraný v období od 1. 5. 2009 do 8. 4. 2010 a fakturu č. 4111258277 ze dne 14. 4. 2011 znějící na částku 15.863 Kč za plyn odebraný v
období od 9. 4. 2010 do 1. 3. 2011; úhrady uvedených částek se domáhala
upomínkami adresovanými jak žalovanému, tak P. I. (na adresu odběrného místa);
ani jedné z osob se nepodařilo upomínky na tuto adresu doručit. Na podkladě uvedených zjištění soudy obou stupňů posoudily právní vztah
účastníků podle § 72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, a
prodlení žalovaného podle obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.;
dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně uložil žalovanému uhradit cenu za
plyn odebraný v období od uzavření smlouvy o sdružených dodávkách zemního plynu
do 30. 11. 2009, tj. data, ke kterému žalovaný oznámil žalobkyni ukončení
odběru a požádal o převedení plynoměru na třetí osobu. Dovodil, že nelze klást
k tíži žalovaného, že žalobkyně zcela zjevně nevyzvala k podpisu nové smlouvy o
sdružených dodávkách a odběru zemního plynu žalovaným označeného zmocněnce
osoby, na níž měl být plynoměr převeden, díky čemuž nedošlo k uzavření nové
smlouvy bez zbytečného odkladu. Současně označil za spornou platnost ujednání
čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek, neboť mělo být přímo součástí
smlouvy, a zakládá výraznou nerovnováhu v postavení žalobkyně jako dodavatele a
žalovaného jako spotřebitele. Oproti tomu odvolací soud shledal ujednání čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek rozhodným pro vznik nároku žalobkyně
na úhradu dodávek plynu žalovaným až do okamžiku přepisu plynoměru na nového
odběratele. Uzavřel, že skutečnost, že nedošlo k uzavření nové smlouvy a
přepisu plynoměru na třetí osobu označenou žalovaným, nelze považovat za
pochybení žalobkyně, neboť není v jejích možnostech vynutit si spolupráci
takové osoby při převodu odběrného místa. Žalovaný podpisem smlouvy o
sdružených dodávkách zemního plynu s ujednáním v čl. II. písm. c) Obchodně
technických podmínek souhlasil a je povinen uhradit odběr plynu až do
skutečného převodu odběrného místa na nového zákazníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně, „zda
ukončení smluvního vztahu mezi dodavatelem a spotřebitelem musí být ujednáno
přímo ve spotřebitelské smlouvě a nikoliv v obchodně technických podmínkách“ a
„zda je platné ujednání o ukončení spotřebitelské smlouvy způsobem, který vede
ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby odebírající zboží na úkor
spotřebitele, když takové ujednání vede ke zhoršení postavení spotřebitele a
vytváří značnou nerovnováhu v právech a povinnostech obou stran smlouvy“.
Odvolacímu soudu vytýká, že zcela přehlédl, že obě uzavřené smlouvy jsou
smlouvami spotřebitelskými, a proto jejich ujednání nehodnotil z hlediska § 55
odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák. Zatímco ve smlouvě o připojení k distribuční
soustavě je ujednání o ukončení smlouvy obsaženo přímo v textu smlouvy a
zákazník se s ním může kdykoliv seznámit, ve smlouvě o sdružených dodávkách a
odběru plynu takové ujednání chybí a nachází se v Obchodně technických
podmínkách, které jsou sice označeny za součást smlouvy, avšak nebyly mu při
podpisu smlouvy předloženy. Žalovaný je přesvědčen, že ujednání o ukončení
smluvního vztahu uzavřeného na dobu neurčitou (které se navíc odchyluje od §
582 odst. 1 občanského zákoníku) musí být součástí hlavní smlouvy, a pokud vede
ke zhoršení smluvního postavení spotřebitele a znamená značnou nerovnováhu v
právech a povinnostech smluvních stran, je neplatné. Připomíná, že neměl
možnost zjistit, že nebyla uzavřena nová smlouva s třetí osobou, kterou označil
v oznámení o ukončení odběru. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a bylo
dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na
otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že právní vztah účastníků nepoměřoval -
ačkoli měl - ustanoveními § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák., resp.
neposuzoval, zda ujednání o ukončení smlouvy obsažené v čl. II. písm. c)
Obchodně technických podmínek nevede ke zhoršení postavení spotřebitele a
nevytváří značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy (řečeno
jinak, zda takové ujednání může být součástí /v obecné rovině/ všeobecných
obchodních podmínek /zde Obchodně technických podmínek/ nebo zda musí být
součástí samotné smlouvy).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 55 odst. 1 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou
odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže
vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání,
která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován
článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“), podle
něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za
nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v
neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i § 56 odst. 1
obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve
spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Jinak řečeno, povinnost vykládat vnitrostátní právo souladně se zněním směrnice
93/13 a jejím účelem (požadavek eurokonformního výkladu) je projevem jejího
nepřímého účinku. Požadavek dobré víry ve smyslu generální klauzule obsažené v § 56 odst. 1 obč. zák. lze ztotožnit s požadavkem přiměřenosti, který nesmí založit v
neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních
stran; nepřiměřenost tak nelze omezovat jen na rozpor s dobrými mravy (její
interpretační význam je širší). Podle komentářové literatury je třeba požadavek
dobré víry zkoumat jako požadavek přiměřenosti s ohledem na všechny okolnosti
konkrétního případu (ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 541 – 542). V praxi to znamená, že v první
řadě je nutné posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran, půjde-li o
značnou nerovnováhu, je třeba dále zkoumat k újmě jaké strany. Bude-li shledána
nerovnováha k újmě spotřebitele, musí být dále zjištěno s ohledem na okolnosti
konkrétního případu, zda jde o nerovnováhu přiměřenou či nepřiměřenou (např. je-li vyvážena jiným ujednáním pro spotřebitele výhodným). Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že:
- pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba
posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se
použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a
případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve
srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní
úpravy.
Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v
jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle
vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání
zneužívajících klauzulí;
- za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s
požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel,
který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by
spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání
o obsahu smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 ke smlouvám o propagaci reklamní plochy,
Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo
5017/2015). Odvolací soud sice smlouvu o sdružených dodávkách a odběru plynu z 9. 9. 2009
posoudil správně jako smlouvu uzavřenou podle § 72 odst. 2 energetického
zákona, avšak (na rozdíl od soudu prvního stupně) zcela pominul, že se jedná o
smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní jako dodavatelem a žalovaným jako
spotřebitelem. Není proto pochyb, že měl jakékoliv ujednání této smlouvy (zde o
ukončení smluvního vztahu), a to zejména jeho platnosti, hodnotit rovněž z
hlediska obecných ustanovení o spotřebitelských smlouvách v § 52 a násl. obč. zák. (srov. kromě shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu rovněž usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), a to podle výše
popsaných kritérií. Z obsahu čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek lze dovodit, že
způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech dodavatelky (žalobkyně)
a spotřebitelů (zde žalovaného). Lze totiž přisvědčit žalovanému, že jej
inkriminované ujednání zavazovalo k úhradě dodávek plynu i po ukončení odběru
jeho osobou, a to v situaci, kdy byl v dobré víře, že na základě jím podané
žádosti o ukončení dodávek plynu a převedení odběrného místa (plynoměru) na
třetí osobu, došlo k uzavření nové smlouvy s třetí osobou prostřednictvím jím
označeného zmocněnce; při tom neměl možnost ovlivnit ani zkontrolovat, zda
žalobkyně smlouvu o sdružených dodávkách a odběru plynu s novým zákazníkem
skutečně uzavřela či nikoliv. V tomto konkrétním případě navíc nelze
přehlédnout pochybení žalobkyně spočívající v tom, že nejednala s řádně
označeným zmocněncem třetí osoby – cizího státního příslušníka; nadto je
zarážející, že po oznámení o ukončení odběru a neúspěšné snaze uzavřít novou
smlouvu nechala do uzavření nové smlouvy a převodu odběrného místa uplynout 15
měsíců, že o svých neúspěšných pokusech o uzavření nové smlouvy neinformovala
žalovaného a že obě faktury za období po ukončení odběru žalovaným sama
vystavila na osobu nového zákazníka (byť odlišného od toho, kterého označil
žalovaný), který nakonec odběrné místo převzal. Nezbývá než uzavřít, že žalovanému se uplatněnou dovolací námitkou podařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že se žalovanému podařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu,
že nárok žalobkyně je po právu založen článkem II. písm. c) Obchodně
technických podmínek, dovolací soud shledal nadbytečným zabývat se otázkou, zda
musí být ujednání o ukončení smluvního vztahu součástí smlouvy nebo zda
postačuje, že je součástí obchodních podmínek. Pro úplnost v tomto směru
odkazuje na závěry, které přijal ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015 k otázce, zda může být v případě spotřebitelské smlouvy
ujednání o smluvní pokutě obsaženo pouze ve všeobecných obchodních podmínkách;
tyto závěry lze analogicky aplikovat v nyní projednávané věci, stejně jako
závěry usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5688/2015. Nejvyšší soud v
obou těchto rozhodnutích reflektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (že „ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit,
nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně
čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová. Právní úprava
proto stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro
spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti
podle ustanovení § 56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s
požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v
právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu se za takové
ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost
seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s
nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Obchodní
podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají
sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat
ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k
tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané
formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o
kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například
rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel
učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat
právní ochranu. Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí přitom pro
uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby
zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či
jejich přiložení“). Dovolací soud se nezabýval ani výtkami dovolatele vůči přiznání úroků z
prodlení, neboť zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se jistiny
postihlo rovněž její příslušenství (a nadto žalovaný v tomto směru nevymezil
požadovaným způsobem přípustnost dovolání, neboť sice odvolacímu soudu vytkl,
že se v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
nekonkretizoval však údajně odchylná konkrétní rozhodnutí; srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené právní otázky v
rozporu se shora uvedeným výkladem, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn důvodně a Nejvyššímu soudu nezbylo než rozhodnutí odvolacího
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta
první o. s. ř.). Vady uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zjištěny nebyly. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu