33 Cdo 2802/2024-502
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce P. M., toho času ve Věznici Valdice, Valdice, náměstí Míru 55, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o 1 559 423 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 14/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 36 Co 401, 402, 403/2023-452, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 36 Co 401, 402, 403/2023-452, se v části výroku I, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 1 559 423 Kč s příslušenstvím zamítá, a v závislých výrocích II o soudním poplatku a III a IV o nákladech řízení účastníků a státu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 6. 2023, č. j. 15 C 14/2017-406, ve spojení s usnesením ze dne 18. 8. 2023, č. j. 15 C 14/2017-416, a doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 15 C 14/2017-427, se v části výroku I ohledně částky 1 559 423 Kč s příslušenstvím, v závislých výrocích II a III a samostatného usnesení o nákladech řízení účastníků a státu a II doplňujícího rozsudku o soudním poplatku, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 15 C 14/2017-406, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 591 849 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a o základu náhrady nákladů řízení státu (výrok III). Usnesením ze dne 18. 8. 2023, č. j. 15 C 14/2017-416, určil výši nákladů řízení státu a doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 15 C 14/2017-427, zamítl žalobu v části o 8 151 Kč (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok II).
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 36 Co 401, 402, 403/2023-452, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zčásti změnil tak, že co do částky 1 559 423 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 12. 2016 žalobu zamítl a jinak ho potvrdil (výrok I), ve výroku o soudním poplatku změnil tak, že se žalovanému povinnost ho státu zaplatit neukládá (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Ohledně soudem prvního stupně zamítnuté částky 8 151 Kč nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden.
Žalobce se v řízení domáhá žalované částky z titulu náhrady škody, která mu vznikla tím, že mu žalovaný v rozporu se smlouvou znemožnil doživotní užívání bytu, který zakoupil za peníze poskytnuté žalobcem; škodu v žalobě ztotožnil s hodnotou bytu, posléze v řízení s hodnotou užívacího práva na dobu průměrného dožití. Odvolací soud považoval za správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Účastníci uzavřeli v květnu 2012 ústní dohodu, podle které žalobce poskytl žalovanému 1 600 000 Kč na koupi bytu s tím, že žalobce bude byt doživotně užívat a hradit náklady spojené s jeho užíváním.
Žalovaný se zavázal užívání bytu žalobcem strpět a vypravit mu následně pohřeb. Žalovaný nabyl bytovou jednotku č. 1225/7 v k. ú Řepy do vlastnictví, žalobce se do ní nastěhoval a užíval ji. Nejméně od konce roku 2012 však neplatil zálohy na služby, za něž zaplatil žalovaný minimálně 68 866 Kč. Žalovaný 16. 9. 2015 bytovou jednotku prodal, žalobce byt 19. 3. 2016 opustil a od 25. 7. 2016 je ve vazbě a následně ve výkonu trestu odnětí svobody. Na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž dovodil mezi účastníky vznik služebnosti bytu podle § 1297 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.
1. 2014, dále jen „o. z.“, jakožto služebnosti požívacího práva dle § 1285) podle odvolacího soudu vznikl mezi účastníky relativní závazkový vztah z nepojmenované smlouvy podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoník, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (když v poměrech tzv. starého práva služebnost, příp. věcné břemeno doživotního užívání vyžadovalo zápis v katastru nemovitostí, k němuž nedošlo). Žalovaný porušil povinnost ze smlouvy, když byt prodal a znemožnil tím žalobci jeho další užívání.
Žalobci vznikla škoda spočívající v nemožnosti byt do své smrti užívat.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že škoda žalobci vzniká postupně každým dnem, kdy nemůže své užívací právo realizovat, a nelze ji vyjádřit do budoucna (jako v případě věcného práva ve formě věcného břemene či služebnosti). Je také třeba zohlednit, že žalobce se o hypotetickou možnost užívání bytu připravil sám tím, že byl vzat do vazby a je ve výkonu trestu odnětí svobody. Škoda mu tak vznikla jen od jeho vystěhování z bytu, to je od 20. 3. 2016 do 25. 7. 2016, kdy byl vzat do vazby. Znaleckým posudkem byla hodnota užívacího práva k bytu oceněna částkou 8 106,40 Kč za měsíc a výše škody za čtyři měsíce činí 32 426 Kč. Ve zbytku (1 559 423 Kč) proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým výslovně napadl tu část výroku I rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zamítnuta. Na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, a to: 1) zda v případě, kdy právo na užívání bytu bylo sjednáno jako relativní právo ústní dohodou, je okolností vylučující právo na náhradu škody požadované za nemožnost byt užívat za určité období pobyt poškozeného (žalobce) ve výkonu vazby/výkonu trestu odnětí svobody; 2) zda škoda v daném případě vzniká jednorázově nebo každým dnem, kdy poškozený (žalobce) nemůže byt užívat; 3) zda je v daném případě totožným vznik škody a prodlení škůdce s plněním smluvní povinnosti, jak má na mysli § 2913 odst. 1 o.
z. Žalobce namítá, že samotná skutečnost, že se nacházel ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody, nemůže být důvodem pro odepření jeho nároku na náhradu škody za toto období, neboť v bytě, byť by se v něm nenacházel, by měl minimálně uskladněny své věci a měl by v něm zázemí, na nějž lze odkazovat při podání žádosti o podmíněné propuštění. Navíc se stěží mohl připravit o něco, co už žalovaný nemohl splnit, neboť byt prodal. Usuzuje proto, že škoda mu vznikla jednorázově, nikoli každým dnem, kdy byt nemohl užívat, a že soud měl postupovat analogicky, jako by se o věcné břemeno jednalo, podle § 10 odst. 1 a 2 o.
z. K třetí otázce dodává, že soud mylně interpretoval § 2913 o. z., když ustanovení nehovoří o překážce vzniklé po vzniku škody, nýbrž poté, co nastalo prodlení škůdce se splněním povinnosti. Žalovaný byl v prodlení se splněním své povinnosti umožnit žalobci byt užívat, sám uvedl, že po prodeji bytu nemohl žalobci zajistit, co mu slíbil, a žalobce byl vzat do vazby až poté, co byl žalovaný v prodlení se splněním své povinnosti několik měsíců. Vytýká odvolacímu soud též, že jeho rozsudek postrádá zákonná ustanovení a zákonné důvody, podporující jeho právní závěry.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné nebo je zamítnout. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, vyjma závěru, že žalobci vůbec nějaká škoda vznikla, neboť prodej bytu byl pouze reakcí na porušení jeho povinnosti ze smlouvy plnit veškeré závazky vztahující se k bytu. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je přípustné, neboť na otázkách předložených žalobcem k posouzení je napadené rozhodnutí založeno, a důvodné, neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) na posouzení škody tvrzené žalobcem použil jiný (nesprávný) právní předpis. Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1).
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3). Za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ považuje přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z jejich porušení, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 18.
4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod č. 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz). Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. vychází z principu tzv. úplné neretroaktivity pro dosavadní závazkové vztahy. Jeho základem je pravidlo, že závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 840/2022).
Práva a povinnosti ze závazkových právních vztahů založených za účinnosti „starého“ občanského zákoníku se tedy řídí původní (jinak již neplatnou) úpravou až do jejich úplného ukončení a vypořádání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 344/2018). Výše uvedené se týká i odpovědnosti za škodu (podle nového občanského zákoníku za újmu vzniklou ze smluvního vztahu podle § 2913 o. z.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1253/2023.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) zjistil, že smlouva (z jejíhož porušení žalobce odvozuje vznik škody) byla uzavřena v květnu 2012. Oproti soudu prvního stupně ji správně posuzoval podle dosavadních právních předpisů, tedy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Pokud dovodil, že jí nebylo založeno věcné právo (pro jehož posouzení by platilo pravidlo zakotvené v § 3028 odst. 2 o. z., tedy že práva a povinnosti z něj vzniklé po 1. 1. 2014 se řídí novou úpravou), pak platí, že aplikace § 2913 o. z., na jehož výkladu je založena dovolací otázka 3), je vyloučena přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. Odvolací soud proto nesprávně posuzoval předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci podle § 2913 o. z. (a zabýval se obranou žalovaného podle § 2913 odst. 2 o.
z.). Napadené rozhodnutí je tak založeno na nesprávném právním posouzení věci. K otázkám 1) a 2) lze dále uvést: V rozsudku z 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2402/2003 (a obdobně např. v usnesení z 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Cdo 5023/2007), Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o doživotním užívání nemovitosti není smlouvou zvláště upravenou, obsahu ani účelu zákona takové ujednání o užívání věci neodporuje a tato smlouva je považována za typický příklad nepojmenované smlouvy podle § 51 obč. zák. Jako nepojmenovaná nemůže mít tato smlouva věcněprávní účinky, to znamená, že právo věc užívat a povinnost takové užívání strpět nepřechází s vlastnictvím věci na nového vlastníka.
Proto také nelze ani analogicky posuzovat zánik práva, vzniklého z této nepojmenované smlouvy, podle ustanovení o věcných právech, resp. o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni podle § 151p odst. 3 obč. zák., které navíc zaniká až rozhodnutím soudu o jeho zrušení. Smlouva o dočasném užívání nemovitosti podle § 51 obč. zák. je závazkem obligačním. Právě o smlouvě, tedy o právním úkonu vyjadřujícím vůli nejméně dvou stran, platí jedna ze základních občanskoprávních zásad, to jest, že smlouvy mají být zachovány.
Pak může k zániku smlouvy nebo zániku práva a jemu odpovídající povinnosti ze smlouvy dojít jen způsobem, který zákon stanoví, a to i pro případ jednostranného projevu vůle. Právo užívat nemovitost, které vzniklo ze smlouvy o doživotním užívání nemovitosti uzavřené podle § 51 obč. zák., nezaniká odvoláním souhlasu vlastníka s užíváním nemovitosti. K zániku práv ze smlouvy o doživotním užívání nemovitosti nemůže bez dalšího dojít ani výkonem práv v rozporu s dobrými mravy; ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. neupravuje vznik a zánik práv.
Tato smlouva je pro oprávněného právním důvodem užívání bytu. Nelze ji jednostranně měnit, ani jednostranně rušit. Vzájemné vztahy účastníků se řídí především obsahem smlouvy mezi nimi uzavřené; jinak je na ně třeba použít těch ustanovení, která upravují vztahy obsahem a účelem nejbližší. Nový vlastník domu, nemá-li být smlouva v rozporu s ustanovením § 495 odst. 1 obč. zák. (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 1991, upravujícím zástavní práva a věcná břemena), se nemůže platně zavázat k poskytování bezplatného práva užívání bytu bývalému vlastníku i za své právní nástupce, za další vlastníky nemovitosti.
V případě prodeje, darování nebo jiného převodu nemovitosti na další osobu tedy závazek zaniká; rovněž zanikne smrtí oprávněného (viz stanovisko Nejvyššího soudu z 9. 11. 1976, sp. zn.
Cpj 261/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 2/1977). Škoda je soudní praxí pojímána jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971). Újma, kterou žalobce (subjektivně) pociťuje z důvodu nemožnosti užívat po určitou dobu nemovitost, není ani ušlým ziskem. Pokud mu tvrzená škoda nevznikla (tj. nedošlo ke zmenšení, příp. k nenastalému očekávanému zvětšení jeho majetku), nemůže být ani nahrazena (reparována).
Náhrada škody v českém právním řádu přitom nemá sankční povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3184/2007). Vlastníku věci, která byla protiprávně zadržována, vznikne – za splnění ostatních předpokladů – právo na náhradu škody, jestliže v důsledku nemožnosti věc užívat dojde ke snížení jeho majetkového stavu. O škodu ovšem jde jen tehdy, jestliže takový vlastník v souvislosti s nemožností věc užívat vynaložil peněžní prostředky (jinak se snížil jeho majetkový stav), aby účelu, k němuž obvykle věc užíval, dosáhl jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27.
9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2176/2006). Výše uvedené závěry převzal Nejvyšší soud v usnesení z 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3518/2011, ve věci skutkově srovnatelné s právě projednávanou věcí (v níž dárce nemovitosti uzavřel s novým vlastníkem právo doživotního užívání osobní povahy), když uzavřel, že samotná ztráta možnosti užívat bytové prostory nepředstavuje odškodnitelnou újmu (nejde o náhradu skutečné škody za náklady vynaložené poškozenou ani o ušlý zisk, nelze-li důvodně očekávat, že by se její majetkový stav při pravidelném běhu věcí, tj. pokud by jí nebyl znemožněn přístup k nemovitosti, zvětšil).
Z výše uvedeného je patrno, že otázky 1) a 2) sice vychází z právního posouzení věci odvolacím soudem, které je však nesprávné, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) se nezabýval (při splnění poučovací povinnosti vůči žalobci) tím, zda žalobci škoda jako majetková újma vyjádřitelná v penězích tak, jak je definována dřívějším občanským zákoníkem a vyložena výše uvedenou standardní judikaturou Nejvyššího soudu, vznikla (tedy zda se snížil jeho majetkový stav, neboť vynaložil peněžní prostředky, aby uspokojení svého užívacího práva bytu dosáhl jinak).
Jejich vyřešení je tak nutno považovat přinejmenším za předčasné.
Protože je z výše vyložených důvodů rozsudek odvolacího soudu nesprávný, dovolací soud ho v dovoláním napadeném rozsahu (v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla co do částky 1 559 423 Kč s příslušenstvím zamítnuta) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků II o soudním poplatku a III a IV o nákladech řízení účastníků a státu [§ 243 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o.
s. ř. ve stejném rozsahu (tedy v části výroku I ohledně částky 1 559 423 Kč s příslušenstvím, v závislých výrocích II a III a samostatného usnesení o nákladech řízení účastníků a státu a II doplňujícího rozsudku o soudním poplatku) také tento rozsudek a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro rozhodující soudy závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu