USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1,
Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupen JUDr. Ing.
Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti
žalovaným: 1) P-holding, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136,
identifikační číslo osoby: 24715484, zastoupena Mgr. Petrem Zapletalem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, 2) Česká republika – Státní
pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo
osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační
číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 1/2016, o dovolání žalované 1) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 23 Co 31/2022-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M.,
advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27. 10. 2021, č. j. 17 C 1/2016-237, ve znění opravného usnesení ze dne 29.
11. 2021, č. j. 17 C 1/2016-248, určil, že Česká republika je vlastníkem
pozemku parc. č. XY zapsaného pro obec XY, katastrální území XY, na listu
vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní
město Praha, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a
žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od
právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 102.850,- Kč (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání obou
žalovaných rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 23 Co 31/2022-307, zastavil
řízení o odvolání žalované 2) -výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil (výrok II.), ve výroku II. změnil tak, že výše náhrady
nákladů řízení činí 86.394,- Kč a žalované jsou povinny nahradit náklady řízení
do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. potvrdil (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných
nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši
12.342,- Kč (výrok IV.).
3. Soudy nižších stupňů, vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v předchozím kasačním rozsudku ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3991/2018 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího
soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), vyšly ze zjištění, že žalobce byl v době rozhodné pro
uplatnění nároku vlastníkem předmětného pozemku, jenž má svůj původ v pozemku
dle PK č. XY zapsaného pro katastrální území XY v Deskách zemských v knihovní
vložce č. XY; na základě zákona o revisi první pozemkové reformy došlo k
převzetí předmětného pozemku státem bez náhrady. V současné době je jako
vlastník předmětného pozemku evidovaná žalovaná 1), a to z titulu kupní smlouvy
uzavřené dne 7. 10. 2010 s A. H., jehož vlastnické právo bylo do katastru
nemovitostí zapsáno na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.
5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, v jehož výroku byla uložena Pozemkovému fondu
České republiky povinnost k uzavření smlouvy o převodu, mimo jiných, i
předmětného pozemku podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“). V řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 229/2008
soud rozhodl o vhodnosti předmětného pozemku k převodu ve prospěch A. H.,
jelikož v uvedeném řízení nevyšla najevo blokace předmětného pozemku pro
žalobce jakožto původního vlastníka ve smyslu ustanovení § 29 zákona o půdě,
přestože na ni měl odpovědný a plně obeznámený Pozemkový fond České republiky
upozornit.
4. Soudy nižších instancí tak konstatovaly, že převod vlastnického práva
k předmětnému pozemku z Pozemkového fondu České republiky na A. H., jakož i
kupní smlouvu ze dne 7. 10. 2010 uzavřenou mezi A. H. a žalovanou 1), stíhá
absolutní neplatnost pro rozpor s ustanovením § 29 zákona o půdě, přičemž
neshledaly mimořádné důvody pro prolomení blokačních účinků zmíněného
ustanovení zákona o půdě. Podotkly, že A. H., zastoupený advokátem
specializujícím se na restituce, v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 229/2008
výslovně deklaroval, že z veřejných evidencí zjistil, že u předmětného pozemku
– na rozdíl od jiných jím požadovaných pozemků – neexistuje nárok třetích osob,
který by bránil jeho převodu jako pozemku náhradního dle zákona o půdě, ačkoli
dle názoru soudů nižších instancí A. H. mohl a měl pouhou lustrací v katastru
nemovitostí, popřípadě dotazem na katastrální úřad, zjistit, že předmětný
pozemek je historicky církevním majetkem. Ostatně i okolnost, že všechny
pozemky v okolí pozemku předmětného náleží do vlastnictví žalobce a historicky
mu patřily, měla na straně A. H. i žalované 1) vzbudit potřebu předmětný
pozemek pečlivě prověřit. Uvedly rovněž, že mezi žalovanou 1) a A. H. je dána
zájmová propojenost a spolupráce. Žalovaná 1) zejména vyhledávala a lustrovala
pozemky, jež by mohly být vhodné k uspokojení restitučního nároku A. H., a
následně od A. H. odkupovala v restitučním řízení získané pozemky. K
předmětnému pozemku nemá A. H. či žalovaná 1) žádné historické nebo obdobně
významné vazby. Soudy nižších stupňů proto dospěly k závěru, že A. H. a ani
žalovaná 1) nenabyli předmětný pozemek v dobré víře, neboť si museli (měli a
mohli) být vědomi, že daný pozemek je dotčen restitučním nárokem žalobce.
Odvolací soud navíc připomněl řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 60 C 92/2011, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k
předmětnému pozemku právě z důvodu porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o
půdě, pročež žalovaná 1) musí v případě úspěchu žalobce v přítomné věci počítat
s nepříznivými hospodářskými dopady do své sféry.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II. a
akcesorickým výrokům III. a IV.) podala dovolání žalovaná 1) – dále též
„dovolatelka“. Táže se, zda se přechod vlastnického práva k církevnímu
historickému majetku konstituovaný pravomocným soudním rozhodnutím o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle
ustanovení § 11a zákona o půdě může dostat do kolize s ustanovením § 29 zákona
o půdě a zda se oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012
Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jež
nebyla účastníkem onoho souvisejícího řízení, může domáhat určení vlastnického
práva státu k majetku vydanému na základě ustanovení § 11a zákona o půdě,
přičemž má za to, že uvedená otázka hmotného práva, jež byla Nejvyšším soudem
řešena v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, má být
dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že A. H. nabyl předmětný pozemek
do svého vlastnictví na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.
5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, originárně, pročež nelze aplikovat postup dle
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., k čemuž připomněla rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, jakož i konkluze
Ústavního soudu o závaznosti konstitutivního rozhodnutí o nabytí vlastnického
práva i pro toho, kdo nebyl účastníkem řízení předcházejícího vydání
rozhodnutí. Výklad, podle něhož nejsou z dosahu ustanovení § 29 vyloučeny
případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku konstituované
pravomocným soudním rozhodnutím, pokládá za extenzivní a rozporný s principem
právní jistoty.
6. Dále má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda lze žalované 1) odebrat
bez náhrady vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyté od A. H., jehož
vlastnictví bylo založeno pravomocným soudním rozhodnutím. Soudní rozhodnutí
dle mínění žalované 1) nemohou podléhat neplatnosti pro rozpor se zákonem a
vlastnické právo A. H. nelze odklidit mimo zákonem předvídané procesní
instrumenty v jiném soudním řízení v rámci předběžně řešené otázky platnosti
smlouvy uzavřené v důsledku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5.
2010, č. j. 14 C 229/2008-156. V tomto směru namítá též porušení ústavně
garantovaných práv žalované 1).
7. Současně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v
odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
posuzování otázky existence dobré víry na straně žalované 1), neboť dobrá víra
žalované 1) se v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn.
II. ÚS 3348/14 (zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního
soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn.
31 Cdo 353/2016, zakládá především na důvěře ve správnost rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, a zápisu v
katastru nemovitostí; v řízení nebyly prokázány okolnosti vyvracející
dobrověrnost žalované 1). Upozornila, že pokud právní zástupce A. H.
vytipovával pozemky vhodné k uspokojení restitučního nároku a analyzoval je,
nemohl o těchto skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním
právních služeb A. H., s ohledem na povinnost mlčenlivosti (§ 21 odst. 1 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii) informovat žalovanou 1). Společný zájem žalované
1) a A. H. na řádném uspokojení restitučního nároku A. H. označila žalovaná 1)
za zcela bezvýznamný pro projednávanou věc. Odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu se dle mínění žalované 1) v otázce posouzení její dobré víry odvíjí od
účelově vykonstruovaných argumentů a v řízení nedoložených skutečností.
Vyjadřuje přesvědčení, že prověření, zda je pozemek dotčen historickým
vlastnictvím církve, tížilo výlučně Pozemkový fond České republiky, pročež
absenci dobré víry nelze vyvozovat z okolnosti, že A. H. nebo žalovaná 1)
neprovedli úkony, jež měly učinit příslušné orgány České republiky.
8. Dále předkládá otázku, jež má být dle mínění žalované 1) „řešena
dovolacím soudem jinak“, a to, zda v přítomné kauze existují mimořádné
okolnosti ospravedlňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalované 1).
Akcentovala přitom kvalifikovaným způsobem nezpochybněný pravomocný rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 9, coby nabývací titul A. H. k předmětnému pozemku,
vydaný ve světle pochybení Pozemkového fondu České republiky, jenž neochránil
církevní zemědělský majetek před jeho převodem na třetí osoby. Dodala, že
důsledky pochybení Pozemkového fondu České republiky nemohou jít k tíži
jednotlivce, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp.
zn. I. ÚS 2166/10, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS
2576/10. Poukázala taktéž na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 60 C 92/2011, v němž bylo konstatováno, že vlastnictví založené
pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 14 C 229/2008
ve spojení s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí nelze s ohledem
na nezměnitelnost a princip právní jistoty revidovat i přesto, že byl takto
převeden původní církevní majetek v rozporu se zákonem o půdě. Závěrem navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, potažmo rozsudek soudu prvního
stupně, změnil tak, že se žaloba na určení vlastnického práva žalované 2) k
předmětnému pozemku zamítá, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobce ve svém podrobném vyjádření označil dovolání žalované 1) za
nepřípustné. Zmínil, že prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání žalované
1) nespravedlivě zasáhlo do postavení stran sporu v neprospěch žalobce.
Vyzdvihl, že polemikou se závěry odvolacího soudu formulovanými ve vztahu k
dobré víře žalované 1), jež byla posuzována vzhledem ke všem okolnostem
případu, dovolatelka napadá zjištěný skutkový stav, který dovolacímu přezkumu
nepodléhá. Uvedl, že výjimečné prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o
půdě přichází do úvahy pouze u dobrověrného nabyvatele, avšak dobrá víra
žalované 1) a A. H. byla vyvrácena; nadto získání předmětného pozemku má pro
žalobce – na rozdíl od žalované 1) – zcela zásadní význam. Doplnil, že dobrá
víra žalované 1) se nemůže odvíjet ani od náhledu do výpisu z katastru
nemovitostí, neboť v okamžiku podpisu kupní smlouvy k předmětnému pozemku A. H.
a žalovanou 1), včetně podpisu souvisejícího návrhu na vklad práva do katastru
nemovitostí pro žalovanou 1), nebyl A. H. evidován v katastru nemovitostí jako
vlastník nárokovaného pozemku. Co se týče žalovanou 1) namítané povinnosti
mlčenlivosti právního zástupce A. H., upozornil, že tentýž právní zástupce
zastupoval i žalovanou 1) jakožto zájemce o koupi předmětného pozemku, a tudíž
žalovaná 1) i A. H. museli vyjádřit souhlas s jednáním tohoto zástupce, jelikož
jejich zájmy se lišily. Zdůraznil rovněž, že v době vydání rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, byl judikaturou
i odbornou veřejností zastáván postoj, že rozhodnutí o nahrazení projevu vůle
vlastnictví samo nekonstituuje a vlastnictví se nabývá až rozhodnutím o
povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, pročež zmíněný rozsudek ani z
tohoto pohledu nemůže představovat mimořádnou okolnost projednávané kauzy.
Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo
812/2000, a na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3804/19, jenž v nastíněné problematice nebyl překonán stanoviskem pléna
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, a jímž se v
souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy řídí současná praxe katastrálních pracovišť,
byť samotnému žalobci je znám i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021,
sp. zn. 28 Cdo 509/2021. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl.
10. V replice k vyjádření žalobce žalovaná 1) odmítá jeho snahu
dovolatelku dehonestovat nepravdivými tvrzeními o spekulativním úmyslu při
získání předmětného pozemku. Má za to, že dovolání je pro všechny vymezené
právní otázky přípustné, neboť Nejvyšší soud se prozatím v žádném své
rozhodnutí nezabýval právní otázkou, zda pravomocné a dosud nezrušené soudní
rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby se může dostat do kolize s
blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě a zda v důsledku takového stavu se
může církevní právnická osoba úspěšně domáhat určení vlastnického práva státu
jako předpokladu pro restituci majetku, jenž nabyl již dříve jiný restituent.
Připomíná, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího
práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a
práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, neboť byla v legitimním očekávání, že se může
spolehnout na pravomocné soudní rozhodnutí o vlastnickém právu jejího
předchůdce; uvedený stav porušení legitimního očekávání doplňuje odkazem na (jí
specifikovaná) rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
11. Žalovaná 2) se k dovolání žalované 1) nevyjádřila.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 4. 2022 (srovnej bod
2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s.
ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta
první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1)
přípustné (§ 237 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalované 1) není pro žádnou ze čtyř vymezených právních
otázek (viz body 15.1. až 15.4. dovolání) ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť pro jiné posouzení právních otázek v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu již řešených (zejména v poměrech nyní projednávané věci v
rozsudku ze dne 25.9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156) neshledává dovolací
soud žádný důvod a přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vážící se k
výtce o řešení otázky hmotného práva odvolacím soudem v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; posouzení otázky (ne)existence dobré víry
spojuje dovolatelka s jiným skutkovým stavem, než jaký byl zjištěn soudy
nižších stupňů a stal se podkladem pro přijaté (dovolatelkou kritizované)
právní posouzení věci. Z povahy věci pak z hlediska přípustnosti dovolání
nemůže obstát argumentace žalované 1) předestřená v replice k vyjádření
žalobce, („že právní otázka, zda pravomocné a dosud nezrušené soudní rozhodnutí
o vlastnickém právu oprávněné osoby se může dostat do kolize s blokačním
ustanovením § 29 zákona o půdě a zda v důsledku takového stavu se může církevní
právnická osoba úspěšně domáhat určení vlastnického práva státu jako
předpokladu pro restituci majetku, jenž nabyl již dříve jiný restituent, nebyla
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena“), pokud ve vlastním dovolání
tutéž otázku dovolatelka spojuje s potřebou jejího odchylného posouzení od
toho, jež bylo přijato v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28
Cdo 3991/2018-156, v kterémžto rozhodnutí (a i v některých dalších) již tato
otázka byla řešena.
15. K otázce, zda se přechod vlastnického práva k církevnímu
historickému majetku konstituovaný pravomocným rozsudkem soudu na uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku podle § 11a zákona o
půdě může dostat do kolize s § 29 zákona o půdě na uložení povinnosti uzavřít
smlouvu o převodu náhradního pozemku podle § 11a zákona o půdě může dostat do
kolize s § 29 zákona o půdě a oprávněná osoba, dle § 3 ZMV, která nebyla
účastníkem řízení předcházejícího vydání pravomocného rozsudku se z tohoto
důvodu může dle § 18 ZMV domoci určení vlastnického práva státu k vydanému
majetku, jíž dovolací soud vyřešil v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo
3991/2018-156, a dle mínění dovolatelky by měla být dovolacím soudem posouzena
jinak ( viz bod 15.1. a body 18. a 19. dovolání).
16. Dovolatelka řešení první (shora vymezené) právní otázky uvozuje
podrobným výkladem o povaze pravomocného soudního rozhodnutí (rozsudku), jímž
je nahrazen projev vůle povinné osoby uzavřít v režimu ustanovení § 11a zákona
o půdě s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, a
reflexí této otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního
soudu. V poměrech projednávané věci ovšem posouzení povahy označeného typu
soudního rozhodnutí není nijak sporné, o čemž svědčí závěr odvolacího soudu
vyjádřený v bodě 24. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, jenž ostatně
konvenuje i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na niž upozornil
Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156. V
něm uvedl, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo,
aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (v posuzované věci
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších
předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve
smyslu ustanovení § 132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do
katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti
záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srovnej rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze
dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, jenž byl publikován pod číslem
19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr byl dále rozveden
v podmínkách uzavírání smluv o bezúplatném převodu pozemků ve smyslu ustanovení
§ 11a odst. 8 zákona o půdě v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, v němž dovolací soud uvedl, že „rozhodnutí soudu, jímž se
ukládá Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném
převodu pozemku, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve
smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o
rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§ 132 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), podle
něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní
moci rozhodnutí soudu. Validita uvedeného závěru je verifikována i v pozdější
rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost zamítl
Ústavní soud nálezem ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, poté, kdy
závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3804/19, byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS-st.
54/21), v níž je povaha pravomocného soudního rozhodnutí o
nahrazení projevu vůle v restitučních poměrech zákona o půdě jako rozhodnutí
konstituujícího vlastnické právo nabyvatele originárně k datu jeho právní moci,
není-li v rozhodnutí uvedeno jinak, dále utvrzena v souvislosti s aplikací
ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a označenému rozhodnutí je
při aplikaci ustanovení § 11a zákona o půdě přiznán i význam konstitutivního
právního titulu nabytí vlastnického práva restituenta k části geometrickým
plánem odděleného náhradního pozemku bez toho, aby proces oddělení podléhal
souhlasu stavebního úřadu. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tedy není
sporu o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné
osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu
pozemku oprávněné osobě je podřaditelné pod ustanovení § 132 odst. 1 a 2 obč. zák. (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník pod ustanovení § 1114
o. z.); jinak ovšem než podle citovaného ustanovení občanského zákoníku
účinného do 31. 12. 2013 odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku pravomocné
soudní rozhodnutí, na jehož základě měl nabýt vlastnické právo k předmětnému
pozemku A. H. neposoudil, a tudíž dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci při aplikaci ustanovení § 132 obč. zák. soudem odvolacím namítaný
dovolatelkou není naplněn.
17. Naopak jako sporné Nejvyšší soud identifikuje v rámci první vymezené
právní otázky posouzení závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o
vlastnickém právu oprávněné osoby (restituenta podle zákona o půdě) k
náhradnímu pozemku, jenž byl následně kupní smlouvou převeden na dovolatelku,
přičemž se jednalo o historický církevní majetek zemědělského charakteru, na
jehož převod se vztahovala blokace upravená v ustanovení § 29 zákona o půdě, ve
znění účinném do 31. 12. 2012.
18. Dovolatelka závaznost pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém
právu určité osoby, které nebylo na základě některého z upravených procesních
institutů odklizeno, pro jiné osoby v jiných řízeních, byť nebyly účastníky
řízení, v němž bylo pravomocné rozhodnutí vydáno, a požadavek na uplatnění
takového výkladu ustanovení § 29 zákona o půdě, v jehož důsledku z něj je třeba
vyloučit takové dispozice, jakou je přechod vlastnického práva, demonstruje na
několika rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, v nichž ovšem buď
vůbec není přítomen restituční aspekt věci, anebo dovolatelkou citované pasáže
reflektují od nyní posuzované věci odlišné skutkové souvislosti a jim
korespondující právní závěry [usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 11.
2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014 (vznik vlastnického práva na základě
rozhodnutí o pozemkových úpravách), nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005,
sp. zn. II. ÚS 114/04 (nemožnost domáhat se vydání věci podle obecné úpravy
občanského práva, mohl-li být nárok uplatněn podle restitučních předpisů) a
nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02].
19. Restituční problematika spojena se zmírněním majetkových křivd
spáchaných na církvích a náboženských společnostech je sice přítomna v
posouzení vyplývajícím z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn.
IV. ÚS 3668/17, nicméně citace vztahující k potřebě takového výkladu ustanovení
§ 29 zákona o půdě, jenž respektuje znění zákona (a blokaci církevního majetku
nelze tudíž uplatnit ve vztahu k přechodu vlastnického práva), byla v
odkazovaném usnesení spojena s přechodem vlastnického práva z majetku státu na
obec dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom
případy přechodu vlastnického práva na obce, popřípadě i kraje, vykládá
ustáleně tak, že „omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a
náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se
neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, nebo rozsudek
Nejvyššího zde dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jenž byl uveřejněn pod
číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Ani dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v
řízení o určení vlastnického práva, jež v prvním stupni probíhalo u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015), se svými závěry do poměrů projednávané věci
nepromítají. Výklad ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. o závaznosti
pravomocného soudního rozhodnutí (o vlastnickém právu) v nich byl podán se
zřetelem k osobě žalující (Česká republika – Státní pozemkový úřad), jejíž
právní předchůdce (Pozemkový fond České republiky) byl účastníkem předchozího
řízení, v němž byl o vlastnickém právu restituenta A. H. (v pozdějším řízení
zpochybňovanému) vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 14 C 229/2008-156, jenž nabyl právní moci dne 15. 7. 2010. Právní
nástupce žalovaného účastníka řízení tudíž nemohl v následném řízení, byť v
jiném procesním postavení, vyloučit subjektivní meze závaznosti soudního
rozhodnutí, jež se ovšem, jak se rovněž podává z části odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015, nevztahují na
toho, kdo nebyl účastníkem předchozího řízení a podle zákona není vůči němu
pravomocné soudní rozhodnutí závazné.
21. Do poměrů projednávané věci rovněž nedopadá závěr dovolatelkou
odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2307/2015, kdy konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu o nabytí vlastnického
práva státu bylo vydáno v procesu pozemkových úprav, v jejichž důsledku
církevní právnickou osobou nárokované pozemky coby součást jejího historického
majetku zanikly a vznikl originárně pozemek nový, přičemž ovšem současně
omezení vyplývající z ustanovení § 29 zákona o půdě bylo přesunuto na pozemek
jiný (výměrou odpovídající odňatým pozemkům), čímž možnost uspokojení
restitučního nároku církevní právnické osoby zůstala zachována.
22. V předchozím (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, byla zmíněna významná judikatorní reflexe
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a sice že „smyslem ustanovení §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo
rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného
§ 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí
dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob
k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s
nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z
majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné
osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015,
publikovaném pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).“
23. Ač tedy z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zřetelně
vyplývá, že dosah ustanovení § 29 zákona o půdě se nemůže vztahovat na všechny
právní dispozice s církevním majetkem, na nějž byl (mohl být) uplatněn
restituční nárok církevní právnickou osobou a omezení nakládání s věcmi
příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým
změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s
církvemi [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn.
28 Cdo 4946/2015, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5217/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016; v případech, kdy k
přechodu historického církevního majetku došlo při splnění podmínek daných
zákonem č. 172/1991 Sb., na obce srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný pod číslem 34/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a podle zákona č. 290/2002 Sb., o
přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a
obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o
souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých
věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb.,
a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na
kraje srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4784/2016], nelze přehlédnout, že v každé věci, kdy dochází ke střetu dvou,
popřípadě více, individuálně určených subjektivních práv, jež působí proti
sobě, a z jejich povahy vyplývá, že nemohou být zachována současně, je nezbytné
přihlédnout k jedinečně daným okolnostem případu. Ohled na individuální
konkrétně posuzované věci akcentoval Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 29.
5. 2013, p. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 293. odůvodnění nálezu), když dovodil, že v
souvislosti s řízením vedeným o určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 18 odst.
1 zákona č. 428/2012 Sb. bude každý případ předmětem soudního řízení, přičemž
soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a
mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou „ve hře“.
24. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v poměrech projednávané
věci vyplývá, že A. H., nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku jako
pozemku náhradnímu ve smyslu ustanovení § 11a zákona o půdě na základě
pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14
C 229/2008 -156 (rozsudek nabyl právní moci dne 15. 7. 2010), v jehož výroku
byla Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu
o bezúplatném převodu vlastnického práva, mimo jiného, i k předmětnému pozemku.
Kupní smlouvou uzavřenou dne 7. 10. 2010 A. H. převedl vlastnické právo k
předmětnému pozemku na žalovanou 1). V následném řízení vedeném z podnětu
žaloby státu na určení vlastnického práva České republiky k předmětnému pozemku
u Obvodního soudu pro Prahu 9 byla určovací žaloba rozsudkem ze dne 12. 6.
2014, č. j. 60 C 92/2011-258, zamítnuta a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
20. 1. 2015, č. j. 15 Co 481/2014-296, prvostupňový rozsudek potvrdil (dovolání
České republiky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 3500/2015). Jako vedlejší účastník v tomto řízení vystupoval
žalobce.
25. Ústřední sporný bod řešené právní otázky, zda v poměrech řízení o
určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. lze žalobě církevní právnické osoby vyhovět s poukazem na porušení
blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, pokud věc patřící k historickému
církevnímu majetku oprávněné osoby přešla před účinností zákona č. 428/2012 Sb.
z vlastnictví státu do vlastnictví třetí osoby na základě pravomocného
rozhodnutí (rozsudku) soudu, jímž bylo originárním způsobem vlastnické právo
konstituováno, nebylo lze zodpovědět bez toho, aby byl objasněn institut
závaznosti (jejích subjektivních mezí) pravomocného rozhodnutí soudu pro
účastníky konkrétního řízení, pro ty, kteří účastníky řízení nebyli (§ 159a
odst. 1 o. s. ř.), jakož pro všechny orgány (§ 159 odst. 4 o. s. ř.).
26. Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí vydaném v této věci (v
kasačním rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156) s odkazem na
vlastní ustálenou rozhodovací praxi uvedl, že z ustanovení § 159a odst. 1 o. s.
ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení,
nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani
zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné,
nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o
nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní
vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1724/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo
311/2001)“. Současně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, připomněl, že „pravidlo v něm uvedené vyplývá přímo z
práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uplatnění zásady projednací, která
stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit
důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a také zásady dispoziční, podle
níž je dispozice s opravnými prostředky plně v rukou účastníků řízení, nemůže
být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v zákoně) závazné pro někoho,
kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího; to platí tím spíše pro
předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby by byly sankcionovány
za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní povinnosti, resp.
nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby např. zjevně nesprávné řešení
předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho
jiného než účastníka původního řízení. Sluší se doplnit, že v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015, na něž
dovolatelka rovněž odkazuje, je přiléhavě vzpomenut závěr rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, reflektující aplikaci
ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., dle něhož „z citovaných ustanovení
vyplývá, že, není-li pravomocný výrok rozsudku subjektivně závazný pro každého,
vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení, a na
osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozsudku. Pro soudy, správní
úřady a jiné orgány veřejné moci je výrok pravomocného rozsudku v jiných
věcech, než ve kterých se rozhoduje o osobním stavu (statusových věcech),
závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky,
popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena,
právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo
nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné,
může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném
řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné moci při posuzování
věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již
pravomocně rozhodnuto.“
27. Na relevanci uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod ničeho měnit
ani v probíhajícím (v této právní věci druhém) dovolacím řízení. Jakkoliv
argumentací judikaturou Nejvyššího soudu a rovněž tak Ústavního soudu (viz body
18. až 21. odůvodnění tohoto usnesení) se dovolatelka snaží docílit změny
náhledu dovolacího soudu, jímž se řídily soudy nižších stupňů (viz § 243g odst.
1 věta první o. s. ř.), a sice, že se žalobce může domáhat určení vlastnického
práva státu k předmětnému pozemku ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. s využitím tvrzení, že pravomocným soudním rozhodnutím, bylo-li
jím konstituováno vlastnické právo třetí osoby k církevnímu majetku původního
vlastníka, bylo porušeno blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, sluší se
uvést, že dovolatelkou připomenuté závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
jakož i Ústavního soudu, se do poměrů projednávané věci promítnout nemohly,
neboť danou otázku vůbec neřešily. Platí proto, že pro žalobce není ve smyslu
ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný pravomocný rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, ale zejména pravomocný
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C
229/2008-156, na jehož základě nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku
právní předchůdce žalované 1).
28. Ač by doslovné znění ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném
do 31. 12. 2012 („Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské
řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů
o tomto majetku.“), mohlo svádět k úsudku, že církevní majetek je jím blokován
s důsledky absolutní neplatnosti právního úkonu (jednání) jen pro případ jeho
převodu (nikoliv přechodu), nelze při výkladu tohoto ustanovení zcela zřejmě
pustit se zřetele jeho vazbu na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo překlenutí dřívější
rozhodovací praxí konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických
osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku,
s nímž bylo disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015,
uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod
číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4091/2017), a tím zachování
majetkového substrátu pro možné potencionální uspokojení oprávněných
restitučních nároků naturální formou, jehož právní rámec nebyl v důsledku
nečinnosti zákonodárce ustaven po dobu delší než dvě desetiletí. Za tuto dobu
pak bylo s historickým církevním majetkem ve vlastnictví státu na základě
rozličných právních titulů disponováno, čemuž mělo i ustanovení § 29 zákona o
půdě bránit.
29. Pro lepší pochopení úvah Nejvyššího soudu směřujících ke konkluzi,
že i některé (nikoliv všechny) případy přechodu vlastnického práva k
historickému církevnímu majetku se mohou dostat do rozporu s blokačním
ustanovením § 29 zákona o půdě nelze v prvé řadě odhlédnout od dnes již
historických souvislostí, jež provázely přijetí zákona č. 428/2012 Sb. Již v
nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, Ústavní soud v řízení o
ústavní stížnosti opírající se v důsledku nečinnosti zákonodárce o tvrzenou
možnost domáhat se vydání církevního majetku určovací žalobou podle obecných
předpisů občanského práva uvedl, že „přechod majetku církví je pokryt kogentním
ustanovením § 29 zákona 229/1991 Sb. a že zákon o půdě předpokládá, že
zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob,
bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn.“
Současně bylo nálezem připomenuto, že „stát musí svůj závazek vydat restituční
zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního
majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních
právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení.“ Legitimní očekávání
církví a náboženských společností na vytvoření právního rámce, v jehož
intencích by mohly být uplatněny jejich nároky na restituci majetku, bylo pak
zdůrazněno v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
9/07 (nález byl uveřejněn pod číslem 242/2010 Sb.), v něm bylo současně
charakterizováno jako „trvající a konkrétní majetkový zájem spadající pod čl.
11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě“ (srovnej bod 90.
odůvodnění plenárního nálezu). Uvedené teze pak Ústavní soud argumentačně
prohloubil, včetně požadavku na užití výkladového pravidla in favorem
restitutionis, např. v nálezu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16. V
tomto nálezu uvedl, že „církevní právnické osoby mají zákonem založené
legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku; vydal-li stát
pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na
práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz jako
pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do
práv historického vlastníka, který započal v období po roce 1948, pokračoval
nečinností demokratického zákonodárce a ve vztahu k nyní projednávanému majetku
byl dovršen jeho převodem na třetí osobu.“
30. Do ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se zjevně musí
prosadit ústavněprávní aspekt spojující jej s blokačním ustanovením § 29 zákona
o půdě, který z žaloby na určení vlastnického práva státu k historickému
církevnímu majetku činí procesní nástroj sloužící aktivně legitimované církevní
právnické osobě k uchování majetkové základy pro možné (úspěšné) uplatnění
restitučního nároku k majetku, jímž bylo od účinnosti blokačního ustanovení
disponováno v rozporu se zákonem. Zákonný zákaz postihující převody
historického církevního majetku do vlastnictví jiných osob se musí uplatnit i
na přechody vlastnického práva k takovému majetku, vyjma těch, jež se neprotiví
smyslu a účelu majetkového vyrovnání s církvemi (viz bod 23. odůvodnění tohoto
usnesení). Jiné přechody vlastnického práva nelze zásadně z dosahu blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě vyloučit, protože výklad citovaného ustanovení
orientovaný toliko na znění zákona by toleroval zmenšování majetkové základny
pro restituci historického majetku církví a prohluboval by křivdy na nich v
minulosti spáchané. Důsledky užití toliko gramatického výkladu citovaného
ustanovení může eliminovat toliko nadstandardní interpretační metoda
teleologického výkladu respektující smysl a účel blokace církevního majetku.
Jeho zvláštní forma uplatnitelná při výkladu restitučních předpisů in favorem
restitutionis (§ 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) odůvodňuje přijetí
rozšiřujícího výkladu ustanovení § 29 zákona o půdě právě na případy přechodu
vlastnického práva, jež jsou se smyslem a účelem církevních restitucí v
konfliktu (k prioritě teleologického výkladu před výkladem gramatickým všude
tam, kde to účel zákona ze závažných důvodů vyžaduje, srovnej stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96, nález pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a nález pléna
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Princip právní
jistoty ochraňující třetí osobu (nabyvatele církevního majetku) se pak může
oproti oprávněnému zájmu církevního restituenta prosadit v souvislosti s
posouzením individuálních okolností konkrétního případu v situacích, kdy pro
dobrověrného nabyvatele svědčí další skutečnosti mimořádného významu, jež
odůvodní upřednostnit jeho ochranu před restitučním zájmem oprávněné osoby.
31. Lze tudíž k právní otázce vymezené pod bodem 15. odůvodnění tohoto
usnesení shrnout, že ve vztahu k ní Nejvyšší soud dovolání žalované 1) ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným neshledává, neboť pro její jiné
posouzení proti tomu, jak byla řešena v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28
Cdo 3991/2018-156, nenalezl žádný relevantní důvod. Dovolatelka totiž
dovolacímu soudu nepředložila žádné, zejména judikaturou podložené, argumenty,
jež by byly způsobilé změnit jeho náhled na možnost církevní právnické osoby
domáhat se v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určení
vlastnického práva státu k historickému církevnímu majetku, jež na jinou osobu
přešel na základě pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu. Není
tak žádného důvodu, aby z dosahu ustanovení § 29 zákona o půdě byly vyloučeny
případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku konstituované
pravomocným soudním rozhodnutím, pokud bylo v důsledku takového přechodu
citované blokační ustanovení porušeno. Atributům právního státu totiž
koresponduje takový stav, že i soud jako orgán státu je při své rozhodovací
činnosti vázán principem zákonnosti a s respektem k němu může přiznat jen
taková práva (uložit takové povinnosti), jež mu v jednotlivém případě hmotné
právo objektivně umožňuje. Proto lze současně uzavřít, že ani dovolatelkou
uplatněný důvod dovolání nesprávného právního posouzení věci při aplikaci
ustanovení § 159a o. s. ř. a § 29 zákona o půdě nebyl uplatněn právem.
32. K otázce, zda lze na základě soudního rozhodnutí zbavit žalovanou 1)
vlastnictví k předmětnému pozemku, který nabyla od nabyvatele A. H., jenž
získal vlastnické právo k pozemku originárním způsobem na základě pravomocného
soudního rozhodnutí, z důvodu údajné kolize soudního rozhodnutí s § 29 zákona o
půdě i přesto, že pravomocný rozsudek soudu nebyl zrušen a ani kvalifikovaným
způsobem v rámci předvídaných procesních instrumentů (odvolání, dovolání,
žaloba pro zmatečnost, obnova řízení, ústavní stížnost) zpochybněn, jež dosud
neměla být Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi řešena, neboť dovolatelkou
odkazovaná obdobná věc posuzovaná v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11.
2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, vycházela ze skutkově odlišného případu (viz
bod 15. a body 20. až 26. dovolání), se uvádí následující.
33. Ani pro shora předestřenou otázku neshledává Nejvyšší soud dovolání
žalované 1) ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným. Nelze přehlédnout,
že otázka možnosti zpochybnit právní následek založený pravomocným soudním
rozhodnutím o vlastnickém právu ve prospěch A. H. již byla v této věci řešena v
předchozím (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28
Cdo 3991/2018-156 (a nejedná se tudíž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešenou). Její posouzení ovšem nesouvisí s tím, zda žalující v
řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. mohl dosáhnout zrušení pravomocného soudního rozhodnutí
o vlastnickém právu jako nezákonného na základě instrumentů, jež mu procesní
právo nabízí, ale zda je takovým rozhodnutím vydaným v řízení, jehož nebyl
účastníkem, vázán. Podrobný výklad k této otázce, kterou dovolatelka nastínila
již v právní otázce vymezené v bodě 15. odůvodnění tohoto usnesení, podává
Nejvyšší soud v bodech 25. až 27. odůvodnění shora. Od přijatého řešení v
dovoláním dotčeném rozsudku se přitom odvolací soud neodchýlil. Připomínka
dovolatelky k řešení skutkově odlišného případu podávajícího se z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016 (ústavní stížnost
podaná A. H. směřující proti citovanému usnesení dovolacího soudu byla nálezem
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, zamítnuta), jehož
závěry nelze zcela do poměrů projednávané věci promítnout, je sice správná,
nicméně uvedenou odlišnost Nejvyšší soud také v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, respektoval, když uvedl, že
„pochopitelně vnímá odlišnost mezi povahou autoritativního rozhodnutí
(rozsudku) soudu, jímž jsou práva a povinnosti stanoveny bez ohledu na
stanovisko jedné procesní strany, a usnesením o schválení smíru, do něhož je za
souhlasu soudu vtěleno hmotně-právní ujednání, jehož obsah je založen na
konsensu obou stran, jakož i možnosti revize jejich věcné správnosti
(zákonnosti),“nicméně dále doplnil, že „nelze přehlédnout, že v obou případech
se jedná o totožný titul, jímž dochází originárně k přechodu vlastnického
práva, jenž je ovšem závazný toliko pro ty, kteří byli účastníky
inkriminovaného soudního řízení. Princip vyplývající z ustanovení § 159a odst.
1 o. s. ř. by byl v jiném soudním řízení stěží uplatnitelný, pokud by ten, jenž
nebyl účastníkem předchozího řízení, nemohl za účelem ochrany svých práv
úspěšně namítat, že věc, o níž bylo dříve pravomocně rozhodnuto, má být
posouzena jinak.“ A to je právě případ nyní posuzované věci.
34. K otázce, zda dobrou víru žalované 1) v to, že nabývá předmětný
pozemek od vlastníka (nabyvatele A. H.) vylučuje, že právní zástupce nabyvatele
A. H., placený na základě dohody s nabyvatelem A. H. žalovanou 1), věděl či měl
vědět o tom, že předmětný pozemek byl historicky ve vlastnictví církve a
vztahuje se na něj blokační ustanovení § 29 zákona o půdě i přesto, že vlastník
předmětného pozemku (nabyvatel A. H.) předložil žalované 1) před převodem
předmětného pozemku na žalovanou 1) nabývací titul spočívající v pravomocném
rozsudku soudu, účinnost kupní smlouvy byla vázána na den, kdy se stane
Nabyvatel A. H. vlastníkem předmětného pozemku v katastru nemovitostí a
žalovaná vycházela při koupi pozemku ze stavu zápisu v katastru nemovitostí,
jíž podle mínění dovolatelky řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Ani pro takto vymezenou otázku neshledává
dovolací soud dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným, neboť
odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu neodchýlil. Jeho závěry vyjádřené v bodech 20. a 22. odůvodnění dovoláním
dotčeného rozsudku jsou plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, jakož i s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
35. Již v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156,
Nejvyšší soud uvedl, že „nemíní nijak zpochybňovat takovou stěžejní zásadu
vlastní právnímu státu jakou je právní jistota zahrnující, mimo jiného, důvěru
jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů
zákonodárné, výkonné či soudní moci, jíž v poměrech projednávané věci odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, připomíná
odvolací soud. Nelze ovšem na druhé straně přehlédnout, že ve vztahu k
blokačním účinkům ustanovení § 29 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího
soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v
souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností
odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).“ V
souladu s touto tezí pak vyslovil, že „i když uvedená teze byla vyjádřena ve
vztahu k jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce majetku, na nějž se
blokační ustanovení vztahovalo, popřípadě na postup katastrálního úřadu v
řízení o zápisu (vkladu) vlastnického práva k takovému majetku do katastru
nemovitostí, není žádného důvodu, aby z dosahu ustanovení § 29 zákona o půdě
byly vyloučeny případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku
konstituované pravomocným soudním rozhodnutím, pokud bylo v důsledku takového
přechodu citované blokační ustanovení porušeno.“ Konkluze, že dobrá víra
nabyvatele církevního majetku nepostačuje k prolomení blokačních účinků
ustanovení § 29 zákona o půdě, byla dále připomenuta například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017. V těchto
rozhodnutích dovolací soud konkludoval, že „okolnost, že nabyvatel nemovitostí,
představujících původní majetek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti
blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) v dobré víře plynoucí i ze
zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic [např.
jestliže dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nebo nabyvatel byl převodcem, jímž byl
státní subjekt, ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady,
přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí] k
prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího
nepostačuje.“
36. I nálezová judikatura Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nález Ústavního soudu ze dne
22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 11.
2011, sp. zn. I. ÚS 3178/18) sice určitý význam dobré víře nabyvatele
historického církevního majetku založené na zapojení veřejnoprávních subjektů
do procesu změny vlastnického práva k takovému majetku, včetně jeho zápisu do
katastru nemovitostí, přisuzuje, nicméně uzavírá, že samotná dobrá víra
nabyvatele k prolomení účinků blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě bez
současné existence mimořádných okolností věci, v jejichž důsledku by mohl být
upřednostněn nabyvatel historického církevního majetku před jeho původním
vlastníkem nepostačuje. V posledně uvedeném nálezu pak Ústavní soud význam
dobré víry, byť v poměrech jím posuzované věci, ještě více upozaďuje s využitím
teze, že „samotná dobrá víra ani dobrá víra kombinovaná s důvěrou v akt státu
skutečně mimořádnými okolnostmi nejsou (akt státu koneckonců nebyl mimořádným,
nýbrž zcela pravidelným původcem převodu pozemků v rozporu s blokačním
ustanovením § 29 zákona o půdě).“
37. Dovolací argumentace žalované 1) opírající se o jí citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, a skutkové námitky, jimiž
se snaží korigovat skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení soudů
nižších stupňů o nedostatku její dobré víry, s ohledem na shora uvedené odlišný
závěr o splnění podmínek pro výjimečné prolomení blokačního ustanovení § 29
zákona o půdě přinést nemůže, a to ani v případě, pokud by konkluzi o dobré
víře žalované 1) jako nabyvatelky historického církevního majetku bylo možné
učinit.
38. Dovolatelkou poukazovaná jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu
(usnesení ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3348/2015, nález Ústavního soudu ze
dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10) a Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014; k jejich významu
v projednávané věci se Nejvyšší soud vyjádřil již v bodě 18. odůvodnění tohoto
usnesení, a dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) problematiku dobré víry jako
jednoho (nikoliv však dostačujícího) předpokladu k prolomení blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě vůbec nereflektují a vyjadřují-li se k otázce
dobré víry účastníků právních dispozic, jejichž předmětem je nemovitá věc, pak
tak činí za (s projednávanou věcí) nesouměřitelných skutkových okolností. Pokud
se dále dovolatelka odkazem na jí specifikovanou nálezovou judikaturu Ústavního
soudu (přijatou ještě dříve, než bylo rozhodnuto nálezy označenými v bodě 36.
odůvodnění tohoto usnesení), jejíž konkluze o dobré víře ve stav zápisu v
katastru nemovitostí jako dostatečné podmínce pro nabytí vlastnického práva k
nemovité věci od nevlastníka (neoprávněného) našly svůj odraz i v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, snaží i pro takový případ argumentovat ve
prospěch závěru o prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, pak by i
takto konstruovaná dobrá víra u nabyvatele, jenž nabyl vlastnické právo k
historickému církevnímu majetku od nevlastníka, zohlednitelná nebyla (srovnej
např. body 32. a 33. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp.
zn. III. ÚS 1862/16, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp.
zn. I. ÚS 349/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 28
Cdo 1493/2020).
39. Zpochybňuje-li dále dovolatelka (pod body 31. až 37. odůvodnění
dovolání) konkluzi odvolacího soudu o nedostatku její dobré víry i dobré víry
A. H. založenou na detailně popsaném skutkovém stavu zjištěném soudem prvního
stupně, pak tak činí předestřením skutkových námitek, jimiž některé z hledisek
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. vymezit nelze a ani
jejich prostřednictvím nemůže být uplatněn jediný možný zákonný důvod dovolání,
tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Sluší se
připomenout závěr dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle
níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo
998/2016; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn.
II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze
dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Vady skutkových zjištění
dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a
tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko
prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
40. K otázce, zda se v případě pravomocného rozsudku soudu, který nebyl
zrušen a ani kvalifikovaným způsobem zpochybněn v rámci předvídaných procesních
instrumentů (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení, ústavní
stížnost)a byl vydán v řízení, ve kterém žalovaná 2) v rozporu se svými
povinnostmi nesdělila příslušnému soudu ani žalujícímu nabyvateli A. H., že je
pozemek dle § 29 zákona o půdě nepřevoditelný, jedná o mimořádnou okolnost
prolamující účinky blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, se uvádí
následující.
41. K přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro
řešení shora vymezené otázky sluší se v prvé řadě poukázat na to, že z dovolání
žalované 1) není patrné, jaké hledisko z citovaného ustanovení ve vztahu
judikatuře Nejvyššího soudu dovolatelka uplatňuje. Tím se v uvedeném rozsahu
dovolání zastavuje před branou jeho projednatelnosti, neboť nesplňuje požadavek
na uvedení některého z hledisek (důvodů) je přípustnosti. Splnění povinnosti
dovolatele uvést, v čem dovolatel konkrétně spatřuje důvod přípustnosti
dovolání vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., je petrifikována
nejen ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k náležitostem dovolání
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013), ale s akcentem na ústavněprávní konotace označené dovolatelovy
povinnosti je rozvíjeno i v judikatuře Ústavního soudu (body 38. a 39.
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st.
45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolatelka k rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu v intencích položené otázky pouze uvádí, že mimořádnou
okolností odůvodňující výjimečné prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o
půdě může být i povaha nabývacího titulu, jak se o tom zmínil Nejvyšší soud (v
jinak jí kritizovaném) rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156.
Tato identifikace vztahu řešené otázky a rozhodovací praxe dovolacího soudu
vzhledem k výše uvedenému však k řádnému vymezení přípustnosti dovolání nevede
a v uvedeném rozsahu shledává Nejvyšší soud dovolání žalované 1) vadným.
42. Bez ohledu na deficit, kterým dovolání v rozsahu otázky vylíčené pod
bodem 40. odůvodnění tohoto usnesení trpí, sluší se uvést, že i při nadmíru
vstřícném přístupu dovolacího soudu ke splnění povinnosti dovolatelky
vyplývající pro ni z ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. by dovolání z
hlediska jeho přípustnosti pro řešení otázky, zda povaha nabývacího titulu,
jímž je pravomocný rozsudek soudu o vlastnickém právu, je tou mimořádnou
okolností, jež by mohla být důvodem pro výjimečné prolomení blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě (odvolací soud relevanci kritéria nabývacího
titulu v poměrech posuzované věci, jak se podává z bodu 23. odůvodnění
dovoláním dotčeného rozsudku, nepřisvědčil), stejně nemohlo obstát. Odvolací
soud se nejen povahou nabývacího titulu, ale i existencí dalších mimořádných
okolností případu, jak byly ustaveny judikaturou Nejvyššího soudu a rovněž
rozhodovací praxí Ústavního soudu, zabýval tzv. „pro jistotu“ s úmyslem
reagovat na správnost jinak nadbytečného posouzení (vzhledem ke konkluzi o
nedostatku dobré víry A. H. a dovolatelky) tohoto předpokladu soudem prvního
stupně. Také v bodě 23. odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že „ačkoliv
soud I. stupně deklaroval, že s ohledem na nedostatek dobré víry nabyvatelů
vlastnického práva neprovedl test proporcionality, z odůvodnění napadeného
rozsudku vyplývá opak.“
43. Akcentuje-li dovolatelka význam nabývacího titulu, jímž je
pravomocné rozhodnutí soudu o vlastnickém právu, jako mimořádné okolnosti
případu, jež může vést (ovšem při splnění podmínky dobré víry nabyvatele
církevního historického majetku) k prolomení blokačního ustanovení, je vhodné
doplnit, že tato okolnost není judikaturou Nejvyššího soudu pojímána sama o
sobě jako dostačující a nelze jí ve prospěch nabyvatele argumentovat izolovaně,
tj. bez ohledu na možné okolnosti další. V rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, Nejvyšší soud uvedl, že „prolomení účinků ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další
konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které
odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne
22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných
(dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího
titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce
užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na
půdorysu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit
jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci
historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického
práva k takovému majetku). Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu pak
právě připomenutým konkluzím výkladem provedeným v bodě 23. odůvodnění plně
koresponduje, pokud se zabývá i existencí dalších judikaturou ustavených
mimořádných okolností případu (vztah A. H. a dovolatelky k předmětnému pozemku
a účel jeho získání, historické pouto žalobce k původnímu majetku, absence
možného ekonomického přínosu vlastnického práva dovolatelky k předmětnému
pozemku; k hledisku ekonomického přínosu věci pro nabyvatele srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30. odůvodnění, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016) a uzavírá, že ani za předpokladu existence dobré víry nabyvatelů by
samotná skutečnost, že právním titulem vzniku vlastnického práva A. H. k
předmětnému pozemku bylo pravomocné rozhodnutí soudu, k zamítnutí určovací
žaloby nevedla. Postavení A. H. jako oprávněné osoby podle zákona o půdě, který
se po dlouhých letech domohl vydání náhradního pozemku za odňatý původní
majetek, jež jako mimořádnou okolnost pro prolomení blokačního ustanovení ve
prospěch nabyvatele historického církevního majetku dovolatelka rovněž
zdůrazňuje, by jej na základě provedeného testu proporcionality nemohlo
upřednostnit před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci
jejího majetku, neboť na rozdíl od A. H. může být její restituční nárok v
naturální formě uspokojen právě a jenom vydáním předmětného pozemku.
Oponuje-li
dovolatelka v uvedeném směru možnosti přihlásit se k závěrům vyplývajícím z
nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16 (bod 37. odůvodnění), a z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS
349/17, bod 22. odůvodnění (v tomto nálezu byl test proporcionality proveden
dokonce se zřetelem k právům a oprávněným zájmům A. H. a žalobce, jež byli
účastníky, respektive žalobce účastníkem vedlejším, řízení před obecnými soudy)
argumentem o odlišné povaze nabývacího titulu oprávněné osoby podle zákona o
půdě, pak tato skutečnost není pro možnost odkázat na konkluze označené
nálezové judikatury nijak významná, neboť se váže ke zcela jiné mimořádné
okolnosti věci, a sice k potencionalitě jiného uspokojení restitučního nároku
naturální formou, jež s ohledem na právní úpravu zákona č. 428/2012 Sb. a
zákona o půdě preferuje církevní právnickou osobu.
44. Žalovaná v článku X. dovolání s odkazem na závěru nálezu Ústavního
soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, rovněž namítá, že dovoláním
dotčeným rozsudkem odvolacího soudu, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně,
bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces ve
smyslu ustanovení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod. Dovozuje, že námitka o porušení základních práv a svobod je dovolacím důvodem
dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka se předně mýlí v tom, že by
jakákoliv námitka, do níž je projektováno tvrzení o porušení ústavně
garantovaných práv a svobod, byla způsobilým důvodem dovolání, jenž by měl
Nejvyšší soud zohlednit, a jež by postačovala k vymezení přípustnosti dovolání
ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017,
Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 39. odůvodnění), Ústavní soud uvedl, že „požadavek uvést,
v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný
od požadavku na uvedení dovolacího důvodu“ a vymezil se proti tomu, jak uvedená
problematika byla chápána v dřívější judikatuře Ústavního soudu (konkrétně
uvedl nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13), užitím teze, že
„neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním
napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele.“ Současně v
označeném plenárním stanovisku ovšem dovodil, že „ustanovení § 237 občanského
soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky
vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené
rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej výrokovou část III. stanoviska). Požadavek na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. může být tedy dovolatelem splněn jen tehdy, pokud ve
vztahu k judikatuře Ústavního soudu vymezí některé ze zákonných hledisek
přípustnosti dovolání za současného splnění argumentace vztahující se k ochraně
základních práv a svobod. Splnění takového požadavku ovšem z článku X. dovolání
žalované 1) nevyplývá. Navíc argumentace konkluzemi nálezu Ústavního soudu ze
dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, je mimoběžná s poměry projednávané věci,
neboť v dovolatelkou odkazovaném nálezu jednak nebyl posuzován spor, jenž by
měl restituční povahu, a dále otázka závaznosti dřívějšího pravomocného
rozhodnutí soudu byla Ústavním soudem v posuzované věci řešena v řízení
totožných účastníků, popřípadě jejich právních nástupců, což případ žalobce,
pro nějž by měl¨rovněž být závazný pravomocný rozsudek soudu o vlastnickém
právu A. H., rozhodně není.
Koneckonců i nyní posuzovaná část dovolání žalované
1) opakovaně nastoluje otázky, na něž bylo Nejvyšším soudem již reagováno ve
výše podaném výkladu, přičemž v něm byl objasněn i ústavněprávní aspekt vážící
se k postavení žalobce jako církevní právnické osoby, jejímuž právu je
přiznávána ochrana podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (bod 29. odůvodnění tohoto usnesení). Střet kolidujících základních práv
pak mohl být v poměrech projednávané věci ve prospěch žalobce vyřešen již ve
fázi zkoumání, zda nabyvatelé historického církevního majetku byli v dobré víře
či nikoliv. Samotný test proporcionality, jenž ze své povahy s konečnou
platností určuje, čí právo nebo oprávněný zájem má být upřednostněn, odvolací
soud, jakož i soud prvního stupně, rovněž „pro jistotu“ provedl (s výsledkem
přitakávajícím důvodnosti určovací žaloby), ač by se to mohlo jevit při
nedostatku dobré víry A. H. a žalované 1) nadbytečné.
45. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu výrokům
III. o nákladech prvostupňového řízení a IV. o nákladech odvolacího řízení,
neboť žalovaná 1) výslovně uvedla, že tyto vedlejší výroky rozsudku odvolacího
soudu jsou dovoláním rovněž dotčeny. Proti označeným výrokům však není dovolání
objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění
účinném od 30. 9. 2017].
46. Jelikož dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
47. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalované 1) bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady související se
zastupováním advokátem, jsou obě žalované povinny žalobci tyto náklady
nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.114,-
Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč - § 1 odst. 2, §
2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a
náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože
zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o.
s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky
náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve
výši 714,- Kč.
48. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je
advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena
podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s.
ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu