USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce statutárního
města Brna, městské části Brno – střed, se sídlem v Brně, Dominikánská 2,
identifikační číslo 44992785, zastoupeného Mgr. Petrem Langem LL.M., advokátem
se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti žalovanému Bytovému družstvu nájemníků
domu Třída kpt. Jaroše 33/1945, se sídlem v Brně, Černá Pole, třída Kpt. Jaroše
1945/33, identifikační číslo 26298724, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Pokorným,
advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, o 3.977.594,68 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co
184/2017-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2.
2017, č. j. 53 C 104/2006-132, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalovaném zaplacení částky 3.977.594,68 Kč s blíže specifikovaným úrokem z
prodlení, zastavil řízení o zaplacení 9 % úroku z prodlení ročně z částky
3.729.790,- Kč od 27. 3. 2006 do 8. 9. 2014, a rozhodl o nákladech řízení.
Předmětem řízení byl požadavek žalobce na zaplacení částky, kterou vyplatil K.
H. z titulu investic do výstavby půdní nadstavby v domě č. 1945 na třídě Kpt.
Jaroše č. 33 v Brně a to na základě výsledku řízení vedeného u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 44 C 105/2005. Žalovaný totiž nesplnil svůj závazek
vypořádat investice K. H. vedle žalobce, k němuž se zavázal v kupní smlouvě ze
dne 1. 7. 2003. Soud prvního stupně s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4814/2014,
uzavřel, že žalovaný se stal vlastníkem shora uvedené nemovitosti až po
skončení nájmu půdního prostoru podle nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvě o
budoucí nájemní smlouvě č. FO/BK2/16 ze dne 31. 5. 1999 (dále jen „smlouva o
výstavbě“). Splnil-li by žalobce svou smluvní povinnost uzavřít s K. H. nájemní
smlouvu podle čl. V odst. 2 smlouvy o výstavbě, stalo by se tak v době, kdy byl
ještě vlastníkem domu č. p. 1945 a při převodu této nemovitosti by s nájmem
přešly podle § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák“), veškerá práva a povinnosti pronajímatele (žalobce) na nového
vlastníka. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že před uzavřením kupní smlouvy
žalovaného informoval o investicích třetí osoby, o jejich výši a že by je měl
žalovaný vypořádat. Jejich výši žalobce neznal k okamžiku uzavření kupní
smlouvy (1. 7. 2003) a zjistil ji až 12. 9. 2003. Výše investic byla zjištěna
znaleckým posudkem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C
105/2005. Spojuje-li žalobce svůj požadavek s čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy ze
dne 1. 7. 2003, pak z tohoto ustanovení jednoznačně nevyplývá, jaká konkrétní
práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o výstavbě má žalovaný převzít v
situaci, kdy podle čl. IV. odst. 1 smlouvy o výstavbě „na předmětné nemovitosti
neváznou žádné dluhy …“
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“), poté, co jeho rozsudek ze dne
20. 3. 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2020, sp. zn. 33 Cdo 3188/2018, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 23. 3. 2021.
IV. ÚS 2957/20), v pořadím druhým rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co
184/2017-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku
III. o nákladech řízení jej změnil a dále o rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neinformoval
žalovaného o dluhu v podobě vypořádání investic K. H., který na nemovitosti
vázne a žalovaný se ve smlouvě explicitně vyjádřil, že žádné závazky nepřijímá.
Dne 12. 9. 2003, tj. v době, kdy už nebyl vlastníkem nemovitosti, schválil
žalobce investice vložené do půdní vestavby K. H. Žalovaný tak neporušil žádné
povinnosti, v jejichž důsledku by žalobci vznikla škoda. Nejsou tak splněny
předpoklady pro náhradu škody. Neuhrazení vynaložených investic žalovaným není
ani v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný žádnou svoji povinnost neporušil a
jednal v dobré víře v informace poskytnuté žalobcem. Nedůvodný je i návrh na
zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož kupní smlouvou byla
převedena celá nemovitosti včetně nově vybudované půdní vestavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. s ohledem na skutkovou
specifičnost věci má za to, že níže uvedená otázka nebyla v takto specifických
okolnostech dovolacího soudu řešena. Odvolací soud se měl odchýlit od
judikatury Nejvyššího soudu konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, v otázce výkladu § 534 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S tímto odůvodněním navrhl, aby
Nejvyšší soudu zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby sám změnil
rozsudky soudů nižších stupňů a žalobě zcela vyhověl. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn
zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Závěr o rozporu rozsudku odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, staví žalobce na
vlastní verzi skutku, podle níž v době uzavírání kupní smlouvy měl jak
žalovaný, tak i K. H. zájem nikoliv na výplatě finančního vypořádání, nýbrž na
uzavření nájemní smlouvy, a že se žalovaný výslovně zavázal, že (budoucí)
nájemní smlouvu uzavře, popř. že bude plnit jakékoli jiné povinnosti z nájemní
smlouvy o výstavbě a smlouvě o budoucí nájemní smlouvě, když mezi těmito
povinnostmi je logicky též povinnost k úhradě vložených investic za
předpokladu, že nedojde k uzavření nájemní smlouvy.
Je výrazem ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i
pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z
právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již
o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Obdobně
v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise
Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu
smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky
ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a
povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o
právní posouzení věci. Navíc rozsudek odvolacího soudu na řešení právní otázky
vymezení obsahu právního vztahu odkazem na jiný, byť neplatný právní dokument,
není založen. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. z této příčiny
nemůže být založena.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005,
na které dovolatel odkazuje, na nyní projednávanou věc nedopadají. Rozhodnutí
odvolacího soudu není založeno na výkladu ustanovení § 534 obč. zák., nýbrž na
tom, že se žalovaný nezavázal vypořádat investice K. H. místo žalobce.
Prosazuje-li žalobce opak, činí tak opět na základě vlastní skutkové verze,
tedy procesně nepřípustným způsobem.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, byla
řešena otázka určitosti vymezení uznávaného závazku ve smyslu § 323 odst. 1
obchodního zákoníku odkazem na jinou listinu. V nyní souzené věci se však
nejednalo o identifikaci a uznání závazku, ale o otázku vůle žalovaného určitý
závazek přijmout.
Otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a pro kterou bylo
usnesení Nejvyššího soudu a v pořadí první rozsudek odvolacího soudu zrušeny
Ústavním soudem, spočívala v řešení, zda se žalovaný v kupní smlouvě zavázal
převzít práva a závazky vyplývající ze smlouvy o výstavbě spočívající v
uzavření nájemní smlouvy, případně vypořádání investic. Odvolací soud dospěl k
závěru, že po uzavření kupní smlouvy (tzn. poté, co přestal být vlastníkem
převáděné nemovitosti) žalobce nadále jednal s K. H. a schválil její investici,
která převyšovala kupní cenu celé nemovitosti.
Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu
k otázce výkladu projevu vůle žalovaného převzít práva a závazky nevymezil
předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné, že odvolací soud ignoroval závěry Ústavního soudu vyjádřené v
nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, že se nevypořádal s jeho
argumentací ohledně možného použití hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, pak přestože své
námitky podpořil odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení
je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá.
Uvedenými výhradami dovolatel namítá existenci vad řízení; ty nemohou samy o
sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení - pokud
by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání
přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech
řízení však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30.
9. 2017 přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu