33 Cdo 2289/2023-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Magnas Performance s.r.o., se sídlem Praha 4, Braník, Příkrá 271/16, identifikační číslo osoby 02802414, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem Praha 1, Nové Město, Washingtonova 1624/5, proti žalované Bezedná miska s.r.o., se sídlem Praha 10, Hostivař, U Pekáren 1645/1, identifikační číslo osoby 01915398, zastoupené Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem Praha 1, Myslíkova 284/32, o zaplacení 744 344,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 225/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 54 Co 26/2023-130, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 036 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Davida Satke.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 54 Co 26/2023-130, potvrdil rozsudek ze dne 12. 9. 2022, č. j. 21 C 225/2021-87, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 744 344,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 239 685,56 Kč od 22. 6. 2018 do zaplacení, z částky 173 053,04 Kč od 24. 7. 2018 do zaplacení, z částky 152 648,76 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení, z částky 177 935,34 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení, z částky 4 022,04 Kč od 23. 10. 2018 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávek ve výši 6 000
Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně - ani přes poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (zahrnující upozornění o nepříznivých procesních důsledcích) o povinnosti tvrdit pro rozhodnutí věci rozhodné skutečnosti o právech a povinnostech účastnic v tvrzeném závazkovém vztahu – své procesní povinnosti řádně nedostála, odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, což vedlo k zamítnutí žaloby. Skutečnost, že žalobkyně poskytla marketingové služby nestačila k přiznání žalobou uplatněných částek z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná není pasivně věcně legitimovaná k jeho vydání. Odvolací soud dodal, že ke skutkovým tvrzením uplatněným žalobkyní až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., soud již nesmí přihlížet (o čemž byla řádně poučena).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky hmotného práva „týkající se poskytnutí plnění žalobkyní a přijetí plnění žalovanou (ať na základě právního důvodu uzavřené smlouvy, nebo ve formě bezdůvodného obohacení)“, při jejímž řešení se - podle jejího přesvědčení - odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008, sp. zn. 33 Odo 654/2005, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, a sp. zn. 23 Cdo 5031/2008.
K přípustnosti dovolání dále uvedla, že odvolací soud se „podstatně“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „ohledně výkladu smluvního ujednání podle úmyslů jednajících osob, alternativně, náhrady bezdůvodného obohacení (pokud má smluvní ujednání dle odvolacího soudu absentovat)“. Podle dovolatelky plněním (uvedeným i v otázce) bylo poskytování PPC kampaní (Pay-per-click) a RTB služeb (Real Time Bidding) spotřebovaných ve prospěch žalované a poskytování služeb spočívajících v analýze, doporučení, organizaci a zajištění služeb marketingové propagace.
Soudům vytýká, že „nedostatečně zohlednily právní význam obchodních zvyklostí nastavených mezi stranami“, přestože je „od samého počátku“ tvrdila a označila. Úvahy soudů o možném plnění ve prospěch třetí osoby (ve smyslu § 1767 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“) nebo plnění dlužníka pomocí jiné osoby (ve smyslu § 1935 o. z.) „nejsou významné, neboť společnost ELAN Interior, s.r.o. (coby taková osoba) na žalobkyní v žalobě uplatněné nároky neplnila a z důkazů o smluvním vztahu mezi účastníky takové postavení jmenované společnosti ani nevyplývá.
Účelová obrana žalované o zapojení zmíněné společnosti do smluvního vztahu jako toliko subjektu příjemce faktur je pouze snahou žalované odvést pozornost od merita věci“. Prosazuje, že právní vztah účastnic „o poskytování plnění (marketingových a mediálních služeb) byl založen a řízen s využitím obvyklé obchodní praxe“ (obchodních zvyklostí) na daném trhu a „rovněž zcela v souladu s praxí panující mezi nimi“. Soudy „případně vytýkané nedostatky formy“ smluvního ujednání mezi účastníky o poskytnutí plnění „neobstojí vedle dlouhodobě zavedené obvyklé obchodní praxe“ (a obchodních zvyklostí) mezi účastnicemi a „zejména dlouhodobého a opakovaného bezvadného průběhu“ poskytování plnění žalobkyní ve prospěch žalované.
Plnění poskytla „ve prospěch podnikání“ žalované a na tom ničeho nemění ani případné vystavení faktury za poskytnuté plnění „na adresu společnosti ELAN Interior, s. r. o., která je sesterskou společností žalované (navíc po udělení takového pokynu žalovanou)“. Pokud soudy „neměly mít za prokázané“, že mezi účastnicemi byl sjednán „smluvní vztah o poskytování plnění, ačkoli o vlastním poskytnutí plnění soudy neměly pochybnost, měly věc posoudit“ podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení [zejména jako plnění nedluhu (condictio indebiti) žalobkyní], „což však učiněno nebylo“.
Odvolací soud „námitky týkající se nedostatečného posouzení bezdůvodného obohacení nijak nereflektoval a tuto část odvolání prakticky nijak neprojednal“. Dovolatelka má za to, že předmět bezdůvodného obohacení „byl jednoznačně prokázán“. Na podporu své argumentace poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2443/08. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobou uplatněné nároky (náklady vynaložené na poskytování služeb v oblasti PPC a RTB kampaní pro e-shop bezednamiska.cz za období květen až září 2018) žalobkyně vyúčtovala a jejich úhradu vymáhala po společnosti ELAN Interior s.r.o. (IČO 48113026, nyní PRAGUE DESIGN INTERIER s.r.o.), s níž jako s objednatelkou jednala.
Žalobkyně přes výzvu podle § 118a o. s. ř. žádná tvrzení ohledně existence závazkového právního vztahu mezi účastnicemi a jimi zavedené obvyklé obchodní praxe neuvedla. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně pasivní věcné legitimace žalované. Samo zjištění, že žalobkyně prováděla kampaně pro e-shop bezednamiska.cz k přiznání uplatněných částek z jiného právního titulu (bezdůvodného obohacení) nestačí. Na dovolatelkou předestřené otázce „výkladu smluvního ujednání“ není napadené rozhodnutí založeno.
Prosazuje-li dovolatelka, že sporná smlouva „byla založena a řízena s využitím obvyklé obchodní praxe“ (obchodních zvyklostí) v daném odvětví a „rovněž zcela v souladu s praxí panující mezi nimi“, pomíjí, že nalézací soudy skutkově uzavřely, že žalobkyně netvrdila základní náležitosti (účastnicemi označované jako parametry) tvrzené smlouvy s žalovanou (jinak řečeno neunesla břemeno tvrzení ohledně základních náležitostí tvrzené smlouvy či zavedených obchodních zvyklostí). K následnému tvrzení, že smluvní stranou byla žalovaná (nikoli jiná společnost, které byly na základě dohody účastnic toliko vystavovány faktury), soudy nepřihlížely, neboť bylo uplatněno až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o.
s. ř.
Dovolatelka tak řešení nastolené právní otázky – „poskytnutí plnění žalobkyní a přijetí plnění žalovanou (ať na základě právního důvodu uzavřené smlouvy, nebo ve formě bezdůvodného obohacení)“ – staví na odlišné skutkové verzi a předloženou argumentací se domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Námitka, že soudy „nezohlednily právní význam obchodních zvyklostí“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť oba soudy dovodily, že žalobkyně ohledně jejich existence nepřednesla žádná tvrzení.
Výtku, že nalézací soudy věc neposoudily podle pravidel o bezdůvodném obohacení, dovolatelka staví na vlastní skutkové verzi, prosazuje-li, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla plnění ve prospěch žalované. Takový závěr však nalézací soudy neučinily. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, a ze dne 31. 8.
2010, sp. zn. 23 Cdo 5031/2008, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).