U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka
ve věci žalobkyně České republiky – Ú. pro zastupování státu ve věcech
majetkových, proti žalovaným 1) K. S. a 2) S. S., zastoupeným
advokátem, o zaplacení 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Blansku pod sp. zn.
10 C 673/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne
26. června 2007, č. j. 37 Co 190/2006-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6.176,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Pavla Pernického, advokáta se sídlem v Sušici, Nám. Svobody 2/I.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června
2007, č. j. 37 Co 190/2006-88, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Blansku ze dne 2. března 2006, č. j. 10 C 673/2005-33, není
přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237
odst. 1
písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla
pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující.
Současně však musí rozhodnutí splňovat podmínku, že má zásadní právní význam i
z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy
obdobné povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29
Odo 821/2000,
a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1
a C 71/1).
Dovolací námitka, že odvolací soud pochybil (tj. rozhodl v rozporu s hmotným
právem), jestliže poměřoval vztah založený smlouvou o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák.,
není opodstatněná. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již ve svém rozsudku
ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, a dospěl k závěru, že vyhláška č.
136/1985 Sb., o finanční, úvěrové
a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných
domků v osobním vlastnictví, coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek
vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné
půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §
34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální
bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho § 3 odst.
1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na
individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Od těchto závěrů
nemá dovolací soud důvod odchylovat se ani v daném případě. Protože odvolací
soud posoudil věc v intencích zmíněného právního názoru, nelze mu vytýkat, že
otázku aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. na daný případ posoudil v rozporu
s hmotným právem.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje žalobkyně dále námitkou,
že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že v řízení zjištěné skutečnosti
(tj, že nástavba rodinného domu byla prováděna svépomocně a práce byly
přerušeny v důsledku podstatného zhoršení zdravotního stavu žalovaného a že
poničení rekonstruovaného domu žalovaných povodní) umožňují uzavřít, že výkon
jejího práva na vrácení příspěvku je v rozporu s dobrými mravy. Řešení této
otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe,
neboť úvaha, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od
posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním
případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými
mravy“, pak podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již
opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Cdon 69/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 62/97, nebo
sp. zn. 33 Cdo 1406/2007 ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne
25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 24. 7. 2009). V nich bylo
dovozeno,
že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré
mravy“ zákon nestanoví,
z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí
v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva,
který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29.
5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5).
Shodné závěry dovodil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn.
II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve
svazku 10, ročník 1998, pod č. 14. Za dobré mravy považuje souhrn etických,
obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno
i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti.
Odvolací soud se uvedenými zásadami při svém rozhodování řídil a nerozhodl v
rozporu s hmotným právem ani z hlediska vlastní aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a závěry, na nichž
založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným. Dovolací
soud proto dovolání žalobkyně odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§ 243b odst. 5 věty
první a § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim
vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.590,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4. ve
spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a
vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
v platném znění), z dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300,- Kč
(§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z
částky 986,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen
z odměny
za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v
á , v. r.
předsedkyně senátu