33 Cdo 2610/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce České účetní rady, sdružení se sídlem Praha 3, Olšanská 1a,
zastoupeného Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická 1,
proti žalovanému REALsen s. r. o. se sídlem Plzeň, Palackého 272/8, o určení
neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C
852/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6.
ledna 2011, č. j. 14 Co 5/2011-14, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2011, č. j. 14 Co 5/2011-14, a
usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. prosince 2010, č. j. 14 C
852/2009-9, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu
řízení.
Žalobce se svým podáním u Okresního soudu Plzeň-město domáhal určení, že
„smlouva o koupi zboží“, kterou účastníci uzavřeli, je neplatná, neboť ji za
něho podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna.
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 5. března 2010, č. j. 14 C
852/2009-2, vyzval žalobce, aby ve stanovené lhůtě odstranil vady žaloby tak,
že označí soud, kterému žalobu adresuje, doplní údaje konkretizující kupní
smlouvu, jejíž neplatnosti se domáhá, uvede, kdo ji za něho podepsal a zda bylo
podle ní plněno, doplní tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje existenci
naléhavého právním zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s.
ř., navrhne důkazy k prokázání svých tvrzení a doplní navrhované znění rozsudku
tak, aby bylo zcela jasné, které konkrétní kupní smlouvy se týká. Současně jej
poučil, že soud žalobu odmítne, neodstraní-li v určené lhůtě vady žaloby.
Žalobce v reakci na výzvu soudu v podání ze dne 15. 3. 2010 uvedl, že se domáhá
určení neplatnosti smlouvy o vyhledávání nájmu za úplatu uzavřenou účastníky
dne 14. 3. 2006, která se týkala vyhledávání nebytových prostor v Plzni pro
jeho budoucí regionální středisko. Smlouvu za něho podepsala osoba, která
nebyla řádně zvolena Kongresem. V podání žalobce označil důkazy ke svým
tvrzením a navrhl vydání rozsudku ve znění: „Určuje se, že smlouva o
vyhledávání nájmu za úplatu ze dne 14. 3. 2006, kterými žalobce uzavřel
smlouvu, na vyhledávání vhodných nebytových prostor, pro regionální centrum
žalobce, je neplatná a všechny nároky z ní plynoucí zanikají.“
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 8. prosince 2010, č. j. 14 C
852/2009-9, odmítl žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. z důvodu neodstranění vad
žaloby, které brání pokračování v řízení, zejména pro nedoplnění tvrzení a
důkazních návrhů ke skutečnostem, z nichž žalobce dovozuje naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti smlouvy, a rozhodl o nákladech řízení (s odkazem na
§ 169 odst. 2 o. s. ř. usnesení neobsahuje bližší odůvodnění).
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. ledna 2011, č. j. 14 Co 5/2011-14,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oproti soudu prvního stupně nepovažoval absenci vylíčení skutečností, z nichž
žalobce dovozuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, za vadu žaloby,
která brání pokračování v řízení (soud byl v tom případě povinen postupovat
podle § 118a o. s. ř.); takovou je však vada spočívající v nesrozumitelnosti a
neurčitosti žalobního petitu. Protože žalobce tuto vadu přes výzvu soudu
neodstranil, byl na místě postup podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 236 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 239 odst. 3 o. s. ř., a
avizuje v něm uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Namítá, že výzva soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby nemá
požadované náležitosti (neobsahuje údaj o tom, v čem je žaloba neúplná). Soud
prvního stupně postupoval vnitřně rozporně (po obdržení jeho podání ze dne 15. 3. 2010, jímž reagoval na výzvu soudu, zahájil přípravu jednání podle § 114a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak následně žalobu odmítl); pochybil i tím, že
jeho usnesení neobsahovalo odůvodnění. Odvolacímu soudu vytýká, že o odvolání
rozhodl v tak krátké době, že se s věcí nemohl náležitě seznámit. Oponuje
závěru odvolacího soudu, že jeho žaloba vykazuje vadu spočívající v
nesrozumitelnosti a neurčitosti žalobního petitu, která brání pokračování v
řízení. Má za to, že výzvě soudu zcela vyhověl svým podáním ze dne 15. 3. 2010,
neboť v něm označil soud, kterému byla žaloba adresována, doplnil své tvrzení
upřesňující účastníky uzavřenou smlouvu a navrhované znění rozsudku. Je
přesvědčen, že v řízení bylo možno pokračovat a podmínky pro odmítnutí žaloby
nebyly splněny. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínek
uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je - bez
dalšího - přípustné podle § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.;
podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého
dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam
(formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §
237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), lze mít za obsoletní z příčin popsaných např. v díle
Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1903-1904. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (uvedené vady namítány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu
spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze
uvedené vady žalobce uplatňuje námitkami, že jej soud prvního stupně nevyzval k
odstranění vad žaloby způsobem odpovídajícím § 43 odst. 1 o. s. ř., že soud
prvního stupně postupoval nepředvídatelně (přestože zahájil přípravu jednání
podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., žalobu odmítl) a své rozhodnutí
neodůvodnil, i když pro to nebyly splněny podmínky ve smyslu § 169 odst. 2 o. s. ř. Odvolacímu soudu pak vytýká, s jakou rychlostí o jeho odvolání rozhodl. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu
nebrání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, žalobce zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že
žaloba vykazuje vadu spočívající v nesrozumitelnosti a neurčitosti žalobního
petitu, která brání pokračování v řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Řízení před soudem se zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat též náležitosti uvedené v § 79
odst. 1 o. s. ř., tedy mimo jiné i vylíčení rozhodujících skutečností a musí z
něho být patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Soud totiž nemůže
účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou
navrhovány, musí svým rozhodnutím žalobní petit vyčerpat a nesmí jej (s
výjimkou případů podle § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročit.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje
obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v
žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly,
popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit.
Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002,
uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 210).
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by
žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku. Označí-li
žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být
žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané podle § 80 písm.
b/ o. s. ř.), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti
(požaduje-li ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. nebo podle zvláštních právních
předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není),
soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve
výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.
Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným
návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Soud tedy musí
pamatovat na to, aby jím formulovaný výrok rozhodnutí vyjadřoval (z obsahového
hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhá (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod č. 152, dále jeho rozsudek ze
dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen
„Soubor“/ pod C 4447). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23
Odo 1612/2006, uveřejněném v Souboru pod C 7084, dokonce prezentoval názor,
podle něhož žalobce není povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku; postačí, označí-li v žalobě (v kterékoliv části jejího textu,
popřípadě i výslovným odkazem na přílohu) přesně, určitě a srozumitelně
povinnost, která má být žalovanému uložena, nebo způsob určení právního vztahu,
práva nebo právní skutečnosti.
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§ 79 odst. 1 o. s. ř.),
předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí
mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění
provést - § 43 odst. 1 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 36/1999). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně
opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud
usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43
odst. 2 o. s. ř.).
Se zřetelem k řečenému nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu o neurčitosti a
nesrozumitelnosti žalobního petitu týkajícího se požadovaného určení. Z žaloby
- ve spojení s podáním ze dne 15. 3. 2010 - totiž je jednoznačně patrné, že se
jí žalobce domáhá určení neplatnosti smlouvy o vyhledávání nájmu, kterou se
žalovanou uzavřel dne 14. 3. 2006 (jejímž předmětem bylo úplatné vyhledávání
nebytových prostor žalovanou pro regionální centrum žalobce), což představuje -
z hlediska obsahového - přesné, určité a srozumitelné označení toho, o co
žalobou usiluje. Okolnost, že formulace žalobního petitu je do jisté míry
neobratná, nemůže vést k závěru o jeho nesrozumitelnosti či neurčitosti. Jak
již bylo uvedeno, soud, jenž není vázán návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí, jej nemusí do svého rozhodnutí doslovně převzít tak, jak jej
žalobce naformuloval, ale může nadbytečná slovní spojení ve výroku rozsudku
vypustit, případně jej formulovat za použití jiných slov, aniž by zasáhl do
rozsahu a způsobu požadovaného určení, a dosáhl tak jeho přesnějšího slovního
vyjádření.
Lze uzavřít, že žalobce dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
použil opodstatněně; závěr odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady pro
odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. pro nesrozumitelnost a neurčitost
vymezení toho, čeho se žalobce domáhá, neobstojí.
Dovolací soud proto (aniž se zabýval zbylými dovolacími námitkami) usnesení
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro
usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. března 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu