USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované Landia – V Čeňku s. r. o., se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136 (identifikační číslo osoby 290 30 315), zastoupené Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 246/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 91 Co 312/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč k rukám Mgr. Petra Zapletala, advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 6. 2019 domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY - zahrada, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“), s tím, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, neboť rozsudek, kterým byl nahrazen projev její vůle uzavřít s J. Š. (prvním nabyvatelem) smlouvu o převodu pozemků z důvodu (tvrzeného) restitučního nároku, byl po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen a nemohlo tak přejít vlastnické právo na žalovanou (jako druhou nabyvatelku); bylo obnoveno vlastnické právo žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 19 C 246/2019-121, určil, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY zahrada, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY, je žalobkyně. Zjistil, že vlastníkem předmětného pozemku, který je zapsán v katastru nemovitostí, je žalovaná; její vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo dne 16. 5. 2017 s účinky vkladu ke dni 20.
4. 2017, a to podle kupní smlouvy, kterou žalovaná uzavřela 19. 4. 2017 s J. Š. Ten získal vlastnické právo k pozemku na základě rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2016, č. j. 10 C 330/2016-21, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 13 Co 65/2017-48, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2017; jím bylo vyhověno žalobě J. Š. požadující, aby soud nahradil projev vůle České republiky – Státního pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Vlastnické právo J. Š. bylo vloženo do katastru nemovitostí 10. 5. 2017 s právními účinky k okamžiku podání návrhu na vklad, tj. ke dni 13. 4. 2017. Rozsudky soudů obou stupňů o nahrazení projevu vůle žalobkyně uzavřít s J. Š. smlouvu o převodu pozemků byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 2844/2017-105, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; vyšlo totiž najevo, že přestože právní předchůdkyně J. Š., M. Š., nar. XY, převedla dne 22. 5. 2003 svůj restituční nárok postupní smlouvou na L.
K., Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 27 D 1545/2014-262, v řízení o pozůstalosti po M. Š. rozhodl, že pozůstalý syn J. Š. nabývá z její pozůstalosti třetinu nevypořádaného nároku zůstavitelky na pozemky v k. ú. XY nevydané podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. PÚ 1748/00, které nabylo právní moci 15. 12. 2000, a z něj vyplývající práva. Samotný pozemkový fond vyplatil M. Š. (již po uzavření postupní smlouvy s L. K.) peněžitou náhradu za část restitučního nároku.
Obvodní soud pro Prahu 6 následně rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 10 C 330/2016-179, žalobu J. Š.
na nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu pro nedostatek aktivní legitimace zamítl. Vyšel ze zjištění, že J. Š. v době uzavření kupní smlouvy s žalovanou (dne 19. 4. 2017) nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, žalovaná při uzavírání této kupní smlouvy vycházela z údaje, který nebyl v rozhodném okamžiku uveden ve veřejném seznamu (tedy z předpokládaného budoucího zápisu), což sice mohlo založit její dobrou víru, že J. Š. je oprávněn s pozemkem disponovat, nejde však o dobrou víru ve smyslu § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), která je vírou v to, že osoba oprávněná podle zapsaného stavu je osobou oprávněnou i podle stavu skutečného. Na tom nic nemění ani skutečnost, že následně po uzavření kupní smlouvy, konkrétně dne 10. 5. 2017, byl vklad vlastnického práva pro J. Š. proveden s právními účinky k okamžiku podání návrhu na vklad, tj. ke dni 13. 4. 2017. Soud prvního stupně uzavřel, že dobrá víra vycházející z pouhého předpokladu provedení zápisu do katastru nemovitostí nemohla vést k prolomení zásady, že nikdo nemůže převést víc práv, než sám má, a k nabytí vlastnického práva od nevlastníka, a protože žalovaná v dobré víře při nabývání vlastnického práva k nemovitostem od J.
Š. nebyla, vlastnické právo jí nepřísluší ani z titulu ochrany nabytých práv třetích osob ve smyslu § 243g odst. 2 o. s. ř. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 91 Co 312/2021-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil, tak, že se žaloba zamítá; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice věc správně poměřoval ustanovením § 243g odst. 2 o. s. ř., avšak toto ustanovení chybně interpretoval.
Přisvědčil názoru, že ochrana poskytovaná § 243g odst. 2 o. s. ř. se vztahuje na řádně nabytá práva třetích osob od některého z účastníků řízení, který je získal na základě soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno dovolacím soudem. Závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi J. Š. a žalovanou je neplatným právním jednáním (§ 580 o. z.), neboť odporuje zákonu o půdě proto, že J. Š. nebyl legitimován k podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalobkyně k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku (a vlastnictví neměl nikdy nabýt), však odvolací soud nesdílel.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že posuzovaná kupní smlouva by mohla být shledána neplatnou jen tehdy, pokud by byla právním jednáním obcházejícím zákon nebo právním jednáním příčícím se dobrým mravům. Skutečnost, že žalovaná nabyla předmětný pozemek od nevlastníka, což bylo zjištěno až poté, co byl pravomocný rozsudek, kterým byl nahrazen projev vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu uzavřít s J. Š. smlouvu o převodu předmětného pozemku, dovolacím soudem zrušen a žaloba J.
Š. o nahrazení projevu vůle byla v dalším řízení zamítnuta, neplatnost kupní smlouvy nezakládá, když v době uzavření (resp. účinnosti) smlouvy byl J. Š. vlastníkem předmětného pozemku.
Závěr, že v době uzavření kupní smlouvy nebyl J. Š. dle stavu zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem pozemku, je podpořen tehdejším názorem Nejvyššího soudu, podle něhož pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; k nabytí vlastnického práva tak docházelo již ke dni právní moci takového rozsudku (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.
12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2014). Tento závěr byl překonán až nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19. Z uvedeného tedy vyplývá, že J. Š. nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku 30. 3. 2017, tedy ještě před uzavřením kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2017. Kromě toho si strany kupní smlouvy ujednaly, že smlouva nabývá platnosti dnem jejich podpisu, účinnosti pak dnem, kdy se prodávající stane vlastníkem pozemku na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, J.
Š. tak byl nejpozději v době účinnosti kupní smlouvy vlastníkem předmětného pozemku. Odvolací soud doplnil, že ochrana vlastnického práva podle § 243g odst. 2 o. s. ř. nevyžaduje, aby třetí osoba nabyla vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře. Kupní smlouvu uzavřenou dne 19. 4. 2017 mezi J. Š. a žalovanou odvolací soud posoudil jako platnou, neboť obsahuje veškeré obligatorní náležitosti podle § 2079 odst. 1 o. z.; byla uzavřena v písemné formě, je určitá a výše kupní ceny je výrazem smluvní volnosti stran.
Uzavřel proto, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě platné smlouvy, je oprávněně zapsána v katastru nemovitostí jako jeho vlastník a žalobu neshledal důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na následně uvedených otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny anebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Za dovolacím soudem dosud neřešené označuje dovolatelka otázky formulované pod body a) „zda je kupní smlouva, uzavřená mezi osobami, z nich ani jedna není restituentem, avšak jednají ve vzájemné dohodě a na jejímž základě došlo k převodu pozemku nezákonně vydaného v rámci restitučního sporu a u kterého existuje zákonná překážka převodu, absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem a pro obcházení zákona o půdě“, a d) „zda je irelevantní pro posouzení předmětu sporu, že pozemek je vyloučen z převodu na oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., a to pro překážku vydání dle § 11 odst. 1 písm. c), a je tedy nezařaditelný do veřejné nabídky dovolatelky“.
Za vyřešené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovolatelka považuje otázky, které formuluje pod body b) „posouzení kupní smlouvy jako absolutně neplatné (rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013)“, c) „zda je kupní smlouva v rozporu s dobrými mravy, pokud je pozemek nezákonně vydaný v restituci dále převeden ryze spekulativně, s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a d) „zda pro posouzený případ není zkoumání dobré víry relevantním kritériem“.
Otázku, kterou by měl dovolací soud posoudit jinak, formuluje pod bodem f) „zda vlastnické právo k nemovitosti vydané dle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. nabývá již okamžikem právní moci rozsudku, nebo až ke dni zápisu do katastru nemovitostí“. Žalovaná se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s.
ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o.
s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka formulovaná pod písmenem a) přípustnost dovolání nezakládá proto, že vychází z odlišných skutkových závěrů, než na kterých je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nedospěl k závěru, že J. Š. a žalovaná jednali ve vzájemné dohodě s vědomím, že J. Š. není restituentem (právním nástupcem oprávněné osoby), neshledal, že by kupní smlouvu dne 19. 4. 2017 uzavřeli v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo že by obcházeli zákon o půdě; kupní smlouvu posoudil jako platnou.
Nadto se sluší připomenout, že podle ustálené judikatury sama skutečnost (bez dalšího), že převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak, neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví nezpůsobuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005). Otázka označená písmenem b) nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že nejde o smysluplnou formulaci otázky hmotného či procesního práva.
Zjevné je pouze to, že dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, z něhož se mimo jiné podává, že nabyla-li třetí osoba (i před 1. 1. 2014) na základě smlouvy, která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému svědčilo v té době pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabyla originárním způsobem, a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od této judikatury neodchýlil. Přípustnost nezakládá ani otázka formulovaná pod písmenem c). Předně, dovolatelka nespecifikuje, od které rozhodovací praxe se odvolací soud v tomto směru odchýlil. Nadto otázka opět vychází ze skutkového tvrzení, že převod pozemků na žalovanou byl ryze spekulativní, které žalobkyně v řízení neprokázala. Výhrady ke skutkovým zjištěním či k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nejde o jeho regulérní uplatnění). Na řešení otázky označené písmenem d) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. S námitkou, že pozemek je vyloučen z převodu na oprávněné osoby pro překážku vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (je tzv. nezařaditelný do veřejné nabídky), se ostatně přiléhavě vypořádal již odvolací soud, když konkrétně rozvedl, že uvedená zákonná překážka (pokud by byla její existence prokázána) platí pouze pro stát při vydávání náhradních pozemků oprávněným osobám podle zákona o půdě; neplatí naopak pro oprávněné osoby, které s takovým pozemkem následně po právu disponují.
Pokud by tedy předmětný pozemek skutečně spadal pod výluku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nemůže tato skutečnost vést k závěru o neplatnosti kupní smlouvy.
Ani otázka formulovaná pod písmenem e) přípustnost dovolání založit nemůže. Podle § 243g odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dříve podle § 243d odst. 2 o. s. ř.) právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Závěr, že pro účely aplikace zásady, podle které právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím vydaným po rušícím rozhodnutí dovolacího soudu dotčeny, není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře, že věc kupuje od vlastníka, ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka (tedy, že ochrana práv třetích osob podle § 243g odst. 2 o.
s. ř. nevyžaduje, aby třetí osoba nabyla vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4938/14). Jinými slovy, stanoví-li zákon, že právní vztahy třetích osob nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak.
Procesní ochrana třetích osob podle § 243g odst. 2 doplňuje ochranu, kterou těmto osobám v některých případech přiznává hmotné právo (k tomu srov. DOLEŽÍLEK, J. § 243g. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1115, marg. č. 9–10.). Výklad § 243g odst. 2 o. s. ř. je v judikatuře dovolacího soudu dále precizován tím, že v případě neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona je ochrana podle § 243d odst. 2 o.
s. ř. (nyní § 243g odst. 2 o. s. ř.) vyloučena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014). Jak však již bylo uvedeno výše, odvolací soud při posuzování kupní smlouvy uzavřené mezi J. Š. a žalovanou dne 19. 4. 2017 rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem ani obcházení zákona neshledal. Pro úplnost, přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka žalobkyně, že žalované nesvědčí ochrana podle § 243g odst. 2 o. s. ř., protože nebyla v postavení třetí osoby, když na „její postavení je nutno nahlížet z pozice celé holdingové struktury a s ohledem na nastavenou formu spolupráce, kdy lze žalovanou ztotožnit s postavením J.
Š., resp. materiálně i účastníka řízení, kterého tento v zásadě na svůj náklad a nebezpečí zastupuje“. Ve vztahu k ní žalobkyně především neuvedla důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a navíc je notorietou, že třetí osobou v kontextu ustanovení § 243g odst. 2 o. s. ř. se míní jiná osoba než účastník řízení, v jehož rámci bylo v dovolacím soudem zrušeno pravomocné rozhodnutí (k tomu srov. např. Doležílek, J. Komentář k § 243g. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol.
Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2021, s. 1115, marg. č. 9.; doslova:
„Stanoví-li zákon, že právní vztahy třetích osob nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí odvolacího soudu a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak“). Nad rámec uvedeného je možné doplnit, že dovolatelka měla k dispozici právní nástroje, kterými mohla převodu nemovité věci na třetí osobu (žalovanou) a aplikaci ochrany ve smyslu § 243g odst. 2 o.
s. ř. zabránit. Jde o návrh na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v případě podání dovolání (srov. § 243 o. s. ř.), případně návrh na vydání předběžného opatření zakazujícího dispozici s touto věcí (§ 76 o. s. ř.). Je-li takové předběžné opatření vydáno, je převod vlastnického práva absolutně neplatný se všemi z toho plynoucími hmotněprávními důsledky, a nic na tom nemění ani okolnost, že na postavení nabyvatele vlastnického práva případně dopadá režim ustanovení § 243g odst. 2 o. s.
ř. Uvedená ochrana se vztahuje jen na práva třetích osob, řádně nabytá od některého z účastníků řízení, který je získal na základě soudního rozhodnutí (srov. Vojtek, P. Komentář k § 243g. In Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 2. 2016. Kniha 4., § 201-250l občanského soudního řádu). Žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně podala teprve dva roky po vydání zrušovacího rozhodnutí ve vztahu k nahrazení projevu její vůle, čtyři měsíce poté, co soud zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle v novém řízení.
Předpoklad přípustnosti dovolání ohledně otázky uvedené pod písmenem f) nevylíčila dovolatelka pregnantně, neboť - jak se podává z obsahu dovolání - ve skutečnosti nepožaduje, aby otázku „zda vlastnické právo k nemovitosti vydané dle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. nabývá již okamžikem právní moci rozsudku, nebo až ke dni zápisu do katastru nemovitostí“, kterou by v minulosti již vyřešil, dovolací soud nyní posoudil jinak, nýbrž je přesvědčena, že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně, resp. v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu.
Podle § 1105 o. z., převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu. Vzhledem k tomu, že katastr nemovitostí je veřejným seznamem [srov. § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., zákon o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“)], platí pak, že v případě nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí se vlastnické právo k těmto nemovitostem nabývá dnem vkladu do katastru a tento vklad, resp. zápis má konstitutivní účinky
Podle § 1114 o. z., vlastnického práva rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se nabývá dnem, který je v něm určen; není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.
Otázka formulovaná v dovolání pod písmenem f) vyvolávala v rozhodovací praxi dovolacího soudu jisté potíže. Do ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zastřešené rozsudkem jeho velkého senátu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněným pod č. 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, zasáhl nálezem ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/2019, Ústavní soud, který však v pozdějším svém nálezu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21-2, upřesnil, že jeho výhrada se vztahovala k jiné (v rozhodnutí řešené) otázce, dospěl-li k závěru, že není podstatné, zda rozsudek soudu v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k převodu pozemku na oprávněného podle zákona o půdě sám o sobě konstituuje vlastnické právo k převáděným pozemkům a zda právě tento rozsudek představuje ve smyslu § 17 odst. 4 katastrálního zákona podklad pro deklaratorní zápis do katastru nemovitostí, anebo zda je na základě takového rozsudku teprve nuceně uzavřena smlouva mezi povinnou a oprávněnou osobou a až ta představuje podklad pro tentokrát už konstitutivní zápis do katastru nemovitostí; tuto odlišnost označil za relevantní výlučně na úrovni podústavního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25.
10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21-2). V usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022, pak Nejvyšší soud potvrdil ustálenou rozhodovací praxi, podle níž pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (ve věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srovnej též rozsudek ze dne 25.
9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156). V usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§ 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013), podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu. Validita uvedeného závěru je verifikována i v pozdější rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, uveřejněný pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 25.
10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21-2, poté, kdy závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III.
ÚS
3804/19, byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21); v ní je povaha pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v restitučních poměrech zákona o půdě jako rozhodnutí konstituujícího vlastnické právo nabyvatele originárně k datu jeho právní moci, není-li v rozhodnutí uvedeno jinak, dále utvrzena v souvislosti s aplikací ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a označenému rozhodnutí je při aplikaci ustanovení § 11a zákona o půdě přiznán i význam konstitutivního právního titulu nabytí vlastnického práva restituenta k části geometrickým plánem odděleného náhradního pozemku bez toho, aby proces oddělení podléhal souhlasu stavebního úřadu.
Není sporu o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je podřaditelné pod ustanovení § 1114 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022). Na ustálené rozhodovací praxi nemá dovolací soud důvodu ničeho měnit. Aplikováno na posuzovanou věc by odlišné posouzení předmětné otázky nemohlo přinést pro žalobkyni příznivější rozhodnutí.
Odvolací soud konstatoval v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, že J. Š. nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti k okamžiku právní moci rozsudku o nahrazení projevu vůle žalobkyně s převodem předmětných nemovitostí (dne 30. 3. 2017). Protože si strany kupní smlouvy ujednaly, že smlouva nabývá platnosti dnem jejich podpisu, účinnosti pak dnem, kdy se prodávající stane vlastníkem pozemku na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, by se i v případě odklonu od ustálené judikatury dovolacího soudu, stal J.
Š. vlastníkem předmětných nemovitostí nejpozději v době účinnosti kupní smlouvy. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu