33 Cdo 2547/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce I. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v
Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalovanému Z. Ž., zastoupenému JUDr.
Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o
zaplacení 300.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně
pod sp. zn. 16 C 93/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 3. února 2011, č. j. 42 Co 360/2010-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2011, č. j. 42 Co
360/2010-123 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 300.000,-Kč s příslušenstvím z titulu
vrácení půjčky.
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25.
srpna 2010, č. j. 16 C 93/2010-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
do tří dnů od právní moci rozsudku částku 300.000,-Kč spolu s 10,75% úrokem z
prodlení p. a. za dobu od 16. 11. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z
prodlení p. a. za dobu od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5% úrokem z prodlení
p. a. za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8% úrokem z prodlení p. a. za
dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, s 7,75% úrokem z prodlení p. a. za dobu od
1. 7. 2010 do 24. 8. 2010 a dále až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši
repo sazby stanovené ČNB k 1. dni každého kalendářního pololetí, v němž
prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů. Současně rozhodl o nákladech
řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. února 2011, č. j. 42 Co
360/2010-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení
300.000,-Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu.
Zatímco soud prvního stupně uvěřil žalobci, že žalovanému půjčil na
základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 8. 2008 a opatřené ověřenými podpisy
účastníků částku 300.000,- Kč, odvolací soud uvěřil obranné verzi žalovaného,
že si od žalobce peníze nepůjčil, resp. dospěl k závěru, že žalobce v řízení
neprokázal, že částku 300.000,-Kč žalovanému jako půjčku předal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovanému podle
smlouvy o půjčce předal finanční obnos 300.000,-Kč. Nesprávnou shledává úvahu,
že písemností obsahující smlouvu o půjčce nelze předání půjčky prokázat. Je
přesvědčen, že odvolací soud pochybil při výkladu smlouvy o půjčce. Pominul
totiž, že tato smlouva byla sice sepsána již 1. 8. 2008, nicméně obsahuje
ujednání (čl. III), že účinnosti nabude teprve podpisem účastníků. Smlouva byla
podepsána 4. 8. 2008, kdy došlo k předání peněz. Žalobce je přesvědčen, že
písemností, která obsahuje smlouvu o půjčce s prohlášením dlužníka o převzetí
půjčky a je opatřena úředně ověřenými podpisy obou smluvních stran, dostatečně
prokázal, že půjčka byla realizována. Připomíná, že žalovaný v průběhu řízení
přiznal, že mu částku 300.000,-Kč dluží. Jeho tvrzení, že tento dluh nevznikl
ze smlouvy o půjčce, nýbrž že jde o neuhrazenou kupní cenu za nemovitost,
kterou od něho koupil, nekoresponduje s obsahem kupní smlouvy; z ní je totiž
zcela zřejmé, že kupní cena činila 210.000,-Kč. Připomíná, že žalovaný
nezdůvodnil, co ho vedlo k uzavření smlouvy o půjčce, jestliže si ve
skutečnosti žádné peníze nepůjčil. Zdůraznil, že žalovaný svou obrannou verzi
nepodpořil žádným důkazem. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce takové vady v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z
obsahu spisu. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce zpochybnil závěr
odvolacího soudu, že se mu v řízení nepodařilo prokázat, že předmět půjčky
žalovanému předal. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo výsledek hodnocení
důkazů soudem, který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce je
smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran (účinným
přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona
"přenecháním") předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Pro právní závěr, zda byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o půjčce,
bylo podstatné zjištění, zda došlo k faktickému předání předmětu půjčky. Odvolací soud vyšel správně z předpokladu, že břemeno tvrzení nese v případě
sporu o vrácení půjčky věřitel, na kterém je, aby prokázal, že k uzavření
smlouvy o půjčce došlo, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník
předmět půjčky řádně a včas nevrátil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Vzhledem k tomu, že žalovaný uzavření smlouvy o půjčce a faktické předání a
převzetí jejího předmětu (částky 300.000,-Kč) popřel, a soud prvního stupně
nepoučil žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit
konkrétní skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy o půjčce a předání předmětu
půjčky a navrhnout důkazy k jejich prokázání, učinil tak odvolací soud. Neuvěřil tvrzení žalobce, že žalovanému dne 4. 8. 2008 (ve svém domě bez
přítomnosti dalších osob) předal jako půjčku finanční obnos 300.000, - Kč. Konstatoval, že z textu smlouvy o půjčce, kterou účastníci opatřili svými
úředně ověřenými podpisy, se podává, že k odevzdání předmětu půjčky mělo dojít
v den, kdy byla smlouva sepsána (tj. 1. 8. 2008), žalobce však vypověděl, že
peníze žalovanému předal dne 4. 8. 2008.
Písemnost obsahující text smlouvy o
půjčce tudíž nepodporuje tvrzení žalobce, že žalovanému částku 300.000,- Kč
půjčil (mezi sepisem smlouvy a žalobcem tvrzeným předáním peněz je totiž
několikadenní prodleva), a protože žalobce žádné další důkazy dokládající
předání peněz nepředložil, neunesl břemeno důkazní a nemohl být ve sporu o
vrácení půjčky úspěšný. S tímto závěrem odvolacího soudu není možné bez dalšího souhlasit, neboť lze
přisvědčit žalobci, že písemnost datovaná dne 1. 8. 2008 (smlouva o půjčce)
jeho tvrzení o převzetí půjčky žalovaným podporuje. V článku III. smlouvy o půjčce datované dne 1. 8. 2008 je uvedeno, že tato
smlouva nabývá účinnosti dnem jejího podpisu oběma účastníky; z ověřovacích
doložek pro legalizaci vyplývá, že oba účastníci smlouvu (sepsanou dne 1. 8. 2008) podepsali na Magistrátu města Ostrava dne 4. 8. 2008. Z článku II. smlouvy se podává, že věřitel (žalobce) „poskytne dlužníkovi (žalovanému)
předmět půjčky okamžikem podpisu této smlouvy“ a dlužník svým podpisem smlouvy
„potvrzuje, že předmět půjčky převzal“. Již z uvedeného je zřejmé, že údaj
uváděný žalobcem, že žalovanému peníze předal dne 4. 8. 2008, se obsahu písemné
smlouvy o půjčce neprotiví. Jinak řečeno, jestliže žalobce vypověděl, že částku
300.000,- Kč žalovanému předal dne 4. 8. 2008 a smlouva byla účastníky téhož
dne podepsána, podporuje listina obsahující text smlouvy o půjčce žalobcovo
tvrzení. Z textu smlouvy totiž jednoznačně vyplývá, že smluvní strany se
dohodly, že předmět půjčky (finanční obnos 300.000,- Kč) věřitel dlužníkovi
nepředá již při sepisu smlouvy, nýbrž teprve po jejím podpisu, tj. v momentě,
kdy se smlouva stane účinnou. To, že smlouva o půjčce byla účastníky podepsána
dne 4. 8. 2008, je doloženo ověřovací doložkou. Nelze přitom přehlížet, že
smlouva obsahuje prohlášení žalovaného, že převzetí půjčky od žalobce potvrzuje
svým podpisem na smlouvě; o pravosti podpisů smluvních stran na smlouvě není
namístě pochybovat, neboť byly úředně ověřeny. Skutečnost, že žalovaný smlouvu
o půjčce dne 4. 8. 2008 podepsal, svědčí pro závěr, že předmět půjčky od
žalobce převzal. Pokud by totiž předmět půjčky od žalobce neobdržel, bylo by
zcela nelogické, aby podepsal smlouvu obsahující jeho prohlášení o převzetí
peněz. Účastníci smlouvu o půjčce uzavřeli v rámci smluvní volnosti, kdy jim
text smluvního ujednání musel být v době jejího podpisu znám; smlouvu jako
projev své pravé a svobodné vůle následně po sepisu opatřili ověřenými podpisy. Za daného skutkového stavu věci odporuje pravidlům logického myšlení uvěřit bez
dalšího obraně žalovaného, že předmět půjčky od žalobce nepřevzal, resp. dovozovat, že smlouva o půjčce opatřená ověřenými podpisy účastníků není
dostačujícím důkazem pro prokázání opaku. Účastníkům občanskoprávních smluvních
vztahů by mělo být naopak umožněno spolehnout se na to, že zcela zřejmý obsah
jejich smluvních ujednání nemůže být vyvrácen na základě jeho pouhého popření
ze strany účastníka, který nechce nést následky porušení povinnosti ze
smluvního vztahu (resp. nechce být nositelem povinností založených smluvním
vztahem).
Protože se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolacímu soudu
nezbylo než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný
rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. června 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á
v k o v á, v. r.
předsedkyně
senátu