33 Cdo 223/2025-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně innogy Energie, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12 (identifikační číslo osoby 499 03 209), zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, proti žalované ČIBE, a.s., se sídlem ve Slušovicích 520, (identifikační číslo osoby 255 70 048) zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích 520, o zaplacení 91 788,91Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 21/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2024, č. j. 74 Co 96/2023-275, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 146,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Přemysla Duba, advokáta.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 44 C 21/2022-220, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 91 788,91 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 92 766,46 Kč za dobu od 28. 12. 2021 do 2. 4. 2022, ve výši 8,5 % ročně z částky 91 788,91 Kč za dobu od 3. 4. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 74 Co 96/2023-275, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení ve věci zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť žalobkyně v průběhu odvolacího řízení podáním z 9. 7. 2024 vzala žalobu v plném rozsahu zpět poté, co jí žalovaná po podání odvolání částku 107 491,23 Kč (zahrnující jistinu, paušální náklady vymáhané pohledávky a úroky z prodlení) dne 19. 4. 2023 uhradila. Žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila s odůvodněním, že „účelem úhrady žalobou uplatněného nároku bylo zabránění dalšího narůstání vymáhané pohledávky o úrok z prodlení“, s rozsudkem soudu prvního stupně „nesouhlasí a považuje ho za nesprávný a protiústavní a nechce žalobkyni ještě úvěrovat“.
Odvolací soud uzavřel, že nesouhlasné stanovisko žalovaná nepodpořila vážnými důvody, pro které by bylo zpětvzetí neúčinné; přesvědčení o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku takovým důvodem není. Konstatoval, že účastník, který nesouhlasí s žalobou, ani s výsledkem řízení před soudem prvního stupně, musí přijmout procesní riziko uplatňování své obrany v odvolacím řízení. Postup žalované, která v průběhu odvolacího řízení žalovanou částku zcela uhradila (tj. odstranila předmět sporu) a současně se i nadále domáhala zamítnutí žaloby, nelze považovat za procesně efektivní.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že jde o rozhodnutí, kterým se řízení končí a které spočívá na řešení dovolacím soudem již v minulosti vyřešené otázky „které důvody mohou být považovány za vážné pro posouzení odůvodněnosti nesouhlasu se zpětvzetím žaloby dle § 222a o.s.ř.“, která má být podle jejího názoru nyní posouzena jinak. Nesouhlasí s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představované jeho usneseními ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, ze dne 26.
3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5108/2008, a ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 244/2010, v nichž se dovozuje, že uhradí-li žalovaný žalobou požadovanou částku zcela, neexistuje žádný relevantní důvod pro nezastavení řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že aktuální znění § 222a odst. 2 o. s. ř. přikazuje soudu nepřipustit zpětvzetí žaloby v případě, že žalovaný se zpětvzetím žaloby důvodně nesouhlasí. K nesouhlasu se zpětvzetím žaloby může vést celá řada důvodů, kromě ekonomických a morálních také právní zájem žalovaného na rozhodnutí.
Dovolatelka připomíná, že akademické výroky nejsou právnímu řádu neznámé, naopak jsou jím zcela jistě umožněny. Postup odvolacího soudu vnímá dovolatelka jako přepjatě formalistický a vedoucí ke zřejmé nespravedlnosti a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se vyjádřila k dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 222a o. s. ř., vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odst. 1).
Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odst. 2). Nejvyšší soud se k výkladu § 222a o. s. ř. vyjadřoval ve své rozhodovací praxi mnohokrát. Již v usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99 (ke shodným závěrům se přihlásil následně např. v usnesení ze dne 29. 6.
2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011) formuloval závěr, že zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka, avšak zároveň se vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou nepřipuštění zpětvzetí žaloby soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení) a pokračovat ve sporu.
V tzv. sporném řízení je tento zájem zpravidla dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo tehdy, má-li meritorní rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany. To však platí pouze za předpokladu, že dosud nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku žalovaným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, nebo ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014). Od závěrů vztahujících se k otázce vážných důvodů opodstatňujících nesouhlas se zpětvzetím žaloby stranou, blíže formulovaných dále také v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5108/2008, a ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 244/2010, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011, ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 18.
9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1494/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3522/19, se odvolací soud neodchýlil. Nejvyšší soud pak nemá žádný rozumný důvod se na základě dovolací argumentace žalované od těchto závěrů odchýlit. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že vzala-li žalobkyně svou žalobu zpět proto, že předmět řízení v důsledku splnění odpadl, ztrácí spor – z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení § 1 a 2 o.
s. ř. – své opodstatnění a důvody, o něž žalovaná svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby opřela, nemohou být považovány za vážné ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 2. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu