33 Cdo 2516/2024-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Národní agentura pro komunikační a informační technologie, s. p., se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, identifikační číslo osoby 04767543, zastoupené Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem se sídlem Praha 5, Anny Letenské 34/7, proti žalované Aricoma Systems a. s., se sídlem Ostrava, Hornopolní 3322/34, identifikační číslo osoby 04308697, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem Liberec, Mozartova 679/21, o 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 124 C 24/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2024, č. j. 15 Co 225/2023-281, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Martina Pinty.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 124 C 24/2018-232, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III).
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 15 Co 225/2023-281, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I), změnil ve výroku II o nákladech řízení účastníků (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Předchůdci účastnic uzavřeli 16. 2. 2015 rámcovou smlouvu na nákup integrovaného aplikačního systému a 12. 6. 2015 na jejím základě dílčí smlouvu o dílo č. 3 (žalobkyně vstoupila do postavení objednatele 1. 7. 2016 a žalovaná do postavení dodavatele 1. 9. 2018). Strany sjednaly vznik nároku žalované na cenu díla k okamžiku jeho řádného dokončení. Dílo bylo řádně dodáno 30. 10. 2015, kdy byl stranami podepsán akceptační protokol bez jakýchkoli výhrad.
Žalobkyně dovozuje, že zhotovené dílo neodpovídalo rámcové ani dílčí smlouvě a vykazovalo vady uvedené v jejím podání z 6. 10. 2022 (jejich vymezením je soud vázán). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně (ani po poučení soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř.) neunesla důkazní břemeno k existenci vad díla, a to ani v době předání díla, ani v záruční době (od 30. 10. 2015 do 30. 10. 2017). Vytýkané vady nebyly prokázány ani výpovědí navržených svědků (svědka M. D. nebylo možno vyslechnout kvůli jeho zdravotnímu stavu), ani žalobkyní předloženými znaleckými posudky společnosti Grant Thornton Valuations, a.
s. a Ing. Michaela Trezzima, CSc., ani posudkem soudem ustanoveného znaleckého ústavu Cetag, s. r. o. Dodatek znaleckého posudku byl žalobkyní navržen k prokázání (blíže nekonkretizovaných) vad vytknutých Ministerstvem vnitra ČR ve vztahu k dílu mu dodanému žalobkyní (tedy z jiného vztahu), proto nebyl proveden, stejně jako výslechy označených svědků navržených žalovanou ke skutečnostem prokázaným jinými důkazy. Ke znaleckému posudku Pražské znalecké kanceláře, s. r. o. předloženému žalobkyní nebylo možno přihlédnout, neboť jej vypracoval Vít Lidinský, bratr Ing.
Petra Lidinského, jenž u žalobkyně vedl tým poskytující znalci součinnost při vypracování znaleckého posudku. Znalecký ústav byl proto z vypracování znaleckého posudku vyloučený pro podjatost. Další důkazy žalobkyně nenavrhla a neprokázala tak základ nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž napadla všechny jeho výroky a navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadený rozsudek spočívá na nesprávném skutkovém
zjištění, od něhož se odvíjí nesprávné právní posouzení věci. Podstata dovolání spočívá v otázce, „za jakých podmínek je možné připustit námitku podjatosti znalce, který zpracoval znalecký posudek, a s tím související otázce nutnosti prokazovat namítanou podjatost“. Vytýká odvolacímu soudu, že nedošlo k provedení všech důkazů, které byly podstatné pro rozhodnutí, zejména znaleckého posudku Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., vypracovaného na základě její objednávky, na jehož zpracování se podílel Vít Lidinský.
Jeho podjatost z důvodu příbuzenského vztahu k jednomu ze zaměstnanců žalobkyně Ing. Petru Lidinskému namítla žalovaná. Pouhá existence příbuzenského vztahu mezi jedním zaměstnancem žalobkyně a zaměstnancem znalce však nemůže být jediným a dostatečným důvodem pro pochybnosti o podjatosti znalce. Soud „námitku podjatosti znalce věcně nepřezkoumal“ a případná podjatost měla být prokázána a řádně odůvodněna. Dovolací důvod tak spatřuje „v nepřipuštění, resp. opomenutí“ jí navrhovaného důkazu, který „měl pro právní a věcné posouzení věci zásadní význam“, neboť jím byla schopna prokázat svůj nárok.
Vytýká nalézacím soudům, že na základě dalších provedených důkazů dospěly k opačnému závěru, ačkoli podle ní byly dostatečné k prokázání jejího nároku, případně z nich neučinily skutková zjištění vůbec, nebo navržené důkazy neprovedly (navrhla vypracování doplňku znaleckého posudku k vadám vyšlým najevo až v roce 2016 při uvedení do běžného provozu a soud ryze formalisticky tento důkaz zamítl, neboť vady vzniklé u Ministerstva vnitra ČR se týkají jiného smluvního vztahu). Namítá též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a jeho protiústavnost.
K doplnění dovolání žalobkyně podáním z 29. 10. 2024 (více než tři měsíce po uplynutí lhůty pro podání dovolání), týkajícímu se rozsahu napadení rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího důvodu, nebylo možno přihlížet (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, příp. je zamítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání tedy nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu z 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo z 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu z 21.
6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Povinnosti vymezit přípustnost dovolání žalobkyně řádně nedostála. Ačkoli v dovolání artikuluje otázku procesního práva „za jakých podmínek je možné připustit námitku podjatosti znalce“ a její nesprávné posouzení odvolacím soudem spatřuje v tom, že v daném případě nebyla soudem dostatečně prokazována otázka vztahu mezi zaměstnancem žalobkyně a zaměstnancem znalce (soudy podle ní neučinily ohledně jejich příbuzenského vztahu žádná skutková zjištění), přípustnost dovolání s ní spojila pouze s poukazem na rozpor s blíže nespecifikovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně sice poukazuje na nález Ústavního soudu ze 4. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 629/20 (o povinnosti soudu námitku podjatosti soudce objektivně prověřit a řádně odůvodnit), a usnesení Nejvyššího správního soudu z 11. 6. 2010, sp. zn. Nao 46/2010 (o tom, že u soudce jako profesionála je třeba vycházet z toho, že dokáže oddělit své soukromé zájmy od rozhodovací činnosti, na které se podílí), tím ale přípustnost dovolání nevymezila.
Odkaz na uvedená rozhodnutí není navíc přiléhavý, neboť v citovaném nálezu Ústavní soud neřešil podjatost soudce z důvodu příbuzenského poměru k účastníkovi či k jeho zástupci, nýbrž z důvodu okolností týkajících se jeho vedení spisu a manipulace s ním a přípravy rozhodnutí, a v označeném usnesení Nejvyšší správní soud řešil otázku vyloučení soudce ve správním soudnictví a dovodil, že podjatost soudců ve vztahu ke správním orgánům, resp. k osobám za ně jednajícím (o což se v daném případě nejedná), je nutno vykládat restriktivněji než je tomu u ostatních účastníků řízení (když jednání za správní orgán není ničím jiným než realizací jeho pravomocí v rámci zákonem vymezené působnosti – na rozdíl od aktivit fyzických či právnických osob soukromoprávní povahy).
Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 3. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000, přitom označil za nikoli případné ve vztahu ke znalcům úvahy týkající se soudců a otázky eventuální možnosti jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věcí s ohledem na ústavní zakotvení nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), což v případě znalců (a ústavů povolaných ke znalecké činnosti) dáno není. Nadto žalobkyně dovozuje, že odvolací soud svůj závěr o podjatosti znalce (znaleckého ústavu), u něhož objednala vypracování znaleckého posudku, učinil toliko na základě příbuzenského poměru jeho zaměstnance a svého zaměstnance.
Odvolací soud ale závěr o nepoužitelnosti znaleckého posudku ve věci zpracovaného znaleckým ústavem Pražská znalecká kancelář, s. r. o. neopřel jen o závěr o existenci takového příbuzenském poměru, nýbrž o závěr, že znalecký posudek objednaný žalobkyní za znaleckou kancelář zpracoval právě Vít Lidinský a jeho bratr Ing. Petr Lidinský, zaměstnanec žalobkyně, vedl tým poskytující znalci při vypracování posudku součinnost. Námitka žalobkyně o „nedostatku skutkových zjištění“ ohledně jejich příbuzenského vztahu není namístě, neboť šlo o skutečnost nespornou (žalovaná existenci tohoto příbuzenského vztahu namítla v podání z 2.
7. 2019 a žalobkyně ji výslovně potvrdila při jednání soudu 12. 12. 2019). Požadavek žalobkyně na její prokazování soudem tedy není důvodný. Ostatní námitky žalobkyně směřují do skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy. V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, z 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze 7.
8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Pokud žalobkyně namítá, že provedené důkazy soudy nesprávně hodnotily a měly dospět k závěru, že vytknuté vady prokázala, pak její námitka směřuje do dokazování a proti hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) ale nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Uvedenou námitkou by se tudíž bylo možno zabývat pouze jako vadou řízení dle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. v případě jinak přípustného dovolání. Vytýkanou vadou řízení je i výše uvedená námitka nedostatečného prokázání skutečnosti, z níž soudy dovodily podjatost znalce, a námitka neúplného nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 3. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000). Nad rámec uvedeného lze dodat, že otázkou podjatosti znalce podle § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinného do 31.
12. 2020 (v době vypracování znaleckého posudku Pražskou znaleckou kanceláří, s. r. o. z 31. 1. 2017 a jejího dodatku ze 4. 4. 2017), dále jen „zákon o znalcích“, a § 15a odst. 1 a 3 a § 17 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/2014. V něm dovodil, že znalecký posudek vypracovaný znalcem, který nesmí ve věci posudek podat z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o znalcích, není způsobilým důkazem, na základě něhož by bylo možné učinit skutková zjištění soudů; ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení.
V rozsudku z 29. 3. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000, k tomu Nejvyšší soud dodal, že nesdílí názor, že pochybnost o nepodjatosti lze mít pouze u znalce jako fyzické osoby a nikoliv u ústavů kvalifikovaných ke znalecké činnosti podle § 21 zákona o znalcích. Podle usnesení Nejvyššího soudu z 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl.
Tomuto požadavku přitom odvolací soud v této věci dostál. Lze poukázat i na judikaturu Ústavního soudu. V nálezu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Ústavní soud uvedl, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř.). V nálezu z 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, Ústavní soud uvedl, že porušení zásad spravedlivého procesu představují zpravidla jen tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval.
Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tedy nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení účastníkem navrženého důkazu. V daném případě se odvolací soud vypořádal s tím, proč některé navržené důkazy nebyly provedeny a proč ke znaleckému posudku Pražské znalecké kanceláře, s. r. o. nepřihlédl. O opomenuté důkazy se tedy nejedná.
Ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přípustným dovolání nečiní, neboť představuje jen (údajnou) vadu řízení, aniž by se jí v této souvislosti otevírala jakákoliv otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a u níž je splněn některý z předpokladů upravených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3056/2018, nebo z 16. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4240/2018). Nejvyšší soud tudíž dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 22. 4. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu