ajdla ve věci
žalobce statutárního města Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO:
44992785 (v záležitosti týkající se městské části Brno – Starý Lískovec, se
sídlem v Brně, Oderská 4), zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se
sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovaným: 1) TJ Tatran Starý Lískovec,
z.s., IČO: 44995741, se sídlem v Brně, Klobásova 600/79, zastoupenému JUDr.
Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, 2) L. N.,
místem podnikání v Brně, a 3) D. N., o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 241/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2017, č. j. 18 Co
268/2016-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 15.488 Kč k rukám JUDr. Vojtěšky Burešové, advokátky
se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a druhá žalovaná a třetí žalovaný vůči sobě navzájem nemají právo
na náhradu nákladů řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 27. července 2016, č. j. 42 C 241/2015-96, jímž byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po prvním žalovaném zaplacení
částky 1.047.598 Kč a po druhé žalované a třetím žalovaném částky 319.464 Kč,
vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I); současně bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího
soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání,
které Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí
odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a
o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., tj. hledisky v něm
uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V posuzované věci je dovolatelem nastolena otázka, zda námitku promlčení
vznesenou zde prvním žalovaným vůči uplatněnému právu na odstoupení od smlouvy
(jehož vznik žalobce dovozuje z porušení smlouvy o nájmu, k němuž mělo dojít
dne 3. 5. 2004 neoprávněným uzavřením smlouvy o podnájmu, když odstoupení od
smlouvy uplatnil až 16. 10. 2013) lze v poměrech projednávané věci kvalifikovat
jako výkon práva odporující dobrým mravům (dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč.
zák.“; viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Není zde sporu v tom (dovolatel takový závěr nenapadá), že právo odstoupit od
smlouvy je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době
(§ 101 obč. zák. a že počátek běhu této doby je dán okamžikem, kdy věřitel mohl
právo na odstoupení od smlouvy uplatnit poprvé (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2898/2016, dále např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2733/2014).
Při řešení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům,
Nejvyšší soud konstantně odkazuje na ustálenou soudní praxi, dle níž je
posouzení této otázky především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují
bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro
náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy
dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně
nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn.
28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo
1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1003/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo
791/2016).
Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje Nejvyšší soud i na
závěry ustálené soudní praxe, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně
neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k
jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu,
které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku
promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25
Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).
Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na
základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož
prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s
dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka
promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik
uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp.
zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn.
33 Cdo 126/2009).
Uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným
rozhodnutím nikterak nezpronevěřil, zkoumal-li právě důvody, pro které žalobce
uplatnil právo na odstoupení od smlouvy (s odstupem více než devíti let od jeho
vzniku, tj. po uplynutí doby delší šesti let od jeho promlčení), neshledávaje
takové prodlení za ospravedlnitelné ani s ohledem na povahu (právní formu)
žalobce – veřejnoprávní korporace (jež nadto měla by být patřičně personálně i
odborně vybavena), maje přitom na zřeteli i jistotu v právních vztazích, do
nichž žalobce dříve vstoupil.
Akcentuje-li nyní dovolatel i okolnosti vztahující se k uzavření smlouvy o
pronájmu obecního majetku, k jejím podmínkám, které považuje pro obec za
nevýhodné, jde o argumentaci pro nyní řešenou otázku, zda uplatněná námitka
promlčení vůči odstoupení od smlouvy neodporuje dobrými mravům, zjevně
nerelevantní, neb se upíná k jiným okolnostem než těm, za kterých byla námitka
promlčení uplatněna. Nadto sluší se připomenout, že odstoupení od smlouvy se
zde zakládalo na jiných okolnostech (viz vytýkané přenechání pronajatých
obecních pozemků do podnájmu bez souhlasu pronajímatele). Platnost samotné
smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem obecního majetku za uvedených podmínek,
přitom dovolatel nezpochybňoval (uplatněný nárok na vydání bezdůvodného
obohacení opíral o argumentaci, že došlo k účinnému odstoupení od smlouvy z
důvodů v něm uvedených).
Sluší se připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení
přezkoumat právě jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud vázán i při zkoumání
přípustnosti dovolání. Proto se Nejvyšší soud jinými důvody (okolnostmi)
nezabýval. Stejně tak i k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl by dovolací soud
přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř.).
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího
soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje
jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatel žádnou dovolací
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
(srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší a neotvírá tak ani žádnou právní
otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto
výrokům rozsudku (v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9.
2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce
bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) prvního žalovaného, jenž se
prostřednictvím své zástupkyně, advokátky, vyjádřil k dovolání, patří odměna
advokátky ve výši 12.500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.688 Kč.
Ostatním žalovaným (2/ a 3/), jež se k podanému dovolání nevyjádřili, v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyšší soudu, vydané po 1. lednu 2001, jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu