33 Cdo 2877/2024-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně ČSOB stavební spořitelna, a. s., se sídlem v Praze, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému S. S., zastoupenému JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, o 72 092,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 31/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 17 Co 67/2023-313, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 21 C 31/2014-282, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 72 092,67 Kč s kapitalizovaným úrokem z úvěru 39 579,78 Kč a dále 7,30 % ročně od 27. 10. 2016 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení 42 019,61 Kč a dále 7,75 % ročně od 27. 10. 2016 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 17 Co 67/2023-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (první výrok), změnil ve výroku II o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jenž se věcí zabýval opakovaně, neboť jeho předchozí dva rozsudky ve věci vydané byly odvolacím soudem zrušeny. Žalobkyně uzavřela 1. 4. 2006 smlouvu o stavebním spoření a 5. 9. 2006 smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ve výši 166 000 Kč ze stavebního spoření s D. K. [původně žalovanou 1), která byla v insolvenčním řízení od placení pohledávek osvobozena a řízení bylo vůči ní zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, dále jen „primární dlužnice“].
Žalovaný a A. S. [původní žalovaná 3), vůči níž bylo řízení rovněž zastaveno] smlouvou z 1. 9. 2006 (podle rozsudku soudu prvního stupně správně z 11. 9. 2006) k závazku primární dlužnice přistoupili. Žalobkyně před uzavřením smluv zkoumala majetkové poměry primární dlužnice i obou spoludlužníků a evidovala jimi sdělené a doložené informace o příjmech, výdajích a závazcích. Dlužníci dohodnuté splátky řádně a včas nespláceli, když v roce 2011 bylo placeno nepravidelně a v roce 2012 přestali dluh splácet.
Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a vyzvala dlužníky k úhradě do 31. 5. 2012. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o důvodnosti žaloby. Žalobkyně v době uzavření smluv neměla zákonnou povinnost prověřit a posoudit schopnost dlužníků splácet úvěr, neboť zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, jí takovou povinnost nestanovil. Přesto s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie si od primární dlužnice a obou spoludlužníků vyžádala údaje týkající se jejich majetkové situace a jimi tvrzené skutečnosti jí byly řádně doloženy.
Jejich úvěruschopnost je přitom třeba posuzovat jako celek. Neshledal ani žádné skutečnosti odůvodňující uplatnění korektivu dobrých mravů v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20. Zohlednil, že se jednalo o úvěr ze stavebního spoření, nikoli o nebankovní půjčku, sjednaná celková splátka 3 038 Kč měsíčně byla zcela přiměřená vůči příjmům všech dlužníků dohromady, a byl sjednán i poměrně nízký úrok z úvěru. Neshledal důvodné ani další námitky žalovaného (že neměl k dispozici smlouvu a podklady, že odstoupení žalobkyně od smlouvy bylo opožděné).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a domáhá se zrušení rozsudku soudu prvního stupně a změny rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude vyhověno.
Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázky, „která doposud nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu řešena a právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Vytýká odvolacímu soudu
nesprávné právní posouzení věci, a to „právní posouzení existence či neexistence kvalifikovaného závazku a jeho rozsahu na straně žalovaného jako sekundárního dlužníka a dále posouzení tzv. korektivu dobrých mravů“, když tato otázka „je rozhodována soudy rozdílně a zejména i řešení těchto právních otázek má být posouzeno jinak, kdy zejména aplikace nálezu ÚS nebyla dosud dovolacím soudem řešena (§ 237 o. s. ř.)“. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout, když považuje napadené rozhodnutí za správné a se závěry soudu, který se vypořádal s námitkami žalovaného, souhlasí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o.
s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15).
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Žalovaný řádně nevymezil dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání. V dovolání pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně účinného odstoupení od smlouvy a včasného uplatnění práva u soudu a vytýká mu, že se dle něj nezabýval nebo se náležitě nevypořádal s jeho námitkami o hrubém rozporu postupu žalobkyně s dobrými mravy zachováváním protiprávního stavu po velmi dlouhou dobu a podáním žaloby až 29.
8. 2012 (podle něj po uplynutí promlčecí doby). Neuvádí však, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a neartikuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno a která podle něj dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1.
1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Žalovaný opakuje své námitky uplatněné v nalézacím řízení (že nikdy neobdržel smlouvy o stavebním spoření, o meziúvěru a úvěru z „12. 2. 2006“ a smlouvu o přistoupení k závazku; žalobkyně s ním jako s dlužníkem nikdy nejednala a nedala mu před podáním žaloby možnost závazky splnit a uplatnit všechny námitky; žalobkyně krátce po uzavření smlouvy o úvěru věděla, že primární dlužnice sjednané podmínky nesplní, téměř šest let tolerovala porušování smluvních ujednání a jeho o tom neinformovala; zpochybňuje, že podepsal všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, že jsou součástí smlouvy a že mu bylo řádně doručeno odstoupení od smlouvy).
Jeho námitky ale směřují proti skutkovému stavu, jenž nelze v dovolacím řízení zpochybnit. Navíc jimi žalovaný předestírá svou skutkovou verzi, na níž není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud (jenž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně) své rozhodnutí založil na skutkovém závěru, že žalovaný byl od počátku sjednávání úvěru s celou situací obeznámen, podpisem na dokumentech stvrdil, že se s jejich obsahem seznámil, předal žalobkyni informace o svých majetkových poměrech. Žalobkyně odstoupení od smlouvy (i) žalovanému řádně v souladu se smlouvou doručila a současně (rovněž) žalovaného vyzvala k úhradě celé pohledávky ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství.
Primární dlužnice od poskytnutí úvěru v roce 2006 řádně plnila až do roku 2010 (s výjimkou 3 splátek v roce 2008 a 1 splátky v roce 2010), v roce 2011 platila nepravidelně a až v roce 2012 přestala platit. Všeobecné úvěrové podmínky podle smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření z 5. 9. 2006 (dluh z níž se smlouvou o přistoupení z 11. 9. 2006 žalovaný zavázal splnit společně a nerozdílně s primární dlužnicí) byly nedílnou součástí smlouvy. Domáhá-li se žalovaný posouzení dovolacím soudem oprávněnosti nároků žalobkyně z pohledu „aktuálních nálezů Ústavního soudu“, zejména nálezu ze dne 3.
11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 (když podle jeho názoru žalobkyně postupovala lehkovážně a poskytla minimálně dva úvěry primární dlužnici, ačkoli zcela nedostatečně posoudila její schopnost úvěry splácet), a nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem, namítá, že primární dlužnice byla odkázána na dávky státní sociální podpory, přičemž další příjmy (přídavky na děti a výživné na nezletilého syna) nelze podle něj zohlednit, neboť mají sloužit primárně dětem, a poukazuje i na svůj nízký výdělek, jehož doložení nebylo vyžadováno, pak opět toliko polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, s hodnocením důkazů soudem a s právními závěry soudů, aniž v této souvislosti nabízí otázku hmotného či procesního práva mající obecný přesah.
Nadto opět vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu (soudy učinily z provedených důkazů zjištění o výši žalobkyni doloženého příjmu všech spoludlužníků, tedy včetně příjmu žalovaného, a o jejich celkových poměrech). Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč nelze posuzovat poměry všech tří spoludlužníků odděleně a proč (s ohledem na účel úvěru – údržba bytu sloužícího k bydlení celé rodiny) bylo možno při posuzování příjmů primární dlužnice přihlížet i k částkám určeným na děti. I odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 3.
11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 (a další neoznačenou judikaturu Ústavního soudu), je v daném případě pouze polemikou se závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů (které se korektivem dobrých mravů podle uvedeného nálezu zabývaly).
Nehledě na to, že argumentace uvedeným nálezem se v daném případě nejeví jako přiléhavá s ohledem na zcela odlišné okolnosti věci, kterou se Ústavní soud zabýval (ve věci projednávané Ústavním soudem byl poskytnut úvěr ve výši téměř pěti milionů Kč, spoludlužníci do vztahu byli vtaženi omylem vyvolaným primárním dlužníkem o tom, že budou jen „doložci platu“, čemuž odpovídalo i jednání věřitelky, která po nich žádala toliko doložení příjmu, nezjišťovala nic o jiném jejich majetku nebo aktivech, neprojednala s nimi ani podmínky smluv a ignorovala skutečnost, že primární dlužník při uzavírání smlouvy výslovně potvrdil postavení stěžovatelů jen jako „doložců platu“; byly dány specifické okolnosti týkající se zdravotního stavu spoludlužnice a majetkových poměrů spoludlužníků a také možnost uspokojit nárok věřitelky v insolvenčním řízení vedeném proti primárnímu dlužníkovi, když pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem).
Tyto okolnosti v této věci shledány nebyly. Odvolací soud v projednávané věci (kromě výše uvedeného) dospěl k závěru, že žalobkyně, ačkoli k tomu nebyla ze zákona povinna (tuto povinnost, jak v nálezu uvedl Ústavní soud, zavedl až zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), majetkové poměry všech spoludlužníků řádně zkoumala a vyhodnotila, a zohlednil i skutečnost, že žalovaný přistoupil k dluhu primární dlužnice z úvěru opakovaně a znal tak povinnosti mu z toho plynoucí i z minula. V případě námitek, že odstoupením od smlouvy došlo k zániku smluvních ujednání a požadavek na zaplacení sjednaných úroků je tak neoprávněný, a že ze závazku žalovaný ponese větší odpovědnost, než primární dlužnice, neboť s ohledem na rozhodnutí v insolvenčním řízení o jejím oddlužení je závěr soudů v hrubém rozporu s jeho právem požadovat vydání bezdůvodného obohacení, žalovaný řádně nevymezil přípustnost dovolání.
Lze dodat, že žalovaný přehlíží skutečnost, že v projednávané věci se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru, která byla soudy posouzena (s ohledem na dobu jejího uzavření) podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle § 506 obch. zák., upravujícího smlouvu o úvěru, je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel „oprávněn“ od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky.
Ustanovení § 506 obch. zák. představuje v tomto smyslu ve vztahu k ustanovení § 351 obch. zák. speciální právní úpravu. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy tedy nezaniká. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s úroky). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
3. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2851/99 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2001).
K otázce povinnosti žalovaného plnit věřitelce bez ohledu na přiznané oddlužení primární dlužnici pak lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2011 [„…celý institut oddlužení směřuje k vypořádání majetkových poměrů dlužníka s jeho věřiteli. Závazky (dluhy) jiných osob (těch, jež věřitelům za splnění závazku odpovídají společně a nerozdílně s dlužníkem a těch, které svým majetkem zajišťují pohledávky věřitelů vůči dlužníku) předmětem vypořádání při oddlužení nejsou (uvedený institut k vypořádání těchto závazků /dluhů/ nesměřuje).
…. rozhodnutí vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu.“]. Pro úplnost lze též podotknout, že žalovaným vznesenou námitkou promlčení se soudy obou stupňů vypořádaly v dřívějších rozhodnutích, naposledy Okresní soud v Děčíně v rozsudku ze dne 27.
5. 2021, č. j. 21 C 31/2014-183, a Krajský soud v Ústí nad Labem se s jeho závěrem o nedůvodnosti námitky ztotožnil v rozsudku ze dne 29. 9. 2022, č. j. 17 Co 134/2021-237, a žalovaný již posléze tuto otázku nerozporoval. Nejvyšší soud tudíž dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť sdílí osud samotného dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalobkyni vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze sděluje, že souhlasí se všemi závěry soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu