33 Cdo 237/2024-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. Z., zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalovaným 1) A. K.. zastoupené Mgr. Radkou Marťánovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, 2) M. P., zastoupené opatrovníkem Mgr. Martinem Kocourkem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Budějovická 121, 3) J. H., a 4) J. K., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 213/2019, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 8. 2021, č. j. 5 Co 589/2021-191, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 7 C 213/2019-154, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované A. K., a J. K. (zemřelému dne XY), určení, že je vlastnicí pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše v k. ú. XY a obci XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále
„předmětné nemovitosti“ nebo „sporné nemovitosti“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalobkyně darovala původním žalovaným předmětné nemovitosti, součástí darovací smlouvy bylo zřízení věcného břemene doživotního bezplatného užívání bytu v přízemí domu ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně z užívaného bytu odešla dne 2. 10. 2018. Následně dne 13. 5. 2019 odstoupila od darovací smlouvy a žádala vrácení daru. V době rozhodnutí soudu prvního stupně byli původní žalovaní rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově, č. j. 1 T 159/2019-227, nepravomocně uznáni vinnými, že jako spolumajitelé nemovitosti v období od 25.
9. 2018 do 15. 7. 2019 podstatnou měrou ztěžovali poškozené (žalobkyni) řádné užívání bytu, čímž spáchali přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Soud dospěl k závěru, že vztahy mezi účastníky řízení (stejně jako v rámci širší rodiny) jsou velmi vážně narušeny, přičemž na tomto stavu nese žalobkyně významný podíl. Soud s přihlédnutím k účelovému jednání žalobkyně neshledal chování žalovaných, spočívající ve výměně dveří a zámku a v osobním nepředání klíčů od vyměněných zámků důvodem pro odstoupení od darovací smlouvy a vrácení daru.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2021, č. j. 5 Co 589/2021-191, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učinil na jejich základě v zásadě odpovídající skutkové závěry.
Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2021, č. j. 3 To 555/2020-273, kterým bylo zamítnuto odvolání manželů K. (původních žalovaných) proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 8. 2020, č. j. 1 T 159/2019-227. Podle odvolacího soudu nastala nová skutečnost v podobě pravomocného vyřešení trestněprávní odpovědnosti žalovaných za úmyslný přečin, jehož skutková podstata spočívá v jednání z podstatné části se shodující s jednáním, v němž žalobkyně shledává důvody pro vrácení daru.
Jednání, jehož se žalovaní dopustili, nelze považovat za odpovídající reakci na vzniklou konfliktní situaci a nelze mu tak přiznat právní ochranu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní svým jednáním naplnili definici hrubého porušení dobrých mravů, a tedy i předpoklady pro vrácení daru ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4054/2011, má za to, že nedošlo k naplnění podmínek pro vrácení daru.
S tímto odůvodněním navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o.
s. ř.). To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků. V takovém případě totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti významné pro její hodnocení, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
Je proto zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení výpovědí účastníků a svědků soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29.
5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Taková situace však v projednávané věci nenastala, když se odvolací soud po doplnění dokazování usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2021, č. j. 3 To 555/2020-273, ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry z podstatné části odpovídaly skutkové větě výroku trestního rozsudku. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud chybně aplikoval ustanovení § 122 odst. 1 o.
s. ř a ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř, nečiní nic jiného, než že odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, nesouhlasí s jeho hodnocením důkazů a prosazuje vlastní verzi skutkového stavu, na níž
následně zakládá tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Přehlíží, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Tímto způsobem dovolatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání v souladu se zněním § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu