23 Cdo 840/2022

23 Cdo 840/2022-377

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, proti žalovanému J. O., narozenému XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 260/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, č. j. 11 Co 159/2021-348, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, č. j. 11 Co 159/2021-348, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 5. 2021, č. j. 6 C 260/2017-315, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

1. Žalobce se v řízení domáhal určení neexistence věcného břemene k nemovitostem (pozemkům ve zjednodušené evidenci v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY díl 2, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY díl 1, XY díl 2, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, St. XY, pozemkům v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, pozemkům ve zjednodušené evidenci v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a pozemkům v katastrálním území XY parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY – dále jen „předmětné nemovitosti“) s tvrzením, že dne 22. 9. 2009 uzavřel se žalovaným smlouvu o zřízení věcného břemene, v níž se žalovaný jakožto oprávněný z věcného břemene zával žalobci hradit úplatu ve formě opakovaného ročního plnění ve výši daně z nemovitostí vždy do 30. 6. příslušného roku, a jelikož žalovaný úplatu minimálně za roky 2013, 2014 a 2015 neuhradil, žalobce od smlouvy dne 8. 7. 2015 pro toto její porušení odstoupil.

2. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 6 C 260/2017-315 (již druhým v pořadí), určil, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaného (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 63 923 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že dne 22. 9. 2009 uzavřel žalobce se žalovaným smlouvu o zřízení věcného břemene, kterou žalobce zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalobce, a to na dobu neurčitou za úplatu ve formě opakovaného ročního plnění – ve výši daně z předmětných nemovitostí s tím, že tato bude žalovaným hrazena žalobci v hotovosti jednou ročně v termínu 30. 6. každého roku, pokud nebude žalovaný tuto daň hradit přímo za žalobce. Podle smlouvy mělo věcné břemeno zaniknout písemnou dohodou mezi účastníky, uplynutím doby trvání věcného břemene, či převodem předmětných nemovitostí dle smlouvy o budoucí kupní smlouvě, uzavřené mezi smluvními stranami současně s touto smlouvou. Od roku 2010 do roku 2015 nebyla žalovaným uhrazena žádná úplata. Dopisem ze dne 8. 7. 2015 žalobce odsmlouvy odstoupil s odůvodněním, že žalovaný nezaplatil sjednanou úplatu za roky 2013, 2014 a 2015, a toto opakované porušení jediné smluvní povinnosti s prodlením v několika případech v řádu let měl za podstatné porušení smluvních povinností. Současně vyjádřil přesvědčení o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalovaný poté dopisem sdělil, že považuje odstoupení za neplatné, neboť žalobce byl podle něj v prodlení, pokud nespecifikoval výši úplaty za ten který rok a neposkytl součinnost k provedení plateb. Dne 22. 12. 2015 žalovaný provedl na úhradu úplaty za roky 2013, 2014 a 2015 platbu ve výši 20 720 Kč.

4. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce se určení neexistence věcného břemene ke stejným pozemkům domáhal již v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 287/2014, které pravomocně skončilo dne 5. 12. 2016 rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 3. 2016, č. j. 5 C 587/2014-250, jímž byla žaloba zamítnuta a který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2016, č. j. 64 Co 224/2016-294. V uvedeném řízení nebyla shledána smlouva o řízení věcného břemene neplatnou a jako důvod jejího uzavření bylo konstatováno zajištění pohledávky žalovaného ve výši 3 000 000 Kč na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní. V tamější žalobě žalobce uváděl, že žalovaný nehradí minimálně po dobu posledních tří let úplatu z věcného břemene a v průběhu řízení uplatnil též tvrzení o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 7. 2015 jako změnu žaloby, která však nebyla soudem připuštěna, s tím, že takto soud neodepřel žalobci domoci se jeho práva soudní cestou podáním nové žaloby.

5. Soud prvního stupně neshledal existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté vzhledem k řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 287/2014, neboť žalobce se nyní domáhá určení neexistence věcného břemene s odkazem na odstoupení od smlouvy a touto skutečností se soud v předcházejícím řízení nezabýval. Dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Článek 3 smlouvy, ve kterém byla specifikována úplata, považoval soud prvního stupně za platný, neboť úplata (ve výši daně z nemovitosti) byla zjistitelná pro každého občana, ač za zvýšených obtíží, i bez součinnosti druhé strany. Za nedůvodnou měl námitku promlčení práva na odstoupení od smlouvy vznesenou žalovaným, neboť k porušení smlouvy, které mohlo být důvodem odstoupení od této smlouvy, došlo neuhrazením každé jednotlivé úplaty, přičemž právo odstoupit z důvodu neuhrazení úplaty za rok 2013 se mohlo promlčet nejdříve v červenci 2016, žalobce jej však využil již v roce 2015. Platnost odstoupení od smlouvy posuzoval soud prvního stupně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a to v souladu s § 3028 odst. 2 o. z., neboť k odstoupení od smlouvy došlo za účinnosti tohoto právního předpisu dne 8. 7. 2015. Dospěl k závěru, že neplacení úplaty dle smlouvy představovalo nepodstatné porušení smlouvy, odstoupit od smlouvy bylo možno po poskytnutí dodatečné lhůty k plnění a tato lhůta byla žalobcem poskytnuta mlčky. Uzavřel, že odstoupení od smlouvy bylo platné, přičemž jej nepovažoval ani za zneužití práva či šikanózní jednání vůči žalovanému.

6. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).

7. Odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Ztotožnil se s jeho právním závěrem o existenci naléhavého právního zájmu a o tom, že není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Dovodil, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., neboť v řešené věci věcné břemeno vzniklo na základě smlouvy ze dne 22. 9. 2009, k odstoupení od smlouvy však došlo dne 8. 7. 2015, tedy za účinnosti nové právní úpravy, a proto je nutno posuzovat jednání, které má přivodit zánik věcného břemene (služebnosti) podle nové právní úpravy. K tomu dále dodal, že právní jednání, tedy smlouvu o věcném břemeni, je třeba považovat za jeden celek a nelze každý jednotlivý závazek obsažený v této smlouvě vytrhnout z kontextu hlavního smluvního vztahu mezi účastníky. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že je na místě aplikovat právě ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., a nikoli § 3028 odst. 3 o. z., tedy jak porušení povinnosti, které je důvodem pro odstoupení od smlouvy, tak i samotné odstoupení od smlouvy, v důsledku něhož smlouva zaniká, je nutno posuzovat v kontextu nové právní úpravy. Za správné měl též posouzení platnosti ujednání o úplatě za věcné břemeno a posouzení námitky promlčení práva na odstoupení od smlouvy soudem prvního stupně. Povinnost hradit úplatu ve výši roční daně z nemovitostí podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývala z článku 3 smlouvy a právo na odstoupení od smlouvy nezanikalo po třech letech od okamžiku, kdy žalobce měl možnost toto právo uplatnit poprvé, neboť žalobce se mohl rozhodnout, zda své právo uplatní či neuplatní, a to každý rok poté, co ze strany žalovaného nebyla jeho smluvní povinnost splněna. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalovaného o platebním místu (o tom, že nemohl být v prodlení s úhradou dluhu, neboť v prodlení byl žalobce, který byl povinen si vyzvednout sjednané peněžité plnění v místě bydliště žalovaného v souladu s § 567 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále též jen „obč. zák.“), na kterou nelze aplikovat ustanovení předchozí právní úpravy. Konstatoval, že povinnost platit úplatu za věcné břemeno nově vznikla každý rok po dobu existence smlouvy a že nelze dovodit, že by od roku 2014, tedy s účinností nové právní úpravy, měl dlužník plnit jinde než v místě věřitele. Za situace, kdy smlouva připouštěla alternativu, neboť v ní nebylo sjednáno pouze plnění v hotovosti, ale alternativně právě i prostřednictvím žalovaného, který mohl daň uhradit i přímo za žalobce (tedy nikoli k rukám žalobce), podle odvolacího soudu postrádala argumentace o platebním místu svého významu. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě šlo o nepodstatné porušení smluvní povinnosti žalovaným a že lhůta pro plnění byla žalovanému poskytnuta mlčky, když věřitel využil své výhody vyplývající z aktuální právní úpravy, aniž by musel dát výslovně či jinak najevo, že vnímá prodlení žalovaného a chce na základě tohoto prodlení od smlouvy odstoupit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním (podle obsahu dovolání jen výrok I, jímž bylo rozhodováno o věci samé), jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázek, které v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítl nesprávné právní posouzení věci, navrhl napadené rozhodnutí změnit a žalobu zamítnout, případně jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaný předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu [rozsudku ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014 (tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz)], při řešení otázky (první), kdy nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté. Podle žalovaného tato překážka nastala, neboť v řešené věci jde o stejnou věc jako v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 287/2014 z důvodu, že v obou řízeních se jedná o identický nárok týkající se stejných nemovitých věcí, který je vymezen stejným žalobním petitem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení, a to mezi týmiž účastníky.

10. Jako otázky dosud judikaturně neřešené překládá žalovaný k dovolacímu přezkumu otázku (druhou), „zda v případě, že je sjednán ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb. výběrný dluh, účinností nového občanského zákoníku (1. ledna 2014) ujednání o výběrném dluhu zaniká a vzniká závazek dlužníka (žalovaného) plnit v místě věřitele (žalobce)“, a otázku (třetí), „zda v případě, že je sjednán jako jeden z alternativních způsobů plnění závazku ve smyslu § 561 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb. výběrný dluh, tedy plnění v hotovosti u dlužníka, a věřitel je v prodlení s výběrem své pohledávky, vzniká dlužníkovi povinnost plnit jiným sjednaným způsobem plnění“. S odkazem na článek 3 smlouvy o zřízení věcného břemene, podle kterého měla být úplata za zřízení věcného břemene „hrazena oprávněným povinnému v hotovosti jednou ročně v termínu do 30. 6. každého roku …“ a na § 567 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje přesvědčení, že šlo o tzv. výběrný dluh a že bylo povinností žalobce vyzvednout si osobně peněžité plnění v bydlišti žalovaného, což však žalobce neučinil a ani netvrdil, že by se o to snažil. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého se od 1. 1. 2014 na základě účinnosti nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) ujednání stran změnilo tak, že namísto výběrného dluhu nastoupil závazek žalovaného plnit v místě věřitele (žalobce), podle žalovaného nelze dovodit ze žádného z přechodných ustanovení nového občanského zákoníku. Je též přesvědčen, že pokud byla v článku 3 smlouvy o zřízení věcného břemene ujednána možnost hradit daň i přímo za žalobce, šlo o alternativní způsob plnění závazku, právo volby způsobu plnění náleželo podle § 561 odst. 1 obč. zák. žalovanému jako dlužníku a toto právo nelze vykládat k jeho tíži, jak to učinil odvolací soud, který dovodil, že pokud mohl žalovaný daň hradit i přímo za žalobce, nejednalo se o výběrný dluh.

11. Žalovaný se domnívá, že dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena ani otázka (čtvrtá), „zda je možné poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění podle ustanovení § 1978 odst. 2 OZ mlčky, aniž by věřitel dal dlužníkovi najevo, že je v prodlení a že je ochoten přijmout plnění v náhradním termínu.“ Prezentuje názor, že o poskytnutí dodatečné lhůty k plnění konkludentním jednáním lze uvažovat pouze tehdy, mají-li strany povědomí o existujícím prodlení a o splatnosti dluhu, žalobce by poskytnutí lhůty musel dát najevo dostatečně určitým a rozpoznatelným způsobem, např. projevit ochotu přijmout náhradní termín nabízený prodlévajícím, k čemuž nedošlo.

12. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 33 Odo 633/2003, ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, či usnesení ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2733/2014, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2898/2016) při řešení otázky (páté), kdy počíná běžet promlčecí doba práva na odstoupení od smlouvy, v níž bylo sjednáno opětující se plnění, pokud vyšel z názoru, že promlčecí doba začala běžet vždy znovu od každé splatnosti úhrady za věcné břemeno, a nerespektoval, že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době a počátek běhu této doby je dán okamžikem, kdy věřitel mohl právo na odstoupení od smlouvy uplatnit poprvé.

13. Napadené rozhodnutí žalovaný považuje též za nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nijak nevyjádřil k jeho obraně, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce představuje zjevné zneužití práva.

14. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí. Má za nepochybné, že projednání věci nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť uplatněný nárok vyplývá z jiných skutkových tvrzení než v předchozí věci. Argumentaci ohledně výběrného dluhu nepovažuje za důvodnou, má za to, že se jednalo o dluh donosný a poukazuje na to, že pokud smlouva umožňovala žalovanému volbu způsobu splnění závazku hradit sjednanou úplatu, žalovaný tuto volbu neučinil. Poskytnutí dodatečné lhůty k plnění mlčky musí být dle názoru žalobce vykládáno tak, že povinností věřitele není na prodlení dlužníka upozornit a oznamovat mu dodatečnou lhůtu k plnění. Ohledně promlčení práva na odstoupení od smlouvy se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v případě opakovaného porušení povinnosti žalovaným vznikala žalobci při každém porušení opětovně možnost odstoupit od smlouvy. Zdůrazňuje nepřiléhavost judikatury uváděné žalovaným v dovolání. Námitku zneužití práva považuje za absurdní, neboť to byl právě žalovaný, který dlouhodobě neplnil své smluvní povinnosti a žalobce pouze využil své zákonné možnosti odstoupit od porušované smlouvy.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka první, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je předpokladem pro existenci překážky věci pravomocně rozsouzené totožnost obou věcí. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká- li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).

Jinak řečeno, totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn (srov. rozhodnutí citovaná žalovaným v dovolání, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, a v něm citovaná rozhodnutí). V řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 287/2014 nebyl nárok žalobce na určení neexistence věcného břemene (v daném řízení se žalobce in eventum domáhal též zrušení věcného břemene bez náhrady na základě tvrzení o hrubém nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného), o kterém bylo pravomocně rozhodnuto, založen na skutkovém tvrzení, že smlouva o zřízení věcného břemene byla zrušena v důsledku odstoupení od této smlouvy žalobcem.

V uvedeném řízení žalobce tento nárok odůvodnil tvrzením o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene a o zániku věcného břemene z důvodu, že plnilo roli zajišťovacího institutu ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě, od níž žalobce odstoupil. Byť žalobce v uvedeném řízení také tvrdil, že žalovaný nehradil sjednanou úplatu za věcné břemeno, toto tvrzení zjevně souviselo s uplatněným nárokem na zrušení věcného břemene pro existenci hrubého nepoměru (tj. s nárokem jiným). Tvrzení, že od smlouvy o zřízení věcného břemene odstoupil (v průběhu řízení), žalobce sice uplatnil v průběhu řízení jako další skutkový důvod pro vyhovění žalobě na určení neexistence věcného břemene, avšak ohledně něj nebyla soudem připuštěna změna žaloby a žalobce byl poučen, že může podat žalobu novou.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce v tomto novém řízení uplatňuje nárok, jenž se opírá o jiné skutkové tvrzení (o jiný skutek), a proto odvolací soud nepostupoval v rozporu s výše citovanou judikaturou, pokud uzavřel, že v této věci není dána překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.

18. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z tohoto důvodu nemůže přípustnost dovolání založit otázka třetí, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil. Žalovaný v dovolání při její formulaci vychází z předpokladu, že bylo sjednáno jako jeden z alternativních způsobů plnění závazku podle § 561 odst. 1 obč. zák. zaplacení úplaty v hotovosti v bydlišti dlužníka (šlo o výběrný dluh) a že žalobce (věřitel) byl v prodlení s výběrem (vyzvednutím) plnění v hotovosti u žalovaného (dlužníka), tj. s tímto způsobem plnění. Odvolací soud však při svém právním posouzení dovodil, že s účinností od 1. 1. 2014 měl žalovaný plnit v místě věřitele a nikoliv v bydlišti dlužníka, tj. zjevně neměl za to, že bybyl žalobce v prodlení s vyzvednutím plnění u žalovaného (tento závěr je žalovaným v dovolání zpochybňován prostřednictvím otázky druhé). Neměl-li odvolací soud za naplněný předpoklad existence prodlení žalobce s výběrem úplaty v hotovosti u žalovaného, pak je zřejmé, že nemohl řešit otázku třetí, jež je na takovém předpokladu založena.

19. Z rozhodnutí odvolacího soudu se výslovně nepodává, podle jaké právní úpravy posuzoval otázku promlčení práva odstoupit od smlouvy. Odvolací soud uvedl, že v kontextu nové právní úpravy je nutno posuzovat porušení povinnosti, které je důvodem pro odstoupení od smlouvy, a samotné odstoupení od smlouvy, v důsledku něhož smlouva zaniká, promlčení práva na odstoupení takto výslovně nezmínil. Současně se však odvolací soud ztotožnil s právním posouzením námitky promlčení, jak jej učinil soud prvního stupně, který zjevně vycházel ze závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, v němž byla posuzována otázka promlčení podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkovým, které se promlčuje v tříleté „promlčecí době“. Z uvedeného lze tedy dovodit, že otázku promlčení posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť v zákoně č. 89/2012 Sb. je oproti zákonu č. 40/1964 Sb. použito slovní spojení „promlčecí lhůta“.

20. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (§ 101 obč. zák.), přičemž počátek běhu této doby je dán okamžikem, kdy věřitel mohl právo na odstoupení od smlouvy uplatnit poprvé (srov. například žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2898/2016, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2733/2014). Z judikatury Nejvyššího soudu přitom současně vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby práva odstoupit od smlouvy se posuzuje samostatně vždy ve vztahu ke konkrétnímu odstoupení od smlouvy (a v něm vymezeným důvodům), tj. k okamžiku, kdy bylo možno poprvé uplatnit právo odstoupit od smlouvy vzešlé z toho kterého konkrétního porušení smluvní povinnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 123/2022). Právní závěr odvolacího soudu, který se v nyní posuzované věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo žalobce odstoupit od smlouvy z důvodu, že žalovaný porušil povinnost uhradit úplatu v letech 2013, 2014 a 2015 nemohlo být promlčeno dne 8. 7. 2015, kdy žalobce od smlouvy z tohoto důvodů odstoupil, protože ještě neuplynula tříletá promlčecí doba (žalobce neuplatňoval právo odstoupit od smlouvy z důvodu porušení povinnosti zaplatit úhradu za roky předchozí, jež by promlčeno být mohlo), je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pro řešení otázky páté tedy dovolání také není přípustné.

21. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky druhé, kterou žalovaný fakticky předkládá k dovolacímu přezkumu otázku výkladu intertemporálních ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., tj. otázku, jaký vliv má účinnost zákona č. 89/2012 Sb. na místo plnění dluhu (úplaty za věcné břemeno) sjednané ve smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřené před 1. 1. 2014. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

22. Dovolání je důvodné.

23. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

24. Podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

25. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

26. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

27. V prvé řadě je namístě uvést, že u smlouvy se rozlišují její obligační a věcněprávní účinky. Obligační účinky vychází z norem závazkového práva a jako takové se vztahují pouze ke smluvním stranám. Obligační účinek smlouvy znamená, že mezi smluvními stranami vzniká určitý závazek spočívající v konkrétních právech a povinnostech, tedy např. v povinnosti poskytnout sjednané plnění či hradit sjednanou úplatu. Oproti tomu věcněprávní účinky pramení z norem týkajících se věcných práv a zavazují všechny osoby, nejen smluvní strany. Věcněprávní účinek smlouvy znamená, že na základě smlouvy dochází ke vzniku, změně nebo zániku věcných práv (k tomu srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněný pod č. 46/2007 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný pod č. 55/2007 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2890/2020). Odlišují se rovněž obligační a věcněprávní účinky odstoupení od smlouvy. Platným a účinným odstoupením od smlouvy o zřízení věcného břemene se přitom zrušují (zanikají) obligační i věcné (věcněprávní) účinky smlouvy (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněný pod č. 46/2007 Sb. rozh. obč.).

28. V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, Nejvyšší soud s odkazem na § 3028 odst. 2 o. z. uzavřel, že není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Toto ustanovení se použije i ve sporech o zřízení věcného břemene, neboť rozhodnutí o zřízení věcného břemene je konstitutivním rozhodnutím zakládajícím (věcná) práva a povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014), či při rozhodování o zrušení či omezení služebnosti/věcného břemene [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014, uveřejněný pod č. 53/2016 Sb. rozh. obč., dále srov. REMEŠ, Jiří. § 3028 (Základní přechodné ustanovení). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 10.].

29. Závazkový právní vztah však spadá pod pojem „jiné právní poměry“ ve smyslu § 3028 odst. 3 věty první o. z.; ve vztahu k odstavci druhému téhož ustanovení jde o poměry jiné než týkající se práv „osobních, rodinných a věcných“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod č. 77/2019 Sb. rozh. obč.). Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. vychází z principu tzv. úplné neretroaktivity pro dosavadní závazkové vztahy. Jeho základem je pravidlo, že závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku. Z tohoto pravidla vycházel i § 763 odst. 1 věta první a druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který byl podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. inspiračním zdrojem § 3028 odst. 3 o. z. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). Práva a povinnosti ze závazkových právních vztahů založených za účinnosti „starého“ občanského zákoníku se tedy řídí původní – jinak již neplatnou – úpravou až do jejich úplného ukončení a vypořádání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 344/2018). Důvodem je zvýšený požadavek právní jistoty v obligačních vztazích [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný pod číslem 50/2007 Sb. rozh. obč., a dále REMEŠ, Jiří. § 3028 (Základní přechodné ustanovení). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 24.]. Z ustálené rozhodovací praxe pak vyplývá, že dřívějšími právními předpisy se řídí také podmínky či platnost odstoupení od smlouvy uzavřené za jejich účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4817/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5102/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 344/2018). Ke shodnému závěru dospívá i odborná literatura, která dovozuje, že dosavadní právní předpisy se použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. Například dostane-li se dlužník ze smlouvy uzavřené před rokem 2014 v roce 2014 do prodlení, posoudí se tato situace zcela podle starého práva: kdy jde o prodlení, kdy a jak lze odstoupit od smlouvy [srov. PELIKÁNOVÁ, Irena a Robert PELIKÁN. § 3028 (Režim právních vztahů, práv a povinností po účinnosti zákona). In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081)].

30. Při posuzování obligačních účinků smlouvy (závazku ze smlouvy, podmínek pro odstoupení od smlouvy apod.) uzavřené před 1. 1. 2014 se tedy podle § 3028 odst. 3 o. z. i po 1. 1. 2014 použijí dosavadní právní předpisy bez ohledu na to, že jde o smlouvu, která vyvolává též účinky věcněprávní (např. smlouva o koupi nemovitosti, či smlouva o zřízení věcného břemene).

31. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých byla smlouva o zřízení věcného břemene uzavřena mezi účastníky dne 22. 9. 2009, byla v ní sjednána povinnost žalovaného platit žalobci úplatu za věcné břemeno ve výši daně z nemovitostí, a to v hotovosti jednou ročně v termínu 30. 6. každého roku, pokud nebude žalovaný tuto daň hradit přímo za žalobce. Od této smlouvy žalobce odstoupil pro prodlení žalovaného s hrazením úplaty v letech 2013, 2014 a 2015 dopisem ze dne 8. 7. 2015.

32. Odvolací soud se neřídil výše citovanými judikaturními závěry, pokud ve shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že je na místě aplikovat § 3028 odst. 2 o. z. a nikoli § 3028 odst. 3 o. z., tedy že je nutno posuzovat v kontextu nové právní úpravy porušení smluvní povinnosti, které je důvodem odstoupení od smlouvy, i samotné odstoupení od smlouvy [jednání, které má přivodit zánik věcného břemene (služebnosti)], v důsledku něhož smlouva zaniká, a to na základě úvahy, že právní jednání (smlouvu o věcném břemeni) je třeba považovat za jeden celek, nelze každý jednotlivý závazek obsažený v této smlouvě vytrhnout z kontextu hlavního smluvního vztahu mezi účastníky, přičemž věcné břemeno vzniklo za účinnosti předchozí právní úpravy, ale k odstoupení od smlouvy došlo za účinnosti nové právní úpravy. V kontextu nové právní úpravy pak (při vypořádání se s námitkou žalovaného o absenci jeho prodlení z důvodu prodlení žalobce s výběrem úplaty za věcné břemeno v bydlišti žalovaného) současně posuzoval i otázku místa plnění, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na tuto problematiku nelze aplikovat ustanovení předchozí právní úpravy (zřejmě žalovaným zmiňovaný § 567 odst. 1 větu druhou obč. zák.) a uzavřel, že nelze dovodit, že od roku 2014 s účinností nové právní úpravy (zřejmě s ohledem na § 1955 odst. 1 větu druhou o. z.) měl dlužník (žalovaný) plnit jinde než v místě věřitele (žalobce).

33. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předmětem posouzení byla práva a povinnosti stran ze smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014 tvořící její obligační účinky, na něž se podle § 3028 odst. 3 o. z. i po 1. 1. 2014 použijí dosavadní právní předpisy. Tím, že odvolací soud při tomto posouzení neaplikoval příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů a (nejen) otázku místa plnění smluvní povinnosti žalovaného (související s otázkou, zda byl žalovaný v prodlení s jejím splněním) posuzoval v kontextu nové právní úpravy, se dopustil nesprávného právního posouzení věci.

34. Z výše uvedených závěrů je zřejmě, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil i při řešení otázky čtvrté, neboť i splnění podmínky poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění pro možnost odstoupení od smlouvy posuzoval v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, ačkoli i otázka splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014 při prodlení druhé smluvní strany se řídí dosavadními právními předpisy (tj. příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolací soud neshledal.

36. Žalovaný namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že se odvolací soud nevypořádal s jeho procesní obranou spočívající v námitce zjevného zneužití práva ze strany žalobce. Nejvyšší soud však nemá napadené rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné. Měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Odvolací soud v bodě 11 napadeného rozhodnutí ve vztahu k právnímu posouzení dalších otázek, jimž se výslovně nezabýval výše v textu odůvodnění, odkázal na právní hodnocení soudu prvního stupně, které považoval za věcně správné. Zjevně se tedy zcela ztotožnil i s tím, jak se soud prvního stupně (podrobně) vypořádal s námitkou o zneužití práva vznesenou žalovaným (srov. body 36 a 37 rozsudku soudu prvního stupně). Právní názor odvolacího soudu na posouzení otázky, zda odstoupení od smlouvy žalobcem představuje zneužití práv, tedy nepochybně byl pro účastníky seznatelný.

37. Z důvodu nesprávného právního posouzení věci Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř., včetně závislých výroků o nákladech řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na tom nyní bude, aby věc řádně posoudil podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.

38. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2023

Mgr. Jiří Němec předseda senátu