USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobkyně Střechy Reno s. r. o., se sídlem Praha - Žižkov, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby 25296353, zastoupené Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Trutnov, Žižkova 498, proti žalované REOS-HK s.r.o., se sídlem Hradec Králové - Kukleny, Pražská třída 612/75, identifikační číslo osoby 02966603, zastoupené Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Eliščino nábřeží 280/23, o zaplacení 104 263 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 83/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2024, č. j. 47 Co 43/2024-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 776 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Josefa Zemana.
(podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 C 83/2022-109, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 12. 2023, č. j. 10 C 83/2022-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 104 263 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 9. 6. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 1 762 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 9. 6. 2021 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a vůči státu (výroky III. a IV.). 2. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 47 Co 43/2024-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky „postupu odvolacího soudu v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 65/2000, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, a od judikatury Ústavního soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV.
ÚS 2957/20, a sp. zn. III. ÚS 139/05. Namítá, že žalobkyně svůj nárok v řízení neprokázala. Soudy dospěly ke skutkovému závěru, že (žalobou uplatněná) nezaplacená faktura č. 210038 (dále jen „nezaplacená faktura“) obsahuje přípravné práce. Jí předcházela (v pořadí fakturace první) faktura č. 210034, která přípravné práce logicky mohla obsahovat, avšak soud prvního stupně ji v řízení „vůbec nezohlednil“ a nezjišťoval, za co byla vystavena; odvolací soud tvrzení o její existenci a nutnosti jejího zohlednění v řetězci faktur a prací nesprávně označil za nové (uplatněné až v průběhu odvolacího řízení - b.
13 odůvodnění jeho rozhodnutí). Přitom pro následné uplatnění důkazu – faktury č. 210034 – v odvolacím řízení byly splněny podmínky dle § 205a písm. d) o. s. ř., neboť chtěl-li soud prvního stupně vycházet ze skutečnosti, že nezaplacená faktura obsahovala tzv. přípravné práce, a současně od účastníků věděl o existenci – jí předcházející – faktury č. 210034, měl žalobkyni vyzvat a poučit dle § 118a o. s. ř. k jejímu předložení a doplnění tvrzení o tom, za co byla vystavena. Vedle toho z příloh k ostatním fakturám „plynulo, že mohly zahrnovat zcela či částečně práce“, které žalobkyně požadovala uhradit v rámci nezaplacené faktury, tedy „reálně mohly být tímto požadovány k zaplacení duplicitně“ a dva ze svědků (z celkem tří) – pracovníků na stavbě – „výslovně potvrdili“, že přípravné práce na zakázce byly uhrazeny.
Prosazuje, že „tvrzení o výši domluvené hodinové sazby (200 Kč/hod.) bylo nesporným tvrzením obou účastníků (nikoli pouze jejím)“, neboť sama žalobkyně „tuto sazbu uvedla již v přípise z 30. 5. 2022“; tato sazba vyplývá z odvolacím soudem nesprávně neprovedeného důkazu e-mailem k faktuře č. 210034 (203 hod. x 200 Kč) a také z rozpisu prací k následným fakturám č. 210047 (33 hod. x 200 Kč) a 210058 (15 hod. x 200 Kč)“. Měli zavedenou praxi, že „vystavení faktury předcházelo odsouhlasení rozsahu prací.
Vyjma nezaplacené faktury „bylo v ostatních případech stranami vždy odsouhlaseno, co se fakturuje (rozsah prací)“. Odvolací soud „nedodržel“ potřebnou míru důkazu, tj. že nárok žalobkyně – „co přesně nezaplacenou fakturou bylo vyúčtováno a zda to skutečně bylo provedeno“ – nebyl prokázán „s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou“ (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a sp. zn. 30 Cdo 3614/2009). Konečně namítá, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení a že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
4. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Zdůraznila, že z výslechů svědků soudy nezjišťovaly konkrétní rozsah prováděných prací ani jejich hodnotu (to zjistily ze znaleckého posudku), nýbrž jen provedení konkrétního druhu prací a místa, kde byly provedeny, a že žalovaná při výslechu svědků nevznášela k postupu soudu žádné námitky (jak činí v dovolání).
5. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Dovolání není přípustné.
9. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) právně věc posoudil podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Jeho rozhodnutí je založeno na závěru, že mezi účastnicemi nevznikl platný závazek (tvrzená smlouva o dílo nebyla uzavřena, neboť nebyla sjednána cena díla), a proto žalobkyně má právo na peněžitou náhradu prací provedených pro žalovanou bez právního důvodu ve výši jejich obvyklé ceny (hodnoty).
10. Formulací k dovolacímu přezkumu předestřené otázky dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Jejím prostřednictvím a výtkami, že soud prvního stupně fakturu č. 210034 v řízení „vůbec nezohlednil“ a nezjišťoval, za co byla vystavena, že odvolací soud tvrzení o existenci faktury č. 210034 a nutnosti jejího zohlednění v řetězci faktur a prací nesprávně označil za nové, že odvolací soud měl účastnice konkrétně vyzvat a poučit dle § 118a o. s. ř. k jejímu předložení a doplnění tvrzení o tom, za co byla vystavena, že soudy nesprávně hodnotily důkazy svědeckými výpověďmi dvou svědků – pracovníků na stavbě, že „tvrzení o výši domluvené hodinové sazby (200 Kč/hod.) bylo nesporným tvrzením obou účastnic (nikoli pouze jejím)“, a že nárok žalobkyně nebyl prokázán „s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou“, dovolatelka namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neuplatnila tedy způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci).
K vadám řízení (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV.
ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že smlouva o dílo nebyla uzavřena, neboť nebyla sjednána cena díla, a že práce vyúčtované nezaplacenou fakturou byly žalobkyní provedeny (v rozsahu vyplývajícím ze znaleckého posudku); není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Zde je vhodné poznamenat, že žalovanou tvrzená praxe zavedená mezi stranami spočívající v tom, že vyúčtování ze strany žalobkyně bude vždy předcházet odsouhlasení počtu odpracovaných hodin žalovanou, nebyla v řízení prokázána. Pouhé neformální oznámení o počtu odpracovaných hodin zaslané žalobkyní žalované – nacházející se ve spise (viz č. l. 21 a 45 spisu) – nelze zaměňovat za udělení souhlasu ze strany žalované a nelze z něho ani dovozovat, že nutnost takového souhlasu pro fakturaci byla mezi účastnicemi dohodnuta.
Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
12. Námitka, že pro uplatnění tvrzení – že práce vyúčtované nezaplacenou fakturou byly žalobkyni již proplaceny na základě faktury č. 210034 (a důkazu fakturou č. 210034) – v odvolacím řízení jsou splněny podmínky podle § 205a písm. d) o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka opět namítá vadu řízení a současně pomíjí, že při jednání soudu prvního stupně dne 9. 2. 2023 byla řádně poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. a ve stanovené čtrnáctidenní lhůtě toto tvrzení neuplatnila (a fakturu č. 210034 k důkazu nenavrhla).
13. Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30? 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, a ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
14. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Uvádí-li dovolatelka, že dovolání podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i proti jeho nákladovému výroku, pak v této části dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu