U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
Ing. L. R., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované V. K., zastoupené JUDr. Lubošem
Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, o uložení povinnosti
uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C
12/2006, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 3. 2013, č.j. 62 Co 512/2012-306, ve znění opravného usnesení ze dne
5. 6. 2013, č.j. 62 Co 512/2012-317, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu
ze dne 18. 9. 2012, č.j. 40 C 12/2006-284, v zamítavém výroku o věci samé, ve
výroku o nákladech řízení rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že
žalované jejich náhradu nepřiznal (výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu), a
žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozhodnutí
odvolacího soudu).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláními.
Dovolání žalobce, které směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, není
přípustné, jelikož zpochybněnou právní otázku, která již byla předmětem
rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní
(jednotnou) judikaturou dovolacího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v
souzené věci (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen
„o.s.ř.“).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož stavba rekreační chaty zanikla, bylo-li
první nadzemní podlaží zcela odstraněno a z celé stavby zbyla jen její malá
část, a to podzemní, odpovídá tomu, co Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 761/2001, v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, v
rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2161/2005, a v mnoha dalších,
včetně usnesení ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2137/2008, a ze dne 26. 9.
2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, na něž odkazuje dovolatel. K argumentaci
dovolatele nezbývá než dodat, že za důkaz o existenci stavby nelze považovat
skutečnost, že stavba je dosud evidována v katastru nemovitostí. Tato okolnost
není – oproti názoru dovolatele – rozhodující již proto, že nelze vyloučit (a
tak je tomu i v souzené věci), že vlastník nesplnil svoji povinnost ohlásit
katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jeho nemovitostí, a to do
30 dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá (§ 10
odst. 1 písm. d/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
/katastrální zákon/, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Dovolání žalované, které směřuje proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího
soudu, není přípustné, neboť žalovaná neuplatnila jediný způsobilý důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.). Nesprávným
právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. Podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je tedy prověření,
zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr. Z uvedeného
vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje
argumentace, že soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci a v důsledku
toho je nesprávné i jeho právní posouzení věci, respektive kritika právního
posouzení založená na předpokladu skutkového stavu jiného, než ze kterého vyšel
odvolací soud. Takové námitky nelze považovat za uplatnění dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Právě takovou argumentaci však žalovaná
snesla ve svém dovolání. Odvolacímu soudu vytkla, že pochybil při zjišťování
skutkového stavu věci co do zjištění, že podepsala smlouvu o budoucí smlouvě a
že stavba byla odstraněna po uzavření této smlouvy, a na tomto základu následně
vystavěla kritiku právního posouzení věci. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu
soudu, že nezohlednil, že je invalidní důchodkyně s minimálním důchodem a nemá
prostředky na zaplacení nákladů za právní zastoupení, jedná se opět o
bezvýznamnou námitku, neboť odpovídající skutkové zjištění odvolací soud k
dispozici neměl. Ani námitky upozorňující na vady řízení, kterými měl odvolací
soud zatížit řízení, nevystihují dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první,
o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. března 2014
JUDr. Pavel K r b e
k
předseda senátu