USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií 500, proti žalované České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo 45244782, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 43/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 35 Co 411/2021-131, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.794,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 11. 2. 2020, se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 700.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že ke dni 12. 1. 2018 měl u ní zřízen bankovní účet, z něhož žalovaná interní platbou ve výši 700.000,- Kč převedla ve svůj prospěch spornou částku s odůvodněním, že se jedná o zápočet vzájemné pohledávky, která podle přesvědčení žalobce neexistuje. Uvedenému předcházelo řízení před finančním arbitrem, v jehož rámci bylo tvrzeno, že žalobce a P.
uzavřeli dne 14. 9. 2016 dohodu o narovnání, kdy je v popisu stavu před narovnáním uvedena i duplicitní částka odeslaná žalovanou omylem bez příkazu žalobce na bankovní účet P., jež byla následně žalovanou vrácena na bankovní účet žalobce dne 14. 10. 2015. Dohoda o narovnání přitom neprokazuje skutečný právní stav mezi jejími smluvními stranami, natož závazek žalobce vůči P. Zdůrazňuje, že žalovaná uplatnila vůči P. právo na vrácení omylem zaslané částky 700.000,- Kč u Okresního soudu v Pardubicích ve věci vedené pod sp. zn. 110 C 59/2016, přičemž žalobu vzala v průběhu řízení zpět, a až následně si vnitřní operací spornou částku srazila z účtu žalobce.
Rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 42 C 43/2020-96, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu o zaplacení částky 700.000,- Kč s blíže
specifikovaným úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že účastníci řízení uzavřeli dne 15. 9. 2014 rámcovou smlouvu o finančních službách, jíž byl žalobci zřízen účet č. 0022554143/0800. Dne 2. 2. 2015 zadal žalobce příkaz k úhradě částky 700.000,- Kč ze svého účtu na účet č. 2111696193/0800, jehož majitelem byl J. P. Téhož dne žalovaná provedla uvedenou transakci duplicitně, neboť částku 700.000,- Kč na účet J. P. převedla dvakrát (šlo o neautorizovanou platební transakci).
V důsledku reklamace vrátila žalovaná z vlastních prostředků na účet žalobce dne 14. 10. 2015 částku 700.000,- Kč. Duplicitní platbu žalovaná vymáhala z titulu bezdůvodného obohacení po J. P. v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 110 C 59/2016. V něm předložil P. dohodu o narovnání uzavřenou mezi ním, žalobcem a společností V i k i n g spol. s r. o., IČO 46507329, dne 14. 9. 2016, jíž mělo dojít k doplacení kupní ceny za převod obchodního podílu ve společnosti V i k i n g spol.
s r. o. Žalobce v dohodě započetl částku duplicitně provedené transakce ve výši 700.000,- Kč proti pohledávce P. na doplacení kupní ceny obchodního podílu bez ohledu na to, že mu tato částka (duplicitně provedená neautorizovaná platba) byla žalovanou dne 14. 10. 2015 vrácena na jeho bankovní účet; duplicitní platba představovala pohledávku žalované za P. z titulu bezdůvodného obohacení. Řízení ve věci sp. zn. 110 C 59/2016 bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalovanou usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7.
2. 2018, č. j. 110 C 59/2016-111. Soud prvního stupně akcentoval, že žalobce se neúspěšně domáhal zaplacení totožné částky v řízení vedeném před Finančním arbitrem, který nálezem ze dne 21. 11. 2019, č. j. FA/SR-PS/ 1347/2018-45, jeho požadavek jako nedůvodný zamítl; po vydání nálezu vzal žalobce svůj návrh na zahájení řízení zpět. Okamžikem, kdy žalovaná vrátila žalobci částku 700.000,- Kč, ztratil žalobce oprávnění s touto pohledávkou jakkoliv nakládat, ať již ve vztahu k P. či třetím osobám. Jestliže přesto tuto pohledávku započetl dohodou o narovnání proti pohledávce P., tak se na úkor žalované bezdůvodně obohatil tím, že částku 700.000,- Kč odpovídající pohledávce žalované na vydání bezdůvodného obohacení vůči P.
použil na úhradu svého vlastního dluhu. Podle dohody o narovnání se její smluvní strany shodly na tom, že částku 700.000,- Kč (duplicitně) zaslanou na bankovní účet P., nebude žalobce požadovat (a použije ji k úhradě svých závazků vůči třetí osobě). Žalovaná proto vyzvala žalobce ke vrácení částky 700.000,- Kč, a poté ji započetla proti jeho účtu. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 35 Co 411/2021-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně správná skutková zjištění a věc posoudil správně i po právní stránce. Pokud žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn.
28 Cdo 3878/2011, tento odkaz není přiléhavý, neboť v dané věci byl soudy řešen zcela odlišný skutkový stav a jiné právní otázky. Žalobce s platební transakcí z 2. 2. 2015 nakládal, jako by ji neoznačil za neautorizovanou platební transakci a peněžní prostředky odpovídající této platební transakci nepředstavovaly bezdůvodné obohacení P. na úkor žalované. Protože žalobce tuto pohledávku použil ke splnění svého dluhu z dohody o narovnání, ačkoliv mu žalovaná dne 14. 10. 2015 částku odpovídající platební transakci vrátila, je dohoda o narovnání relevantní pro posouzení předmětného sporu.
Námitce žalobce, že dohoda o narovnání je neplatná, odvolací soud nepřisvědčil, protože splnění dodatečných podmínek předpokládá dodatek č. 1 dohody, nikoliv dohoda o narovnání, neboť dohoda současně obsahuje prohlášení, že představuje úplnou dohodu smluvních stran a nahrazuje jakákoliv předchozí písemná nebo ústní ujednání týkající se předmětu dohody. Žalobce nakládal s pohledávkou žalované vůči P. jako by to byla jeho vlastní pohledávka vůči němu. Domáhal-li se po žalované vrácení částky z titulu neautorizované platební transakce, potom nemohl tytéž prostředky využít ke splnění svého dluhu vůči P.
na základě dohody o narovnání, neboť mu žalovaná dne 14. 10. 2015 k jeho reklamaci částku 700.000,- Kč vrátila. Takové jednání, kdy uživatel platebních služeb nejprve označí konkrétní platební transakci za neautorizovanou a domáhá se vrácení částky této platební transakce, ale současně s ní nakládá a použije ji ke splnění svého závazku v právním vztahu s třetí osobou, nepovažoval odvolací soud za poctivé jednání ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku užití cizí pohledávky při uzavření dohody o narovnání, což odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010. Narovnáním mohou být mezi účastníky upravena jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Zároveň platí, že narovnáním strany odstraňují jejich spor či pochybnost tím způsobem, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně) nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011). Dovolatel prosazuje názor, že dohodou o narovnání ze dne 14. 9. 2016 žalobce, J. P. a společnost V i k i n g spol.
s r. o. nahradili své právní vztahy ze smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti V i k i n g spol. s r. o. ze dne 30. 4. 2014, přičemž v jejím rámci nedošlo k žádnému použití finančních prostředků ať již vlastních nebo cizích. Je-li v dohodě zmíněna duplicitní platba provedená žalovanou ve prospěch účtu P., nepředstavuje použití této pohledávky banky ve prospěch žalobce bezdůvodné obohacení na její úkor, nýbrž šlo o výčet provedených plateb při vymezení sporných otázek. Uzavřením dohody nezanikla P.
povinnost vrátit žalované duplicitní platbu, stejně jako žalované nemohlo zaniknout právo na její vrácení vůči P. Přípustnost svého dovolání dovolatel spojuje rovněž s řešením otázky vzniku bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty s dopadem do majetkové sféry ochuzeného. Jestliže podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 509/2019, platí, že určujícím kritériem, zda došlo k bezdůvodnému obohacení, je závěr o tom, zda „vlastník … skutečně pozbyl vlastnické právo k dotčené věci,“ pak žalovaná neztratila dispoziční oprávnění ohledně své pohledávky za P., což znamená, že nedošlo-li u ní k majetkové ztrátě, nemohlo dojít ani k získání neoprávněného majetkového prospěchu na straně obohaceného.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3878/2011, dovolatel interpretuje tak, že dohodou o narovnání „není odklizen“ spor mezi příjemcem duplicitní platby (P.) a osobou, z jejíhož bankovního účtu byla duplicitní platba provedena. Konečně žalobce spojuje přípustnost svého dovolání s řešením otázky možnosti započtení nejisté pohledávky, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Kritizuje soudy obou stupňů za to, že se nezabývaly „faktickou existencí údajného závazku“ žalobce vůči P., neučinily k tomu žádné právní závěry, a pokud se existence takového závazku dovolávaly, pak jsou jejich rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelná; totéž platí o námitkách, týkajících se okolností zápočtu provedeného žalovanou.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Zdůrazňuje, že ve věci požadavku na zaplacení částky 700.000,- Kč se žalobce v pozici navrhovatele nejprve obrátil na Finančního arbitra, který v řízení vedeném pod sp. zn. FA/SR/PS/1347/2018, nálezem ze dne 21. 11. 2019, č. j. FA/SR/PS/1347/2018-45, jeho návrh jako nedůvodný zamítl. Po vydání nálezu vzal žalobce svůj návrh zpět, a Finanční arbitr usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. FA/SR/PS/1347/2018-49, vydaný nález zrušil a řízení zastavil.
Podle dohody o narovnání duplicitní platbu přijal P. od žalobce na úhradu kupní ceny obchodního podílu ve společnosti V i k i n g spol. s r. o. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přestože dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, co do otázky započtení nejisté nebo neurčité pohledávky, ve vztahu k dopadu jejího řešení do poměrů nyní souzené věci nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud se k právnímu institutu narovnání obecně vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudky ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, ze dne 29.
4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012). Přijal a odůvodnil závěr, který koresponduje s nosnými důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn.
28 Cdo 4103/2010, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým, přičemž nemusí pak vždy ani dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, či usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5793/2017). Nejvyšší soud zároveň přijal a odůvodnil závěr, podle něhož domnívají-li se strany dohody o narovnání, že jsou z narovnávaných (sporných či pochybných) práv oprávněny či zavázány, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není (protože jedna anebo dokonce obě z nich nejsou účastníky narovnávaného právního vztahu), nemá tato skutečnost sama o sobě žádný vliv na platnost dohody o narovnání. Zároveň platí, že osoby, které nejsou účastníky dohody o narovnání, z této dohody nemohou být bez dalšího zavázány (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 305/2022). Z pohledu shora uvedených judikatorních závěrů není rozhodnutí odvolacího soudu s těmito závěry v rozporu, a dovolání pak pro řešení uvedených otázek nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).