33 Cdo 2220/2012

33 Cdo 2220/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci

žalobce J. P., s místem podnikání v Praze 3 - Žižkově, Luční 2619/17,

identifikační číslo 149 38 821, zastoupeného JUDr. Miroslavem Jindrákem,

advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému Mgr.

M. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2,

Italská 1219/2, o 59.124,-,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 396/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2012, č. j. 30 Co 519/2011-90, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

19.554,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava

Jindráka, advokáta se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 856/33.

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 183.304,- Kč s příslušenstvím z

titulu nedoplatku ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 9. 5. 2007. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. dubna 2011,

č. j. 17 C 396/2009-43, zamítl žalobu o zaplacení 183.304,- Kč s příslušenstvím

a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek

pro uznání ze dne 10. 3. 2010, č. j. 17 C 396/2009-10, Městský soud v Praze

usnesením ze dne 16. 8. 2010, č. j. 30 Co 315/2010-24, zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli

dne 9. 5. 2007 smlouvu o dílo, v níž se žalobce zavázal provést pro žalovaného

zde specifikované stavební práce na domě v Č. ulici v P. za cenu dohodnutou

podle rozpočtu ve výši 1,334.465,- Kč. V článku IV této smlouvy si účastníci

pro případ zvýšení množství výrobků a výkonů, zvýšení ceny stavebního materiálu

nebo změny dokumentace sjednali, že změnu rozpočtu projednají formou dodatku,

který bude smluvními stranami uzavřen na základě zápisu ve stavebním deníku s

tím, že toto ujednání platí obdobně i pro vícepráce. Vícepráce, které jsou ve

stavebním deníku uvedeny, žalovaný svým podpisem nestvrzoval. Za provedené

práce, včetně víceprací, žalobce po žalovaném požadoval zaplatit celkem

1,466.802,- Kč; žalovaný hradil podle smluvního ujednání práce a materiál

postupně tak, jak byly žalobcem fakturovány; poslední fakturu vystavenou 1. 8. 2007 na částku 356.109,- Kč uhradil pouze zčásti (zaplatil 200.000,- Kč) a

žalobci odmítl refundovat částku 27.195,- Kč, kterou za něho zaplatil dalším

dodavatelům. Dopisem z 27. 9. 2007 žalovaný žalobci vytkl vady díla; žalobce

odstranil pouze některé z nich, většinu vad odstranil sám žalovaný nebo jím

placené třetí osoby, za což zaplatil 59.163, - Kč. Takto zjištěný skutkový stav

věci soud prvního stupně poměřoval ustanovením § 635 odst. 1 zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “obč. zák.”). Uzavřel, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení víceprací, neboť jejich

provedení nebylo smluvními stranami platně sjednáno; žalobci tak podle smlouvy

o dílo náleží pouze sjednaná rozpočtová cena 1,334.465, - Kč. Jestliže žalovaný

dosud žalobci zaplatil 1,310.693,- Kč, činí nedoplatek ceny díla 23.772,- Kč. Protože žalovaný žalobci vytkl vady díla, které žalobce neodstranil a žalovaný

za jejich odstranění zaplatil 59.163,- Kč, náleží mu sleva z ceny díla v

rozsahu nejméně 23.772,- Kč. Proto žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2012, č. j. 30 Co 519/2011-90,

změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost

zaplatit žalobci 59.124,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 3. 8. 2007 do

zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro příslušné

kalendářní pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, a to do tří dnů od právní

moci rozsudku; ohledně částky 124.180,- Kč s příslušenstvím pak rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Po

zjištění, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 118a odst.1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„o. s. ř.“), a neopatřil si dostatečná tvrzení účastníků a jim odpovídající

důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci, odvolací soud žalobce poučil, aby

prokázal své tvrzení, že mu žalovaný v průběhu provádění díla hradil i

vícepráce. Z předložených důkazů (písemných přehledů výkazů víceprací,

vícenákladů a zaplacených kontejnerů, příloh k fakturám č. 2/2007 a č. 4/2007 a

rozpočtu ke smlouvě o dílo) vzal za prokázané, že žalovaný žalobci uhradil za

vícepráce celkem 35.352,- Kč včetně DPH; podle zálohové faktury č. 1/2007,

resp. faktury č. 2/2007 zaplatil za vyklizení objektu 3.880,- Kč (položka č. 25), za stržení starých podlahových krytin 2.478,- Kč (položka č. 26), za

kontejner pro odpad 2.470,- Kč (položka č. 15.5) a podle zálohové faktury č. 3/2007, resp. faktury č. 4/2007 zaplatil za vykácení tújí (položka č. 50),

likvidaci zdiva kompostu (položka č. 51), za komínovou vložku a zapůjčení dvou

kontejnerů pro komunální odpad (list 1 příloh k faktuře č. 4/2007) celkem

26.083,- Kč včetně DPH. Žalovaný skutečnost, že mu byly postupně žalobcem

předloženy uvedené faktury včetně příloh s podrobným rozpisem jednotlivých

rozpočtových položek (uvedeny jsou v nich i práce nezmiňované v rozpočtu),

nezpochybnil. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný byl s rozpočtem před

uzavřením díla seznámen. Na podkladě skutkového stavu věci zjištěného soudem

prvního stupně a doplněného dokazováním v odvolacím řízení odvolací soud shodně

se soudem prvního stupně uzavřel, že cena díla byla účastníky dohodnuta podle

rozpočtu částkou 1,334.465,- Kč, přičemž žalobcem celkově účtovaná cena díla

činila 1,466.802,- Kč, tj. o 132.337,- Kč více, než bylo dohodnuto; k navýšení

ceny došlo v důsledku žalobcem provedených víceprací. Žalovaný žalobci zaplatil

celkem 1,310.693,- Kč, z toho za práce podle smlouvy o dílo (podle rozpočtu)

hradil 1,275.341,- Kč a za vícepráce 35.352,- Kč. Na ceně díla tudíž dluží

59.124,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce

nemá nárok na úhradu ceny víceprací, neboť tyto nebyly účastníky sjednány

platným způsobem. Částku 35.352,- Kč tudíž žalovaný žalobci zaplatil bez

právního důvodu (vícepráce nebyly platně sjednány), a proto tato částka

představuje bezdůvodné obohacení žalobce (§ 451 obč. zák.). Protože žalovaný

svou pohledávku z titulu vydání tohoto bezdůvodného obohacení vůči pohledávce

žalobce z titulu nedoplatku ceny díla nezapočetl (§ 580 a násl. obč. zák.) - a

její existenci ani netvrdil - nemohla být v řízení „zohledněna“, tj. započtena

na cenu díla podle rozpočtu, resp. na její nedoplatek. Odvolací soud

nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovanému vznikl nárok na slevu z

ceny díla ve výši 23.772,- Kč, neboť třetí osobě hradil náklady na odstranění

vad, které žalobce neodstranil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu

zdůraznil, že zákonná úprava odpovědnosti zhotovitele za vady díla (§ 655 obč.

zák.) neumožňuje, aby si objednatel nechal vady díla odstranit prostřednictvím

jiného dodavatele a následně se po zhotoviteli domáhal náhrady nákladů, které

vynaložil na odstranění vady; žalovaný nadto v řízení spolehlivě neprokázal, že

žalobce jím vytčené vady díla neodstranil, popř. že požadavek na slevu z ceny

díla u žalobce řádně uplatnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V prvé řadě vytýká

odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí věci, jestliže žalobce poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a umožnil mu doplnit svá tvrzení a navrhnout nové důkazy na jejich

podporu, ačkoliv se řádného poučení účastníkům dostalo již před soudem prvního

stupně. Je přesvědčen, že odvolací soud měl věc posoudit pouze na základě

tvrzení účastníků a důkazů provedených před soudem prvního stupně a neměl

přihlížet k novým tvrzením a důkazům. Nesprávným shledává závěr soudů, že cena

díla byla sjednána podle rozpočtu. Má za to, že v řízení prokázal, že mu

rozpočet nebyl předán při uzavírání smlouvy o dílo ani v průběhu provádění

díla, ale teprve při jeho dokončení; za těchto okolností nemohla být cena díla

uvedená ve smlouvě o dílo cenou dohodnutou podle rozpočtu. S odvolacím soudem

nesouhlasí ani v tom, že částka 35.352,- Kč, kterou žalobci uhradil za

neoprávněně účtované vícepráce, nemůže být posouzena jako plnění na cenu díla

podle smlouvy o dílo. V řízení nebylo prokázáno, že vědomě platil za vícepráce. Částku 9.629,- Kč uhradil již na základě zálohové faktury č. 1/2007 a částku

26.083,- Kč podle zálohové faktury č. 3/2007 v dobré víře, že hradí cenu díla

podle smlouvy o dílo; podrobné rozpisy rozpočtových položek jednotlivých prací

obdržel vždy zpětně s fakturami č. 2/2007 a č. 4/2007, které představovaly

zúčtování předchozích zálohových faktur. I kdyby měl rozpis jednotlivých

fakturovaných položek k dispozici již s fakturami č. 1/2007 a 3/2007, podle

nichž žalobci peníze poskytoval, nebyl by schopen rozpoznat, zda hradí

dohodnutou cenu díla nebo vícepráce, zejména neměl-li k dispozici rozpočet. Částka 35.352,- Kč, kterou na základě faktur rovněž žalobci uhradil, tudíž měla

být započtena na nedoplatek ceny díla, resp. měla být posouzena jako platba na

cenu díla. Zbylou částku 23.772,- Kč (59.124,- Kč minus 35.352,- Kč), kterou na

ceně díla skutečně nedoplatil, odvolací soud posuzoval nesprávně pouze z

hlediska odpovědnosti žalobce za vady díla a pominul přitom, že rovněž namítal,

že dílo nebylo dokončeno. Protože ohledně částí díla nebyl závazek žalobce

splněn, nevzniklo mu ani právo na poměrnou část ceny díla, a to nejméně ve výši

23.772,- Kč. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu

zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl. Je

přesvědčen, že odvolací soud nepochybil, jestliže ho poučil ve smyslu § 118a

odst. 1 a 3 o. s. ř.; soudem prvního stupně totiž nebyl - při absenci

zastoupení advokátem - náležitě poučen. Námitka žalovaného, že cena díla nebyla

sjednána podle rozpočtu, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit. Dospěl-

li odvolací soud k závěru, že žalovaný na cenu díla uhradil pouze 1,275.341,-

Kč, je bezpředmětné, zda je cena uvedená ve smlouvě o dílo cenou dohodnutou

podle rozpočtu či nikoliv; rozdíl do částky 1,334.465,- Kč je totiž žalovaný

povinen doplatit v každém případě.

Pokud by se žalovaný choval odpovědně a

předložené faktury s podrobnými rozpisy jednotlivých prací kontroloval, musel

by zjistit, zda hradí cenu díla nebo víceprací. Žalobce považuje za neetické,

aby za (více)práce, které provedl podle zadání žalovaného nebo jeho

architektky, nedostal zaplaceno. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění

podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho

obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný použitou

argumentací brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud - v jeho

neprospěch - změnil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobní požadavek

na doplacení ceny díla částkou 59.124,- Kč s příslušenstvím. Ostatně proti té

části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně

zamítající žalobu v rozsahu 124.180,- Kč s příslušenstvím, by nebylo dovolání

(subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten

účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma

odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne

1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 154). Dovolání

neobsahuje ani žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům rozsudku

odvolacího soudu; i kdyby žalovaný nesouhlas s těmito výroky odůvodnil, nebylo

by proti nim dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze

dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003). Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost

dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje

žalovaný v tom, že odvolací soud žalobce poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a v odvolacím řízení přihlédl k novým tvrzením a důkazům, ačkoliv tak

učinit neměl, neboť účastníky dostatečně poučil již soud prvního stupně. Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a;

tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v

rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a nebo k uplatnění procesních práv,

která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.

jsou skutečnosti nebo důkazy, které

nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, u odvolání proti rozsudku nebo

usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna

povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní

povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností

neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a

odst. 1 až 3 o. s. ř. Podle § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil

všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej

vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by

byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Zjistí-li předseda senátu v

průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech

svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného

odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně

pochybil, jestliže si postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neopatřil

všechna tvrzení účastníků (a jim korespondující důkazy) potřebná pro rozhodnutí

ve věci. Na základě této úvahy poučil účastníky ve smyslu § 213b odst. 1 o. s. ř. a poskytl jim možnost doplnit skutková tvrzení a důkazy; konkrétně umožnil

žalobci doplnit svá tvrzení a důkazy ohledně účelu finančních plnění, která mu

žalovaný poskytoval jak na práce sjednané ve smlouvě o dílo, tak na provedené

vícepráce. Ve světle nových skutečností tvrzených žalobcem pak vzal za

prokázané, že žalovaný žalobci uhradil celkem 35.352,- Kč za vícepráce, a

dospěl k závěru, že tato částka představuje plnění bez právního důvodu a nemůže

být zohledněna jako úhrada ceny díla sjednané podle rozpočtu ve smlouvě o dílo. Z obsahu spisu se nepodává, že by účastníci řízení byli soudem prvního stupně

řádně poučeni podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže

splnil poučovací povinnost soudu, resp. umožnil účastníkům řízení tvrdit

všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a navrhnout příslušné důkazy

na jejich podporu. Tento postup sice vedl k uplatnění nových skutečností a

důkazů v odvolacím řízení, které je jinak ovládáno zásadou neúplné apelace,

avšak s ohledem na absenci poučení účastníků před soudem prvního stupně byly

nové skutečností a důkazy uplatněny v souladu s § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř., neboť nedostatečná tvrzení žalobce měla za následek jeho neúspěch ve věci

(soud prvního stupně jeho žalobu v plném rozsahu zamítl). Lze tudíž uzavřít, že

dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn

důvodně. Závěr odvolacího soudu, že cena díla byla účastníky smlouvy o dílo dohodnuta

podle rozpočtu, zpochybnil žalovaný námitkou, že zjištění ohledně způsobu

sjednání ceny díla nemá oporu v provedeném dokazování. Oproti soudům prosazuje

názor, že účastníci si cenu díla uvedenou ve smlouvě o dílo nedohodli podle

rozpočtu. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měl při uzavření smlouvy

či v průběhu provádění díla rozpočet k dispozici.

Naopak prokázal, že mu

žalobce předal rozpočet až při dokončování díla („ve chvíli, kdy bylo dílo

prakticky již hotovo“), kdy po něm začal požadovat úhradu ceny tvrzených

víceprací. Uvedená námitka představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Oporu

v provedeném dokazování nemá podle dovolatele ani závěr odvolacího soudu, že

částku v celkové výši 35.352,- Kč (tj. 9.269,- Kč podle faktury z 11. 5. 2007 a

26.083,- Kč podle faktury ze 4. 7. 2007) žalobci zaplatil za vícepráce a nikoli

„ve vztahu k ceně díla podle smlouvy“. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba

považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z

provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za

řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v

hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo

které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje

ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné

pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1,

pod č. C 8 – dále jen „Soubor“). Údaje o tom, jakým způsobem byla v posuzovaném případě určena cena díla, čerpal

odvolací soud především z listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o dílo, v níž

je výslovně uvedeno, že cena je smluvními stranami dohodnuta podle rozpočtu, a

ze „Stavebního rozpočtu na rekonstrukční práce rodinného domu Č.“ (dále jen

„rozpočet“), který v totožném znění předložili oba účastníci řízení. Údaje

uvedené v těchto listinách jsou podpořeny svědkyní Ullmannovou, jež vypověděla,

že žalobce vypracoval rozpočet, který jí a žalovanému předložil k nahlédnutí

při jejich jednání o předmětu smlouvy o dílo. Odvolací soud tyto důkazy

hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech (důkazy se vzájemně

podporují) a učinil z nich odpovídající - logickému myšlení se nepříčící -

skutkový závěr. Dovolací námitka, že skutkové zjištění ohledně způsobu určení

ceny díla nemá oporu v provedeném dokazování, tudíž nemůže obstát. Námitka

žalovaného, že cena díla nemohla být dohodnuta podle rozpočtu, protože mu

rozpočet nebyl předán při uzavření smlouvy o dílo, je lichá. Nutno přisvědčit

odvolacímu soudu, že pro posouzení způsobu určení ceny díla není rozhodné, zda

byl žalovanému rozpočet při uzavření smlouvy předán. V řízení bylo výpovědí

svědkyně Ullmannové prokázáno, že žalovaný byl s rozpočtem při jednání o

uzavření smlouvy seznámen.

Existenci rozpočtu žalovaný v řízení nezpochybnil,

skutečnost, že mu v době provádění díla jednotlivé položky rozpočtu (i

víceprací) žalobce rozepisoval v přílohách faktur č. 2/2007, č. 4/2007 a č. 5/2007, sice zpočátku popíral, později však připustil. Zjištění, že částku

35.352,- Kč žalovaný žalobci uhradil za jím vyúčtované tzv. vícepráce, čerpal

odvolací soud z výpovědi žalobce včetně jím vyhotoveného „Výkazu víceprací a

vícenákladů“ a „Výkazu zaplacených kontejnerů“, jakož i z příloh faktur č. 2/2007 a 4/2007, které žalobce žalovanému zaslal. Písemnosti obsahující výkazy,

které žalobce zpracoval pro vlastní přehled, odvolací soud konfrontoval s

rozpočtem a přílohami faktur obsahujícími podrobný položkový rozpočet

provedených a účtovaných prací. Z faktury č. 27/2007 zjistil, že jí žalobce

žalovanému účtoval stavební práce provedené v květnu 2007 v celkové ceně

404.709,- Kč; tato částka byla zcela kryta zálohou. Pod položkou č. 25 přílohy

faktury bylo žalovanému účtováno vyklizení celého objektu, pod položkou č. 26

stržení starých podlahových krytin a pod položkou č. 15.5 doprava komunálního

odpadu. Z faktury č. 4/2007 zjistil, že jí žalobce žalovanému účtoval stavební

práce provedené v červnu 2007 v celkové ceně 705.618,- Kč; po odečtení zálohy

ve výši 415.291,- Kč byla fakturována částka 290.693,- Kč s tím, že pod

položkou č. 50 přílohy faktury účtoval žalobce žalovanému vykácení tújí, pod

položkou č. 51 likvidaci zdiva kompostu, komínovou vložku a dva kontejnery na

odvoz komunálního odpadu. Odvolací soud uvěřil „logickému vysvětlení, které

žalobce poskytl při odvolacím jednání ohledně rozdílnosti položek č. 60, 62 a

63 rozpočtu a položek uvedených v přílohách faktur, neboť jsou z obsahu listin

dobře odvoditelné“. Uvěřil i objasnění, které žalobce poskytl ohledně

vyúčtování kontejnerů na odpad, neboť zatímco v rozpočtu byla uvedena cena

kontejnerů na odvoz stavební suti, jako vícepráce byly fakturami účtovány

kontejnery na odvoz komunálního odpadu. I při zjištění účelu plateb, které

žalovaný žalobci na základě faktur poskytl, bral odvolací soud v potaz, že

žalovaný byl při uzavření smlouvy seznámen s rozpočtem (sluší se poznamenat, že

bylo v jeho možnostech si písemný rozpočet již při uzavření smlouvy o dílo

opatřit /nárokovat si ho pod pohrůžkou neuzavření smlouvy/) a že k fakturám,

které mu žalobce postupně zasílal, byly připojeny přílohy obsahující podrobný

položkový rozpočet provedených a účtovaných prací; při důsledném přístupu k

věci a přiměřené opatrnosti tudíž žalovaný mohl relevantní písemnosti

porovnávat a zajistit si přehled o tom, jaké částky hradí na cenu díla podle

rozpočtu a za tzv. vícepráce.

Lze uzavřít, že dostatečně zdůvodněné skutkové

závěry odvolacího soudu, že cena díla byla smluvními stranami dohodnuta podle

rozpočtu a že částku 35.352,- Kč žalovaný žalobci zaplatil nikoli na cenu díla,

nýbrž za vícepráce, mají oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu,

že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků

a svědkyně Ullmannové, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich

závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že

výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem

vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Ani dovolací důvod uvedený v §

241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl žalovaným uplatněn právem. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle

právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice

správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci žalovaný shledává v

přiznání nároku na doplatek ceny díla ve výši 23.772,- Kč. Odvolací soud podle

něho tuto částku posuzoval nesprávně pouze z pohledu ustanovení upravujících

odpovědnost za vady, jestliže oproti soudu prvního stupně, který uvedenou

částku ztotožnil se slevou z ceny díla, dovodil, že zákonná úprava odpovědnosti

zhotovitele za vady díla (§ 655 obč. zák.) žalovanému neumožňovala, aby si

nechal vady díla odstranit prostřednictvím jiného dodavatele a následně se po

žalobci domáhal náhrady nákladů, které vynaložil na odstranění vady, nadto v

situaci, kdy neprokázal, že žalobce jím vytčené vady díla neodstranil, popř. že

požadavek na slevu z ceny díla u žalobce řádně uplatnil. Žalovaný prosazuje

názor, že měl právo neplatit cenu díla v rozsahu odpovídajícím nedodělkům díla.

V této souvislosti připomíná, že žalobce dílo nedokončil, nezapojil-li

termostat ke kotli v obývacím pokoji ani kotel do tepelného systému a

nedodal-li práh mezi ložnici a chodbu, nové zárubně, termoregulační hlavice a

madlo pro venkovní zábradlí.

Podle § 653 odst. 1 obč. zák. zhotovitel odpovídá za vady, které má provedená

oprava nebo úprava při převzetí věci objednatelem, jakož i za vady, které se

vyskytnou po převzetí věci v záruční době.

Podle § 655 odst. 1 obč. zák., je-li věc opravena nebo upravena vadně, má

objednatel právo na bezplatné odstranění vady. Zhotovitel je povinen vadu

odstranit nejdéle v dohodnuté lhůtě. Nelze-li vadu odstranit nebo neodstraní-li

ji zhotovitel v dohodnuté lhůtě, anebo vyskytne-li se vada znovu, má objednatel

právo na zrušení smlouvy nebo na přiměřené snížení ceny opravy nebo úpravy.

Nejvyšší soud již v obdobné věci vyjádřil a odůvodnil názor, že zhotovitel má

právo na zaplacení ceny díla i v případě, že objednatel dílo převzal a dílo je

vadné, neboť v takovém případě může uplatnit právo z odpovědnosti za vady ve

smyslu § 645 odst. 1 obč. zák., podle něhož zhotovitel odpovídá za vady, které

má věc zhotovená na zakázku při převzetí objednatelem, jakož i za vady, které

se vyskytnou po převzetí věci v záruční době; stejně odpovídá za to, že věc má

vlastnosti objednatelem při zakázce vymíněné. Naopak zhotovitel nemá právo na

zaplacení ceny díla, jestliže dílo nebylo provedeno ve smyslu § 633 odst. 1

obč. zák. podle smlouvy řádně (bez vad) a v dohodnuté době a objednatel dílo

nepřevzal; podle § 650 obč. zák. totiž pro objednatele vyplývá povinnost

převzít jen zhotovené dílo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.

2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 1149, a ze dne 29.

11. 2007, sp. zn. 33 Odo 171/2006).

Od takto formulovaných závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v

posuzované věci, kdy žalovaný zhotovené dílo od žalobce prokazatelně převzal.

Měl-li žalovaný za to, že dílo není řádně dokončené, neměl ho přebírat, neboť

mu svědčilo právo odmítnout převzít věc, jejíž oprava nebyla řádně provedena (§

559 odst. 2, § 633 odst. 1 obč. zák a § 656 odst. 1věta druhá a contrario obč.

zák.). Po převzetí díla mu vznikla povinnost zaplatit žalobci cenu díla a

nadále mohl uplatnit pouze práva z odpovědnosti za vady ve smyslu § 655 obč.

zák. Pro posouzení, zda předané dílo vykazuje vady, je bezpředmětné, zda vady

díla představují jeho nedodělky nebo vady provedení samotného díla nebo

některých jeho součástí. Rozhodnými skutečnostmi pro vznik odpovědnosti

zhotovitele za vady díla jsou předání a převzetí díla a vadnost díla, tj.

skutečnost, že dílo neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě o dílo. Odvolací

soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaný je povinen uhradit

žalobci cenu díla sjednanou podle rozpočtu ve smlouvě o dílo. Přisvědčit pak

lze i závěru odvolacího soudu, že žalovanému nesvědčí nárok z titulu

odpovědnosti žalobce za vady, neboť způsob, jakým ho uplatnil (nárok na

částečnou úhradu nákladů, které vynaložil na odstranění vad, potažmo nedodělků,

jinými jím zvolenými dodavateli), zákonná úprava § 655 odst. 1 obč. zák.

neumožňuje (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010,

sp. zn. 33 Cdo 1508/2008). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.

ř. tudíž nebyl užitými dovolacími námitkami naplněn.

Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.

jako nedůvodné zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo

zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v

souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto

náklady sestávají z odměny advokáta v částce 15.860 - Kč (§ 2 odst. 1, § 3 bod

5. ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném

znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1

a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky

3.394,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z

odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z

přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. března 2013

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu